Nejvyšší soud 4 Tdo 765/2026 – Ublížení na zdraví

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 3. 2026, sp. zn. 43 T 15/2026 byl obviněný P. V. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 7. 2. 2025 okolo 11:00 hodin v Praze XY, na pozemní komunikaci poblíž domu na adrese XY, po předchozí slovní rozepři, udeřil levou rukou do pravé tváře poškozeného A. V., jenž v důsledku tohoto úderu ztratil stabilitu, zavrávoral a po zapření se levou nohou utrpěl trhlinu (rupturu) Krejčovského svalu levé dolní končetiny v jeho horní třetině v rozsahu cca 20x7x20 mm, provázenou bolestivostí, otokem a krevním výronem v oblasti stehna, kdy uvedené zranění omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, ne však déle než šest týdnů, a to svou bolestivostí, poruchou funkce levé dolní končetiny a nutností dodržovat klidový léčebný režim, přičemž poškozený byl v důsledku způsobeného zranění v pracovní neschopnosti v období od 7. 2. 2025 do 28. 2. 2025.“

Za uvedené jednání byl obviněný P. V. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému A. V., částku ve výši 9 487 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na přiměřeném zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (bolestné) poškozenému A. V., částku ve výši 6 766 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. V., odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 3. 2026, sp. zn. 43 T 15/2026 podal obviněný P. V. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2026, sp. zn. 44 To 112/2026, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2026, sp. zn. 44 To 112/2026, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obhajoba od počátku namítá, že listiny evidované ve spise jako č. l. 153 až 155 nebyly při nahlížení do spisu dne 13. 1. 2026 ve spise obsaženy a že následně byly do spisu založeny bez řádného procesního rámce. Pokud tedy listiny nebyly v hlavním líčení procesně provedeny způsobem předpokládaným trestním řádem a obviněnému nebyl dán prostor se k nim vyjádřit podle § 214 tr. ř., nemohly být použity jako podklad výroku o vině. Obviněný dále namítl, že soudy zamítly všechny zásadní důkazní návrhy obhajoby. V projednávané věci však nešlo o důkazy okrajové, nýbrž o důkazy směřující k samotnému jádru skutkového závěru, tedy k mechanismu vzniku poranění, věrohodnosti přímých a nepřímých svědectví a možnosti alternativního vzniku zranění. Zdůraznil, že znalec MUDr. Procházka výslovně nevyloučil alternativní mechanismus vzniku poranění při nastupování či vystupování z vyššího vozidla. Za této situace nelze návrh na revizní znalecký posudek či alespoň důsledné doplnění dokazování označit za zjevně nadbytečný. Totéž platí pro rekonstrukci, jestliže obhajoba dlouhodobě namítala fyzické, výškové a polohové okolnosti incidentu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále namítl zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry. Uvedl, že skutkový závěr o vině stojí v podstatě na výpovědi poškozeného a svědkyně L. V., přičemž další důkazy mají spíše povahu nepřímé nebo podpůrné indicie. Za tohoto stavu nelze bez dalšího uzavřít, že provedené důkazy vytvářejí uzavřený, logický a bezrozporný řetězec vedoucí bezpečně k závěru o vině obviněného právě způsobem popsaným ve výroku o vině.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že i kdyby Nejvyšší soud vycházel ze skutkového závěru, že mezi ním a poškozeným došlo k jednomu úderu rukou do oblasti obličeje, neplyne z tohoto skutkového základu bez dalšího správnost právního závěru o nepřímém úmyslu způsobit „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Mezi tvrzeným úderem a vznikem poranění je zprostředkující mechanismus spočívající v zavrávorání, nášlapu a ruptuře svalu. Nejde tedy o typický a bezprostřední následek samotného úderu, nýbrž o atypický sekundární následek. Dovolatel dále namítl, že při uvedených vadách nemohou bez dalšího obstát ani výroky v adhezním řízení. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2026, sp. zn. 44 To 112/2026, podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 3. 2026, sp. zn. 43 T 15/2026, ve výroku o vině, trestu a v navazujících výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle § 265l odst. 3 tr. ř. současně nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Alternativně, pokud by Nejvyšší soud neshledal důvod ke zrušení výroků o vině a trestu v celém rozsahu, navrhl, aby zrušil alespoň výroky v adhezním řízení a věc v tomto rozsahu vrátil k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k námitce zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů uvedl, že existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod mohla naplnit, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Především není chybou, pokud soudy pracují s výpověďmi poškozeného a svědkyně V. jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy. Tyto důkazy totiž nejsou izolované a nestojí osamoceně, ale vzájemně se doplňují a v podstatném korespondují. Provedené důkazy ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Dána není ani vada opomenutých důkazů. Z přezkoumávaných rozhodnutí totiž vyplývá, že se ve věci činné soudy s učiněnými důkazními návrhy náležitě vypořádaly, reagovaly na ně a vysvětlily, proč je zamítly.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že i kdyby snad poškozeného udeřil rukou do obličeje, neplyne z toho existence, byť nepřímého úmyslu ublížit na zdraví poškozenému. S nastíněnou námitkou státní zástupce nesouhlasí a má za to, že minimálně nepřímý úmysl dovodit lze. V tomto směru je možno zmínit především překvapivost úderu, jeho zacílení na citlivou část těla poškozeného, relativně krátkou vzdálenost, ne zcela rovnou plochu v místě, kde došlo k napadení či věk poškozeného. Důležitý je též způsob provedení, při kterém musela být obviněnému rizikovost útoku zřejmá, a to včetně hrozících následků na zdraví poškozeného. A pokud se následků a jejich předvídání týče, pak plně postačí, jestliže úmysl (i nepřímý ve formě srozumění, smíření) zahrnoval jakoukoliv trestněprávně relevantní poruchu zdraví v obecné rovině. Vedle subjektivní stránky má státní zástupce za naplněný též zpochybněný příčinný vztah. Uvádí, že je evidentní, že počínání obviněného bylo základní podmínkou pro vznik zdravotní újmy na těle poškozeného. Kauzální nexus je proto naplněn. Současně tím jsou vyvráceny též námitky týkající se náhrady újmy, protože ty vycházely právě z nedůvodně tvrzené absence příčinné souvislosti. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. V.

Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

Obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu namítl vadu opomenutých důkazů, neboť jeho důkazní návrhy byly soudy neadekvátně zamítnuty, ačkoliv byly dle jeho názoru podstatné ke zjištění skutkového stavu.

K námitce opomenutých a procesně nepoužitelných důkazů je třeba předně uvést, že rozhodnutí o tom, které z vyhledaných, předložených či stranami navržených důkazů budou v trestním řízení provedeny, náleží do výlučné pravomoci soudu. Tento princip vychází mimo jiné z ústavně zakotvené nezávislosti soudní moci podle čl. 82 Ústavy, z něhož se podává, že soud je povinen v každé fázi trestního řízení samostatně posuzovat, zda dosavadní rozsah dokazování poskytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci, případně zda je nezbytné dokazování doplnit, a to bez ohledu na procesní aktivitu stran. Současně je oprávněn hodnotit důvodnost jednotlivých důkazních návrhů a rozhodnout, zda mohou přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Z uvedeného vyplývá, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného či jiné procesní strany. Pokud však navržený důkaz neprovede, musí svůj postup náležitě a přesvědčivě odůvodnit tak, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů považoval provedení takového důkazu za nadbytečné, nerozhodné nebo jinak neúčelné.

Nejvyšší soud konstatuje, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly, nebo že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. K návrhům obviněného lze uvést, že soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování pro jejich nadbytečnost. Z důkazů již provedených, zejména lékařských zpráv, se dostatečně podává vznik poranění a dostavení se k ošetření, včetně konkrétních časů a důvodů vzniku poranění. V daném případě tak není pochyb o tom, že pro vyslovení skutkových a právních závěrů plně postačilo provedení dokazování v rozsahu nalézacím soudem u hlavního líčení provedeném a nelze proto přisvědčit námitkám obviněného směřujícím proti rozsahu provedeného dokazování. V podrobnostech lze odkázat především na argumenty shrnuté v bodu 11 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a v bodech 11 - 14 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud zde uzavírá, že se v posuzované věci nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování. Nelze proto hovořit ani o porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.

Obviněný v dovolání namítl i vadu zjevného rozporu. Má za to, že usvědčující důkazy nejsou dostačující k bezpečnému závěru o vině. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědí poškozeného a svědkyně V., které jsou podporovány i dalšími provedenými důkazy, zejména lékařskými zprávami a závěry znaleckého zkoumání či výpověďmi svědků H. a V. Obviněný sice zcela popřel, že by v průběhu celého incidentu došlo k jakémukoliv fyzickému kontaktu mezi účastníky debaty, uvedené tvrzení je však v přímém rozporu s výše uvedenými důkazy. Pokud obviněný namítá, že znalec připustil i jiný myslitelný mechanismus vzniku poranění a dovozuje z toho, že provedené důkazy nevytvářejí uzavřený, logický a bezrozporný řetězec vedoucí k bezpečnému závěru o jeho vině, nelze této námitce přisvědčit. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Ivan Procházka ve svém znaleckém posudku velmi podrobně popsal mechanismus vzniku poranění poškozeného, který plně koresponduje s výpověďmi poškozeného i jeho dcery. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítl procesní nepoužitelnost „sporných listinných důkazů", u nichž má za to, že tyto byly pouze založeny do spisu, aniž by došlo k jejich řádnému provedení. Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že procesní nepoužitelnost se na důkazy zmíněné obviněným nevztahuje. Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, pokud by tyto důkazy nebyly řádně provedeny, mohla by taková skutečnost za současného splnění dalších předpokladů zakládat vadu zjevných rozporů. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná – žádné závažné vady skutkových zjištění totiž v řešeném případě dovodit nelze. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že vina obviněného byla dostatečně a bezpečně prokázána jinými, řádně provedenými důkazy, zejména výpověďmi poškozeného a svědkyně L. V., podpořenými lékařskou dokumentací a znaleckým posudkem. I kdyby tedy sporné listinné důkazy skutečně trpěly namítanou vadou, nemohlo by to samo o sobě zvrátit správnost učiněných skutkových zjištění ani závěru o vině.

Obviněný P. V. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že mezi ním a poškozeným došlo k jednomu úderu rukou do oblasti obličeje, z čehož neplyne správnost právního závěru o nepřímém úmyslu způsobit „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že vědění jako složka zavinění nemusí objektivní realitě odpovídat zcela přesně a že srozumění, resp. smíření, se nemusí vztahovat na konkrétní poranění popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku; postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech, a tak tomu vzhledem k výše popsaným okolnostem doprovázejícím útok nepochybně bylo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1501/2018). Pokud jde o právní hodnocení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť napadením poškozeného, kterého udeřil rukou do pravé tváře, v důsledku čehož poškozený zavrávoral a při snaze neupadnout se zapřel levou nohou, čímž došlo k ruptuře Krejčovského svalu, mu způsobil poranění, v důsledku něhož byl poškozený po dobu 3 týdnů omezen v obvyklém způsobu života a po stejnou dobu trvala i jeho pracovní neschopnost. Ze způsobu útoku si musel být obviněný vědom toho, že může způsobit porušení zákonem chráněného zájmu v podobě ochrany zdraví osob, tedy trestněprávně relevantní poruchu zdraví v obecné rovině, a s takovým následkem musel být srozuměn, neboť při úderu do oblasti hlavy musí každá osoba důvodně předpokládat možnost pádu či zavrávorání napadeného, a s tím spojené nebezpečí vzniku poranění.

Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou týkající se absence příčinné souvislosti, v jejímž důsledku podle obviněného nemůže obstát ani adhezní výrok o náhradě újmy. V hlavním líčení bylo jednoznačně prokázáno, že poranění poškozeného bylo způsobeno právě v důsledku útoku obviněného na osobu poškozeného. Vznik poranění a tím i škody a nemajetkové újmy na straně poškozeného je tak v příčinné souvislosti s prokázaným jednáním, kterým obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví.

Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.