Nejvyšší soud 4 Tdo 747/2026 – Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 12 T 13/2025 byl obviněný Ing. František Štefáček uznán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „poté, co byl přesně nezjištěný den po 9. 6. 2021 požádán JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, obhájcem R. L., o vypracování znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, kdy obžalovaný L. byl předtím rozsudkem Okresního soudu v Semilech z 9. 6. 2021, číslo jednací 4 T 191/2020-542, nepravomocně uznán vinným ze spáchání přečinů usmrcení z nedbalosti dle § 143 odstavce 1, odstavce 2 trestního zákoníku, těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odstavce 1, odstavce 2 trestního zákoníku a ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odstavce 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit zjednodušeně popsáno tím, že v XY dne 1. 3. 2020 v 13:35 hodin jako řidič osobního motorového vozidla značky Volkswagen Transporter, registrační značky XY, při jízdě po silnici číslo XY ve směru od XY na centrum XY pod vlivem alkoholu (v 15:05 koncentrace 0,41 ‰) při rychlosti 80 km/h (při limitu 50 km/h) bez rozumného důvodu přejel do protisměru, kde se čelně střetl s vozidlem značky Škoda Superb, registrační značky XY, řízeného poškozeným R. L., čímž způsobil (celkem v obou vozidlech) smrt jedné osobě, 4 osobám těžké zranění a 2 osobám lehké zranění a zároveň škodu na obou vozidlech, přičemž obžalovaný L. se po vyhlášení rozsudku odvolal do protokolu, tak obžalovaný Ing. Štefáček ve XY dne 18. 10. 2021 (dle data a místa uvedených v posudku) vypracoval jako soudní znalec z oboru doprava, odvětví doprava silniční, znalecký posudek č. 281/2021, který opatřil doložkou dle § 110a trestního řádu a za který obdržel od obžalovaného L. odměnu ve výši dle vyhlášky číslo 504/2020 Sb., v jehož závěrech obžalovaný mimo jiného uvedl, že R. L. „s pravděpodobností hraničící s jistotou vyjel 2 s a 29 m před střetem částečně z jízdního pruhu částečně do protisměrného jízdního pruhu,“ a „na tuto skutečnost a na vozidlo VW Transporter jedoucí v protisměrném jízdním pruhu zareagoval a zahájil příčné přemístění jedním obloukem směrem doprava tak, aby se zařadil zpět do pravého jízdního pruhu“ (podkapitola 2.1.2.1), zatímco R. L. měl „[v] důsledku zpozorování vozidla Škoda Superb jedoucího částečně v jeho jízdním pruhu zareagoval a zahájil příčné přemístění jedním obloukem směrem doleva a přejel do protisměrného jízdního pruhu, v němž se střetnul s uvedeným vozidlem Škoda“ (podkapitola 2.1.3.1), přičemž v podkapitole 2.1.5 obžalovaný uvedl, že R. L. „mohl střet jednoznačně odvrátit tím, kdyby se v kritickou dobu, tzn. 2 s před střetem, pohyboval v jeho jízdním pruhu“ (kdy následně obžalovaný připustil, že i R. L. mohl střet odvrátit, kdyby nevyjel doleva), přičemž ovšem tento závěr učinil obžalovaný bez jakýchkoliv relevantních důkazů či konkrétních technických argumentů (v hlavním líčení pouze obecně uvedl, že k tomuto došel metodou zpětného odvíjení děje) a v rozporu s výpověďmi R. L. a svědkyně M. Z., přičemž tento závěr neměl oporu ani ve výpovědi samotného R. L., přičemž tento posudek byl JUDr. Voženílkem předložen Krajskému soudu v Hradci Králové dne 19. 10. 2021 na veřejném zasedání o odvolání obžalovaného a na základě tohoto posudku krajský soud usnesením z téhož dne, číslo jednací 11 To 223/2021-587, prvostupňový rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně, aby nechal vypracovat revizní znalecký posudek a vypořádal se s rozpory ve znaleckých posudcích, a i při novém hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Semilech dne 14. 9. 2022 setrval obžalovaný na závěrech svého znaleckého posudku, kdy trval na tom, že R. L. vyjel před nehodou do protisměru a R. L. na něj reagoval, přičemž rovněž ze závěrů revizního znaleckého posudku vypracovaného Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně dne z 25. 7. 2022 vyplynulo, že tvrzené vyjetí R. L. do protisměru před nehodou není nijak argumentováno směrově ani změnou parametrů, je v rozporu s prostorovým uspořádáním místa střetu a reakce řidiče VW je vykonstruovaná a bez technických argumentů, kdy z posudku zároveň vyšlo najevo, že obžalovaný v použité simulaci nehodového děje přidal externí sílu o velikosti 6330 Newtonů působící v čase 5,1-6,23 sekundy po střetu na pravé zadní kolo VW směrem doleva ve směru jízdy, kdy použití takové síly neexistuje žádný objektivní, technicky přijatelný důvod, kdy žádná taková síla (hypoteticky vysvětlitelná větrem či pohybem osob či nákladu) v daný čas na vozidlo nepůsobila, přičemž obžalovaný ji přidal, aby docílil pohybu vozidel do konečných poloh, přičemž Okresní soud v Semilech ani Krajský soud v Hradci Králové nepravdivým tvrzením v posudku obviněného neuvěřily a rozsudky ze 7. 11. 2022, číslo jednací 4 T 191/2020-739, respektive z 28. 2. 2023, číslo jednací 11 To 15/2023-787, rozhodly tak, že nehodu způsobil pouze R. L. tím, že vyjel do protisměru, zatímco R. L. do protisměru nevyjel, přičemž ovšem kdyby závěry obžalovaného nebyly vyvráceny, tak by mohlo dojít k rozhodnutí ve prospěch R. L., který by na základě takových závěrů musel být ze zavinění dopravní nehody vyviněn, nebo by přinejmenším muselo jeho zavinění být posouzeno pouze jako spoluzavinění.“

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odstavců 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 (jedno sto) denních sazeb po 1 500 (tisíc pět set) Kč, celkem tedy 150 000 (sto padesát) Kč.

Obviněnému byl dále uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti na 3 (tři) roky.

Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 12 T 13/2025 podal obviněný Ing. František Štefáček odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 11 To 302/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 11 To 302/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolatel k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že soudy zaměnily odbornou nesprávnost znaleckého posudku za vědomou nepravdivost ve smyslu § 346 tr. zákoníku. Uvedl, že i kdyby byl jeho odborný závěr nesprávný, samo o sobě z toho neplyne, že věděl o jeho nepravdivosti nebo že jej uvedl s úmyslem zkreslit dokazování. Skutková věta a odůvodnění navíc přesně nevymezují, které konkrétní tvrzení mělo být nepravdivé a z jakých důkazů je vyloučeno, že dovolatelův odborný závěr mohl být pravdivý nebo alespoň obhajitelný. Nepravdivost přitom musí soud zjistit samostatně jako předběžnou otázku, nikoli pouhým převzetím závěru revizního posudku o technické nesprávnosti. Podle dovolatele nebyla prokázána ani subjektivní stránka činu, neboť odborná nesprávnost může mít řadu příčin nesouvisejících s vědomým lhaním (metodická chyba, odlišný výběr vstupních parametrů, neúplné podklady apod.) a teprve vědomé uvedení nepravdy je trestné. Dovolatel dále namítl, že klíčový usvědčující prvek – použití externí síly o velikosti 6330 N působící na pravé zadní kolo VW v čase 5,1 až 6,23 sekundy po střetu – neměl vliv na předstřetový pohyb vozidel, určení místa střetu, okamžik vzniku kolizní situace ani na možnost odvrácení střetu, jeho neuvedení v textovém protokolu proto nemůže samo o sobě naplňovat znak nepravdy o okolnosti podstatného významu pro rozhodnutí. Tvrzené „utajení“ této síly je navíc nelogické, neboť byla dohledatelná v elektronicky předané simulaci, z níž ji zjistil i ÚSI. Obviněný dále brojí proti kvalifikaci podle § 346 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uvádí, že napadená rozhodnutí neobsahují přesvědčivý popis toho, jaký konkrétní prospěch měl získat pro sebe nebo jiného a z jakých důkazů plyne, že právě tento prospěch byl jeho cílem. Odměna za zpracování znaleckého posudku podle právních předpisů nemůže být sama o sobě trestněprávně relevantním prospěchem ve smyslu § 346 odst. 3 písm. a), neboť je zákonnou odměnou za znaleckou práci.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že rozhodná skutková zjištění, na nichž soudy vystavěly závěr o naplnění znaků § 346 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel poukazuje také na skutečnost, že soudy neprovedly podstatné důkazy navrhované obhajobou, čímž zatížily řízení vadou opomenutých důkazů. Obhajoba opakovaně navrhovala provedení důkazu výslechem soudního znalce Ing. Aleše Kaplánka, Ph.D., jenž měl potvrdit zásadní vady a nepřezkoumatelnost RZP ÚSI, písemné odborné stanovisko Ing. Kaplánka ze dne 14. 1. 2025 a dále nezávislý znalecký přezkum správnosti a přezkoumatelnosti RZP ÚSI, případně superrevizní znalecký důkaz atd. Tyto důkazy byly způsobilé zásadním způsobem podpořit závěr, že se jednalo nejvýše o odborný spor, nikoli o úmyslné podání nepravdivého znaleckého posudku. Neprovedením těchto důkazů a nedostatečným vypořádáním jejich významu došlo k porušení práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2026, č. j. 11 To 302/2025-627 a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 1. 7. 2025, č. j. 12 T 13/2025-546, ve výroku o vině, ve výroku o trestu a ve všech dalších výrocích, které mají ve zrušených výrocích svůj podklad. Současně aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Semilech nové projednání a rozhodnutí ve věci. Alternativně navrhuje, aby shledá-li Nejvyšší soud, že ze skutku popsaného v rozsudku ani při jeho správném právním posouzení nevyplývá naplnění znaků trestného činu podle § 346 tr. zákoníku, sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť skutek není trestným činem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. Františka Štefáčka.

Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

Obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že soud prvního stupně zkrátil jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť v řízení nepřipustil ani jeden z důkazních návrhů. Obhajoba opakovaně navrhovala provedení důkazu, a to výslech soudního znalce Ing. Aleše Kaplánka, Ph.D., jenž měl potvrdit zásadní vady a nepřezkoumatelnost RZP ÚSI, písemné odborné stanovisko Ing. Kaplánka ze dne 14. 1. 2025 a dále nezávislý znalecký přezkum správnosti a přezkoumatelnosti RZP ÚSI, případně superrevizní znalecký důkaz. Z důvodu neprovedení těchto navržených důkazů má obviněný za to, že se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů.

K námitce opomenutých a procesně nepoužitelných důkazů je třeba předně uvést, že rozhodnutí o tom, které z vyhledaných, předložených či stranami navržených důkazů budou v trestním řízení provedeny, náleží do výlučné pravomoci soudu. Tento princip vychází mimo jiné z ústavně zakotvené nezávislosti soudní moci podle čl. 82 Ústavy, z něhož se podává, že soud je povinen v každé fázi trestního řízení samostatně posuzovat, zda dosavadní rozsah dokazování poskytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci, případně zda je nezbytné dokazování doplnit, a to bez ohledu na procesní aktivitu stran. Současně je oprávněn hodnotit důvodnost jednotlivých důkazních návrhů a rozhodnout, zda mohou přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Z uvedeného vyplývá, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného či jiné procesní strany. Pokud však navržený důkaz neprovede, musí svůj postup náležitě a přesvědčivě odůvodnit tak, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů považoval provedení takového důkazu za nadbytečné, nerozhodné nebo jinak neúčelné.

Nejvyšší soud konstatuje, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly nebo, že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. K návrhu obviněného na vypracování dalšího posudku lze uvést, že není v trestním řízení možné, aby se tak dlouho zadávaly znalecké posudky až by možná jeden z nich vyhověl požadavkům obviněného. V dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby znalecký ústav přezkoumal závěry obviněného a tyto podrobil kritice. Lze dodat, že nalézací soud ke svému rozhodnutí nepoužil pouze znalecký posudek ústavu, nýbrž se odvolal i na řadu dalších důkazů, které jednoznačně svědčí o tom, že závěry znaleckého posudku obviněného jsou chybné. V daném případě tak není pochyb o tom, že pro vyslovení skutkových a právních závěrů plně postačilo provedení dokazování v rozsahu nalézacím soudem u hlavního líčení provedeném a nelze proto přisvědčit námitkám obviněného směřujícím proti rozsahu provedeného dokazování. V podrobnostech lze odkázat především na argumenty shrnuté v bodu 33 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech a bodu 38 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Nejvyšší soud zde uzavírá, že se v posuzované věci nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování. Nelze proto hovořit ani o porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.

Obviněný v dovolání dále namítl, že rozhodná skutková zjištění, na nichž soudy vystavěly závěr o naplnění znaků § 346 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Semilech, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Znalecký posudek Ing. Štefáčka a jeho výpověď při hlavním líčení proto nemůže ve světle dalších provedených důkazů obstát. Jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena především revizním znaleckým posudkem vypracovaným Ústavem soudního inženýrství VÚT v Brně a výpověďmi znalců, kteří vyhotovovali předmětný posudek, dané koresponduje pak i s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpověďmi poškozeného L. a svědkyně Z., ze kterých jednoznačně vyplývá, že to byl právě odsouzený L., kdo do protisměru vjel a dopravní nehodu zavinil a nikoli poškozený tak, jak se z větší části snaží dovodit znalecký posudek obviněného Ing. Štefáčka. Nalézací soud provedl i další důkazy, o které opřel své závěry, a to např. znalecký posudek ústavu MBL, Crash Expert. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.

Obviněný Ing. František Štefáček ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že soudy neprokázaly konkrétní nepravdivé tvrzení o okolnosti podstatného významu pro rozhodnutí ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT v Brně, který na pokyn soudu porovnal závěry znalce Ing. Šlosara (znalecký ústav MBL Crash Expert) se závěry obviněného Ing. Štefáčka, byla zjištěna zásadní odchylka právě v otázce pohybu vozidel v jízdních pruzích. Řidič vozidla Škoda Superb podle tohoto posudku v rozhodné době nebyl v protisměrném pruhu a nemohl tak vyvolat žádnou reakci řidiče vozidla VW, jak naopak ve svém posudku tvrdil obviněný. Nejvyšší soud uvádí, že právě popsaná odchylka představuje konkrétní a ve skutkové větě dostatečně vymezené nepravdivé tvrzení o okolnosti podstatného významu pro rozhodnutí – totiž o tom, který z řidičů vyjel do protisměru a zavinil tak dopravní nehodu. Nejde o pouhé konstatování obecné technické nesprávnosti, nýbrž o jednoznačně formulovaný a odůvodněný rozpor mezi závěry obou posudků, který má přímý dopad na otázku viny v původním trestním řízení vedeném proti R. L. Pokud má tedy obviněný za to, že soudy zaměnily odbornou nesprávnost či metodickou spornost znaleckého posudku za vědomou nepravdivost, nelze této námitce přisvědčit. Revizní znalecký posudek neoznačil závěry obviněného pouze za jinak metodicky pojaté či diskutabilní, nýbrž za technicky neodůvodněné, nelogické a vykonstruované. Tento kvalifikovaný nesoulad, spolu se skutečností, že obviněný na svých závěrech setrval i poté, co byl s obsahem revizního posudku seznámen, umožňuje spolehlivě odlišit odbornou nesprávnost od vědomého uvedení nepravdy.

Obviněný dále brojí proti naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu, kdy má za to, že závěr o úmyslu byl dovozován převážně z výsledku odborného sporu, nikoli ze samostatných důkazů o vědomosti a srozumění. Zároveň má za to, že není přesvědčivě odůvodněna kvalifikace podle § 346 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy úmysl získat pro sebe nebo jiného prospěch.

Ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uvádí, že tr. čin je spáchán úmyslně i tehdy, když pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že jej způsobí, byl s tímto srozuměn. Obviněný byl zcela nepochybně srozuměn s tím, že jeho závěry můžou vést k vyvinění odsouzeného L. Ze skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vyplývá, že tohoto činu se dopustí ten, kdo uvede nepravdivou okolnost, která měla mít podstatný význam pro rozhodnutí a v daném případě tak jedná v úmyslu získat pro jiného prospěch. Obviněný musel být srozuměn s tím, že pokud dojde soud k závěru, že vinu na nehodě nese poškozený, může to mít značný význam pro rozhodnutí, které by pak směřovalo k zvýhodnění odsouzeného L. Závěry obviněného Ing. Štefáčka v jeho znaleckém posudku a následné výpovědi u hlavního líčení mohly mít podstatný vliv pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se jednalo o jeden z stěžejních důkazů při posouzení viny odsouzeného L. a případného spoluzavinění poškozeného L. Lze proto uzavřít, že obviněný skutečně naplnil skutkovou podstatu uvedeného tr. činu, a to včetně subjektivní stránky.

Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. František Štefáček svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. Františka Štefáčka podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.