33 Cdo 276/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 276/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2023 Spisová značka:33 Cdo 276/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.276.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Spotřebitel Promlčení Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 předpisu č. 145/2010 Sb. § 8 písm. b) předpisu č. 145/2010 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 276/2022-151 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NEVÁHEJTE A BRAŇTE SE s. r. o., se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, identifikační číslo 06161049, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované Provident Financial s. r. o., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, identifikační číslo 25621351, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o zaplacení 15.899,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 286/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 72 Co 297/2020-103, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 72 Co 297/2020-103, se ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2020, č. j. 19 C 286/2019-63, ohledně částky 15.899, 36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 10. 5. 2019 do zaplacení tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2020, č. j. 19 C 286/2019-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.441,36 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), v rozsahu požadavku na zaplacení částky 43,64 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se jako právní nástupkyně dlužníka M. B. domáhala vůči žalované zaplacení rozdílu mezi částkou 123.485 Kč, kterou ji dlužník uhradil podle smlouvy ze dne 18. 9. 2015 a částkou, kterou od žalované fakticky obdržel 68.000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi M. B. jako vydlužitelem a žalovanou byla uzavřena dne 18. 9. 2015 smlouva o zápůjčce. Na základě ní žalovaná poskytla zápůjčku ve výši 68.000 Kč, za kterou se vydlužitel zavázal zaplatit poplatek ve výši 55.485 Kč, skládající se z úroku z úvěru ve výši 7.337 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 8.606 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 39.542 Kč. Žalovaná před podpisem smlouvy ověřila úvěruschopnost M. B., a to pracovní smlouvou, výplatními páskami za období od června do srpna 2015, doklady SIPO za stejné období a nájemní smlouvou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná dostatečně ověřila úvěruschopnost vydlužitele. Měla ovšem započítat hotovostní režim splátek do roční procentní sazby nákladů úvěru (dále jen „RPSN“), neboť cena za hotovostní režim splátek představuje náklady, které jsou součástí RPSN. S přihlédnutím k tomu, že vydlužitel tuto skutečnost uplatnil u žalované, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby České národní banky, a proto žalované náleží pouze čerpané finanční prostředky spolu s úrokem ve výši diskontní sazby. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 72 Co 297/2020-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu ohledně částky 15.899,36 Kč představující úroky z úvěru ve výši 7.337,- Kč a poplatek za administrativní činnost ve výši 8.606, - Kč, spolu s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odvolacím řízení žalovaná vznesla námitku promlčení. Podle odvolacího soudu měl námitku neplatnosti smlouvy pro porušení informační povinnosti žalované (uvedení nákladů na hotovostní režim splátek do RPSN) vznést právní předchůdce žalobkyně ve tříleté promlčecí lhůtě, která mu začala běžet dnem následujícím po uzavření smlouvy, z níž se o této skutečnosti dozvěděl, tj. ode dne 19. 9. 2015, a která skončila dne 19. 9. 2018. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně uplatnil neplatnost smlouvy ze shora uvedeného důvodu u žalované až v předžalobní výzvě odeslané dne 20. 3. 2019, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty. Smluvní ujednání o hotovostním inkasu (částka 39.542,- Kč) posoudil odvolací soud za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, když částka za hotovostní režim splátek převyšuje 50 % z reálně poskytnutého úvěru. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná úvěruschopnost vydlužitele posoudila dostatečně. Na rozdíl od soudu první stupně však dospěl k závěru, že žalované náleží platby z titulu úroku z úvěru ve výši 7.337 Kč a za poplatek ve výši 8.606 Kč, přičemž v tomto rozsahu žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), usuzuje z toho, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu se závěry judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, odvolací soud řádně neposuzoval úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou, a pokud již vyřešena byla, měl by tuto otázku dovolací soud „vyřešit jinak“, považuje dovolatelka otázku „výkladu § 6 odst. 1 a § 8 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb.“ Podle jejího přesvědčení začala běžet subjektivní promlčecí doba právnímu předchůdci až okamžikem převzetí právního zastoupení dlužníka, tj. až dne 8. 3. 2019, kdy jako spotřebitel mohl poprvé nabýt takové znalosti o porušení informační povinnosti žalovanou (uvedení nesprávné RPSN), protože předtím takové znalosti neměl. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jde o právní otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, při posuzování úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně. Ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud vyšel z toho, že poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost dlužníka (žalovaného) splácet úvěr ve sjednaných splátkách, neboť jeho schopnost splácet úvěr posoudil pouze na základě osobního (zaměstnavatelem nepotvrzeného) prohlášení dlužníka, že má příjmy ze závislé činnosti ve výši 16.000 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční výdaje