Nejvyšší soud 4 Tdo 814/2026 – Zločin legalizace výnosů z trestné činnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 8 T 31/2026, byla obviněná S. D. uznána vinnou zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026. Za tento zločin byla podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

Podle zestručněných skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených ve výroku rozsudku obviněná v přesně neurčenou dobu reagovala na nabídku snadného přivýdělku zveřejněnou na sociální síti Instagram a na pokyn jí blíže neznámých osob si založila bankovní účet č. XY, jehož byla jedinou majitelkou a disponentkou. Údaje k tomuto účtu jim poté osobně předala a skrze svůj mobilní telefon s otevřenou aplikací internetového bankovnictví jim umožnila zřídit osm virtuálních platebních karet a provádět bankovní operace. Dne 15. 12. 2022 s těmito osobami několik hodin čekala na připsání peněžních prostředků na svůj účet, načež s nimi obcházela bankomaty v Praze, ze kterých postupně v osmi případech hotově vybrala celkem 297 800 Kč. Vybranou hotovost neztotožněným osobám průběžně předávala až na částku 5 000 Kč, kterou si podle předchozí dohody s nimi ponechala jako odměnu. Zbývajících 292 800 Kč jim odevzdala. Subjektivní stránka byla ve výroku o vině popsána tak, že obviněná osoby, podle jejichž pokynů jednala, blíže neznala, jejich totožnost nezjišťovala a spokojila se s obecným vysvětlením, že peněžní prostředky byly převedeny z kryptoměnové burzy. S ohledem na výši částek, které byly na její účet připsány, i výši odměny, kterou obdržela, a zejména pak pro neobvyklý průběh transakcí jí ale muselo být zřejmé, že prostředky mohou pocházet z trestné činnosti a že svým jednáním může ztížit jejich vysledování a navrácení oprávněným osobám. Dále byla ve výroku podrobně popsána zdrojová trestná činnost neznámých pachatelů vykazující znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku účinného ve znění do 31. 12. 2025 v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku v témže časovém znění.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Obviněná napadla výrok o vině a výrok o trestu, státní zástupce v její neprospěch výrok o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. 44 To 145/2026, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. 44 To 145/2026, obviněná napadla prostřednictvím obhájce Mgr. et Mgr. Alexeje Krenkeho dovoláním, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kterými současně brojila proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že se nezajímala o skutečný původ peněžních prostředků. Odkázala na obsah obrazové dokumentace své komunikace s pachateli zdrojové trestné činnosti pomocí aplikací Instagram a Telegram a na svou výpověď, ze kterých vyplývá, že se na původ prostředků a legálnost požadované činnosti dotazovala a byla ujištěna, že jde o legální prostředky z kryptoměnové burzy s názvem Binance.

Obviněná současně zpochybnila hodnotící postup soudu prvního stupně, který na jedné straně označil její výpověď za věrohodnou a korespondující s ostatními důkazy, avšak učinil skutkové zjištění, které bylo s touto výpovědí v přímém rozporu, aniž by své úvahy přesvědčivě vysvětlil. Odvolací soud se uvedenou námitkou věcně nezabýval a nesprávně konstatoval, že její odvolání směřovalo pouze proti právní kvalifikaci jinak nezpochybňovaného skutkového stavu.

Další vnitřní rozpory rozsudku obviněná spatřovala v tom, že ve výroku byla její trestná činnost kvalifikována podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku, zatímco v bodech 1 a 30 odůvodnění bylo písm. a) opomenuto. Ve výroku byla dále uvedena celková částka hotovostních výběrů 297 800 Kč a platba z účtu poškozené H. Š. ve výši 249 900 Kč, zatímco v bodě 30 odůvodnění soud uvedl částky 298 905 Kč a 249 000 Kč. Za zjevnou písařskou chybu obviněná označila rovněž údaj v bodě 10 odůvodnění rozsudku, podle něhož byly úkony trestního řízení zahájeny dne „12. 11. 20225“.

Porušení práva na spravedlivý proces obviněná spatřovala v tom, že soud prvního stupně v bodě 31 odůvodnění rozsudku srovnal projednávanou trestní věc s jinými věcmi vedenými u téhož soudu pod sp. zn. 8 T 11/2023 a sp. zn. 8 T 36/2023, přestože uvedené spisy nebyly v hlavním líčení provedeny jako důkaz a obviněná se ke skutečnostem z nich vyplývajících nemohla vyjádřit.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná výroku o vině vytkla, že popis skutku neobsahuje žádnou skutkovou okolnost vyjadřující volní složku úmyslného zavinění. K tomu připomněla, že nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku předpokládá nejen vědomost pachatele o možnosti způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale také jeho srozumění s takovým následkem. Právě volní složka podle ní odlišuje nepřímý úmysl od vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Formulace „muselo jí být zřejmé“ vyjadřuje pouze intelektuální složku zavinění, navíc pojatou normativně jako vyjádření toho, co obviněná vědět měla a mohla, a nikoli toho, co skutečně věděla. Skutková věta neobsahuje žádné vyjádření jejího srozumění či smíření se s tím, že se jedná o peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti a že svým jednáním může ztížit nebo znemožnit vysledování jejich toku a jejich navrácení oprávněným vlastníkům. Absentuje v ní popis okolnosti, z níž by bylo možné takový volní vztah bezprostředně dovodit. Naopak je zde uvedeno, že byla ujištěna o tom, že jde o peníze převedené z kryptoměnové burzy, z čehož lze dovodit, že jednala v důvěře v konkrétní, byť nepravdivé a nepřiměřené vysvětlení původu prostředků. Formulace, že se bez dalšího spokojila s tímto obecným sdělením a původ prostředků dále neprověřovala, vyjadřují jen nedostatečnou opatrnost, nikoli srozumění s trestněprávním následkem. Její jednání proto mělo být posouzeno jako vědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a právně kvalifikováno podle § 217 tr. zákoníku. Mezi skutkovou a právní větou tak podle obviněné existuje neodstranitelný rozpor.

Požadavek na to, aby forma zavinění jednoznačně vyplývala již z popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí, obviněná podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 8 Tz 25/2025. Soud prvního stupně podle ní nedostatek skutkové věty nezhojil ani v odůvodnění, v němž pouze reprodukoval zákonné vymezení nepřímého úmyslu, aniž by závěr o volní složce zavinění podložil konkrétními skutkovými okolnostmi. Odvolací soud se pak omezil na obecná východiska pro posouzení formy zavinění se závěrem, že obviněná byla otevřená všem možnostem.

Oba soudy podle obviněné pominuly povahu a sofistikovanost jednání organizované skupiny neznámých pachatelů, kteří napodobili oficiální webový portál Ministerstva práce a sociálních věcí, vylákali přihlašovací údaje do internetového bankovnictví a přiměli poškozené k potvrzení plateb v rámci dvoufázové autentifikace. Jejich jednání podlehli dospělí a plně orientovaní poškození, přestože dlouhodobě žili v České republice, hovořili česky a samostatně obsluhovali internetové bankovnictví. Obviněná naproti tomu v době činu pobývala v České republice krátce, po příchodu v souvislosti s válečným konfliktem na Ukrajině řešila bydlení a práci, potřebovala peníze na nájem a neměla zkušenosti s bankovními nebo investičními produkty. Soudy ale její jednání se zřetelem k uvedeným osobním poměrům neposuzovaly. Obviněná zopakovala, že osoba, která se na původ prostředků opakovaně dotazuje a jedná až po ujištění o jejich legálnosti, neprojevuje lhostejnost k následku, ale nedostatečnou snahu mu předejít, což odpovídá vědomé nedbalosti.

Za nepřiléhavou obviněná označila poukaz soudů na judikaturu vztahující se k tzv. bílým koním přebírajícím za úplatu funkci jednatele obchodní korporace. Převzetí trvajícího a věcně neohraničeného závazku statutárního orgánu podle ní není srovnatelné s jednorázovými hotovostními výběry uskutečněnými v průběhu jednoho dne. Odvolací soud se věcně nevypořádal ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/2018, ve kterém bylo legalizační jednání pachatele posouzeno jako nedbalostní, přestože varovné signály jeho protiprávnosti byly výraznější než v nyní řešené věci.

Samostatnou hmotněprávní námitku obviněná zaměřila proti použití § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedla, že podle § 17 písm. b) tr. zákoníku lze k okolnosti, že věc pocházela ze zločinu, přihlédnout jen tehdy, pokud o ní pachatel věděl nebo vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ve skutkové větě ani odůvodnění rozhodnutí ale není vysvětleno, na základě čeho soud dospěl k závěru, že věděla nebo měla a mohla vědět o tom, že peněžní prostředky pocházely ze závažnější formy trestné činnosti.

V této souvislosti obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 4 Tdo 297/2025. Dovodila, že zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se musí vztahovat ke konkrétní vyšší závažnosti zdrojového trestného činu. Poukázala na jednorázovost svého jednání, použití jediného účtu, hodnotu prostředků odpovídající větší hodnotě a absenci informace o celkovém rozsahu zdrojové trestné činnosti. O jejím mechanismu a právní kvalifikaci se podle svého tvrzení dozvěděla až následně od Policie České republiky.

Obviněná dále namítla nepřípustné dvojí přičítání stejné skutkové okolnosti, a to výše finančních prostředků vyvedených na její účet a v hotovosti předaných osobám, které ji k učinění legalizačních kroků navedly, aplikací § 216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku současně s písm. c) téhož ustanovení. Hodnotu věci, jejíž původ byl zastírán, představovala částka 297 800 Kč a větším prospěchem získaným pro jiného byla tatáž částka po odečtení odměny obviněné. Na podporu této námitky odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 8 Tdo 854/2025.

Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná spatřovala v tom, že soudy skutek ze dne 15. 12. 2022 posoudily podle trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026, aniž by v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku vysvětlily, v čem je pozdější znění zákona pro obviněnou příznivější než zákon ve znění účinném v době spáchání činu, a přestože na predikativní trestný čin popsaný v témže skutku aplikovaly trestní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2025.

Podpůrně obviněná zpochybnila naplnění znaku zastření původu věci podle § 216 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Poukázala na to, že všechny převody byly provedeny prostřednictvím bankovního účtu vedeného na její vlastní jméno, u něhož byla jedinou majitelkou a disponentkou, takže po transakcích zůstal úplný elektronický záznam. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019, namítla, že skutková věta neobsahovala žádné její jednání spočívající v utajování nebo zkreslování informace o původu prostředků.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě obviněná spatřovala v tom, že odvolací soud zamítl její odvolání, přestože řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí byly zatíženy vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkla rovněž nedostatečný rozsah přezkumu podle § 254 odst. 1 tr. ř. a nevypořádání nosných odvolacích námitek.

Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2026, č. j. 44 To 145/2026-184, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 8 T 31/2026, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Podpůrně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, kterým ji uzná vinnou přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku a uloží jí přiměřený trest, popřípadě aby věc postoupil soudům nižších stupňů k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř.

K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace připomněl obecná východiska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř.

K námitce zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů státní zástupce uvedl, že skutkový stav byl objasněn v rozsahu vyžadovaném § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněná se podle něj k jednání, které jí bylo kladeno za vinu, v podstatě doznala a průběh skutku zásadně nerozporovala, přičemž její výpověď podporovaly provedené listinné důkazy. Odkázal zejména na body 20, 30 a 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Neshledal deformaci důkazů, svévoli při jejich interpretaci ani jiný exces, který by mohl založit zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že závěr o zavinění je závěrem právním. Podle něj se soudy obou stupňů subjektivní stránkou jednání obviněné dostatečně zabývaly a důvodně dospěly k závěru o nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně obecná východiska rozlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti vyložil v bodech 24 až 28 a na projednávanou věc je aplikoval zejména v bodech 30 a 31 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud jeho závěry dále rozvedl v bodech 7 až 11 svého usnesení. Státní zástupce se s touto argumentací ztotožnil a dovolací námitky obviněné nepovažoval za důvodné.

Státní zástupce dále uvedl, že obviněná zpochybňovala právní kvalifikaci převážně na podkladě vlastní verze skutkového stavu a polemiky s hodnocením důkazů. Právní kvalifikace podle něj odpovídá skutkové i právní větě výroku o vině a rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Rozhodná skutková zjištění vylučovala závěr, že by v jednání obviněné chyběla volní složka nepřímého úmyslu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě státní zástupce z výše uvedených zjištění nepovažoval za naplněný.

Státní zástupce současně připomněl, že obviněná v dovolání převážně opakovala námitky uplatňované již v předchozím průběhu trestního řízení. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný námitky, se kterými se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly. K rozsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odkázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž soud nemusí podrobně reagovat na každý argument a odvolací soud může při zamítnutí odvolání v zásadě převzít odůvodnění soudu prvního stupně.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné, která na ně prostřednictvím obhájce reagovala. Namítla, že se státní zástupce věcně nevypořádal zejména s absencí zjištění o jejím zavinění ve vztahu k okolnosti podle § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, s tvrzeným dvojím přičtením téže okolnosti podle § 216 odst. 3 písm. b) a písm. c) tr. zákoníku, s časovou působností tr. zákoníku, s naplněním znaku zastření původu ani s procesní námitkou založenou na použití skutkových okolností z jiných trestních věcí.

Obviněná zopakovala, že průběh skutkového děje nezpochybňuje a jedinou skutkovou námitku směřuje proti zjištění, že se nezajímala o původ peněžních prostředků. Setrvala na stanovisku, že skutková věta nevyjadřuje volní složku nepřímého úmyslu, a naopak obsahuje konkrétní údaj o tom, že spoléhala na vysvětlení o původu prostředků z kryptoměnové burzy. Uvedla rovněž, že státní zástupce nesprávně tvrdil, že soudy její výpověď považovaly za nevěrohodnou nebo účelovou, přestože soud prvního stupně ji výslovně označil za věrohodnou a korespondující s ostatními důkazy.

V reakci na vyjádření státního zástupce obviněná nově poukázala na to, že o věci v hlavním líčení rozhodla samosoudkyně, ačkoli horní hranice trestní sazby zločinu podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku převyšovala pět let. Uvedla, že si je vědoma nemožnosti rozšířit po uplynutí dovolací lhůty dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., na nesprávné obsazení soudu však poukázala pro úplnost. Současně upozornila, že státní zástupce v úvodu svého vyjádření označil trestný čin podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku nesprávně jako přečin.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání podala obviněná jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., učinila tak prostřednictvím obhájce v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě určeném v § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Podání současně splňovalo obsahové náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněná s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v dovolání zopakovala námitky uplatněné ve stejném rozsahu v odvolacím řízení. Opětovně poukázala na to, že se o původ peněžních prostředků vyvedených na její účet zajímala, což dokazuje, že jejich zdroj jí nebyl lhostejný, a byla ujištěna o legálnosti po ní vyžadovaného jednání. Z toho dovozovala, že skutkové zjištění o jejím nedostatečném zájmu o skutečný původ prostředků uvedené ve výroku o vině je v rozporu s provedenými důkazy a že její jednání nevykazovalo volní složku nepřímého úmyslu, ale odpovídalo vědomé nedbalosti. Znovu rovněž namítla, že v popisu absentují skutkové okolnosti vyjadřující její srozumění s možným trestněprávním následkem.

Uvedenými námitkami se přitom soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly a poskytly obviněné konkrétní a srozumitelnou odpověď, proč její obhajobu nepřijaly a na základě kterých skutkových okolností dospěly k závěru o zavinění ve formě nepřímého úmyslu (srovnej body 24 až 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se vyrovnal i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/2018, na které obviněná v dovolání znovu odkázala. Nejvyšší soud jejich argumentaci považuje za dostatečnou a z důvodu procesní hospodárnosti na ni odkazuje. K tomu připomíná, že právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí neznamená povinnost soudu podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument procesní strany ani znovu reprodukovat úvahy, se kterými se již náležitě vypořádal soud nižšího stupně. To platí tím spíše, jestliže obviněná v mimořádném opravném prostředku v podstatné části opakuje námitky, na které již obdržela konkrétní odpověď. Takový postup odpovídá rovněž závěrům Evropského soudu pro lidská práva vysloveným v rozsudku ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96, podle kterých se soud rozhodující o opravném prostředku může při jeho zamítnutí v zásadě omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

Pokud obviněná spatřovala zjevný rozpor mezi zjištěním, že se blíže nezajímala o skutečný původ peněžních prostředků, a obsahem své výpovědi a elektronické komunikace, lze takto pojatou námitku s jistou mírou tolerance považovat za odpovídající první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná totiž označila konkrétní skutkové zjištění významné pro posouzení subjektivní stránky trestného činu a konkrétní důkazy, s jejichž obsahem mělo být toto zjištění ve zjevném rozporu. Součástí téže námitky bylo její tvrzení, že soud prvního stupně označil její výpověď za věrohodnou a korespondující s ostatními provedenými důkazy, avšak současně nepřijal její obhajobu založenou na tom, že se o původ peněz zajímala a důvěřovala ujištění o legálnosti požadovaného jednání. Předmětná výhrada je ale zjevně neopodstatněná.

Soud prvního stupně obsah výpovědi obviněné a její elektronické komunikace s neznámými osobami (zřejmě pachateli zdrojové trestné činnosti) zrekapituloval v bodech 3 a 17 odůvodnění svého rozsudku, přičemž její výpověď hodnotil v bodě 20. Popis skutkového děje podaný obviněnou ve vztahu k jejímu jednání označil za věrohodný a korespondující s ostatními provedenými důkazy. Odpovídal i skutkovým tvrzením popsaným v obžalobě, které tím lze mít za nesporné. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je ale současně čitelné, že na vlastní hodnocení subjektivního vztahu k tomuto jednání, zejména k jeho následku, které obviněná poskytla, nahlížel jako na účelové a neodpovídající jejímu jednání a provedeným důkazům, což podrobně vysvětlil v bodech 30 a 31 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud jeho závěry shledal správnými a korespondujícími se zjištěným skutkovým stavem, který má oporu v provedených důkazech (viz body 7 až 10 odůvodnění napadeného usnesení).

Z uvedeného je zřejmé, že obviněná v dovolání nepoukázala na reálně opomenuté nebo deformované důkazy nebo na skutkové zjištění, které je s důkazy provedenými v hlavním líčení v rozporu a nemůže obstát při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Pouze některým důkazům přikládala jiný význam než soudy nižších stupňů a jinak než ony argumentovala ve vztahu k subjektivní stránce, přesněji k tomu, nakolik se vážně zajímala o původ finančních prostředků, které byly připsány na její bankovní účet a ona je v hotovosti vybrala a předala dál, a nakolik mohla být za situace, kdy neznala muže, s nimiž jednala a nebyly jí předloženy žádné listinné nebo elektronické doklady prokazující legálnost transakce, za kterou získala procentuálně neadekvátně vysokou odměnu, smířena s reálně se nabízející alternativou, že jim pomáhá zlegalizovat výnos z trestné činnosti. Jí vytýkaná vada skutkových zjištění zjevný rozpor ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodně nezakládá.

Obviněná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadila rovněž výhrady proti nesrovnalostem mezi výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Poukázala zejména na rozdílnou výši v hotovosti vybraných částek, vynechání § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v některých pasážích odůvodnění a nesprávný údaj o datu zahájení úkonů trestního řízení. Takové výhrady však uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť se netýkají žádné z jeho zákonem stanovených alternativ. Fakticky se jedná pouze o upozornění na písařské chyby a formulační nepřesnosti v odůvodnění, které nezpochybňují totožnost skutku, rozhodné částky, právní kvalifikaci ani přezkoumatelnost rozsudku jako celku, a nemohou proto ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí ani zasáhnout do práva obviněné na spravedlivý proces.

Námitce obviněné, že soud nemůže při posuzování zavinění pachatele podpůrně vycházet z konkrétních skutkových okolností jiných trestních věcí, pokud příslušné části spisů ani jiné důkazy vztahující se k těmto okolnostem nebyly v hlavním líčení provedeny, přisvědčit v obecné rovině lze. V této trestní věci ale soud prvního stupně svá skutková zjištění nezaložil na poznatcích z jiných trestních věcí vedených u téhož soudu pod sp. zn. 8 T 11/2023 a sp. zn. 8 T 36/2023. Odkázal na ně jen podpůrně k ilustraci toho, že soudní praxe je jednotná v právním náhledu na formu zavinění u trestné činnosti spáchané obdobnou formou jako v této trestní věci.

Správnost napadených rozhodnutí nejsou způsobilé zpochybnit ani hmotněprávní námitky obviněné směřující vůči subjektivní stránce, které podřadila § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Souhrnně k nim lze uvést, že pachatel trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea prvá tr. zákoníku jednající v nepřímém úmyslu nemusí znát přesný mechanismus zdrojového deliktu, jeho právní kvalifikaci ani totožnost jeho pachatelů. Podstatné je, že věděl o tom, že svým jednáním může zastírat původ věci, která je výnosem z trestné činnosti, a byl s touto alternativou alespoň smířen.

Nejvyšší soud si je vědom toho, že hranice mezi nepřímým úmyslem podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a vědomou nedbalostí podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je často „tenká“, protože obě formy zavinění se shodují ve vědomostní složce, a odlišují se jen ve složce volní. V obou případech pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. U vědomé nedbalosti bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí, přičemž pro závěr o vědomé nedbalosti nepostačuje pouze obecně tvrzená představa pachatele, že následek nenastane. Pachatel musí spoléhat na konkrétní okolnost, která by podle jeho představy mohla jeho vzniku zabránit, byť důvody takového spoléhání nemusí být přiměřené. U nepřímého úmyslu je naopak pachatel srozuměn s tím, že trestněprávní následek může nastat. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí také smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit chráněný zájem. Je-li závěr o srozumění založen na lhostejnosti pachatele k možnému následku, je nutné rozlišovat mezi pravou a nepravou lhostejností. Zatímco pravá lhostejnost sama o sobě nepřímý úmysl nezakládá, nepravá lhostejnost vyjadřuje, že pachatel zaujal kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy jak k tomu, že následek nenastane, tak k tomu, že nastane, a pro tento případ s ním byl smířen. Vnitřní vztah pachatele k následku soudy zpravidla dovozují z objektivních okolností činu a způsobu jednání pachatele.

V nyní posuzované věci obviněná namítla, že byla ujištěna o tom, že peněžní prostředky pocházejí z legální činnosti a že požadovaný postup je bezpečný. Zmíněné ujištění je ale z pohledu volní složky zavinění nutné posuzovat v kontextu okolností, za kterých k němu došlo. Tedy, že se ho obviněné dostalo od osob, jejichž totožnost neznala a ani se ji nesnažila zjistit, se kterými se zkontaktovala skrze nabídku snadného výdělku zveřejněnou na platformě veřejné sítě nesloužící k oficiálním pracovním nabídkám, a že se ani nepokusila ověřit údaje, které jí tyto jí neznámé osoby sdělily. Přesto podle jejich pokynů založila bankovní účet, který jim zpřístupnila pomocí mobilní aplikace internetového bankovnictví George a vědomě jim umožnila zřídit osm virtuálních platebních karet k tomuto účtu, aby s nimi bezprostředně poté, co po několika hodinách byly na její účet připsány peněžité prostředky z několika různých účtů ve statisícové výši, v osmi hotovostních výběrech vybrala z bankomatů celkem 297 800 Kč, ze kterých pak 292 800 Kč předala osobám, na jejichž pokyn jednala, a zbytek si ponechala pro sebe jako odměnu. S ohledem na skutečnost, že tyto osoby byly ukrajinské národnosti, nemůže obstát ani poukaz obviněné na to, že v České republice pobývala pouze krátký čas a neorientovala se v bankovních záležitostech. Mohla se totiž ve svém rodném jazyce na zdroj financí srozumitelně zeptat a poskytnuté údaje si pak ověřit, pokud by se alibisticky nespokojila s obecným ujištěním, že je vše v pořádku a že jde o obchod s kryptoměnou.

Za popsané situace nic reálně neobjasňující ujištění poskytnuté neznámými mladíky, kteří organizovali celou operaci a měli přímý zájem na tom, aby obviněná požadované transakce provedla, nemůže při žádném logickém výkladu představovat okolnost, která by vylučovala její smíření s tím, že nastane trestněprávní následek, který si jako možný uměla představit (o čemž nejlépe svědčí to, že se na legálnost akce dotazovala). Obviněná očividně přijala obě možné varianty původu finančních prostředků připsaných za nestandardních okolností na její bankovní účet a byla připravena je vybrat a předat neznámým osobám i v případě, že jejich zdrojem nebyla legální činnost týkající se obchodování s kryptoměnami, nýbrž byly výnosem z blíže nespecifikované trestné činnosti. Šlo o operaci natolik podezřelou, že si obviněná, která netrpí intelektovým deficitem, riziko toho, že pomáhá legalizovat finanční prostředky získané trestnou činností, musela uvědomovat. Legenda, že finanční prostředky pocházejí z kryptoměnové burzy, navíc nijak nevysvětlovala, proč přichází v krátkém časovém úseku z několika cizích účtů, proč jsou nutné hotovostní výběry bezprostředně po jejich připsání, a to pomocí samostatných virtuálních platebních karet, a proč se následné předání hotovosti děje osobám, které neprokázaly svou totožnost, obešlo bez jakéhokoli potvrzení o jejich převzetí.

Z pohledu skutkových zjištění týkajících se výše legalizovaných finančních prostředků a způsobu, jakým se dostaly do dispozice obviněné, je odůvodněn i závěr o zavinění obviněné k okolnostem zvlášť přitěžujícím podle § 216 odst. 3 písm. a), b) a c) tr. zákoníku. K dovolací námitce obviněné, že nevěděla o tom, že předmětné peněžní prostředky pocházejí ze zločinu, poukazuje Nejvyšší soud na § 17 písm. b) tr. zákoníku, podle kterého se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby přihlédne i tehdy, jestliže pachatel o určité skutečnosti podmiňující vyšší trestní sazbu nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V tomto případě je nedbalostní zavinění ke znaku, že čin byl spáchán ve vztahu k věci pocházející ze zločinu, zjevné z toho, že obviněná jako jediná majitelka účtu a disponentka s ním měla a současně i mohla zjistit, že jí byly na její účet připsány finanční prostředky ve výši cca 300 000 Kč převodem z jiných účtů pomocí platebních příkazů, což průměrně inteligentní a orientované osobě samo o sobě indikuje riziko, že zdrojová trestná činnost má závažný charakter, protože jde o některou z forem kybernetické kriminality a směřuje mimo jiné i proti zájmu na ochraně platebních prostředků.

Odkaz obviněné na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 4 Tdo 297/2025, není její věci přiléhavý. Nejvyšší soud se v citované věci totiž plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů o tom, že obviněný, který na žádost svého známého, od něhož obdržel vysvětlení, že jde o peníze příbuzných určené na nákup automobilu, nechal na svůj již existující bankovní účet za slíbenou odměnu jednorázově převést finanční částku 88 600 Kč, kterou pak v hotovosti vybral a předal mu ji, jednal ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 216 odst. 2 alinea první tr. zákoníku v nepřímém úmyslu. Pochybnosti vyslovil jen ohledně právního závěru o zavinění ke kvalifikované okolnosti podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy k tomu, že legalizované peněžní prostředky pocházely ze zvlášť závažného zločinu. Soudy nižších stupňů totiž nijak nevysvětlily, z čeho usoudily, že obviněný mohl a měl předpokládat závažnost zdrojové trestné činnosti nikoli „jen“ ve formě zločinu podle § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale rovnou ve formě zvlášť závažného zločinu.

Námitku, že skutková věta neobsahuje výslovné vyjádření volní složky nepřímého úmyslu, nepodporuje ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 8 Tz 25/2025. V této věci byl obviněný uznán vinným legalizací výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku, přestože popis skutku výslovně uváděl, že byl nejméně srozuměn s tím, že peněžní prostředky mohou být výnosem z trestné činnosti a že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem. Nejvyšší soud zde shledal rozpor mezi skutkovým vyjádřením nepřímého úmyslu a použitou nedbalostní právní kvalifikací. Z citovaného rozhodnutí nevyplývá obecný požadavek, aby skutková věta v případě úmyslného trestného činu vždy mechanicky obsahovala slova „srozuměn“ nebo „smířen“. Rozhodné je, zda jsou v ní popsány konkrétní skutkové okolnosti, z jejichž souhrnu lze vědomostní i volní složku úmyslu spolehlivě dovodit.

V nyní posuzované věci skutková věta zachycuje nejen vědomost obviněné o možném trestném původu peněžních prostředků a o možnosti ztížit jejich vysledování a navrácení, ale také konkrétní okolnosti jejího pokračujícího a zištně motivovaného jednání, z nichž plyne její smíření s uvedenou možností. Volní složka nepřímého úmyslu je ve skutkové větě vyjádřena konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoli mechanickým převzetím zákonného pojmu srozumění.

Zjevně neopodstatněná je i dovolací námitka odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019, že obviněná nemohla zastřít původ peněžních prostředků, protože byly převedeny na bankovní účet vedený na její jméno a jednotlivé transakce zanechaly elektronickou stopu. Takový závěr z obviněnou zmíněného rozhodnutí nevyplývá. Nejvyšší soud zde naopak konstatoval, že pro naplnění znaku zastírání původu peněžních prostředků není rozhodující formální dohledatelnost účtu, ale účel jeho založení, způsob jeho využití a bezprostřední převedení přijatých prostředků další osobě. Citované rozhodnutí tedy nepodporuje názor, že zastírání původu musí spočívat ve zfalšování údajů o majiteli účtu nebo v úplném odstranění elektronické stopy. V nynější věci obviněná přijetím peněžních prostředků na svůj účet, jejich bezprostředními hotovostními výběry a předáním neztotožněným osobám ukončila dohledatelný bezhotovostní pohyb těchto prostředků a umožnila, aby se dostaly do faktické dispozice osob, jejichž totožnost ani vztah k prostředkům nebylo možné z bankovních záznamů zjistit. Tím podstatně ztížila vysledování dalšího pohybu peněz a jejich navrácení oprávněným vlastníkům. Okolnost, že samotnou obviněnou bylo možné podle údajů o účtu následně ztotožnit, naplnění uvedeného znaku nevylučuje.

Obviněná dále namítala dvojí přičtení téže skutkové okolnosti prostřednictvím § 216 odst. 3 písm. b) a c) tr. zákoníku a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 8 Tdo 854/2025, kde byl znak prospěchu použit u základní skutkové podstaty přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 2 tr. zákoníku a současně u jeho kvalifikované skutkové podstaty podle § 347a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a Nejvyšší soud takový postup označil za nepřípustné dvojí přičítání téže okolnosti.

Konstrukce § 216 tr. zákoníku je odlišná. Získání prospěchu zde není znakem základní skutkové podstaty podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku a jednotlivé okolnosti podle § 216 odst. 3 písm. a), b) a c) tr. zákoníku vyjadřují rozdílné aspekty činu: původ věci ze zločinu, hodnotu předmětu legalizace a prospěch skutečně získaný pachatelem nebo jinou osobou. Hodnotu legalizované věci nelze bez dalšího ztotožnit se získaným prospěchem. V nynější věci představovala hodnotu předmětu legalizace částka 297 800 Kč. Vlastní prospěch obviněné činil pouze 5 000 Kč. Větší prospěch jiných osob soudy spatřovaly v tom, že v důsledku hotovostních výběrů a následného předání částky 292 800 Kč získaly tyto prostředky do své přímé faktické dispozice ve formě hotovosti, jejíž další pohyb již nebyl zachycen v bankovním systému.

Do uskutečnění hotovostních výběrů se peněžní prostředky nacházely na účtu vedeném na jméno obviněné, k němuž neznámé osoby neměly vlastní dispoziční oprávnění ani právně zajištěno, že jim budou skutečně vydány. Teprve jednáním obviněné dosáhly zamýšleného majetkového výsledku. Hodnota věci a získaný prospěch se tedy sice početně odvíjely od týchž prostředků, vyjadřovaly však rozdílné stránky skutku. Současným použitím § 216 odst. 3 písm. b) a c) tr. zákoníku proto nedošlo ke dvojímu přičtení téže skutkové okolnosti.

Za vadu rozsudku, která by zakládala dovolací přezkum, nelze považovat ani to, že zdrojová trestná činnost byla právně posouzena podle jiného trestního zákoníku než navazující legalizace výnosů z ní. Jedná se totiž o dva samostatné skutky, jejichž trestnost se posuzuje odděleně. Obviněné lze ale přisvědčit v tom, že soud prvního stupně stejně jako soud odvolací skutek, který byl spáchán dne 15. 12. 2022, posoudily podle trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026, aniž by poskytly vysvětlení, v čem je pozdější znění zákona pro obviněnou příznivější, přičemž z pohledu trestnosti činu se ani žádné akceptovatelné vysvětlení při srovnání podmínek relevantních pro výrok o vině a trestu v této konkrétní věci podle právní úpravy v době spáchání činu a právní úpravy účinné do 1. 1. 2026 nenabízí (k podmínkám trestnosti srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010). Tento nedostatek ale nemohl v posuzované věci přivodit dovolací přezkum, což je zjevné už z toho, že ani sama obviněná nevytkla vadnou aplikaci § 2 odst. 1 tr. zákoníku a nedomáhala se posouzení trestnosti činu podle zákona účinného v době spáchání skutku. Brojila jen proti obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Fakticita je totiž taková, že posouzení skutku podle trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 postavení obviněné z pohledu viny a trestu v žádném směru neovlivnilo, protože trestnost činu je z pohledu právního posouzení i do úvahy přicházejících trestů stejná. Jednoduše řečeno, bylo správně vysloveno, že obviněná spáchala zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku a byl jí uložen trest, jaký ji zákonně uložen být měl (viz kritéria definovaná Ústavním soudem např. v nálezu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 407/13). Aktuální znění trestního zákoníku je navíc pro obviněnou příznivější z hlediska právních důsledků podmíněného odsouzení, jmenovitě možnosti ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, přestože odsouzený již zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu [viz § 83 odst. 1 písm. f), odst. 3 tr. zákoníku].

K výtce chybného obsazení soudu prvního stupně, kterou obviněná vznesla až v replice k vyjádření státního zástupce a prostřednictvím které obsahově uplatnila nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., Nejvyšší soud stručně uvádí, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze důvody dovolání měnit pouze po dobu trvání dovolací lhůty a k opožděně uplatněnému dovolacímu důvodu nelze přihlížet. Argumenty obviněné navíc zjevně pomíjí novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 319/2024 Sb., která k datu 1. 1. 2025 zakotvila, že u okresního soudu koná řízení jen samosoudce.

S ohledem na shora uvedená zjištění týkající se námitek, o které obviněná opřela dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je očividné, že nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněná založila na tvrzení, že odvolací soud její odvolání zamítl, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo, byla zatížena vadami, které těmto dovolacím důvodům odpovídají.

Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněné a otázka toho, co se rozumí trestností činu z pohledu časové působnosti trestního zákona, byla Nejvyšším soudem opakovaně řešena (srov. např. rozhodnutí ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1103/2010, publikováno pod č. 48/2011 Sb. rozh tr.). Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.