Nejvyšší soud 4 Tdo 802/2026 – Vražda

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2025, sp. zn. 53 T 3/2025, byl obviněný J. H. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v přesně nezjištěnou dobu ve večerních hodinách dne 18. října 2024 v Olomouci, v pokoji neobydleného domu na ulici XY po předchozím požití alkoholu a poté, co jej poškozený E. R., ohrožoval nožem z bezprostřední blízkosti, což u obžalovaného vyvolalo silné rozrušení, obžalovaný bodl poškozeného nožem Redstone s keramickou čepelí o délce 12 cm dvakrát do přední plochy pravé paže a jedenkrát na pravou boční dolní plochu hrudníku, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou či bodnořeznou ránu na pravé boční dolní ploše hrudníku v úrovni posledních žeber, ve střední podpažní čáře, 21 cm pod vrcholem pravé podpažní jamky a 18 cm od přední střední čáry těla vpravo, pokračující bodným či bodnořezným kanálem do dutiny břišní a do dutiny za dutinou pobřišnicovou (tj. retroperitoneum), tukovou tkání pravé ledviny se zasažením vlastní tkáně pravé ledviny, krevní výron pod vazivovým pouzdrem pravé ledviny (tj. subkapsulární hematom) šířky 8 mm, bez známek aktivního krvácení, přítomnost bublin vzduchu v dutině břišní v krajině jater (tj. pneumoperitoneum), dále bodnou či bodnořeznou ránu přední plochy pravé paže tvaru písmene „V“ vrcholem směřujícím vzhůru, délky 6 cm, vrcholem vzdálenou 14 cm pod vrcholem podpažní jamky, bez poranění svalu, nervu či cév paže, bodnou či bodnořeznou ránu zadní plochy pravé paže, dlouhou osou orientovanou zprava doleva shora dolů, délky 3,4 cm, dolním úhlem vzdálenou 16 cm nad loketním výběžkem, bez poranění svalu, nervu či cév paže, sytě modrofialový podkožní krevní výron zevně zadní plochy pravé paže mezi bodnými či bodnořeznými ranami paže, na celkové ploše 6,5 x 4,5 cm a sytě modrofialové podkožní krevní výrony na přední dolní ploše pravé paže, pod bodnou či bodnořeznou ranou přední plochy paže, na celkové ploše 2,5 x 2,5 cm, kdy došlo k proniknutí bodného kanálu do dutiny břišní a do retroperitonea s poraněním tkáně pravé ledviny, přičemž s ohledem na to, že útok byl veden nožem do oblasti hrudníku vpravo, musel si být obžalovaný vědom, že může poškozenému způsobit závažné až život ohrožující poranění vedoucí ke smrti poškozeného a pro případ, že takový následek způsobí, byl s tímto srozuměn.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, na náhradě majetkové škody částku 22 888 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2025, sp. zn. 53 T 3/2025, podali obviněný J. H. a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 3 To 68/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v přesně nezjištěnou dobu ve večerních hodinách dne 18. října 2024 v Olomouci, v pokoji neobydleného domu na ulici XY, po předchozím požití alkoholu, bodl poškozeného E. R. nožem zn. Redstone s keramickou čepelí o délce 12 cm, nejprve jedenkrát na pravou boční dolní plochu hrudníku a následně dvakrát do přední plochy pravé paže, čímž mu způsobil bodnou či bodnořeznou ránu na pravé boční dolní ploše hrudníku v úrovni posledních žeber, ve střední podpažní čáře, 21 cm pod vrcholem pravé podpažní jamky a 18 cm od přední střední čáry těla vpravo, pokračující bodným či bodnořezným kanálem do dutiny břišní a do dutiny za dutinou pobřišnicovou (tj. retroperitoneum), tukovou tkání pravé ledviny se zasažením vlastní tkáně pravé ledviny, krevní výron pod vazivovým pouzdrem pravé ledviny (tj. subkapsulární hematom) šířky 8 mm, bez známek aktivního krvácení, přítomnost bublin vzduchu v dutině břišní v krajině jater (tj. pneumoperitoneum), dále bodnou či bodnořeznou ránu přední plochy pravé paže tvaru písmene „V“ vrcholem směřujícím vzhůru, délky 6 cm, vrcholem vzdálenou 14 cm pod vrcholem podpažní jamky, bez poranění svalu, nervu či cév paže, bodnou či bodnořeznou ránu zadní plochy pravé paže, dlouhou osou orientovanou zprava doleva shora dolů, délky 3,4 cm, dolním úhlem vzdálenou 16 cm nad loketním výběžkem, bez poranění svalu, nervu či cév paže, sytě modrofialový podkožní krevní výron zevně zadní plochy pravé paže mezi bodnými či bodnořeznými ranami paže, na celkové ploše 6,5 x 4,5 cm a sytě modrofialové podkožní krevní výrony na přední dolní ploše pravé paže, pod bodnou či bodnořeznou ranou přední plochy paže, na celkové ploše 2,5 x 2,5 cm, kdy došlo k proniknutí bodného kanálu do dutiny břišní a do retroperitonea s poraněním tkáně pravé ledviny, přičemž s ohledem na to, že útok byl veden střední intenzitou, zejména úderem nožem do oblasti hrudníku vpravo, musel si být vědom, že poškozenému může způsobit závažné až život ohrožující zranění vedoucí ke smrti poškozeného a pro případ, že takový následek způsobí, s tím byl srozuměn; k úmrtí poškozeného nedošlo jen shodou šťastných okolností, a proto, že mu bylo včas poskytnuto kvalifikované lékařské ošetření.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, na náhradě majetkové škody částku 22 888 Kč.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. H. zamítnuto.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 3 To 68/2025 podal následně obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítá obviněný nesprávnost závěru Vrchního soudu v Olomouci, podle něhož skutková zjištění o ohrožování obviněného nožem a o jeho silném rozrušení „nemají žádnou oporu v provedeném dokazování“. Dále namítá nesprávnost závěru, že „na poškozeného zaútočil bez jakýchkoliv příčin“. Uvádí, že tato zjištění jsou v rozporu s několika provedenými důkazy. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku dále uvedl, že nezjistil žádnou skutečnost, která by měla vliv na věrohodnost výpovědi poškozeného. Tento závěr je však taktéž v rozporu s provedeným dokazováním, neboť poškozený při vyšetření na urgentním příjmu uvedl, že k jeho napadení došlo v rámci roztržky pod vlivem alkoholu či drog. Tento údaj je významný, neboť v procesní výpovědi poškozený tvrdil, že si žádnou předchozí hádku či konflikt s obviněným nevybavuje. Pochybení spatřuje obviněný také v hodnocení výpovědi svědkyně T. Do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dle obviněného také promítá překročení mezí podle § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., když Vrchní soud v Olomouci provedl výslech znalce Mgr. Michala Perničky, Ph.D., přečetl protokol o výslechu zemřelého poškozeného E. R. a předložil stranám opis rejstříku trestů poškozeného, znovu však nevyslechl svědkyni M. M. ani S. T. a nezopakoval znalecký důkaz z oboru kriminalistiky k biologickým stopám na nožích. Přesto změnil celkové skutkové zjištění právě v otázce, k níž se tyto důkazy vztahovaly. Vrchní soud v Olomouci do skutkové věty také nově vložil pořadí jednotlivých ran. Z odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé, z kterého důkazu provedeného či zopakovaného před odvolacím soudem tento nový skutkový údaj vyplývá. Samostatně je pak naplněna také třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve vztahu k rozhodné skutkové otázce nebyl bez dostatečného zdůvodnění Vrchního soudu v Olomouci proveden navržený podstatný důkaz, kdy při veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci vyslechl Mgr. Michala Perničku, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, který uvedl, že otázka silného rozrušení je otázkou spíše pro psychiatra. Obhajoba na tuto výhradu bezprostředně reagovala návrhem na výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Nedomy. Vrchní soud v Olomouci však tento návrh zamítl.

Obviněný dále namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že je nutno znovu posoudit možné jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. I kdyby Nejvyšší soud nepovažoval podmínky nutné obrany za splněné, skutková verze přijatá nalézacím soudem odpovídá typové situaci, pro kterou právní řád upravuje privilegovanou skutkovou podstatu podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Jde o bezprostřední reakci na vysoce intenzivní vnější podnět – ohrožování nožem z bezprostřední blízkosti – spojenou s úlekem a krátkou impulzivní reakcí. Přetrvává-li pochybnost o tom, zda obviněný bezprostředně reagoval na ohrožování nožem ze strany poškozeného, musí být tato pochybnost vyložena ve prospěch obviněného. Obviněný však i nadále namítá, že nebylo jeho úmyslem poškozeného usmrtit. Ze tří poranění poškozeného dvě zasáhla pravou paži bez poranění svalu, nervu či cév a pouze jedna rána zasáhla oblast dolní části hrudníku. Incident se odehrál během několika vteřin, za tmy, v těsné blízkosti obou aktérů sedících vedle sebe a za jejich výrazného ovlivnění alkoholem. Za takové dynamiky skutkového děje nelze ze samotného výsledného umístění jediné rány na trupu bez dalšího dovodit, že obviněný svůj pohyb nožem vědomě a cíleně zaměřil právě na místo uložení životně důležitých orgánů. Pro posouzení volní složky zavinění je dále významné, že obviněný v násilném jednání sám přestal. Podle dosavadních skutkových zjištění mu přitom žádná vnější překážka nebránila pokračovat v útoku, zejména v dalších ranách proti trupu poškozeného. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí, tj. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 3 To 68/2025, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že argumentace obviněného je založena převážně na izolovaném zdůrazňování těch částí provedených důkazů, které podle jeho názoru připouštějí možnost předchozího napadení ze strany poškozeného. Týká se to zejména poranění ruky obviněného, prvotních vyjádření účastníků incidentu, biologických stop na zajištěných nožích a tvrzených rozdílů ve výpovědích poškozeného a svědků. Z toho, že se nepodařilo jednoznačně objasnit původ poranění obviněného nebo že jednotlivé důkazy samy o sobě nevylučují všechny hypoteticky představitelné varianty skutkového děje, však ještě nevyplývá, že soudem přijatá skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce dále nesouhlasí s názorem obviněného, že výslech znalce mohl přinést další poznatky k jeho silnému rozrušení. Samotná okolnost, že jeden ze znalců označil určitou část problematiky za bližší odbornosti psychiatra bez dalšího neznamená, že odvolací soud nemohl o věci rozhodnout bez opětovného výslechu jiného znalce, jehož posudek již byl součástí důkazního podkladu.

Další námitky obviněného se ve své podstatě opět zakládají na názoru, že odvolací soud měl provést dokazování ve větším rozsahu a poté důkazy vyhodnotit v souladu s jeho obhajobou. Státní zástupce však uvádí, že pouhý nesouhlas s rozsahem dokazování a s výsledkem hodnocení důkazů porušení § 259 odst. 3 nebo § 263 odst. 7 tr. ř. neprokazuje. Stejný závěr platí pro námitku týkající se pořadí bodných ran uvedeného ve skutkové větě napadeného rozsudku. Pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by muselo jít o skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, které je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný však konkrétně neuvádí, jak by samotné pořadí ran měnilo posouzení zákonných znaků trestného činu za situace, kdy podle skutkového závěru odvolacího soudu zasadil poškozenému nožem celkem tři rány, z nichž jedna pronikla do dutiny břišní a poškodila tkáň pravé ledviny. Jeho argumentace v tomto směru zůstává v obecné rovině možné významnosti tohoto údaje pro dynamiku incidentu.

Státní zástupce dále konstatuje, že námitky stran nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku a privilegované právní kvalifikace podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku zakládá obviněný na předpokladu, že byl poškozeným bezprostředně ohrožován nožem a jednal ve strachu, úleku či silném rozrušení vyvolaném takovým útokem. Státní zástupce však dodává, že takové okolnosti nejsou součástí skutkového stavu vyjádřeného ve výroku napadeného rozsudku. Obviněný se proto prostřednictvím hmotněprávní argumentace fakticky domáhá předchozí změny skutkových zjištění. Při posouzení skutku je však třeba vycházet ze skutkových okolností zjištěných soudy, nikoli z alternativní verze, jejíž přijetí obviněný prosazuje v dovolání. Státní zástupce uzavírá, že na podkladě skutkového stavu popsaného ve výroku napadeného rozsudku nelze uvažovat o nutné obraně, neboť z něj nevyplývá existence přímo hrozícího nebo trvajícího útoku poškozeného. Stejně tak z něj nevyplývá, že by obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Dovolací námitky směřující k použití § 29 nebo § 141 odst. 1 tr. zákoníku jsou proto založeny na jiném skutkovém základu, než který byl zjištěn odvolacím soudem.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze formálně podřadit námitku obviněného, že zjištěný skutek nenaplňuje subjektivní stránku pokusu zločinu vraždy. Ani tato námitka však není podle názoru státního zástupce opodstatněná. Podle klíčových skutkových zjištění, citovaných i samotným obviněným, byl použit nůž s keramickou čepelí o délce 12 cm a jednu z ran vedl obviněný do pravé boční dolní části hrudníku, přičemž bodný kanál pronikl do dutiny břišní a retroperitonea a zasáhl tkáň pravé ledviny. Tzv. skutková věta současně vyjadřuje, že obviněný si byl vědom možnosti způsobit poškozenému závažné až život ohrožující zranění vedoucí k jeho smrti a pro případ takového následku s ním byl srozuměn. Takto popsaný skutek obsahuje skutkové okolnosti odpovídající nejméně nepřímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatňuje v jeho druhé alternativě, tedy s tvrzením, že v řízení předcházejícím zamítnutí jeho odvolání byly dány jiné dovolací důvody. Tato námitka je odvozena od námitek uplatněných podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jestliže tyto námitky nejsou opodstatněné, nemůže být jejich prostřednictvím naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. H..

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

Námitky obviněného, uplatněné pod zmíněným dovolacím důvodem, směřují především proti skutkovému závěru, podle něhož napadení poškozeného nepředcházel útok ze strany poškozeného, dále proti hodnocení věrohodnosti poškozeného a dalších svědků, proti rozsahu dokazování provedeného odvolacím soudem a proti závěrům vztahujícím se k tvrzenému silnému rozrušení obviněného.

Obviněný v dovolání namítl, že Vrchní soud v Olomouci svévolně hodnotil provedené dokazování, což mělo za následek existenci extrémního rozporu mezi obsahem jednotlivých důkazních prostředků na straně jedné a skutkovým stavem popsaným soudem na straně druhé. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Vrchní soud v Olomouci v průběhu veřejného zasedání vyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinické psychologie Mgr. Michala Perničku, Ph.D. a přečetl protokol o výslechu svědka E. R. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že to byl právě obviněný J. H., kdo za použití předmětného nože fyzicky napadl poškozeného E. R. a způsobil mu zranění popsané ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Vrchní soud v Olomouci však nepřisvědčil jeho závěru, že jej poškozený ohrožoval nožem a on reagoval bodnutími poškozeného v rámci bezprostředního situačního napětí z úleku. Z výpovědi poškozeného E. R. totiž nevyplývá, že na obviněného jakkoliv zaútočil nožem. Až v jednu chvíli viděl, jak si obviněný s nožem v ruce hraje a pak došlo k tomu, že nůž obrátil proti němu. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.

Obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu podřadil taktéž vadu opomenutých důkazů, neboť má za to, že ve vztahu k rozhodné skutkové otázce nebyl bez dostatečného zdůvodnění Vrchního soudu v Olomouci proveden navržený podstatný důkaz, a to výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Nedomy k problematice silného rozrušení obviněného.

K námitce opomenutých a procesně nepoužitelných důkazů je třeba předně uvést, že rozhodnutí o tom, které z vyhledaných, předložených či stranami navržených důkazů budou v trestním řízení provedeny, náleží do výlučné pravomoci soudu. Tento princip vychází mimo jiné z ústavně zakotvené nezávislosti soudní moci podle čl. 82 Ústavy, z něhož se podává, že soud je povinen v každé fázi trestního řízení samostatně posuzovat, zda dosavadní rozsah dokazování poskytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci, případně zda je nezbytné dokazování doplnit, a to bez ohledu na procesní aktivitu stran. Současně je oprávněn hodnotit důvodnost jednotlivých důkazních návrhů a rozhodnout, zda mohou přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Z uvedeného vyplývá, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného či jiné procesní strany. Pokud však navržený důkaz neprovede, musí svůj postup náležitě a přesvědčivě odůvodnit tak, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů považoval provedení takového důkazu za nadbytečné, nerozhodné nebo jinak neúčelné. Nejvyšší soud zde ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť Vrchní soud v Olomouci se s důkazním návrhem obviněného řádně vypořádal, přičemž lze odkázat na bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud odůvodnil, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem znalce MUDr. Petra Nedomy, neboť z jím zpracovaného znaleckého posudku rovněž nevyplývá žádný poznatek o existenci silného rozrušení obžalovaného v době činu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí obviněný také proti závěrům vztahujícím se k jeho silnému rozrušení. Na takto prosazované odlišné verzi skutkového děje obviněný zakládá názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle § 29 tr. zákoníku, případně jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1, § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud zde konstatuje, že dle výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie Mgr. Michala Perničky, Ph.D., se silné rozrušení projevuje přechodným zastřením vědomí, které tady nebylo, neboť obviněný dokázal celou věc dobře popsat. Nadto uvedl, že pokud by tam bylo silné ohrožení z jeho strany, tak by obviněný neusnul na tom místě, ve vedlejší místnosti, kde ho někdo silně ohrožoval. Znalec proto konstatoval, že neshledal žádné projevy stavu silného rozrušení. Silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku je právním pojmem, jehož naplnění posuzuje soud na základě zjištěných okolností případu. Znalecké závěry mohou být pro takové posouzení významným podkladem, nenahrazují však právní hodnocení soudu. Nejvyšší soud souhlasí s postupem Vrchního soudu v Olomouci, který upravil skutková zjištění soudu prvního stupně, když z popisu skutku vypustil ohrožování obviněného nožem z bezprostřední blízkosti poškozeným E. R. a vyvolání silného rozrušení u obviněného.

Podle obviněného se do dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. promítá rovněž překročení mezí vymezených ustanoveními § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že citovaná ustanovení sama o sobě nebrání tomu, aby odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, pokud si pro takový postup opatří odpovídající důkazní podklad v souladu s trestním řádem. Skutečnost, že je odvolací soud povinen provést důkazy, o něž opírá změnu skutkových zjištění ovšem neznamená, že by byl povinen v plném rozsahu zopakovat celé dokazování, které již proběhlo před soudem prvního stupně. Námitka obviněného tak i v tomto ohledu v podstatě spočívá v přesvědčení, že odvolací soud měl provést dokazování v širším rozsahu a teprve poté důkazy zhodnotit způsobem odpovídajícím jeho obhajobě. Podstatné je však to, jaký význam měly konkrétní důkazy pro nově učiněná skutková zjištění a z jakých důvodů se odvolací soud odchýlil od hodnocení provedeného soudem prvního stupně. Přesvědčení obviněného, že odvolací soud měl dokazování rozšířit ve větším rozsahu a následně důkazy posoudit ve shodě s jeho obhajobou, lze považovat toliko za nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem, jakým byly důkazy vyhodnoceny. Samotný nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, popřípadě s výsledkem hodnocení důkazů však porušení ustanovení § 259 odst. 3 nebo § 263 odst. 7 tr. ř. sám o sobě nezakládá. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce obviněného, vztahující se k pořadí, v jakém byly poškozenému zasazeny bodné rány. Aby mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., muselo by se jednat o skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu a které se zároveň zjevně rozchází s obsahem provedeného dokazování.

Obviněný J. H. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, který má za to, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, nebo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu zabití podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako pokus trestného činu vraždy.

Trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Citované ustanovení tak obsahuje dvě samostatné kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení – jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli, jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, přičemž druhá z uvedených alternativ silné rozrušení pachatele nevyžaduje. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že v posuzované věci nepřichází v úvahu ani jedna z uvedených privilegujících okolností. Pokud jde o alternativu jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, ta byla vyloučena, byť v průběhu řízení nebyly beze zbytku objasněny okolnosti vzniku poranění na ruce obviněného. Svědek E. R. totiž ve své výpovědi o použití nože vůči obviněnému nehovořil vůbec a sám obviněný připustil, že si na nůž rukou „naběhl“, tedy že příčinou jeho zranění nebylo cílené jednání poškozeného vůči jeho osobě. Pokud jde o alternativu jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli, Nejvyšší soud připomíná, že silné rozrušení musí pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a jde o duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Takové rozrušení může vzniknout postupně, například v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce, přičemž může mít i povahu náhlé či prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek či zmatek. Jak přitom Nejvyšší soud uvedl již v bodě 24 tohoto usnesení, ze znaleckého posudku a výpovědi znalce Mgr. Michala Perničky, Ph.D., naopak vyplývá, že se u obviněného žádné projevy silného rozrušení neprojevily, odvolací soud proto v tomto směru upravil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, že z popisu skutku vyvolání silného rozrušení u obviněného vypustil. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal, že by se Vrchní soud v Olomouci dopustil pochybení, pokud jednání obviněného právně nekvalifikoval jako pokus trestného činu zabití podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného nešlo ani posoudit jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá existence přímo hrozícího ani trvajícího útoku ze strany poškozeného vůči obviněnému.

Taktéž námitky obviněného proti závěru o úmyslném zavinění jsou sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné, avšak ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku napadeného rozsudku jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatuje, že existenci nepřímého úmyslu obviněného usmrtit poškozeného není nutné dovozovat výlučně z toho, zda pachatel svůj úmysl výslovně verbálně projevil, ani ji nelze vázat pouze na skutečnost, zda následek v podobě smrti poškozeného skutečně nastal. Závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu lze naopak spolehlivě opřít o komplexní posouzení objektivních okolností, za nichž k útoku došlo, zejména o povahu použitého nástroje, způsob jeho užití, intenzitu vedeného útoku, lokalizaci zasažené části těla poškozeného a charakter jím utrpěného zranění. V nyní posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný použil nůž s keramickou čepelí o délce 12 cm, přičemž jeden z útoků vedl do pravé boční dolní části hrudníku poškozeného. Obviněný si byl vědom toho, že v důsledku takto vedeného útoku může poškozenému způsobit závažné, případně i život ohrožující zranění, které může vyústit v jeho smrt, a s tímto následkem byl srozuměn. Takto vymezený skutkový stav odpovídá po stránce subjektivní přinejmenším formě zavinění ve smyslu nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že odkazy na jiná soudní rozhodnutí, zmíněná v dovolání obviněného, nemohou vést k odlišnému závěru již proto, že závěr o formě zavinění vždy závisí na konkrétních skutkových okolnostech posuzované věci. Z obecné skutečnosti, že jediná bodná rána nemusí za všech okolností prokazovat úmysl usmrtit, nevyplývá, že takový úmysl nelze dovodit v nyní posuzovaném případě. Rozhodující jsou konkrétní okolnosti útoku tak, jak byly zjištěny odvolacím soudem a vyjádřeny v tzv. skutkové větě jeho rozsudku.

Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.