Nejvyšší soud 4 Tdo 696/2026 – Znásilnění

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 6 T 6/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný K. A. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1 zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2, písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a pod bodem 2 zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 7. 10. 2022 v přesně nezjištěné době od 18:00 hodin do 23:00 hodin v Ostravě-XY na ulici XY, v bytě číslo 17 nacházejícího se v 5. patře domu číslo XY, kde byla poškozená N. L., u obžalovaného na návštěvě, v jejímž průběhu s dalšími třemi přítomnými muži v kuchyni daného bytu probírali možnosti jejího budoucího výdělku, jenž měl spočívat především v natáčení pornografických videí, přičemž poté, co v průběhu návštěvy poškozená odešla na záchod, obžalovaný v podnapilém stavu, držíc ve své levé ruce kuchyňský nůž, délky cca 20 cm, odešel z kuchyně do předsíně ke dveřím záchodu a v okamžiku, kdy poškozená vyšla ze záchodu ven, této ukázal mávnutím rukou, že má jít s ním do ložnice, která se nacházela naproti záchodu, následně v ložnici rozsvítil světlo, do této společně vešli, přičemž jí zde obžalovaný s nožem v ruce řekl, aby se svlékla, což poškozená nejprve odmítla, avšak ze strachu před možným užitím nože opakované výzvě obžalovaného nakonec vyhověla a za počínajícího pláče se začala svlékat, po čemž obžalovaný v ložnici zhasl světlo, přivřel dveře, poškozenou obešel a nůž položil na parapet u okna a když posléze zpozoroval, že si poškozená nechala na sobě spodní prádlo, tak ji vybídl k tomu, aby se nestyděla a svlékla se do naha, na což mu poškozená řekla, že nechce, protože má své dny, na to jí obžalovaný řekl, že se jenom podívá, přičemž poškozená v domnění, že ji obžalovaný jen chce vidět nahou a po tomto bude moci z bytu odejít, se svlékla celá, poté jí však obžalovaný naznačil, aby si sedla na postel, což učinila, načež se obžalovaný rovněž svlékl do naha, poškozenou chytil za její pravou ruku, potáhnul ji na postel tak, aby ležela na zádech, lehl si vedle ní po její pravé straně a se slovy, že se nemusí bát, že ji nebude nic bolet, protože ví, že má menstruaci, ji začal osahávat po celém jejím těle, kdy jí sahal mimo jiné také na prsa a do klína, dále ji líbal v oblasti krku a dekoltu, v průběhu čehož poškozená brečela a třásla se strachem, kdy obžalovaný si toho všiml a zeptal se jí, proč se bojí, proč brečí, na což mu poškozená odpověděla, že chce jít domů a že s ním nic nechce mít, obžalovaný na to poškozené řekl, ať se nebojí, že půjde domů, načež si na poškozenou v oblasti jejího břicha a rozkroku rozkročmo sedl, čímž jí zabránil v odchodu, a pokračoval v osahávání jejího těla, po chvíli se nad poškozenou nadzvedl tak, že měla u svých úst jeho ztopořený penis, kterýžto poté obžalovaný nacházejíc se v této poloze nejméně čtyřikrát poškozené zasunul hluboko do jejích úst, což u ní vyvolalo nepříjemný dávivý reflex, přičemž poškozená se této nedobrovolné hluboké felaci bránila tím, že nejprve obžalovaného od sebe odtlačovala v oblasti jeho stehen a posléze jej kousla do jeho penisu, v důsledku čehož obžalovaný zanechal svého jednání a lehl si na postel, zatímco poškozená z postele vstala, rychle se oblékla a s pláčem odešla do kuchyně,

téhož dne, pár minut po spáchání skutku pod bodem 1., obžalovaný vyšel před dům číslo XY na ulici XY v Ostravě-XY, kde se již nacházela poškozená N. L. s kamarádem obžalovaného R. K., který měl poškozenou odvézt autem domů, přičemž se poškozené zeptal, co udělal špatně, nato poškozená na obžalovaného zařvala, že jí nacpal penis do pusy, i když to nechtěla, což obžalovaného rozlítilo, začal po poškozené řvát, že to není pravda, přitom jí sprostě nadával a nadto jí řekl, že by měl správně vytáhnout pistoli a zastřelit ji za to, co právě řekla, přičemž poškozená obžalovanému dále řekla, že může jít klidně hned na policii vše nahlásit, na což obžalovaný reagoval slovy, že jí to tam stejně věřit nebudou, protože je to lež, a že má své černochy, kteří jí můžou klidně ublížit, což v poškozené vyvolalo obavu, že by bylo v případě oznámení jejího znásilnění na policii vůči ní užito fyzického násilí, načež poškozená dané místo opustila.

Za uvedené trestné činy byl soudem prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 3 (tři) roky. Současně mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný včasné odvolání, které zaměřil do výroku o vině a trestu. Krajský soud v Ostravě (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 4 To 25/2026, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 4 To 25/2026, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 6 T 6/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou podle něj napadená rozhodnutí zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a současně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně také uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

V podaném dovolání se obviněný nejprve věnuje dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně namítá, že napadená rozhodnutí představují typický příklad skutkových závěrů, které jsou odtrženy od důkazů. Podle obviněného soudy nahradily dokazování vírou ve správnost jediné verze skutku, objektivně dosažitelné důkazy odsunuly jako údajně nadbytečné a rozpory v provedených výpovědích dostatečně nevyhodnotily, ale byly pokryty paušálním odkazem na „logické a přesvědčivě“ hodnocení soudu prvního stupně. Takový postup neodpovídá § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel následně námitky ke zmíněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konkretizuje tak, že namítá neprovedení podstatných důkazů a nahrazení chybějících důkazů spekulací. Akcentuje, že navzdory opakovaným požadavkům obhajoby na doplnění dokazování o výsledky zkoumání zajištěných stop a biologických materiálů odebraných bezprostředně po události, dále o výslech svědka L. D. A. a dalších důkazů významných pro ověření či vyvrácení verze obžaloby nebyly tyto důkazy provedeny, neboť byly soudem prvního stupně zamítnuty jako nadbytečné. Obviněný namítá, že tentýž soud (nalézací soud – poznámka NS) v bodě 22 odůvodnění sám autoritativně konstruoval, co by navrhované důkazy nemohly prokázat. Podle dovolatele tak lze ve stručnosti říci, že soud neprovedl důkaz, ale současně si jeho výsledek sám ve svých závěrech fakticky domyslel. To je dle obviněného nepřípustný postup.

Následně uvádí, že pokud měl opakovaně zasunout penis do úst poškozené a tato ho měla kousnout, tak objektivní medicínské a forenzní podklady rozhodně nejsou marginálním okrajem věci. Pokud soud takové důkazy neprovede a místo toho pouze sdělí, že by tyto důkazy stejně nic neprokázaly, nejde o hodnocení důkazu, ale o nahrazení důkazu domněnkou. Stejně vadný je pak podle něj i postup soudu vůči důkaznímu návrhu na výslech svědka L. D. A., který byl soudem odmítnut s tím, že nebyl přítomen v ložnici, ani následnému konfliktu před domem. Takový postup považuje dovolatel za nepřípustný, neboť předjímá bezvýznamnost důkazu domněnkou, aniž by jej provedl. Obviněný ve vztahu k tomuto svědkovi uvádí, že jde o osobu, která byla v bytě v inkriminovanou dobu přítomna a nebyla k věci ani vyslechnuta, přičemž by podle něj mohla přinést důležité informace k celkovému průběhu večera. Dále uvádí, že napadená rozhodnutí přikládají zásadní význam neverbálnímu chování poškozené po návratu z ložnice. Proto nelze podle něj výslech další přítomné osoby odmítnout a označit takový důkaz za nadbytečný.

Obviněný vyslovuje přesvědčení, že soudy nižších stupňů selektivně pracovaly s důkazy a potlačily vše, co oslabovalo usvědčující verzi obžaloby. Akcentuje, že odůvodnění obou soudů je založeno na selektivním přebírání jen těch částí důkazů, které podporují vinu, zatímco obsahově významné oslabení verze obžaloby bylo bagatelizováno nebo zcela neutralizováno. Dále poukazuje na to, co podle soudu prvního stupně uvedli svědci S. a M., když akcentuje, že jejich části výpovědí nejsou marginální. Dotýkají se přímo otázky nože, bezprostředního průběhu údajných pohrůžek i vnějších projevů údajného násilného děje. Přesto soudy z těchto důkazů převzaly pouze to, co se hodilo do usvědčující konstrukce, a zbytek fakticky odsunuly stranou. Takový přístup nevytváří úplné hodnocení důkazů, ale potvrzovací mechanismus předem přijatého závěru v souladu s obžalobou.

Dále dovolatel namítá, že závěr o jeho vině byl vystavěn na nepřípustném přetížení psychologického posudku. Soudy obou stupňů přisoudily zásadní význam závěrům znalce, který shledal, že jádro výpovědi poškozené je pravdivé a že „velmi pravděpodobně rovnající se jistotě“ došlo k sexuálnímu napadení. Tímto došlo k nepřípustnému posunu role znaleckého posudku. Znalec ovšem není orgánem rozhodujícím o vině. Podle jeho přesvědčení se ovšem soudy o tento znalecký posudek opřely tak intenzivně, že jím nahradily absenci objektivního verifikačního podkladu. Dále také upozorňuje na to, že zatímco jemu byly pro nadbytečnost zamítnuty jím navrhované objektivní důkazy, které mohly podstatně ovlivnit usvědčující verzi skutkového děje, je jeho vina vystavěna na psychologickém posouzení věrohodnosti poškozené. Psychologický posudek podle dovolatele nemůže legitimizovat rezignaci na plné dokazování.

Obviněný také tvrdí, že skutek uvedený pod bodem 2 je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ve vztahu ke skutku právně posouzenému jako vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku je situace podle názoru obviněného totiž ještě slabší. Jediný přímý důkaz v podstatě představuje jen výpověď poškozené. Přitom právě svědek K., který měl být podle skutkové věty přítomen před domem, uvedl, že si nepamatuje nic speciálního, nepamatuje si, zda někdo někomu nadával či vyhrožoval, a spontánně dodal, že nikdo nikomu nehrozil. Přes tuto obsahově zcela zásadní okolnost podle obviněného soudy bez zaváhání uzavřely, že byly proneseny konkrétní pohrůžky v podobě uvedené ve skutkové větě, ačkoliv ani nemluví česky. Takový závěr podle obviněného již není pouhým odlišným hodnocením důkazu. Je to závěr stojící v přímém rozporu s obsahem důkazu, který měl být jeho oporou. Právě zde se extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovým závěrem projevuje podle dovolatele nejzřetelněji.

Poté dovolatel vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud neprovedl žádnou skutečnou korekci, když jeho odvolací námitky nebyly řádně přezkoumány. Odvolací soud totiž jen odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podle obviněného jeho námitky odbyl odvolací soud deklarací, že rozsudek soudu prvního stupně je „logický a přesvědčivý“, čímž rezignoval na vlastní přezkumnou funkci.

Dále rozvádí argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předně uvádí, že skutek uvedený pod bodem 2 rozsudku byl nesprávně posouzen podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Obviněný se vymezuje vůči posouzení poškozené jakožto svědka, neboť považuje výklad odvolacího soudu za nepřiléhavý a extenzivní. Uvádí, že i pokud by byla skutková verze ohledně slovního konfliktu před domem přijata, neplyne z ní bez dalšího, že poškozená již v té době vystupovala jako svědek v souvislosti s výkonem svědecké povinnosti. Šlo o bezprostřední osobní konflikt mezi účastníky údajného incidentu, nikoli o zásah do řádného výkonu procesní povinnosti svědka v právním slova smyslu. Právní kvalifikace podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku proto nemůže obstát.

Současně namítá, že právní kvalifikace skutku pod bodem 1 rozsudku je založena na skutkovém základě, který neobstál. Obviněný mimo obecných informací k trestnému činu podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 zdůrazňuje, že právní kvalifikace předpokládá spolehlivě prokázaný skutkový základ. Ten zde podle obviněného chybí. Není-li bez důvodných pochybností prokázáno už samotné užití nože, konkrétní mechanismus donucení ani popsaný průběh údajného orálního útoku, nemůže obstát ani právní závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Nelze právně kvalifikovat děj, který nebyl po skutkové stránce řádně a úplně objasněn.

Poslední námitkou obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tvrzení obviněného, že právní posouzení subjektivní stránky je jen deklaratorní. Obviněný uvádí, že soudy uzavřely, že jednal minimálně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr je však podle něj odvozen od skutkového děje, který sám nebyl bezpečně prokázán. Pokud není spolehlivě vyjasněno, co se odehrálo, nelze přesvědčivě uzavřít ani na konkrétní formu zavinění. Úmysl zde nebyl zjištěn na základě kompletního důkazního podkladu, ale byl pouze dovozován z verze skutku, kterou soudy převzaly (od poškozené – poznámka NS).

Následně obviněný krátce rozvádí argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., kdy především zdůrazňuje, že odvolací soud podle jeho přesvědčení neprovedl skutečný a řádný přezkum prvostupňového rozsudku. Podle dovolatele odvolací soud místo řádného přezkumu převzal hodnotící závěry soudu prvního stupně a formálně je stvrdil. Proto má za to, že byl naplněn i tento dovolací důvod.

Závěrem obviněný upozorňuje na to, že by napadená rozhodnutí neměla vzhledem k uvedeným pochybením obstát ani z hlediska požadavků na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, ani z hlediska ústavněprávních požadavků spravedlivého procesu.

Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 4 To 25/2026, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 6 T 6/2024, a zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 30. 7. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 551/2026. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného, včetně uplatněných dovolacích důvodů.

Následně konstatovala, že námitky, jež byly uplatněny v rámci podaného dovolání, byly již uplatněny v předchozích stádiích trestního řízení a podle názoru státní zástupkyně se s těmito soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly. Akcentuje, že judikatura vychází z toho, že pokud obviněný v podstatě opakuje v dovolacím řízení jen námitky, které uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a v rámci odvolání, se kterými se soudy dostatečně vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné ve smyslu § 265e odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). O takovou situaci se v dané věci jedná.

Přesto následně rozvádí obecné předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Poté uvádí, že ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný tvrdí, že nashromážděné důkazy žádným způsobem nepostačují k prokázání jeho viny a že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy toliko v jeho neprospěch. Podle názoru státní zástupkyně ovšem obviněný uplatněnou argumentaci nevyjadřuje rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat, nýbrž jen předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů, aniž by ovšem uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů nebo jsou dokonce pravým opakem těchto zjištění či proč obsah těchto důkazů nemůže být podkladem pro zmiňována skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Dovolatel se toliko fakticky domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Podle státní zástupkyně ovšem vina byla vyvrácena důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení, a to především výpověďmi poškozené a svědků H. a D., což následně blíže rozvádí. Současně odkazuje na části výpovědi svědka S. I. M., které rovněž prokazují výpověď poškozené. Akcentuje, že nakonec i samotný obviněný v přípravném řízení sám uvedl, že měl s poškozenou orální sex. Za dané situace soudy nepochybily, pokud podpůrně přihlédly k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a vyjádření znalce PhDr. Petr Šišák.

Dále se zabývá námitkou tzv. opomenutých důkazů, když především akcentuje, že dokazování před soudy není bezbřehé a že soudy nejsou povinny provést každý navrhovaný důkaz. Zdůrazňuje, že závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro řádné, odůvodněné a spravedlivé rozhodnutí. Odmítne-li soud nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Má za to, že soudům v dané věci nelze vytýkat, že by snad nějaký podstatný či stěžejní důkaz neprovedly, přičemž v podrobnostech odkazuje na body 20 až 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 19 až 20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy tyto soudy objasnily, proč požadované důkazy neprovedly. Proto se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu. Podle státní zástupkyně pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného spočívající v tom, že skutek v bodě 2 byl nesprávně právně posouzen jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Obviněný zpochybňuje naplnění znaku, že se skutku dopustil vůči svědkovi. Tuto námitku ovšem považuje státní zástupkyně za zjevně neopodstatněnou, přičemž v tomto směru odkazuje na judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tdo 836/2013 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1230/2021).

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání předmětné dovolání jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, přičemž ke dni rozhodování Nejvyššího soudu obhajoba nevyužila možnosti repliky.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný dále výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor, neprovedení podstatných důkazů, nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, byť při jisté míře tolerance, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Bez ohledu na tento závěr k jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. –uvádí Nejvyšší soud následující.

Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je převážně vystavěno na téměř doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, především je pak obviněný uplatnil ve své závěrečné řeči před soudem prvního stupně (viz č. l. 751 až 752 spisového materiálu) a odvolání, respektive v jeho doplnění ze dne 16. 1. 2026 (viz č. l. 741 spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že dovolací argumentace obviněného představuje v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména bod 15 a bod 20 až 22 rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 11 až 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.

Přesto přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo konstatováno, obviněný výslovně namítá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž konkrétně namítá první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, tedy vadu zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů a nedůvodně neprovedené navrhované podstatné důkazy. Obviněný se nejprve v rámci podaného dovolání věnuje třetí alternativně zmíněného dovolacího důvodu, kdy konkrétně namítá, že soud neprovedl výslech svědka L. D. A. a ani nenechal vyhodnotit odběry biologického materiálu zajištěného v přípravném řízení a že neprovedl další podstatné důkazy (ty ovšem výslovně v podaném dovolání nezmiňuje). Lze mít za to, že taková námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale že je ovšem zjevně neopodstatněná, jak bude následně rozvedeno.

Nejvyšší soud předně považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede. Je tomu tak proto, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Navíc je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít vždy na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové důkazy, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

Z pohledu shora prezentovaných východisek Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí, a to ve shodě s bodem 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, že se s těmito námitkami již vypořádal nalézací soud, konkrétně v bodech 20 až 22 odůvodnění svého rozsudku. I Nejvyšší soud má za to, že soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč neprovedl všechny požadované důkazy, když jejich neprovedení odůvodnil jejich nadbytečností. Nad rámec úvah soudu prvního stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zkoumání zajištěných biologických materiálů se jeví nadbytečné i z toho důvodu, že z výpovědi poškozené, ale i obviněného z přípravného řízení vyplývá, že k orálnímu sexu došlo. Proto lze považovat zkoumání zajištěných biologických stop jako nadbytečné. Pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že si je vědom toho, že toto obviněný u hlavního líčení popřel, kdy ovšem soud prvního stupně změně jeho výpovědi neuvěřil, přičemž nelze pominout i to, že i z výpovědi svědka M. vyplývá, že ihned po odchodu poškozené z bytu samotný obviněný uvedl, že měli orální sex. Proto se v dané věci ve vztahu k požadovanému doplnění dokazování již ze své podstaty nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz, neboť oba soudy náležitě – v souladu se zákonnými požadavky – odůvodnily, proč dané důkazy nebyly provedeny, přičemž se jednalo o důvody běžně akceptované rozhodovací praxí. Nakonec soud prvního stupně se zabýval i otázkou možného zjištění zranění poškozeného na jeho penisu (viz bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o námitku obviněného, že nalézací soud polemizoval o tom, co by bylo či nebylo možno z neprovedeného důkazu zjistit, Nejvyšší soud považuje za nutné v tomto ohledu zdůraznit, že lze přisvědčit obviněnému pouze v tom smyslu, že se jedná o poměrně nadstandartní odůvodnění, které však nevybočuje ze zákonného rámce a nemá tak vliv na právní bezvadnost daného rozhodnutí. Jedná se tak o námitku zjevně neopodstatněnou. Nadto není pochyb o tom, že v případě zamítnutí provedení určitého důkazu musí soud vždy zvažovat, zda navrhované dokazování může ve věci tzv. přinést něco podstatného pro náležité objasnění věci, a tedy musí zvažovat případný důkazní potenciál navrhovaného důkazů pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (viz § 2 odst. 5 tr. ř.).

Následně obviněný bez bližšího přiřazení k jednotlivým alternativám dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že soudy selektivně pracovaly s důkazy a potlačily vše, co oslabovalo usvědčující verzi obžaloby. Tuto námitku převážně opírá o výpovědi svědků K. a S. M., kdy zdůrazňuje skutečnost, že tito svědci uvedli, že nezaznamenali žádný nůž, kterým by obviněný mohl poškozené vyhrožovat a že nic neslyšeli z ložnice, kde byl obviněný s poškozenou sám. Nejvyšší soud k této námitce musí konstatovat, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dostatečně s jistými rozpory mezi výpověďmi svědků zabýval a vypořádal se s nimi (viz bod 15 napadeného rozsudku), přičemž jeho úvahy lze považovat za logické. Navíc nelze pominout, že tito svědci nepochybně měli určitý vztah k obviněnému, včetně toho, že uvedeného dne požívali alkohol což mohlo ovlivnit jejich schopnost si události večera přesně pamatovat a reprodukovat. Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že o jejich snížené schopnosti řádně reprodukovat události předmětného večera svědčí i to, že tito se i rozcházeli v tom, proč se v bytě vlastně sešli. Nadto nelze případně vyloučit ani jisté záměrné ovlivnění jejich výpovědí, když např. svědek K. připustil, že byl seznámen s výpovědí poškozené před svojí výpovědí u hlavního líčení prostřednictvím obviněného (tento mu zaslal výslech poškozené na WhatsApp). Jinak vyjádřeno, skutečnost, že svědci, kteří byli v bytě přítomni nepotvrzují to, že by viděli, že měl obviněný u sebe nůž není ještě důvodem pro vyvrácení nalézacím soudem přijatého skutkového děje. Již vůbec nelze uzavřít, že to, že se výše uvedené části výpovědí svědků zcela neshodují s přijatou verzí skutkového děje svědčí ve prospěch tvrzení obviněného, že nalézací soud pracoval s důkazy selektivně, tedy že si tzv. vybíral pouze ty důkazy, které svědčily o vině obviněného. Nejvyšší soud k tomuto zdůrazňuje, že přijatá verze skutkového děje se opírá jednak o výslechy všech svědků, ale také o výpověď poškozené, znalecký posudek či listinné důkazy, které na rozdíl od obviněného soudy hodnotily jak jednotlivě, tak především v jejich souhrnu, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř. Námitka obviněného je tak zcela zjevně neopodstatněná.

Rovněž další námitka obviněného o nepřípustném přetížení psychologického posudku pro závěr o jeho vině je uvedena bez bližšího podřazení pod konkrétní alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k této argumentaci Nejvyšší soud musí uvést bez ohledu na to, že není zřejmé, pod jakou alternativu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ji podřazuje, že lze mít za to, že ji směřuje do způsobu hodnocení závěru znalce a závěru znaleckého posudku z oboru klinické psychologie. Dovolatel totiž vyslovuje přesvědčení, že soudy svůj závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené založily toliko na závěrech tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalce, že jádro výpovědi poškozené je pravdivé. Byť lze připustit, že toto znalec uvedl, tak toto jeho vyjádření se vztahovalo ke specifické věrohodnosti poškozené, ovšem toto nebylo interpretováno soudy nižších stupňů tak, že z tohoto vyjádření znalce je nepochybné, že skutek se stal. Z rozsudku soudu prvního stupně je totiž zřejmé, že tento se zabýval věrohodností výpovědi poškozené komplexně z pohledu všech provedených důkazů, když závěr o věrohodnosti poškozené nezaložil pouze na zmíněném znaleckém posudku, nýbrž na komplexním hodnocení všech provedených důkazů a to svědeckých výpovědí, či listinných důkazů i samotného chování poškozené v průběhu hlavního líčení, kdy nalézací soud mohl sám učinit závěr o její věrohodnosti. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že se znovu jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Další námitka dovolatele, která se vztahuje k bodu 2 rozsudku soudu prvního stupně a je dovolatelem výslovně podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se ovšem přes toto zařazení zjevně týká první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v ní akcentuje, že skutek uvedený pod bodem 2 napadeného rozhodnutí je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tento rozpor spatřuje obviněný v tom, že svědek K. nepotvrdil verzi poškozené o vydírání, které mělo proběhnout před domem, v němž bydlel obviněný. Svědek totiž podle obviněného uvedl, že si nepamatuje nic speciálního, nepamatuje si, zda někdo někomu nadával a spontánně dodal, že nikdo nikomu nehrozil. Podle obviněného tak zjevný rozpor tkví v tom, že v rozporu s výše uvedeným soudy uzavřely, že byly proneseny konkrétní pohrůžky v podobě uvedené ve skutkové větě. Dovolatel toto rozporuje i s argumentací, že ani nemluví česky. Ani taková námitka, bez ohledu na skutečnost, že jí obviněný nepodřazuje pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže tvrzený extrémní rozpor naplňovat. Fakticky směřuje toliko do způsobu hodnocení důkazy soudy nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že s touto námitkou se však již vypořádaly oba soudy, kdy uvedly, že věrohodnost poškozené byla prokázána (jak již bylo zmíněno v předchozích bodech odůvodnění tohoto rozhodnutí – poznámka NS), a nadto výpověď svědka K. stojí poměrně osamocena, když se v podstatných záležitostech liší mimo jiné od výpovědi svědka M., který je blízkým přítelem obviněného (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Navíc nelze pominout blízký vztah tohoto svědka k obviněnému (je to jeho přítel) a skutečnost, že tento svědek byl prokazatelně seznámen s výpovědí poškozené. Pokud se týká tvrzení, že obviněný nemluví česky, tak je třeba zdůraznit, že samotná poškozená uvedla, že vyhrůžky byly proneseny anglicky, kdy z provedeného dokazování není pochyb o tom, že poškozená anglicky velmi dobře rozumí a mluví.

Toliko obecně k obviněnému deklarované existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze v praxi shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, vadu tzv. zjevného rozporu nelze dovozovat jen z toho, že obviněný hodnotí jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a na podkladě tohoto vlastního hodnocení dospívá k závěru o jiné, pro něho příznivější skutkové verzi událostí.

Právě o takovou popsanou situaci se jedná i v nyní posuzované věci, neboť prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu obviněný pouze vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a se skutkovými zjištěními na podkladě tohoto dokazování vzešlých. Takové výhrady však nejsou pod citovaný, avšak ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné. Bez ohledu na tento závěr skutečně jen velmi stručně odkazuje Nejvyšší soud na bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud prvního stupně řádně rozvedl své hodnoticí úvahy ohledně ve věci provedených důkazů a svých skutkových závěrů. Nejvyšší soud na tento bod odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost zcela odkazuje, když jeho hodnoticí úvahy jsou zcela logické a odpovídají zásadám formální logiky. Soud druhého stupně takto postupoval v bodech 17 až 18 odůvodnění svého rozhodnutí.

Poslední námitkou, kterou obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka týkající se toho, že odvolací soud neprovedl žádnou skutečnou korekci. Lze se toliko domnívat, že obviněný se, byť jen v určitých náznacích dovolává nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu druhého stupně. Taková námitka není pod tento zvolený dovolací důvod obecně podřaditelná. Bez ohledu na tento závěr je toliko obecně třeba uvést, že tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně by mohla za určitých předpokladů naplňovat porušení práva na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že i Ústavní soud povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí považuje za významný požadavek vyplývající z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117), nález sp. zn. IV. ÚS 649/2000 ze dne 20. 3. 2001 (N 48/21 SbNU 423) či nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)], který mimo jiné představuje garanci proti libovůli [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021, nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85), nález sp. zn. I. ÚS 305/06 ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267) či nález sp. zn. II. ÚS 469/05 ze dne 8. 3. 2006 (N 54/40 SbNU 527)]. Řádné a přezkoumatelné rozhodnutí totiž umožňuje se seznámit se skutkovými i právními úvahami soudu za účelem možného podání opravného prostředku, či alespoň ověření, zda výsledek řízení odpovídá jeho průběhu a zda tento průběh splňoval parametry dané požadavkem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].

Jinak vyjádřeno, odůvodnění soudního rozhodnutí musí být srozumitelné, logické a přesvědčivé [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3616/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 191/91 SbNU 379)] a musí se věnovat všem podstatným aspektům řízení v konkrétním kontextu každé jednotlivé věci [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235)], resp. všem podstatným otázkám pro rozhodnutí dané věci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. IV. ÚS 684/10 ze dne 27. 4. 2010 (N 94/57 SbNU 239)]. Platí, že z odůvodnění rozhodnutí v trestním řízení předně musí vyplývat logický vztah mezi hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a právními úvahami soudu, ev. jiného orgánu činného v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005 (N 227/39 SbNU 423), nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489) či nález sp. zn. II. ÚS 124/97 ze dne 30. 1. 2001 (N 20/21 SbNU 175)], a to konkrétně, nikoliv paušálním odkazem na obsah spisu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)].

Současně ovšem platí, že stručnější odůvodnění odvolacího soudu rozhodujícího o opravném prostředku, pokud se tento ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém za předpokladu, že se odvolací soud zabýval podstatnými námitkami, kterému mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.). Zároveň také platí, že je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je úkolem odvolacího soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).

Z pohledu shora naznačených závěrů skutečně jen stručně lze uvést, že soud druhého stupně podle Nejvyššího soudu na odvolací argumentaci obviněného reagoval, a to v bodech 7 až 20 svého rozhodnutí a na rozdíl od obviněného má dovolací soud za to, že řádně a dostatečně. Proto by nebylo možno uplatněné argumentaci obviněného přisvědčit, i kdyby je bylo možno podřadit pod zvolený dovolací důvod.

Obviněný dále namítá nesprávné právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 2 napadeného rozhodnutí, přičemž tyto námitky podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně namítá, že nemohly být naplněny znaky trestného činu podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, neboť i pokud by byla přijatá skutková verze ohledně slovního konfliktu mezi ním a poškozenou, jednalo by se o nepřípustně extenzivní výklad, neboť poškozená v té době nemohla být v postavení svědkyně. Taková námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že se plně ztotožňuje s výkladem pojmu svědek, který učinil odvolací soud v bodě 17 odůvodnění svého usnesení, na nějž pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že podle komentářové literatury je nutno za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (srov. § 97 a násl. TrŘ; R 15/2002, 13/2012). Ze zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, vyplývá, že ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nelze vyvozovat žádné odchylky z hlediska trestněprávních podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen (srov. R 48/2013). (ŠÁMAL, Pavel. § 175 [Vydírání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2219, marg. č. 14.). Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť výklad tohoto pojmu provedl odvolací soud zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

Další námitka, kterou obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný rozporuje kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 1 napadeného rozhodnutí. Domnívá se, že tento skutek nemohl být podřazen pod § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, neboť tato právní kvalifikace předpokládá spolehlivě zjištěný skutkový základ, který zde však podle obviněného chybí. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že nalézací soud zvolenou právní kvalifikaci řádně odůvodnil, zejména v bodech 15 a 16 uvedl na základě čeho formuloval svá skutková zjištění, a z čeho vycházely jeho skutkové závěry. Je třeba také znovu připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby hodnotil provedené důkazy, neboť je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Námitce obviněného tak není možné přisvědčit. Nadto je třeba zdůraznit, že se nejedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h), ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť jde o pouhý nesouhlas obviněného s přijatou verzí skutkového děje. Jedná se tak o námitku, která nebyla uplatněna právně relevantním způsobem.

Poslední námitkou dovolatele podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je námitka spočívající v konstatování, že právní posouzení subjektivní stránky je jen deklaratorní, neboť podle obviněného soudy jeho úmyslné zavinění dovodily, aniž by byl spolehlivě zjištěn skutkový stav. Nejvyšší soud k tomu však uvádí, že jde o prakticky totožnou námitku jako v předchozím bodě tohoto rozhodnutí, neboť obviněný nesprávné právní posouzení dovozuje až sekundárně, neboť má za to, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, z čehož by následně mělo plynout nesprávné právní posouzení věci. Je nutno konstatovat, že tato námitka byla vypořádána v bodě 19 rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 18 rozhodnutí soudu druhého stupně. Stejně jako v předchozím případě i zde musí Nejvyšší soud konstatovat, že se jedná o námitku, která nebyla uplatněna právně relevantním způsobem.

K ostatním námitkám obviněného Nejvyšší soud uvádí, že je obecně třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněných, a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku)“. Stejné závěry jsou aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Nejvyšší soud tedy shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Zároveň neshledal ani takové vady rozsudků soudů nižších stupňů, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněného, byť tento jejich porušení v podaném dovolání, přestože zcela okrajově, deklaroval.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného ve značné části neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti, byť zcela minoritní, jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.