33 Odo 820/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 820/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2006 Spisová značka:33 Odo 820/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.820.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 820/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. U., podnikajícího pod obchodním jménem Ing. J. U. – Y. proti žalované O., a. s. o zaplacení 751.006,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu po Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 43/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č. j. 16 Co 440/2003-111, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 751.006,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala tím, že v době trvání nájemního vztahu (od září 1993 do února 1995) přijímala sjednané nájemné, zatímco hrazeno mělo být nájemné regulované. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. října 2001, č. j. 17 C 43/2000-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 751.006,- Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 8. 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž byla sjednána cena nájmu 400,- Kč měsíčně za 1 m2. Žalobce žalované od září 1993 do konce února 1995 platil nájemné podle této smlouvy částkou 43.050,- Kč měsíčně. Vyhláškou č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor (dále jen „vyhláška č. 585/1990 Sb.“), byla v době uzavření nájemní smlouvy regulována cena nájmu, a protože žalobce nepatřil mezi zde vyjmenované subjekty, vztahovalo se na něho regulované nájemné ve výši 190,- Kč za 1 m2 ročně. Vyhláška města P. č. 3/93 je s přihlédnutím k ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. neplatná, nová vyhláška byla vydána až 11. 10. 1994, takže cena nájmu nebytových prostor v P. byla až do tohoto data cenou regulovanou podle zákona o cenách a každé plnění nájemce nad cenovou hladinu regulovanou tímto předpisem bylo bezdůvodným obohacením pronajímatele na úkor nájemce. Přijímáním sjednaného nájemného na místo regulovaného nájemného se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o žalovanou částku a je povinna mu toto obohacení vydat. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2002, č. j. 19 Co 97/2002-64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 621.405,- Kč s příslušenstvím, co do částky 129.601,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že k vyhlášce zastupitelstva P. č. 3/1993 nebylo možné přihlížet, neboť byla vydána v rozporu s § 24 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. a toto pochybení bylo napraveno až vyhláškou Hlavního města Prahy č. 41/1994, která nabyla účinnosti dnem vyhlášení, tj. 8. 11. 1994. Až do tohoto data tedy vznikalo žalované bezdůvodné obohacení ve výši přesahující zákonem regulované nájemné, což v souzeném případě činí 41.427 Kč měsíčně za dobu od září 1993 do listopadu 1994 (celkem tedy 621.405,- Kč). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že po uvedeném datu již nebyla sjednaná cena nájmu v rozporu s obecně závazným předpisem a plnil-li v toto době žalobce na základě platné smlouvy, nemohla se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatit. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. června 2003, č. j. 33 Odo 93/2003-99, tento rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nepřisvědčil totiž názoru odvolacího soudu, že po účinnosti (8. 11. 1994) platně vydané vyhlášky P. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, jež umožňovala platně sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, již nebyla účastníky sjednaná cena nájemného (podle nájemní smlouvy z 27. 8. 1993) ve výši 400,- Kč za 1 m2 měsíčně v rozporu s obecně závazným právním předpisem a hradil-li žalobce žalované v tomto období sjednané nájemné, nemohl se na její úkor bezdůvodně obohatit. Uzavřel, že nebyla-li při uzavření nájemní smlouvy platně sjednána cena nájmu a byla upravena obecně závaznou vyhláškou č. 585/1990 Sb., nemohla se cena nájmu bez jakéhokoliv dalšího úkonu účastníků stát platnou pouze v důsledku nové vyhlášky P. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor (vydané podle novelizované vyhlášky č. 585/1990 Sb.), která nestanovila žádnou pevnou výši nájemného, nýbrž pouze umožnila sjednat vyšší nájemné než byla maximální sazba nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. Jestliže tedy nebyla mezi účastníky podle této nové vyhlášky P. sjednána nová cena nájmu, platila mezi účastnicemi i nadále cena nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb., tedy 190,- Kč za 1 m2 ročně. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 16. září 2003, č. j. 16 Co 440/2003-111, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že se žaloba do částky 129.601,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení zamítá. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu uzavřel, že v posuzovaném případě byly splněny formální předpoklady bezdůvodného obohacení žalované vzniklého placením nájemného za nebytové prostory v rozsahu větším než připouštěly předpisy o regulaci tohoto nájemného i v době po nabytí účinnosti vyhlášky odstraňující tuto regulaci. Uplatnění práva na vydání tohoto obohacení však shledal v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil přitom, že celá situace vznikla pochybením státních orgánů (vydáním zákonu odporující vyhlášky obsahující vadné zmocňovací ustanovení) a orgánů P., které na podkladě takto právně vadného zmocnění vydaly vadnou a tudíž právně neúčinnou vyhlášku o deregulaci nájemného. Účastníci uzavřeli v souladu s touto vyhláškou (spoléhajíce na její právní bezvadnost) smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž si na základě své svobodné vůle a v přesvědčení, že nájemné není právními předpisy regulováno, smluvili výši nájemného. Teprve posléze vyšlo najevo, že citované podzákonné předpisy jsou v rozporu se zákonem a v důsledku toho je relativně neplatné i ujednání účastníků o výši nájemného v rozsahu přesahujícím regulované nájemné. Vrácení přeplatku za dobu, kdy regulace platila, uvádí vzájemný vztah účastníků do stavu souladného s tehdejším právním stavem a staví jej na roveň s účastníky obdobných vztahů, kteří platnou regulaci respektovali. Požadavek na vrácení rozdílu mezi sjednaným a regulovaným nájemným i za dobu po zrušení regulace však je jednostranným zneužitím situace, do které se žalovaná bez svého zavinění dostala jsouc vázána nájemní smlouvou uzavřenou pod vlivem mylné domněnky o deregulaci nájemného a zároveň omezena v možnosti jednostranného ukončení takové smlouvy. Žalobce totiž vyjádřil ve smlouvě svou svobodnou vůli platit nájemné ve sjednané výši, čímž též nepřímo osvědčil tržní hodnotu daného nájmu. Dodatečný požadavek vrácení rozdílu mezi sjednaným a regulovaným nájemným proto odvolací soud nepovažoval za spravedlivý a odpovídající zásadám občanskoprávních vztahů a morálním normám. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že se již koncem roku 1994 pokoušel dohodnout se s žalovanou na předčasném ukončení nájmu sjednaného na dobu určitou a bylo mu vyhověno až k 30. 4. 1995, kdy již v pronajatých prostorách ani nepodnikal. Žalované nabízel rovněž prominutí úroků z prodlení, zaplatí-li mu jistinu, a i další smírné vyřešení sporu. Důvody rozhodnutí odvolacího soudu považuje žalobce za nelogické, neboť kdyby nebyla vydána neplatná vyhláška o deregulaci nájemného, uzavřeli by účastníci nájemní smlouvu s regulovaným nájemným a žalobce by toto nájemné platil po celou dobu trvání nájemního vztahu, tedy do roku 1998, příp. do doby předčasného ukončení nájmu bez ohledu na to, že 8. 11. 1994 se stala účinnou další, již platná vyhláška P. o deregulaci nájemného. Pronajímatelé, kteří před 8. 11. 1994 respektovali právní předpisy a v souladu s nimi uzavřeli smlouvy o nájmu, rovněž nemohli po tomto datu nájem