Nejvyšší soud 4 Tdo 795/2026 – Krádež

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 73 T 173/2023, byl obviněný A. B. uznán vinným pod body 1. a 2. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 306/2009 Sb., účinném od 1. 7. 2023 do 31. 3. 2024). Za uvedený přečin byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců (jak je ale zřejmé až z odůvodnění rozsudku, protože v jeho výrokové části soud prvního stupně časovou jednotku uloženého trestu neuvedl). Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti CCC Czech, s. r. o., na náhradě škody 899 Kč.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil dvěma útoky. Dne 27. 9. 2023 v době od 17:19 hodin do 17:25 hodin v prodejně Half Price v obchodním centru XY v Ostravě odcizil ke škodě společnosti CCC Czech, s. r. o., kabelku značky Guess v hodnotě 1 169 Kč tím způsobem, že po odstranění bezpečnostního čipu kabelku uschoval do své příruční tašky a bez zaplacení s ní prošel pokladní zónou. Dne 25. 10. 2023 v době od 16:25 hodin do 16:45 hodin v téže prodejně odcizil ke škodě stejné společnosti tepláky v hodnotě 899 Kč, které si ve zkušební kabince oblékl, zatímco své tepláky v kabince zanechal. V odcizeném zboží odešel z prodejny bez zaplacení, načež byl v pasáži obchodního centra zadržen pracovníkem ostrahy. Obou útoků se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 8 T 8/2019, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné za tři trestné činy krádeže podle § 205 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a čtyř měsíců, který vykonal dne 12. 2. 2022. Podrobnosti skutkových zjištění jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 12. 2023, sp. zn. 12 ZT 93/2023, pro skutky v ní označené pod body 1. a 3. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.

V návaznosti na zprošťující výrok soud prvního stupně podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené z těchto útoků s celými jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce odvolání, které zaměřil výlučně proti výrokům o trestu a o povinnosti k náhradě škody. Uložený trest považoval za nepřiměřeně přísný a namítl, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil jeho prohlášení viny, nízkou celkovou hodnotu odcizených věcí ve výši 2 068 Kč a skutečnost, že aktuálně je ve výkonu jiného trestu odnětí svobody. Namítl rovněž, že soud prvního stupně porušil zákaz dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku tím, že jeho trestní minulost a recidivu zohlednil nejen jako znak přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ale také jako přitěžující okolnost při výměře trestu. Výroku o náhradě škody vytkl, že odcizené tepláky v hodnotě 899 Kč byly poškozené společnosti vráceny, takže její nárok v tomto rozsahu zanikl.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2025, sp. zn. 3 To 229/2025, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v obou napadených výrocích. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškozenou společnost CCC Czech, s. r. o., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolací soud shledal uložený trest zákonným a přiměřeným povaze a závažnosti trestné činnosti i osobě obviněného. Konstatoval, že obviněný soustavně páchal majetkovou trestnou činnost a že předchozí alternativní i nepodmíněné tresty nevedly k jeho nápravě. Námitku porušení zákazu dvojího přičítání nepřijal, neboť soud prvního stupně podle jeho názoru nepřihlížel jako k přitěžující okolnosti k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 8 T 8/2019, které zakládalo použití § 205 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž k dalším odsouzením obviněného, zejména k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 15 T 73/2023, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2023. Výrok o trestu zrušil jen pro jeho neúplné vymezení, neboť soud prvního stupně v něm neuvedl, že trest odnětí svobody ukládá v časové jednotce měsíců. Výrok o náhradě škody změnil, neboť odcizené tepláky byly poškozené společnosti vráceny a nebylo zjištěno jejich poškození ani jiné znehodnocení.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2025, sp. zn. 3 To 229/2025, napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Nováka dovoláním, které výslovně zaměřil jen proti výroku o trestu a opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadený výrok o trestu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný konkrétně namítl, že soud prvního stupně při ukládání trestu nerespektoval zákaz dvojího přičítání téže okolnosti vyjádřený v § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Podle jeho názoru přikládal rozhodující význam jeho recidivě, ačkoli právě předchozí potrestání za takový čin již tvořilo zákonný podklad právní kvalifikace podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Odvolací soud nesjednal nápravu. Obviněnému znovu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou se závěrem, že jiný než nepodmíněný trest nepřichází v úvahu s ohledem na opakovanou majetkovou trestnou činnost obviněného a jeho předchozí odsouzení.

Podle obviněného tím, že recidivní charakter jeho jednání byl v úvahách o trestu zohledněn znovu a se zásadním dopadem na druh i výměru trestu, přestože tatáž okolnost již byla použita jako znak skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, se soudy obou stupňů dostaly do rozporu s § 39 odst. 5 tr. zákoníku, neboť recidiva byla fakticky využita nejen pro právní kvalifikaci skutku, ale také jako určující přitěžující okolnost při ukládání trestu.

Obviněný poukázal na bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku, kde odvolací soud odmítl jeho námitku s vysvětlením, že právní kvalifikaci podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku zakládalo odsouzení obviněného ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8 T 8/2019, zatímco při individualizaci trestu soud přihlížel k jeho dalším odsouzením. Podle obviněného je ale z celkového odůvodnění rozsudku naopak patrné, že všechna předchozí odsouzení a opakované páchání majetkové trestné činnosti představovaly dominantní důvod pro závěr o nezbytnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomu obviněný připomněl, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že okolnost, která je znakem skutkové podstaty trestného činu nebo podmiňuje použití přísnější trestní odpovědnosti, nelze bez dalšího znovu hodnotit v neprospěch pachatele při ukládání trestu. Obviněný připustil, že soud může přihlížet k osobním poměrům pachatele a jeho trestní minulosti, namítl však, že v projednávané věci se úvaha odvolacího soudu soustředila na recidivní aspekt natolik, že se stal rozhodujícím důvodem pro uložení nepodmíněného trestu, ačkoli již byl obsažen v použité právní kvalifikaci.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu, včetně výroku o způsobu jeho výkonu, a rovněž všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě s tvrzením, že výrok o trestu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení z důvodu porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku, fakticky ale jeho námitka směřovala proti přísnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody a proti zohlednění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. q) tr. zákoníku.

Státní zástupce uvedl, že takto formulovanou výhradu nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod jiný zákonný dovolací důvod. Připomněl, že v dovolacím řízení zásadně nelze namítat nesprávný druh nebo výměru uloženého trestu, nesprávné vyhodnocení kritérií podle § 38 a násl. tr. zákoníku ani nesprávné posouzení polehčujících a přitěžujících okolností, jehož důsledkem měl být nepřiměřeně přísný nebo mírný trest. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podle státního zástupce ve vztahu k výroku o trestu považovat pouze vady spočívající v porušení hmotného práva, které se netýkají samotného druhu či výměry trestu, například nesprávný závěr o podmínkách pro uložení souhrnného, úhrnného nebo společného trestu. Takovou vadu však obviněný odvolacímu soudu nevytkl.

Státní zástupce dále připomněl, že k výroku o trestu se primárně vztahuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je vůči dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. speciální. Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněnému byl v posuzované věci podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, tedy přípustný druh trestu ve výměře nacházející se v zákonné trestní sazbě od šesti měsíců do tří let. Podle státního zástupce proto nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

Zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu by podle státního zástupce přicházel v úvahu pouze ve zcela výjimečném případě, v němž by trest uložený v zákonné trestní sazbě porušoval princip proporcionality podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku a subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku v takové míře, že by zasáhl do ústavně zaručených práv obviněného. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, a ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, jakož i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená v jeho vyjádření. Taková výjimečná situace podle státního zástupce v projednávané věci nenastala, neboť obviněnému byl uložen trest blízko dolní hranice zákonné trestní sazby a jeho poměry, trestní minulost i povaha spáchané trestné činnosti neposkytovaly podklad pro snížení trestu pod tuto hranici.

K tvrzenému porušení zákazu dvojího přičítání státní zástupce uvedl, že obviněný pouze zopakoval námitku, s níž se věcně správně vypořádal již odvolací soud v bodě 19 odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že odsouzení zakládající speciální recidivu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku nebylo jediným záznamem v trestní minulosti obviněného, ke kterému mohly soudy při ukládání trestu přihlédnout. K trestní minulosti obviněného bylo jako k přitěžující okolnosti přihlíženo ve vztahu k jiným odsouzením, která nebyla zákonným znakem přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Státní zástupce doplnil, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující pět let předpokládá závěr, že by jiný trest vzhledem k osobě pachatele zjevně nevedl k tomu, aby vedl řádný život. Při tomto hodnocení je nutné přihlížet k celkovému osobnímu profilu pachatele, k jeho dosavadnímu životu, povaze předchozí trestné činnosti, době uplynulé od posledního odsouzení a k tomu, zda selhalo výchovné působení dříve uložených trestů. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 6 Tdo 16/2025. Podle státního zástupce se soudy těmito hledisky dostatečně zabývaly a správně uzavřely, že je třeba uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř. Současně souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a pro případ jiného rozhodnutí rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k případné replice. Obviněný na ně do doby vypracování tohoto rozhodnutí nereagoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně, kterým byl obviněnému uložen trest. Dovolání podal obviněný jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., učinil tak prostřednictvím obhájce v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě určeném v § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Podání současně splňovalo obsahové náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu výlučně ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a ve výroku o způsobu jeho výkonu. Dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně o jeho druhou alternativu. Napadený výrok podle něj spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To spatřoval v porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Soudy podle jeho mínění přikládaly při ukládání trestu rozhodující význam jeho recidivě, ačkoli předchozí odsouzení a potrestání za takový čin již bylo použito jako zákonný znak přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný dovolací argumentací v podstatě zopakoval námitku, kterou uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Znovu tvrdil, že soudy porušily zákaz dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku, neboť při ukládání trestu přihlédly k jeho recidivě, přestože předchozí odsouzení a potrestání za takový čin již bylo použito jako zákonný znak přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Takto formulovaná námitka však podle svého skutečného obsahu neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě ani jinému dovolacímu důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze ve vztahu k výroku o trestu považovat pouze takové vady založené na porušení hmotného práva, které se netýkají samotného druhu nebo výměry uloženého trestu, těmi mohou například být nesprávný právní závěr o tom, zda měl být uložen trest úhrnný, souhrnný nebo společný za pokračování v trestném činu. Naproti tomu prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu zásadně nelze přezkoumávat správnost použití pravidel pro výběr druhu trestu a stanovení jeho výměry, včetně hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností podle § 39 až § 42 tr. zákoníku. Srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024, uveřejněné pod č. 33/2025 Sb. rozh. tr.

Obviněný ve skutečnosti brojil pouze proti tomu, jaký význam soudy při individualizaci trestu přiznaly jeho předchozím odsouzením, opakovanému páchání majetkové trestné činnosti a neúčinnosti dříve uložených trestů. Jeho výhrady tedy směřovaly proti hodnocení okolností rozhodných pro výběr druhu trestu a stanovení jeho výměry.

Nejvyšší soud připomíná, že výjimečný zásah do výroku o trestu uloženého v zákonné trestní sazbě může přicházet v úvahu tehdy, pokud by způsob použití pravidel pro ukládání trestu dosáhl intenzity zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. Obviněný však žádný takový ústavněprávní exces výslovně nenamítl, a ani z kontextu jeho dovolací argumentace jej Nejvyšší soud neshledává. Obviněný totiž netvrdí, že by uložený trest byl extrémně disproporční nebo svévolný, nýbrž svou argumentaci zakládá výlučně na tvrzeném nesprávném hodnocení trestní minulosti při ukládání trestu. Nadto mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře deseti měsíců, tedy blízko dolní hranice zákonné trestní sazby od šesti měsíců do tří let, nelze tedy hovořit o trestu nepřiměřeně přísném či zjevně exemplárním.

Obviněnému lze přisvědčit v obecné právní tezi, že odsouzení, které bylo použito k naplnění znaku speciální recidivy podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, nelze znovu samostatně hodnotit jako přitěžující okolnost při ukládání trestu. Takový postup by vskutku odporoval zákazu dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Uvedené pravidlo vyplývá rovněž z rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, uveřejněného pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr., podle něhož nelze při ukládání trestu znovu přihlédnout právě k tomu odsouzení, které bylo použito k naplnění znaku podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, zatímco zohlednění ostatních předchozích odsouzení pachatele tím není vyloučeno. V nyní posuzované věci však soudy nižších stupňů toto pravidlo neporušily. Do právního posouzení skutku podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku promítly odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 8 T 8/2019, a při individualizaci trestu pak přihlížely ke zbývajícím odsouzením obviněného vypovídajícím o opakovaném páchání typově shodné majetkové trestné činnosti a neúčinnosti dříve uložených trestů. Je to jasně patrné z vysvětlení, které k totožné námitce obviněného podal odvolací soud v bodě 19 odůvodnění napadeného rozsudku. Výslovně zde rozlišil odsouzení ve věci sp. zn. 8 T 8/2019, které bylo aplikováno jako formální znak recidivní skutkové podstaty trestného činu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, od dalších odsouzení obviněného, ke kterým bylo možné přihlédnout při individualizaci trestu. Z nich poukázal zejména na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 15 T 73/2023, a na skutečnost, že se obviněný nyní posuzovaných skutků dopustil v těsné časové návaznosti na toto odsouzení, přičemž druhý útok spáchal již po nabytí jeho právní moci.

Nejvyšší soud takové odůvodnění odvolacího soudu považuje za správné, nemá mu co vytknout a ve zbytku na něj z důvodu procesní hospodárnosti odkazuje. K tomuto postupu připomíná, že požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí neznamená povinnost soudu podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument procesní strany ani znovu reprodukovat argumentaci, se kterou se již náležitě vypořádal soud nižšího stupně. To platí tím spíše, jestliže dovolatel v mimořádném opravném prostředku pouze opakuje námitku, na kterou již dostal konkrétní a srozumitelnou odpověď. Srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96.

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněného směřovaly proti hodnocení okolností rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu a neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jinému důvodu dovolání danému § 265b tr. ř. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.