4 Tz 112/2005 – Nejvyšší soud

4 Tz 112/2005 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných 1.) J. M., 2.) R. N., 3.) M. D., 4.) V. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 To 140/2004, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 To 140/2004, a v řízení předcházejícím, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 260 tr. ř. ve prospěch obviněných J. M., R. N., M. D. a V. S. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 33 T 3/2004, byli obvinění J. M., R. N. a V. S. v bodě I. výroku rozsudku uznáni vinnými trestným činem obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., jehož se dopustili tím, že v době od 1. 7. 2002 do 23. 8. 2002 obvinění M. a N. přijali do svých podniků R. a R. v H., okres Ch., k provozování prostituce ženy jménem S. K., a T. Ch., ačkoliv věděli, že byly najaty na U. k provozování prostituce v České republice nezjištěnou osobou, obviněný V. S. dne 6. 8. 2002 vlastním vozidlem přepravil z polského území přes hraniční přechod N. do Ch. ženu jménem S. K., kde jí předal jízdenku ČD do Ch. s instrukcí, že ji bude na nádraží v Ch. čekat muž, u kterého bude pracovat, tímto mužem byl obviněný J. M., který jednal s vědomím, že tato žena byla na U. najata k provozování prostituce na území ČR. V bodě II. výroku rozsudku bylo jednání obviněných J. M. a R. N. právně kvalifikováno jako trestný čin kuplířství podle 204 odst. 1 tr. zák., jehož se oba obvinění dopustili tím, že v době od 1. 7. 2002 do 2. 4. 2003 soustavně organizovali prostituci v okres Ch. v nočních podnicích R. na adrese H. a R. na adrese H. a nočním podniku R. L. s původním názvem G. na adrese A., S., obžalovaný M. fakticky celý provoz nočních podniků ovládal a spolu s R. N., která byla formálním provozovatelem podniků, řídili jejich chod, kde byla pod záminkou pohostinské a ubytovací činnosti provozována prostituce ženami převážně z U., kdy tyto poskytovaly zákazníkům pohlavní styk za ceny stanovené obviněným M. a takto vydělané peníze jemu a obviněné N. odevzdávaly, zpočátku všechny, když z nich byly hrazeny dluhy vzniklé zprostředkováním jejich dopravy a v souvislosti s vyřizováním úředních formalit, později těmto ženám bylo ponecháváno 50 % z částky, jež prostitucí vydělávaly, přičemž v případě jejich nekázně jim byly peníze strhávány pod záminkou finančních pokut, a to takto ve svých podnicích ubytovaly za účelem provádění prostituce celkem 56 žen (jména a data narození jsou specifikována na str. 1057 a 1058 rozsudku). V bodě III. rozsudku bylo jednání obviněného M. D. kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu kuplířství podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 204 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době od 1. 7. 2002 do 2. 4. 2003 spolupracoval s obviněnými J. M. a R. N. při opatřování přesně nezjištěného množství žen k provádění prostituce v jejich podnicích R. a R. v H. a G. v A., a to nejméně jejich dopravou do těchto podniků. Za to byl obviněnému J. M. uložen v sazbě § 246 odst. 2 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 51 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest propadnutí majetku, který podle § 52 odst. 1 tr. zák. postihuje jeho celý majetek. Obviněné R. N. byl v sazbě § 246 odst. 2 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, a i jí byl uložen trest propadnutí celého jejího majetku. Obviněnému M. D. byl v sazbě § 204 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest vyhoštění, a to podle § 57 odst. 2 tr. zák. na dobu neurčitou. Obviněnému V. S. byl v sazbě § 246 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Proti rozsudku podali odvolání všichni obvinění a také v neprospěch všech obviněných krajská státní zástupkyně. Z podnětu těchto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 To 140/2004, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), c), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc podle § 260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných. Podle jeho názoru byl tímto usnesením ve prospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních § 260 a § 2 odst. 4 tr. ř. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí aplikaci ustanovení § 260 tr. ř. odůvodnil velmi stručně tím, že v době rozhodování soudu druhého stupně došlo ke změně zákonné úpravy, když novelou trestního zákona, jež byla provedena zákonem č. 537/2004 Sb., bylo ustanovení § 246 tr. zák. zrušeno a nahrazeno trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák. Podle názoru vrchního soudu došlo k objektivnímu porušení zákona tím, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem, který v době rozhodování odvolacího soudu již neexistoval. Vrchní soud odůvodnil svůj procesní postup tím, že je nutné sdělit obviněným obvinění pro takový trestný čin, který platný trestní zákon zná a současně jim musí být umožněno se k novému obvinění vyjádřit a uplatnit jejich obhajobu. Ministr spravedlnosti v této souvislosti vytýká vrchnímu soudu užití terminologie, která ignoruje platnou právní úpravu vyplývající z ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002, podle kterého se obvinění nesděluje, ale zahajuje se trestní stíhání konkrétní osoby formou usnesení. Právní názor vyslovený odvolacím soudem odporuje znění a smyslu ustanovení § 260 tr. ř., stejně jako § 160 odst. 1 tr. ř. Trestní stíhání se zahajuje pro konkrétně vymezený skutek, nikoli pro jeho právní kvalifikaci. Postup podle § 260 tr. ř. by byl možný pouze v tom případě, kdy by státní zástupce dostal pokyn zahájit trestní stíhání pro skutek, pro který trestní stíhání vůbec zahájeno dosud nebylo. V takovém případě by šlo o neodstranitelnou procesní vadu. Takovouto vadou však předmětné trestní řízení netrpí a ani odvolací soud nevytýká nesoulad mezi podanou obžalobou a usnesením policejního rady ze dne 2. 4. 2003, kterým bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání všech obviněných. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že dojde-li ke změně trestního zákona v průběhu trestního řízení, musí na tuto okolnost reagovat při respektování ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. ten orgán, u něhož se trestní stíhání v době změny zákona vede. Vrchní soud v Praze se věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval, na což ministr spravedlnosti usuzuje z názoru vrchního soudu, že věc by mohla být posouzena podle § 232a tr. zák. v platném znění. Odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby sám adekvátně reagoval na nastalou změnu právní úpravy, tj., aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám ve věci rozhodl a užil na popsané jednání právní kvalifikaci, která je z pohledu § 16 odst. 1 tr. zák. pro pachatele příznivější, a aby jednání obviněných M., N. a S. v bodě I. kvalifikoval jako trestný čin kuplířství podle § 204 tr. zák, popřípadě u obviněného S. toto jednání kvalifikoval jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu. Pokud považoval za nutné doplnit dokazování v nějakém směru, mohl věc po zrušení rozsudku vrátit soudu prvního stupně, neměl však procesní podmínky pro to, aby postupoval podle § 260 tr. zák. Vrchní soud proto svým rozhodnutím porušil zákon v ustanovení § 260 tr. ř., ale také v ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., neboť v důsledku vrácení věci státnímu zástupci k došetření se řízení výrazně prodlouží a může dojít k dalším výrazným časovým prodlevám. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v ustanoveních § 260 a § 2 odst. 4 tr. ř. ve prospěch obviněných. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené čísti rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnos