Nejvyšší soud 33 Cdo 2805/2025 – Přípustnost dovolání

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Exponex s. r. o., se sídlem v Brně, Janouškova 2015/1a, identifikační číslo osoby 29222338, zastoupené JUDr. Michalem Šilhánkem, advokátem se sídlem v Tučapech 240, proti žalované MV-expo, s. r. o., se sídlem v Brně, Holandská 878/2, identifikační číslo osoby 01788345, zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o 186 037,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 148/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2025, č. j. 74 Co 128/2024-157, takto:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 39 C 148/2021-114, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 186 037,01 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal v řízení za prokázané, že na základě e-mailové komunikace po objednání ze strany žalované a následným odsouhlasením ceny (512 500 Kč bez DPH) účastníce uzavřely dílem kupní smlouvu a dílem smlouvu o nájmu, jejímž předmětem bylo dodání komponentů, které sloužily pro následnou výstavbu a použití výstavního stánku na veletrhu v Berlíně. Žalobkyně prokázala, že žalované dodala pro stánek na veletrhu v Berlíně komponenty v rozloženém stavu, za což byla účtována částka koupě a nájmu ve výši 620 125,01 Kč. Z ní žalovaná uhradila 434 088 Kč, přičemž nedoplatek ve výši 186 037,01 Kč nebyl doposud zaplacen. Z následného uznání dluhu je zřejmé, že bylo podepsáno žalobkyní a žalovanou, přičemž předmětem uznání byl dluh ve výši 186 037 Kč včetně DPH. Byť není výslovně uvedeno, že se jedná o dluh z titulu nedoplatku na faktuře číslo 190100613, s ohledem na výši částky, která je v něm uvedena (částka totožná se žalobní jistinou), měl soud prvního stupně za to, že se uznání dluhu týkalo právě nedoplatku na výše zmíněné faktuře. Žalovaná tento dluh uznala co do důvodu a výše a zavázala se jej splácet, což však neučinila.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 74 Co 128/2024-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjišťoval vůli účastnic jen z e-mailů, které se navíc netýkaly celého dohodnutého závazku (neřešily obsah závazku stran po skončení sjednané doby, na kterou byla konstrukce či její část pronajata). Nezjišťoval, jak, kde a v jakém rozsahu a stavu bylo dohodnuto předání dohodnutého plnění a jeho vrácení, přestože tyto skutečnosti, rozhodné pro právní posouzení věci, dosud nebyly tvrzeny vůbec či úplně nebo jsou mezi účastnicemi sporné. Odvolací soud vyzval žalobkyni, aby uvedla, zda závazek ze smlouvy zcela splnila, a aby doplnila skutková tvrzení o tom, co konkrétně bylo předmětem plnění podle smlouvy (co měla podle smlouvy dodat, kdy a v jakém místě, co, kdy a v jakém místě měla pak převzít zpět od žalované po skončení doby, na kterou byla smlouva uzavřena), kdo smlouvu uzavíral a kdy, aby uvedla, co bylo předmětem jejího závazku, které osoby a jakým způsobem smlouvu uzavíraly za žalobkyni a žalovanou, zda byl obsah smlouvy měněn, jak, kým a kdy, co konkrétně bylo předmětem závazku žalované, kdo byl přítomen u převzetí předmětu závazku žalovanou od žalobkyně a při vrácení věcí žalovanou žalobkyni, zda měla být konstrukce stánku podle smlouvy dodána v rozmontovaném stavu, či nikoliv, a zda měla být vrácena žalobkyni v rozmontovaném stavu či nikoliv (případně, zda měly být vráceny jen její některé části, a které). Odvolací soud žalobkyni poučil, že k doplněným skutkovým tvrzením je třeba označit důkazy, a to ve lhůtě bez zbytečného odkladu, nejpozději do konce jednání, poučil ji i o následcích nesplnění výzvy. Žalobkyně sice doplnila skutková tvrzení k obsahu svého závazku, avšak v části těchto tvrzení uváděla, že takový obsah pouze předpokládá. Ke svým tvrzením označila důkazy, které již byly provedeny, ze kterých však rozhodné skutečnosti nevyplývaly, přičemž v případě zjišťování vůle smluvních stran podle zákonných pravidel ani vyplývat nemohly. Ke zjištění obsahu smlouvy nenavrhla výslech osob, které za smluvní strany jednaly, přestože jí muselo být známo, že obsah závazku je třeba vykládat především podle skutečné vůle, ne podle jejího zachycení v psaném textu smlouvy. Tvrdila-li žalobkyně, že právní jednání bylo výrazně neformální, muselo jí být zřejmé, že předmětné e-maily, ani obecná výpověď jednatele žalobkyně (který nebyl přítomen sjednávání smlouvy, ani předání a převzetí předmětu závazku), nejsou způsobilé skutečnou vůli účastnic prokázat. V této situaci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní o tom, že účastnice uzavřely smlouvu o určitém obsahu, tj. že předmětem jejího závazku bylo dodání rozložené konstrukce stánku tím, že ji připraví k odběru ve své výrobně, a že žalovaná byla povinna do stejného místa konstrukci stánku vrátit, a to bez prvků zhotovených na míru. Pokud žalovaná podepsala uznání dluhu, nemá toto uznání zákonné náležitosti, aby z něj bylo možno vycházet jako z právního důvodu vzniku závazku. Jestliže nelze vycházet z uznání dluhu, bylo povinností žalobkyně tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti týkající se uzavření smlouvy mezi ní a žalovanou, předmětu a doby plnění závazků ze smlouvy. Žalobkyně tyto skutečnosti sice tvrdila, avšak neoznačila důkazy k jejich prokázání, neboť dosud označené a provedené důkazy tyto skutečnosti neprokazují.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda lze považovat e-mailovou komunikaci za nedostatečný důkaz o obsahu smlouvy, ačkoliv její obsah nebyl žalovanou nikterak zpochybňován, a dále mu vytýká, že nepřihlédl k „uznání dluhu“, přestože tato listina byla smluvními stranami podepsána, a platí pro ni domněnka pravosti a správnosti. Podle dovolatelky došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a tento rozpor představuje porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Žalobkyně sice odůvodnila přípustnost svého dovolání tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak žádnou konkrétní právní otázku neformuluje a nelze na ni spolehlivě usoudit ani z celého obsahu dovolání. Přes ohlášení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. tvoří podstatu dovolání její nesouhlas se skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, je totiž závěrem skutkovým, nikoliv právním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3004/2015). Z toho důvodu jsou závěry o unesení, resp. neunesení důkazního břemene z dovolacího přezkumu vyloučeny.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nepřihlédl k listině nazvané „uznání dluhu“, přestože byla oběma stranami podepsána, a platí pro ni domněnka pravosti a správnosti podle § 565 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016), přehlíží, že odvolací soud uzavřel, že předmětné uznání dluhu nemá stanovené náležitosti, aby z něj bylo možno vycházet jako z právního důvodu vzniku závazku. Na otázce jeho pravosti tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod (existuje-li extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, případně je-li hodnocení důkazů založeno na libovůli) je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., se v posuzovaném případě nejedná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Václav Duda

předseda senátu