Nejvyšší soud 33 Cdo 2093/2026 – Návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 2. 2026, č. j. 46 C 1/2026-12, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zrušení usnesení téhož soudu o schválení smíru vydaného dne 11. 11. 2025 pod č. j. 11 C 58/2023-376 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Ve shodě se soudem prvního stupně totiž dospěl k závěru o důvodnosti zastavení řízení vycházejícího z aplikace § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobce nesplnil svou poplatkovou povinnost, jež se vztahovala k podané žalobě, a to ani ve lhůtě určené ve výzvě prvostupňového soudu, v níž byl o následcích včasného nezaplacení soudního poplatku současně poučen.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro jeho vady.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V části směřující proti výroku I, kterým byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, a proti výroku II usnesení odvolacího soudu, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nesprávné poučení o přípustnosti dovolání i v rozsahu zahrnujícím dotčenou část napadeného rozhodnutí, jež je obsaženo v závěru tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, přípustnost dovolání dle ustálené soudní praxe nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).

Uvedeným požadavkům však žalobcovo dovolání nevyhovělo. Žalobce dovolacímu soudu předkládá právní otázku, zda soud může zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku v případě, že výši tohoto poplatku „vyměřil“ nesprávně. Přípustnost tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom v jeho úvodu vymezil pouze odkazem na zmíněné zákonné ustanovení, z něhož ocitoval část, podle níž je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, přičemž podrobněji již tento důvod dále (tj. ani v následujících částech dovolání) nerozvedl.

V závislosti na takto specifikovaném důvodu přípustnosti podaného dovolání však dovolací soud předně připomíná, že údaj o tom, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací, způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Výše uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovuje ani pro případ, měl-li snad žalobce citovanou formulací na mysli, aby při řešení předmětné právní otázky Nejvyšší soud postupoval odlišně od toho, jak v minulosti rozhodl sám. Má-li dovolání vycházející z tohoto důvodu přípustnosti vyhovovat požadavkům § 241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být totiž zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého judikatorního řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Takovou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu však žalobce v dovolání neoznačil ani jinak zřetelně nespecifikoval.

Dovolání žalobce tedy nelze za popsané situace ve zbývající části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).