33 Cdo 2522/2019 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2522/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2020 Spisová značka:33 Cdo 2522/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2522.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dotace Smlouva o úvěru Úroky Dotčené předpisy:§ 7 odst. 2 předpisu č. 299/2001Sb. § 8 odst. 2 předpisu č. 468/2012Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 211/2000Sb. § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 211/2000Sb. § 4 odst. 1,4 předpisu č. 299/2001Sb. § 5 odst. 1,6 předpisu č. 299/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2522/2019-138 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek v domě č. p. 994-998, se sídlem v Mladé Boleslavi, Havlíčkova 998 (identifikační číslo 270 81 443), zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 197/14, proti žalovanému Státnímu fondu rozvoje bydlení, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1896/46 (identifikační číslo 708 56 788), o 284.685 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 19/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 18/2019-107, t a k t o: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 18/2019-107, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek ze dne 31. 8. 2018, č. j. 31 C 19/2018-89, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 284.685 Kč s 8,05% úroky z prodlení z 94.895 Kč od 20. 7. 2016 do zaplacení, z 94.895 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení a z 94.895 Kč od 20. 7. 2017 do zaplacení. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 1.200 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou ze 14. 12. 2017 domáhal po žalovaném zaplacení dotace na úhradu úroků z úvěru v celkové výši 284.685 Kč (94.895 Kč s 8,05% úroky od 20. 7. 2016, 94.895 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 20. 1. 2017 a 94.895 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 20. 7. 2017). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 8. 2018, č. j. 31 C 19/2018-89, žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 600 Kč. Podle soudu prvního stupně poskytla banka žalobci nový úvěr nejen na refinancování úvěru původního, ale i na úhradu sankce za jeho předčasné splacení, čímž žalobce ztratil nárok na výplatu části podpory splatné po datu předčasného splacení jistiny podporovaného úvěru (§ 7 odst. 2, věta druhá, nařízení vlády č. 299/2001 Sb., § 8 odst. 2 nařízení vlády č. 468/2012 Sb.). Výpověď, kterou dotační smluvní vztah žalovaná ukončila, je proto platným právním úkonem (články IV bod 2 písm. d/, VIII bod 1 obchodních podmínek ze 17. 6. 2008). Rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 18/2019-107, Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 284.685 Kč s 8,05% úroky z prodlení z 94.895 Kč od 20. 7. 2016, z 94.895 Kč od 20. 1. 2017 a z 94.895 Kč od 20. 7. 2017 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal žalobci 102.266,60 Kč. Odvolací soud – označiv ustanovení § 7 odst. 2, větu druhou, nařízení vlády č. 299/2001 Sb. za „zbytečné a nerozumné pravidlo znemožňující hospodárné chování“ – vyložil přechodné ustanovení § 8 odst. 2 nařízení vlády č. 468/2012 Sb. tak, že nově sjednaný úvěr je poskytnut k úhradě nesplacené části původního úvěru též tehdy, slouží-li (je-li sjednán) také k úhradě poplatku účtovaného bankou za umožnění předčasného splacení původního úvěru. Jinak vyjádřeno, nový úvěr poskytnutý ve výši nesplacené části původního úvěru a poplatku za jeho předčasné splacení je nutno považovat za úvěr poskytnutý pouze k úhradě nesplacené části původního úvěru. Výpověď žalovaného je proto neplatná a žalobce má právo na výplatu splatných částek dotace. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný prosazuje, že výjimka formulovaná v přechodném ustanovení § 8 odst. 2 nařízení vlády č. 468/2012 Sb. se na projednávaný případ nevztahuje, neboť druhý úvěr poskytla banka žalobci ve výši, která nekorespondovala s výší do té doby nesplacené části prvního (podporovaného) úvěru; nový úvěr byl poskytnut i na úhradu poplatku za předčasné splacení prvního úvěru (145.744,30 Kč). Finanční prostředky státu lze použít ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami na opravu a modernizaci bytů, bytových a rodinných domů. Jde o tzv. úrokovou dotaci, tj. státní podporu poskytovanou pouze k úrokům vztahujícím se k finančním prostředkům, které budou příjemcem úvěru využity k opravám či modernizaci. Žalobci byly druhým úvěrem poskytnuty také prostředky, které zjevně nebyly využity k opravám či modernizaci. Výše podpory stanovená ve smlouvě – i když výpočet vychází z veličin daných v době uzavření smlouvy – není fixní; je omezena výší skutečně placené úrokové sazby. Dojde-li v průběhu plnění smlouvy ke snížení úrokové sazby v rámci nově sjednaného úvěru, přiznaná podpora převýší skutečně placené úroky – což odporuje § 1, § 4 odst. 1, 4 a 7 nařízení vlády č. 299/2001 Sb. – a příjemci náleží pouze podpora maximálně ve výši skutečně placených úroků. Dojde-li v průběhu plnění smlouvy k tomu, že součástí jistiny nového úvěru je i poplatek za předčasné splacení původního úvěru, bude se výše skutečně placených úroků počítat z takto uměle navýšené jistiny a přiznanou podporu převýší. Není proto – argumentuje žalovaný – správný závěr odvolacího soudu, že nově sjednaný úvěr je v souladu s výjimkou § 8 odst. 2 nařízení vlády č. 299/2001 Sb., slouží-li také k úhradě poplatku za předčasné splacení původního úvěru. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (interpretace § 8 odst. 2 nařízení vlády č. 468/2012 Sb.) a kterou žalovaný spolu s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání řádně identifikoval (§ 237, § 241a odst. 1, 2, 3 o. s. ř.), je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení a o změně zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákonů č. 391/2002 Sb., č. 482/2004 Sb., č. 61/2005 Sb., č. 179/2005 Sb., č. 71/2010 Sb., č. 239/2012 Sb., č. 276/2012 Sb., č. 111/2018 Sb. a č. 307/2018 Sb. (dále jen „zákon č. 211/2000 Sb.“), je účelem a veřejným posláním Státního fondu rozvoje bydlení (dále jen „fond“) podporovat rozvoj bydlení v České republice v souladu s koncepcí bytové politiky schválenou vládou České republiky a udržitelný rozvoj obcí, měst a regionů v souladu s veřejným zájmem. Finanční prostředky státu, se kterými fond hospodaří, lze použít – mimo jiné – ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami nebo pobočkami zahraničních bank fyzickým a právnickým osobám na výstavbu, pořízení, opravu a modernizaci bytů, bytových a rodinných domů (§ 3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 211/2000 Sb.). Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a/ až d/ nařízení vlády č. 299/2001 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami právnickým a fyzickým osobám na opravy a modernizace domů, ve znění nařízení vlády č. 3