Nejvyšší soud 33 Cdo 2204/2026 – Určení existence právního vztahu

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že právní vztah založený mezi ní a žalovanou kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 9. 2013 nadále trvá.

Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 1. 2026, č. j. 17 C 137/2025-121, řízení zastavil (výrok I), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II – soudem prvního stupně nesprávně označen rovněž jako výrok I) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok III - soudem prvního stupně nesprávně označen jako výrok II).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dalšímu vedení řízení brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti části výroku I o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení. Toto dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda v posuzovaném případě dalšímu vedení řízení brání existence překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usneseními ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1798/2004, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2240/2006, a ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1287/2007, dospěl-li k závěru, že tomu tak je, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Bylo-li zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 6. 2023, č. j. 6 C 244/2020-165, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 1. 2024, č. j. 27 Co 292/2023-208, bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se tatáž žalobkyně domáhala vůči stejné žalované určení, že právní vztah založený stejnou kupní smlouvou, jaká je předmětem sporu i v nyní řešené věci, mezi účastnicemi řízení nadále trvá, přičemž důvod zamítnutí této žaloby vycházel ze závěru o platném odstoupení od uvedené smlouvy ze strany žalované, odvolací soud se svým závěrem, že nyní vedené řízení je třeba zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

Vedle judikatury, na kterou v dovolání poukázala sama žalobkyně a s níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nikoliv v rozporu, nýbrž v souladu, lze v uvedené souvislosti poukázat též například na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2001, nebo v usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2015, a dále v jeho usnesení ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3060/2024, či ze dne 29. 7. 2026, sp. zn. 27 Cdo 1752/2025, dle kterých je pro posouzení existence překážky věci rozhodnuté určující totožnost řízení, která je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v popsaném jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení. Obojí je v nyní řešeném případě naplněno, neboť se žalobkyně znovu domáhá posouzení existence právního vztahu, jenž se má týkat totožných účastnic a jehož vznik, resp. trvání, je odvozován ze stejné kupní smlouvy.

Významné naopak není, jak byl skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, soudem posouzen po stránce právní. Na uvedených závěrech proto nic nemění nyní prosazovaný názor žalobkyně, že k uzavření dotčené kupní smlouvy nedošlo již dne 8. 6. 2013, jak bylo uváděno v dříve skončeném řízení, nýbrž až dne 27. 9. 2013, kdy tato smlouva měla být podepsána. Otázka vzniku (uzavření) smlouvy je totiž otázkou právní, pročež žalobkyně touto změnou pouze prezentuje požadavek na jiné právní posouzení skutku, z něhož vycházel i její předchozí (totožný) žalobní požadavek. V této souvislosti je pro závěr o vznesené dovolací otázce bez významu i to, zda dříve vydaná pravomocná soudní rozhodnutí řešila okamžik uzavření dotčené kupní smlouvy správně, neboť pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné ani to, zda byl řešený skutek po právní stránce posouzen správně nebo úplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3439/2010, nebo ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka (podle přesvědčení žalobkyně v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená), zda účinnost kupní smlouvy o převodu nemovité věci může nastat i bez připojení podpisů smluvních stran. V této části se dovolání míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť na řešení uvedené právní otázky napadené rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (k nepřípustnosti takto formulovaného dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokátky žalované za toto vyjádření ve výši 2 300 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 2 750 Kč.