33 Odo 352/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 352/2004 citace  Název judikátu:*Oprávnění k cizím nemovitostem. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2005 Spisová značka:33 Odo 352/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.352.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 9 odst. 11 předpisu č. 222/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 352/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. S., proti žalované E., a. s., o zaplacení částky 57.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 134/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č. j. 17 Co 226/2002-125, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.645,- Kč k rukám advokátky JUDr. P. O. N., Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. ledna 2002, č. j. 26 C 134/97-106, vydaným podle § 152 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) jako rozsudek mezitímní, rozhodl, že základ žalobního nároku (specifikovaného jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení) je opodstatněný. Vyšel ze zjištění, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. 1639/7 a 1640/1 v kat. úz. O., na nichž právní předchůdce žalované v letech 1987 – 1996 na základě stavebního povolení, jež nabylo právní moci 30. 6. 1987, vybudoval stavbu tepelného napaječe P. – M. V katastru nemovitostí jsou zaznamenána věcná břemena vedení nadzemního horkovodu a obslužné komunikace, omezující vlastnické právo žalobce ke shora uvedeným pozemkům. Žalovaná stavbu používá ke své podnikatelské činnosti, aniž by ona či její právní předchůdce žalobci poskytli jakoukoli finanční náhradu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dobou rozhodnou pro právní posouzení zjištěných skutečností je den, kdy nabylo právní moci stavební povolení, neboť právě tímto okamžikem vzniká stavebníkovi oprávnění vybudovat stavbu podle podmínek vymezených ve stavebním povolení a současně je vlastník pozemku omezen tímto oprávněním stavebníka ve svém vlastnickém právu. V souvislosti s tímto závěrem soud prvního stupně poukázal na § 22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (dále jen „elektrizační zákon“), který shora uvedenou zásadu přímo stanoví pro účely staveb elektrizačních zařízení. Proto tento soud vyšel z právní úpravy účinné ke dni 30. června 1987 a dovodil, že oprávnění žalované (jejího právního předchůdce) zřídit a provozovat na cizím pozemku tepelné zařízení nebylo založeno ani vyhláškou č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla, která takováto oprávnění vůbec nekonstituuje, ani – v podobě věcného břemene podle § 22 odst. 5 – elektrizačním zákonem, který se na tepelná zařízení nevztahuje. Rozšíření působnosti tohoto zákona na tepelná zařízení na základě § 38 (správně § 18) nařízení vlády č. 80/1957 Sb., kterým se provádí elektrizační zákon, je v rozporu s ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, který stanovil, že soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem. Podle právní úpravy účinné ke dni právní moci stavebního povolení tedy předchůdci žalované nevzniklo oprávnění zřídit stavbu tepelného zařízení na pozemku žalobce, žalovaná toto zařízení užívá bez právního důvodu a tím se bezdůvodně obohacuje; proto je nárok žalobce co do základu opodstatněný. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2002, č. j. 17 Co 226/2002-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Závěr, že je třeba vycházet z právní úpravy, která tu byla v době, kdy nabylo právní moci stavební povolení, považoval za správný, stejně jako názor soudu prvního stupně, že pro rozpor s Ústavou ČSR nelze dovozovat vznik oprávnění ke zřízení stavby z nařízení vlády č. 80/1957 Sb., když nebylo možno omezit vlastnické právo předpisem nižší právní síly. Námitce žalované, že její oprávnění k pozemkům žalobce vzniklo na základě zákona č. 79/1957 Sb., případně zákonů č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetice, nebo č. 458/2000 Sb., energetický zákon, odvolací soud nepřisvědčil s tím, že zákon č. 79/1957 Sb. se na tuto věc nevztahuje a její posuzování podle dalších uvedených zákonů by bylo uplatněním pravé zpětné účinnosti právního předpisu, která je v našem právním řádu nepřípustná. Jestliže žádný ze speciálních právních předpisů na tento spor nedopadá, zbývá obecná úprava podle § 451 a následujících občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), podle níž vzniká žalované bezdůvodné obohacení a jeho finanční ekvivalent je povinna žalobci vrátit. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě poukázala na rozpor spočívající v tom, že soudy opřely svůj závěr, že dobou rozhodnou pro právní posouzení věci je okamžik právní moci stavebního povolení, o § 22 odst. 3 elektrizačního zákona, jehož aplikaci na daný případ však současně vyloučily. Dále vyslovila nesouhlas se závěrem, že v období, za které žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení (dále „předmětné časové období“), neměla k pozemkům žádná práva. Předmětem řízení není náhrada za zřízení tepelného zařízení, ale náhrada za užívání pozemků a podle jejího názoru lze z § 9 odst. 11 zákona č. 222/1994 Sb., účinného v předmětném časovém období, její právo užívat pozemek žalobce dovodit. Proto i kdyby jí nevznikla práva podle zákona č. 79/1957 Sb. a následného zákona č. 89/1987 Sb., svědčí jí oprávnění podle zákona č. 222/1994 Sb., jež nemají charakter věcných břemen. Speciální úprava provedená zákonem č. 222/1994 Sb. přiznávala vlastníkům nemovitostí dotčených stavbou tepelného zařízení i speciální právní nároky, a tak se tito vlastníci nemohou domáhat nároků vyplývajících z obecného právního předpisu, jímž jsou ustanovení § 451 a násl. ObčZ. Žalovaná se nedomáhá pravé zpětné účinnosti, pouze poukazuje na zvláštní práva, která jí v předmětném časovém období náležela podle platné právní úpravy. Dovolatelka ještě zdůraznila, že oprávnění založená zákonem č. 89/1987 Sb. jsou vázána výlučně na oprávnění k provozování příslušného energetického díla, nikoli na nemovitost či osobu, a tak je nelze chápat jako věcná břemena v jejich obvyklém smyslu, nýbrž jako prostředek k tomu, aby provozovatelé těchto zařízení disponovali oprávněními potřebnými k bezpečnému provozu a údržbě uvedených děl. Ze všech těchto důvodů žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že veškeré žalovanou uplatňované argumenty, jimiž dovozuje své oprávnění užívat pozemek žalobce a tedy omezení jeho vlastnického práva, platí pouze v případě, že k omezení došlo legální cestou. Žalovaná při svém výkladu ustanovení § 9 odst. 11 zákona č. 222/1994 Sb. pomíjí § 45 odst. 3 téhož zákona, ze kterého je zřejmé, že tento zákon nemůže upravovat právní vztahy vzniklé před jeho účinností. Proto soudy správně posuzovaly vznik tvrzených oprávnění žalované podle zákona č. 79/1957 Sb. a nařízení vlády č. 80/1957 Sb. a správně dospěly k závěru, že – vzhledem k rozporu vládního nařízení s ústavou – žádná taková oprávnění nevznikla. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvn