33 Cdo 2894/2008 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2894/2008 citace  Právní věta:K projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za poskytnutou službu elektronické komunikace je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle § 129 odst. 1, věty první, zákona č. 127/2005 Sb. i tehdy, jestliže osoba vykonávající komunikační činnost postoupila pohledávku vůči účastníku osobě, která komunikační činnost nevykonává. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2009 Spisová značka:33 Cdo 2894/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2894.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 129 odst. 1 předpisu č. 127/2005Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:1 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2894/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. i. k., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované A. R., o zaplacení částky 1.194,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 341/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008, č. j. 10 Co 63/2008-33, takto: Dovolání se zamítá. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 1.194,- Kč s příslušenstvím. Uvádí, že s obchodní společností T. O. C. R., a. s. uzavřela dne 26. 6. 2007 smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mimo jiné pohledávka za žalovanou na zaplacení ceny za smluvně poskytnuté telekomunikační služby prostřednictvím pevné telekomunikační sítě v období od 17. 11. 2005 do 16. 11. 2006. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. ledna 2008, č. j. 10 C 341/2007-24, zastavil řízení, věc postoupil po právní moci tohoto usnesení Č. t. ú. a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci není dána pravomoc soudu, neboť jde o spor vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb, k jehož rozhodnutí je povolán Č. t. ú. (§ 95 bod 8 písm. d/ zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Okolnost, že provozovatel veřejné telekomunikační sítě postoupil svou pohledávku za účastníkem žalobkyni, považoval z hlediska závěru o nedostatku podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. za irelevantní. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. února 2008, č. j. 10 Co 63/2008-33, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V prvé řadě konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně poměřoval vztah účastnic zákonem č. 151/2000 Sb., neboť jde o spor o úhradu za telekomunikační služby poskytnuté za účinnosti zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), jímž byl od 1. 5. 2005 nahrazen zákon č. 151/2000 Sb. Přesto jeho závěr, že v dané věci není dána pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., jelikož k jejímu projednání je pravomocný Č. t. ú. (dále jen „Ú.“), shledal věcně správným. I když podle znění § 129 odst. 1 věty první zákona č. 127/2005 Sb. je pravomoc Ú. vymezena tak, že rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoli ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě, odvolací soud vyslovil názor, že pro posouzení otázky pravomoci v dané věci je určující smysl a účel citovaného ustanovení. Vycházeje z důvodové zprávy k tomuto zákonu a ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES, odvolací soud dovodil, že účelem uvedeného ustanovení je umožnit osobám, které se podílejí na poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo tyto služby užívají či je žádají (§ 2 písm. a/, b/ zákona), jednoduchý a dostupný nástroj pro řešení jejich sporů týkajících se povinností založených daným zákonem, a to zejména z důvodu šetření práv a nákladů spotřebitelů. Takovým nástrojem je právě možnost (i povinnost) obracet se se žádostmi o vyřešení těchto sporů na Ú. Podstatnou pro otázku pravomoci proto nepovažuje samotnou osobu, která se na Ú. obrací se žádostí o rozhodnutí sporu, nýbrž práva a povinnosti, jejichž je nositelem; bez vlivu na pravomoc Ú. je tudíž v posuzovaném případě skutečnost, že osoba vykonávající komunikační činnost (T. O. C. R., a. s.) postoupila žalobkyni svou pohledávku za žalovanou, již stíhá povinnost vyplývající z § 64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. Protože z hlediska práv a povinností, která jsou předmětem vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, není mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní rozdíl, odvolací soud usoudil, že je třeba na žalobkyni hledět stejně, jako by se jednalo o osobu vykonávající komunikační činnost ve smyslu § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení otázky pravomoci odvolacím soudem. Oproti němu prosazuje názor, že pravomoc Ú. je dána pozitivním vymezením rozsahu sporů, které jsou mu zákonem č. 127/2005 Sb. svěřeny k rozhodování, a to uvedením charakteristik stran sporu (tj. okruhu účastníků sporu) a věcného obsahu sporu (povinností, jichž se spor týká). Aby byla dána pravomoc Ú., musí být současně splněny oba předpoklady. Žalobkyně je přesvědčena, že stranami sporu v řízení před Ú. může být pouze osoba vykonávající komunikační činnost a účastník, resp. uživatel. Kdo je osobou vykonávající komunikační činnost a kdo je účastníkem, popř. uživatelem, stanoví § 7 a § 2 písm. a/ zákona č. 127/2005 Sb. Jelikož nevykonává komunikační činnost a věřitelem pohledávky se stala až na základě smlouvy o jejím postoupení, nemůže se v dané věci jednat o spor mezi osobami uvedenými v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., k jehož rozhodnutí je pravomocný Ú. Na podporu své argumentace žalobkyně poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 20 Co 714/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (účastnicí řízení) při splnění zákonné podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Žalobkyně v dovolání žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nenamítla a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně závazně po obsahové stránce vylíčila (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že projednání této věci nepatří do pravomoci soudu, nýbrž Č. t. ú. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudu nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 108 odst. 1 písm. g/ zákona č. 127/2005 Sb. Úřad podle tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon. Podle § 129 odst. 1 věty první zákona č. 127/2005 Sb. Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykon