{"html": "

110.\tRozhodnutí podle § 314m odst. 1 tr. řádu o porušení zákona tak nemá a nemůže mít přímý dopad do řízení o dovolání, jde o rozhodnutí deklaratorní, které nemá přímý vliv na rozhodnutí ve věci samé. Plní podle záměru zákonodárce i následně vyvinuté judikatury jinou roli. Především existence samotné úpravy obsažené v trestním řádu má vést orgány činné v trestním řízení k důslednému dodržování zákona a k jisté zdrženlivosti při rozhodování o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, čímž se má přispět k tomu, aby tohoto institutu nebylo nadužíváno (což byla ve své podstatě tehdejší reakce zákonodárce na dosavadní aplikační praxi, kterou chtěl změnit). Zároveň tím zákonodárce chtěl umožnit Nejvyššímu soudu sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů i v této oblasti, v níž jinak (vyjma stížností pro porušení zákona) se mu příliš prostoru nedostávalo, neboť otázky týkající se provádění dokazování nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, jak bylo vysvětleno výše.

111.\tJak ve svém vyjádření naznačil již státní zástupce a jak vyplývá též ze shora uvedeného, Nejvyšší soud rozhodující o dovolání není vázán ani limitován rozhodnutím jiného senátu Nejvyššího soudu učiněném v řízení podle § 314l a násl. tr. řádu, ale musí si danou otázku, je-li toho třeba, posoudit sám. Dovolací soud respektuje zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, který v rámci plnění své úlohy dané mu zákonodárcem sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů klade na ně zvýšené nároky, jde-li o zkoumání podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a následně promítnutí vlastních úvah do odůvodnění soudních příkazů. Dovolací soud má sice v daném případě poněkud odlišný názor na otázku, zda skutečně v daném konkrétním případě je odůvodnění zmíněných příkazů natolik excesivní z řádné praxe, že již jen zmíněnými nedostatky v pregnantnosti odůvodnění došlo k porušení zákona, především ale je dovolací soud rozhodující ve věci samé (podobně jako soudy nižších stupňů, které i tuto otázku řešily) povinen zkoumat uvedené příkazy nejen z hlediska formálního, jak to činil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, ale (a především) z hlediska materiálního, jak vyplývá i z ustálené judikatury. Je totiž opakovaně a ustáleně judikováno, že formální nedostatky příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i např. příkazů k domovním prohlídkám, prohlídkám jiných prostor etc., a to jak jejich odůvodnění, tak i jejich výroků, nemusí nutně založit nezákonnost a nepoužitelnost těmito (operativně-pátracími) prostředky zajištěných důkazů. K tomu lze odkázat na shora uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 17/21, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2165/13, ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 2667/13, a mnohá další, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, jakož i mnohé další. Podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho náležitosti je tak třeba hodnotit materiálně, musí vyplývat z obsahu spisového materiálu a samotných příkazů. Ovšem i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, konstatoval, že z hlediska formálního předmětné příkazy splňovaly požadavky na zákonné náležitosti (šlo o příkaz soudce okresního soudu, byl učiněn v písemné podobě, byly v něm uvedena telefonní čísla, osoby uživatelů, doba, po kterou má být odposlech a záznam prováděn, byl označen trestný čin, pro který se prověřování vedlo, byly uvedeny i konkrétní skutkové okolnosti případu, účel i důvody, pro které jej nelze dosáhnout jinak), vytýkal ovšem způsob a míru naplnění některých z nich (zejména podrobné rozvedení skutkových okolností případu a role obviněné J. N., jakož i její zapojení do prověřované trestné činnosti). Je ovšem třeba si uvědomit, že Nejvyšší soud i ve svém uvedeném přezkumném rozhodnutí nahlížel na uvedené příkazy optikou roku 2020 využívaje k tomu vlastní relativně rozvinuté judikatury datované do období následujícího po vydání přezkoumávaných příkazů (rok 2012 a 2013). Do té doby byl přístup aplikační praxe spíše takový, že jde o příkaz vydávaný v rámci tzv. dosahu pohotovostního soudce pro přípravné řízení, a již jen proto by měl být v zásadě stručný, měl by obsahovat jen základní informace, navíc tyto dokumenty podléhají režimu utajení (zde ve stupni „Vyhrazené“), což významně ztěžuje práci soudce při jejich koncepci v elektronické podobě, teprve postupně se pozdější judikaturou zvyšovaly nároky na odůvodnění i těchto příkazů.

112.\tSoudy později rozhodující ve věci samé se pochopitelně musí zabývat použitelností jednotlivých důkazních prostředků, záznamy telekomunikačního provozu nevyjímaje, musí zkoumat jednak jejich relevanci k projednávané věci a pro vlastní meritorní rozhodnutí (hodnota závažnosti), jednak jejich pravdivost a věrohodnost, ale též jejich zákonnost. Přitom je třeba zkoumat, zda nedošlo k porušení předpisů o dokazování v trestním řízení a zda případně zjištěné porušení má vliv na použitelnost důkazu vyplývajícího z provedeného důkazního prostředku. Takové porušení může vést až k tzv. neúčinnosti či nepoužitelnosti důkazu, přičemž se ještě rozlišuje mezi relativní a absolutní neúčinností (v závislosti na tom, lze-li vadu zhojit či nikoli). Trestní řád ovšem jen výjimečně stanoví, že určitý důkaz je absolutně nepoužitelný – viz zejména § 89 odst. 3 tr. řádu zakazující použít důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (princip nemo tenetur se ipsum accusare). Trestní řád spíše dává význam procesním vadám „podstatným“ či „závažným“ – viz § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, dovozuje se, že jen s takovými je možno spojovat relativní či absolutní neúčinnost důkazů (více viz např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 373 a násl.). Zákonnost důkazu lze zkoumat z více hledisek – zda byl důkaz opatřen z pramene stanoveného zákonem, procesním subjektem k tomu oprávněným, zda byl opatřen a proveden v tom procesním stadiu, v němž je to přípustné, zda se týká předmětu dokazování, zda byl opatřen a proveden způsobem stanoveným zákonem.

113.\tObecně k požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, je vhodné také připomenout i některá související doktrinální východiska. Z nich se podává, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů totiž orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně – materiálně. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné (tak právě zmíněný § 89 odst. 3 tr. řádu), nebo v případě nesplnění kogentních procesních podmínek, za kterých má být důkaz proveden. Naznačená východiska pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu znamenají, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které neobsahuje všechny požadavky uvedené v § 88 odst. 1, 2 tr. řádu nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196].

114.\tTěmito otázkami se již v daném řízení zabývaly soudy nižších stupňů, přičemž některé své úvahy, o nichž byl z podnětu obviněných před nimi veden spor, prezentovaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno odkázat – šlo především o otázku, zda příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly nařízeny k tomu příslušným subjektem (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 92-93, resp. soudu druhého stupně na str. 57 dole). Stejnou námitku uplatnil dovolatel O. P., rovněž v dovolacím řízení, přestože není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů a přestože na ni již vícekrát dostal odpověď zejména od soudů nižších stupňů, na jejichž argumentaci tímto Nejvyšší soud odkazuje, protože s ní souhlasí. Přesto se i s ní Nejvyšší soud nad uvedený rámec stručně vypořádá, stejně jako se vypořádá i s dalšími argumenty obviněných, jimiž rozporovali zákonnost tohoto důkazního prostředku a jež uplatnili po uplynutí dovolací lhůty.

115.\tObviněný O. P., zpochybňoval zákonnost předmětných příkazů, neboť je podle něj nevydal soudce místně příslušného okresního soudu ve smyslu § 26 tr. řádu ve spojitosti s § 18 tr. řádu. Dovolával se přitom aplikace názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, podle nějž „ústavně konformním výkladem § 26 tr. řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v § 18 tr. řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá.“ Dále rozvinul, že na tom nic nemůže změnit ani ustanovení § 15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný zmiňoval, že toto rozhodnutí pléna Ústavního soudu nemohlo být pro aplikační praxi překvapivé, neboť praxe státních zastupitelství vyšších stupňů byla předtím dlouhodobě v odborných kruzích kritizována. To sice do určité míry je pravdou, také Komise pro nový trestní řád ještě před publikováním uvedeného nálezu zaujala stanovisko, že by bylo vhodné tuto otázku řešit na zákonné úrovni jinak, tento názor se promítl i do tehdy připravovaného zákona o státním zastupitelství (který byl posléze po publikaci zmíněného plenárního nálezu Ústavního soudu vládou navržen Parlamentu České republiky ke schválení - viz sněmovní tisk č. 789 z 21. 4. 2016), nicméně v odborné literatuře i judikatuře byl dlouhodobě považován výklad § 26 tr. řádu za ustálený a jediný možný ve shodě s tehdejší aplikační praxí, což ostatně akceptoval (byť místy s jistou kritikou takové právní úpravy) i Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutí (včetně medializovaných), a to dokonce i při posuzování příslušnosti Okresního soudu v Ostravě v původně společném trestním řízení, z něhož byla později vyloučena k samostatnému projednání tato nyní projednávaná věc. Zmínit je možno především usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obviněného O. P., který zpochybňoval mimo jiné i místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě ve vazebním řízení vedeném pod sp. zn. 0 Nt 3203/2013. Dále je možno odkázat i na další usnesení Ústavního soudu týkající se této věci, třebaže jiných osob či jiných skutků (tzv. větví případu) – viz např. usnesení ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2512/13, týkající se obviněné J. N., usnesení ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3028/13, týkající se J. P., ale též usnesení ohledně dalších osob ve věcech projednávaných pod sp. zn. I. ÚS 1082/14 nebo sp. zn. I. ÚS 1638/14 či sp. zn. II. ÚS 2475/14. Nejde ovšem jen o tuto trestní věc, takto konstantně připouštěl i sám Ústavní soud odvozenou příslušnost okresního soudu od obvodu působnosti státního zástupce i v dalších médii sledovaných věcech, např. ve věci korupce při zadávání veřejných zakázek ve Středočeském kraji, v níž rozhodoval v přípravném řízení Okresní soud v Ústí nad Labem (viz např. usnesení Ústavního soudu usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3569/12, usnesení ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3556/12, usnesení ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3627/12, usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4717/12), zmínit je možno i další trestní kauzy (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3807/12, nebo ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3906/12).

116.\tZ uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že rozhodně není pravdou, jak zazněla námitka obviněných, že již v roce 2012 a 2013, kdy došlo k nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, muselo být soudcům Okresního soudu v Ostravě jasné, že tento soud není místně příslušný, neboť nesplňuje podmínky uvedené v § 18 tr. řádu. Opak je pravdou, ostatně založení jeho místní příslušnosti v důsledku toho, že dozorovým státním zástupcem v dané věci byl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který podle tehdejší uznávané praxe a výkladu mohl podat návrh v přípravném řízení u kteréhokoliv soudu v obvodu své působnosti, tj. kteréhokoliv moravského okresního soudu (spadajícího do okruhu působnosti Vrchního soudu v Olomouci), akceptoval ve více svých rozhodnutích i sám Ústavní soud.

117.\tJde-li o časové účinky plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, který byl dne 22. 6. 2016 publikován pod č. 201/2016 Sb., sám Ústavní soud k tomu v bodě 120. lapidárně uvedl, že „…jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá (srov. § 71 zákona o Ústavním soudu a contrario) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována.“ Jakkoliv zmíněná formulace byla sporná (viz k tomu blíže Říha, J. Rozhodování soudce v přípravném řízení a jeho příslušnost – současnost a budoucnost. Státní zastupitelství, č. 5/2017, s. 13 a násl.), aplikační praxe z toho jednoznačně vyvodila, že uvedené závěry plenárního nálezu nelze bez dalšího aplikovat zpětně. Státní zástupci vycházeli z výkladu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 717/2017-7, který akceptovala i soudní praxe. Vycházelo se z toho, že nález Ústavního soudu působí prospektivně ex nunc, tj. od jeho publikace ve Sbírce zákonů, resp. ústavně konformní výklad nemá vliv na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována (čímž mělo být zřejmě míněno, v nichž byl orgány činnými v trestním řízení uplatněn dosavadní výklad nově označený za ústavně nekonformní). Počínaje publikací tohoto nálezu tak bylo třeba postupovat v jeho intencích, tedy napříště již při prvním návrhu na provedení úkonu vyřešit, který z okresních soudů má být místně příslušný podle hledisek uvedených v § 18 tr. řádu. Tato hlediska se ovšem měla uplatnit i v těch věcech, v nichž došlo k delegaci podle § 25 tr. řádu per analogiam či podle § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na znění § 26 odst. 1 tr. řádu in fine a skutečnost, že státní zástupce vykonávající dozor v dané věci nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení není činný u takového okresního soudu, a to ať jde o státní zastupitelství okresní, krajské či vrchní.

118.\tV těch trestních řízeních, která právě probíhala (či dosud probíhají) a v nichž již dříve byla založena příslušnost okresního soudu podle dosavadního výkladu § 26 tr. řádu, avšak nikoli v souladu s kritérii § 18 tr. řádu, se v praxi ujal postup navržený ve zmíněném stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 717/2017-7, že v takových případech je třeba první návrh následující po publikaci plenárního nálezu podat k tomu okresnímu soudu, který by byl určen v souladu s pravidly podle § 18 tr. řádu, a to bez ohledu na znění § 26 odst. 2 tr. řádu, které se neužije. V tomto specifickém případě tak neplatilo (resp. dosud neplatí), že jednou založená příslušnost okresního soudu je určena pro celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Aby byl naplněn záměr plenárního nálezu a nebylo pokračováno v původním výkladu § 26 tr. řádu, který byl označen za ústavně nekonformní, byly další návrhy podávány k tomu soudu, který splňoval parametry příslušného soudu podle § 18 tr. řádu (byť s ohledem na znění § 26 odst. 2 tr. řádu zřetelně contra legem). Tento přístup akceptovaly obecné soudy i odborná literatura [viz např. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 207; Říha, J. Rozhodování soudce v přípravném řízení a jeho příslušnost – současnost a budoucnost. Státní zastupitelství, č. 5/2017, s. 13 a násl.].

119.\tI s touto otázkou se následně vypořádával Ústavní soud, který také aproboval nastíněný postup, kdy po publikaci plenárního nálezu došlo ke změně okresního soudu rozhodujícího v přípravném řízení tak, aby jeho příslušnost byla nadále v souladu s kritérii § 18 tr. řádu, resp. takový postup neshledal za rozporný s právem na zákonného soudce a na spravedlivý proces – srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3327/16. K tomu, že plenární nález nelze aplikovat retrospektivně a že je i za současné situace možno akceptovat založení místní příslušnosti soudu pro úkony přípravného řízení v souladu s předchozí ustálenou praxí, dokonce i uznávanou samotným Ústavním soudem, tedy užít v pozdějším trestním řízení i důkazy opatřené na základě rozhodnutí takového okresního soudu, lze odkázat i na řadu dalších usnesení Ústavního soudu, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti stěžovatelů – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16, usnesení ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1229/16, či usnesení ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1916/15. I v další navazující vlastní judikatuře rozvíjel Ústavní soud pravidla pro určení místní příslušnosti okresního soudu pro přípravné řízení – odkázat je možno především na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/16, publikovaný ve sv. 84 pod č. 21/2017 na s. 257 SbNU, ohledně možného retrospektivního působení shora zmíněného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, věnoval pozornost v usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 662/17.

120.\tLze tak shrnout, že námitka obviněného O. P., kterou zpochybňoval zákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu z důvodu jejich nařízení místně nepříslušným soudem, jednak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jednak není opodstatněná, neboť Okresní soud v Ostravě s ohledem na výše řečené bylo možno v roce 2012 a 2013 považovat za místně příslušný soud pro úkony přípravného řízení podle § 26 tr. řádu, jak byl tehdy vykládán a aplikován, takže ani nedošlo v tomto směru k porušení práva na spravedlivý proces tím, že by věc byla nepřípustně odňata zákonnému soudci.

121.\tObvinění kromě uvedeného v dalších svých vyjádřeních po uplynutí dovolací lhůty uplatnili námitky nezákonnosti opatření a provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu způsobem stanoveným zákonem s odkazem na vícekrát zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Bylo již uvedeno, že jde o námitky opožděné, které nemají žádnou relevanci v řízení o dovolání, Nejvyšší soud k nim nepřihlíží, a proto není ani oprávněn z jejich podnětu učinit kasační zásah, jak si obvinění představovali. Přesto i k těmto námitkám zaujme stručně vlastní názor.

122.\tNejvyšší soud totiž také při svém rozhodování respektuje a dodržuje zásady právního státu, dbá na dodržování základních práv obviněných v trestním řízení, na spravedlivý proces a posuzuje případný následek porušení základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Proto se Nejvyšší soud vyjádří i ke splnění podmínek pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

123.\tPodle § 88 odst. 1 tr. řádu lze odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolit u stanoveného okruhu trestných činů, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle § 88 odst. 2 tr. řádu nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.

124.\tPodle názoru dovolacího soudu posuzované příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z hlediska materiálně-formálního (a to i s přihlédnutím k době jejich vydání) obstojí. Jisté nedostatky odůvodnění vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, především ohledně podílu na spáchané trestné činnosti obviněné J. N., je třeba posuzovat, jak uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, v kontextu všech doposud zjištěných skutkových okolností, a při materiálním přezkumu (odhlížeje od formálních nedostatků) je nutno vzít do úvahy nejen skutečnosti uvedené v samotných příkazech, v návrzích státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě a podnětech policejního orgánu (tzv. test účinnosti trojí kontroly), resp. v záznamech o zahájení úkonů trestního řízení, jak to činil Nejvyšší soud v přezkumném řízení podle § 314l a násl. tr. řádu, ale rovněž ze spisového materiálu a z dalších okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17), přičemž takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. stížnosti 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. stížnosti 21381/11.

125.\tDůležité je také připomenout, že kvalita (obsahová preciznost) odůvodnění určitého rozhodnutí se nepochybně odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03), neřku-li odsuzujícího rozsudku. Nahlíženo touto perspektivou, ve stadiu před zahájením trestního stíhání musí být nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08), protože právě úkony policejního orgánu v rámci prověřování mají být podrobnosti teprve objasněny. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení sepsaný policejním orgánem přitom stojí standardně na samém počátku celého trestního řízení, z trestního oznámení či vlastní operativně-pátrací činností policejního orgánu získané poznatky jsou tak mlhavé, nejasné, mají být teprve dalšími úkony trestního řízení prověřeny. Na záznam o zahájení úkonů trestního řízení proto již vůbec nelze klást takové nároky, jak by snad bylo možno interpretovat některé pasáže odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, tento záznam slouží primárně vnitřní potřebě orgánů činných v trestním řízení, zejména vztahu policejního orgánu a státního zástupce, který na jeho základě může zahájit výkon svých dozorových oprávnění. Pro tento snad přehnaný formalismus při běžném zahajování úkonů trestního řízení zamýšlí Komise pro nový trestní řád takový postup opustit a institut záznamu o zahájení úkonů trestního řízení z trestního řádu zcela vypustit, rozhodující má být provedení prvního úkonu trestního řízení, o němž se provede záznam v databázi tzv. ETŘ [viz § x1 odst. 2 a § x3 návrhu dostupného na stránkách internetu tpp.justice.cz; srov. k tomu Říha, J. Přípravné řízení v návrhu rekodifikované právní úpravy. In: Gřivna, T., Šimánová, H. (eds.). Přípravné řízení dnes a zítra. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019]. Ani se nežádá zachování totožnosti skutku mezi záznamem o zahájení úkonů trestního řízení a usnesením o zahájení trestního stíhání, jako je tomu v případě pozdějších meritorních rozhodnutí jednotlivých orgánů činných v trestním řízení (obžaloba může být podána jen pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, rozhodnutí soudu ve věci samé může být učiněno jen o skutku, pro který byla podána obžaloba – viz zejména § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. řádu). Je tomu tak z logických důvodů, neboť na samém počátku trestního řízení nemohou být objasněny skutkové okolnosti případu, které zakládají totožnost skutku (jednání a následek), naopak právě následným prověřováním mají být zjištěny. Je tak zřejmé, že na počátku musejí být vymezeny jen ty skutkové okolnosti, které jsou policejnímu orgánu známé, které mají být prověřeny a které důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, jakož i způsob, jakým se o nich dozvěděl. Odděluje se tím zároveň neformální fáze činnosti policejního orgánu (v případě Policie České republiky podle zákona č. 273/2008 Sb.) od formální konané podle trestního řádu.

126.\tDalším prověřováním jsou postupně získávány další poznatky o prověřované trestné činnosti, jako tomu bylo v tomto konkrétním případě. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, skutečně nezabýval všemi souvislostmi případu, jak naznačil státní zástupce, vytýkal vlastně především formální nedostatečnost odůvodnění příkazů, přitom nezkoumal spisový materiál ve vzájemných souvislostech, jako to činily soudy nižších stupňů rozhodující ve věci samé a jak to činil i Nejvyšší soud rozhodující o dovolání. Skutečně je třeba vzít v tomto ohledu v potaz, že úkony trestního řízení zahájil policejní orgán již na počátku ledna roku 2012, a to ve věci podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku podezřelým L. G., resp. podezření z manipulací s veřejnými zakázkami a tzv. praním špinavých peněz dalšími podezřelými (R. J. a T. H., ale i dalšími dosud nezjištěnými osobami), k tomu prováděl velmi rozsáhlá majetková šetření týkající se především L. G., který disponoval majetkem neodpovídajícím jeho příjmům coby služebníka státu. To byl též základní důvod, proč tuto věc dozoroval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a nikoli Vrchního státního zastupitelství v Praze, u něhož uvedený podezřelý působil. Samotná skutečnost, že tento hlavní (první) podezřelý nakonec nebyl uznán vinným žádným trestným činem, nemůže způsobit nezákonnost trestního řízení ani nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nařízených při prověřování v této trestní věci (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014).

127.\tDále je třeba zmínit, že na základě tohoto původního záznamu byly zjišťovány další podezřelé aktivity a byl postupně rozšiřován okruh osob, které do nich byly zapojeny. Především je třeba upozornit, že součástí spisového materiálu, na jehož základě rozhodovali soudci v přípravném řízení o návrzích na odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, byla i vyhodnocení tzv. prostorových odposlechů z hotelu V., jak se o nich zmiňoval státní zástupce ve svém vyjádření, na něž je pro stručnost možno odkázat. Ty v přezkumném řízení podle § 314l a násl. tr. řádu nebyly brány v potaz, přitom pro posouzení důvodnosti vydání zpochybňovaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly velmi významné (a to vedle dalších důkazů). Rozhodně tak podle dovolacího soudu není možno konstatovat, jak uváděli někteří obvinění, že jde o jakési „rybaření“ ze strany policejního orgánu, který neměl žádné poznatky o jakékoliv trestné činnosti, v podstatě podvodně vylákal od soudů příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, aby teprve na jejich základě zkonstruoval nějakou trestnou činnost.

128.\tProto podle dovolacího soudu lze v dané věci dovodit, že poznatky doposud získané prověřováním z hlediska materiálního postačovaly k vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to jak původního vydaného soudkyní Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), tak i pozdějších příkazů k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných soudkyní Krajského soudu v Ostravě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), a dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že použití tohoto důkazu by nebránila ani skutečnost, pokud by takto získaný důkaz byl použit v jiné trestní věci, než pro kterou byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, pokud by byly splněny podmínky § 88 odst. 6 poslední věta tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 5/2016 Sb. rozh. tr.). V daném případě ovšem byla tato trestní věc teprve později po skončení vyšetřování vyloučena z rozsáhlého společného řízení k samostatnému projednání, odposlech a záznam telekomunikačního provozu tak byl učiněn v této věci.

129.\tZe spisového materiálu, který měla soudkyně Okresního soudu v Ostravě v době rozhodování o návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k dispozici, je celkem zřejmé, z jaké trestné činnosti byla obviněná J. N. podezírána a jakým konkrétním jednáním se na ní měla podílet. Nutno připomenout, že tomu tak bylo ještě ve stadiu před zahájením trestního stíhání, tedy v rané fázi přípravného řízení (šlo především o podezření z prozrazování utajovaných informací od tajných služeb, měla být policejní terminologií tzv. stykovou osobou rozsáhlé skupiny osob okolo podezřelých L. G., T. H., V. R., I. R., T. J., D. M., P. O., A. N., D. V. a dalších, měla se tak účastnit na organizované zločinecké skupině, prověřována byla sabotáž těchto osob, legalizace výnosů z trestné činnosti a řada dalších trestných činů, obviněná J. N. měla být ve styku především s T. J., I. R. a dalšími). Celé podání státního zástupce, kterým navrhoval přikázat odposlech a záznam telekomunikačního provozu u celkem 7 telefonních čísel 6 osob, čítá 31 stran textu (samotný příkaz soudkyně je pak zestručněn na 11 stran – viz č. l. 2267-2308 tr. spisu), pravda převážně věnovaného rozboru podezřelé činnosti dalších osob, zapojení samotné J. N. sice příliš rozvedeno není, nicméně vyplývá z dalšího doprovodného spisového materiálu, jak bylo zmíněno.

130.\tDovolací soud podobně z materiálního hlediska považuje za důvodné příkazy k prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Stručné konstatování obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, že i těmito příkazy soudkyně Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012) a ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), byl porušen zákon, protože prvotní příkaz vydaný soudkyní Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), byl pro nedostatečné odůvodnění nezákonný, považuje dovolací soud za příliš zjednodušující a nesprávné. Je-li porušení zákona spatřováno ve formální nedostatečnosti odůvodnění, neznamená to jeho nepoužitelnost (viz výše), tudíž to ani nemůže znamenat, že na něj nemohou navazovat další úkony, jako jsou prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které je třeba posuzovat samostatně (zda také trpěly nedostatky v odůvodnění či nikoli). Nadto policejní orgán postupně získával i další poznatky na základě jiných úkonů, které se promítly do jeho podnětu, následně návrhu státního zástupce a posléze příkazu soudu, a které odůvodňovaly pokračování v zahájeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, posléze vyústily také k zahájení trestního stíhání. Nadto takovým zjednodušujícím závěrem se Nejvyšší soud dostal do rozporu se svou vlastní předchozí judikaturou v této agendě podle § 314l a násl. tr. řádu (z usnesení ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 Pzo 13/2018, kterého se na podporu uvedeného názoru zmíněné přezkumné rozhodnutí, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, dovolávalo, se však podává něco jiného, zde se soud zabýval každým příkazem zvlášť a zvlášť je též posuzoval).

131.\tLze tak shrnout, že soudy nižších stupňů podle dovolacího soudu oprávněně využily i poznatky získané z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť vady procesního postupu při vydání příkazů k jejich pořízení v přípravném řízení, které byly shledány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, nebyly vadami podstatnými, tedy takového rázu, pro které by pořízené odposlechy a záznamy nemohly obstát optikou práva na spravedlivý proces a ochrany listovního tajemství (resp. dopravované zprávy) ve smyslu čl. 13 Listiny, tedy pro které by byly absolutně neúčinné. V rámci rozhodnutí ve věci samé se touto otázkou zabývaly soud prvního i druhého stupně a nakonec v tomto rozhodnutí i Nejvyšší soud, příkazy přezkoumaly nikoli formálně, ale materiálně, a svorně dospěly k závěru, že takto opatřené a následně provedené důkazy jsou použitelné (vada nedostatku odůvodnění příkazů tak byla též ve své podstatě zhojena jeho doplněním v tomto řízení).

132.\tKromě toho nelze konstatovat, že by tyto důkazy byly v tomto řízení těmi určujícími, podstatnými, rozhodujícími, že by vina obviněných byla založena výlučně či alespoň převážně na nich. Tak tomu rozhodně není, soudy nižších stupňů měly k dispozici celou škálu dalších důkazů, s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí také náležitě vypořádaly. Informace získané odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve své podstatě jen dokreslují celou situaci v této trestní věci vyloučené k samostatnému projednání. Základní skutkové okolnosti tohoto případu byly vcelku jasné, obvinění je v zásadě nerozporovali, svou obranu zaměřili různě jinými směry, v podstatě však nezpochybňovali, že k jakési činnosti, kterou někteří svědci označovali za sledování, vůči poškozené R. N., resp. posléze J. P. a A. H. (to za využití soukromé bezpečnostní služby hrazené z rozpočtu Vojenského zpravodajství), ze strany příslušníků Vojenského zpravodajství došlo, jakož i to, že obvinění byli ve vzájemném kontaktu, při němž předávali informace o výsledcích prověřování obviněné J. N.

133.\tAč to obvinění výslovně neuváděli v návaznosti na tvrzenou nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, je možno zmínit, že ani další činnost navazující na odhalení díky sledování telekomunikačního provozu mezi obviněnými, by nebyla kontaminována ani v případě zjištění nepoužitelnosti záznamů uvedeného telekomunikačního provozu. Nejvyšší soud má totiž za to, že v dané věci by se nedalo dovolávat ani doktríny „plodů z otráveného stromu“ („fruit of the poisonous tree doctrine“), která nikdy nebyla zcela převzata do českého trestního řízení a je vlastní prostředí common law, což potvrzuje poměrně bohatá judikatura národních soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013, a ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017; nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, či ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, nebo ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14). V našem právním řádu se tak neuplatní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování (výskytu nezákonného důkazu) je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů a že by takový nezákonný důkaz způsoboval také nepoužitelnost všech dalších od něj odvozených důkazů opatřených v navazujícím trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, uveřejněný pod č. 50 ve svazku 64 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dokonce i ve Spojených státech amerických se připouští výjimky z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu, např. je akceptováno provedení důkazu, že vadným postupem „nedošlo k otrávení“ [srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika, č. 1/2011, str. 19]. Rovněž i Evropský soud pro lidská práva se k této doktríně staví kriticky, v rámci posuzování dodržení práva na spravedlivý proces je hodnoceno řízení jako celek, není hodnoceno pouze to, zda důkaz měl nebo neměl být připuštěn (např. rozsudek ze dne 12. 6. 1988, č. 10862/84, ve věci Schenk proti Švýcarsku). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá povinnost zkoumat, zda užití důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, připravilo obviněného o právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 4. 2015 ve věci Dragojević proti Chorvatsku, č. stížnosti 22251/13).

134.\tAni zmíněná rigorózní důkazní teorie, jakou je doktrína ovoce (plodů) z otráveného stromu, neužívaná u nás v českém kontinentálním právu vycházejícím z formálně-materiální povahy důkazů, nezastává bez dalšího názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů v řízení opatřených, ale jen důkazů od nich kauzálně odvozených. V daném případě by ani tato bezprostřední a úzká návaznost nebyla dána. V posuzované trestní věci je důkazní situace taková, že odsuzující rozsudek se opírá o celý komplex jiných důkazů, na němž byla založena vina všech dovolatelů. Jedná se zejména o výslechy obviněných z přípravného řízení, výslechy svědků, listinné důkazy (záznamy ze sledování a další), k nimž se dovolací soud vyjádří ještě dále. Nejvyšší soud má za to, že nařízené odposlechy nijak nezasáhly do práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále také jen „Úmluva“), a to do žádného z jednotlivých práv tam uvedených, procesní práva obviněných byla v tomto řízení plně zachována.

135.\tProto lze k námitce „nezákonně pořízených odposlechů“ uzavřít, že jednak tato námitka až na jediného dovolatele nebyla vznesena v zákonem stanovené lhůtě pro podání dovolání a její pozdější uplatnění je nepřípustné, jednak tato námitka neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jednak není podle dovolacího soudu ani opodstatněná, neboť se nejedná o nepoužitelné důkazy, tyto důkazy nejsou ani osamocené, vina nebyla založena ani výlučně ani převážně na nich, neboť v řízení byla provedena a hodnocena celá řada dalších důkazů, na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k vlastním závěrům o skutkovém ději, který byl obviněným kladen za vinu. Přestože dovolací soud akceptuje výtky jistých formálních nedostatků, jak byly konstatovány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, vyneseným v řízení podle § 314l a násl. tr. řádu, nelze trestní řízení jako celek hodnotit jako nespravedlivé v duchu čl. 6 Úmluvy. Obviněná J. N., jejíž telefon byl odposloucháván, mohla účinně tento zásah napadat, což také učinila, když podala návrh na přezkum příkazu k Nejvyššímu soudu, který rozhodl o porušení zákona, což může být podkladem pro efektivní uplatnění nároku na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí podle § 314m odst. 1 tr. řádu však automaticky neznamená, že by bylo nutno zprostit obviněnou obžaloby (potažmo další obviněné), jak bylo vysvětleno shora. Toto rozhodnutí v přezkumném řízení je mimo jiné jakousi následnou nápravou při zásahu do práva na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy a představuje účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

3. K dalším námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům

136.\tDovolatelé dále uplatnili také celou řadu dalších námitek, kterými primárně brojili proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na jejich základě zjištěnému skutkovému stavu, které ale z povahy věci nejsou způsobilé naplnit uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků tvrzený kromě dovolatele J. P., všemi ostatními obviněnými. Dovolatelé se domnívali, že v řízení došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (J. N.), porušení zásady in dubio pro reo (J. N., O. P.), opomenutí navržených i provedených důkazů (J. N., O. P., J. P.). Mezi tyto procesní námitky směřující vlastně výlučně proti procesu dokazování před soudy nižších stupňů by bylo možno zařadit i námitku založení skutkových zjištění na nezákonných důkazech použitím údajně nezákonně pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (O. P., a v doplnění dovolání učiněném po uplynutí dovolací lhůty i všichni ostatní dovolatelé), k čemuž se ovšem již dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud shora.

137.\tAni většinu dalších dovolacích námitek obviněné J. N. nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nejde o námitky nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a to ani tomu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Předně takovou neodpovídající námitkou je ta, kterou obviněná brojí proti výroku o trestu, jenž považuje za příliš přísný.

138.\tStejně tak uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky obviněných, kterými obvinění sice žádají aplikovat určitá ustanovení hmotného práva, avšak na zcela jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Jde například o námitky obviněné J. N., která sice zpochybňovala své postavení organizátorky, ovšem vycházela z jiných skutkových zjištění a z vlastní interpretace důkazů, naopak pomíjela skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Takové námitky mají ovšem opět skutkový a procesní základ, protože jsou vlastně polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, není jimi vytýkána nesprávná aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový děj jimi zjištěný, a proto zásadně nemohou být dovolacím soudem přezkoumány.

139.\tV daném případě dovolací soud neshledal ani mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů tzv. extrémní nesoulad, kterého se obvinění (mimo J. P.) dovolávali. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

140.\tSoud prvního stupně detailně a srozumitelně vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněných vyjádřené v řízení před soudem, stejně tak vysvětlil, proč nevěřil některým svědkům. Soud prvního stupně se detailně zabýval změnou výpovědí obviněných v hlavním líčení oproti výpovědím z přípravného řízení (srov. str. 91, 94, 95 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zcela logicky vysvětlil, proč se přiklonil k výpovědím obviněných z přípravného řízení, jelikož jejich obsah koreloval s dalšími důkazy, konkrétně s výpověďmi svědků P. Ch., P. Ch., T. H., M. K., A. S., záznamy o sledování, listem vydaným obviněným J. P., tiskovým prohlášením ze dne 15. 6. 2017, jakož i se záznamy telekomunikačního provozu. Soud prvního stupně neopomněl vysvětlit, proč nevycházel ze změněné svědecké výpovědi P. N., jemuž nevěřil (str. 91-93 rozsudku soudu prvního stupně). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně souhlasil rovněž soud druhého stupně (viz bod 10. odůvodnění jeho rozsudku), který se detailně vypořádal i s odvolacími námitkami obviněných (viz body 16.-19. na str. 38-69 odůvodnění jeho rozsudku). Lze konstatovat, že zjištěné skutky byly následně také správně právně kvalifikovány podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku (k námitkám proti právní kvalifikaci bude uvedeno vyjádření níže).

141.\tKonkrétní námitky obviněného O. P., vztahující se k tzv. extrémnímu nesouladu skutkového stavu s obsahem provedených důkazů nelze přijmout. Již bylo uvedeno, že v tomto řízení nebylo vcelku sporné, že došlo k jakési činnosti, kterou je možno označit za sledování (k tomuto spornému pojmu viz níže), spočívající v monitorování pohybu R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství, stejně tak nebylo sporné, že byli v úzkém kontaktu všichni obvinění, že obvinění z řad příslušníků Vojenského zpravodajství (nejprve O. P., spolu s J. P., posléze M. K. spolu s J. P.) o výsledcích informovali J. N., že posléze (M. K. spolu s J. P.) nechali obviněnou J. N. požadované sledování pracovníků Úřadu vlády České republiky provést soukromou bezpečnostní službu, které tyto služby proplatili z rozpočtu Vojenského zpravodajství, stejně tak je jednoznačné, že obviněnou J. N. o výsledcích informovali. Obvinění v řízení především sporovali, zda se toto vše dělo v mezích zákona, zda k takové činnosti byli oprávněni, zda k tomu potřebovali další povolení či nikoli, zda šlo o sledování ve smyslu zákonných ustanovení či nikoli, za jakým účelem, z jakých důvodů a kdo k takovému sledování dal pokyn, obviněná J. N. také zpochybňovala, zda ona skutečně tyto služby požadovala pro sebe či zda byla jen prostředníkem, jakýmsi poslem, časově vytíženého XY apod. I těmito spornými otázkami, které měly veskrze skutkový základ, se soudy nižších stupňů zabývaly a dospěly na základě rozboru přímých i nepřímých důkazů a jejich vyhodnocení k celkem logickým a zdůvodněným skutkovým závěrům, jež potom popsal soud prvního stupně ve skutkové větě výroku svého rozsudku a jež rozhodně nejsou v žádném extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (naopak jsou alespoň s významnou částí z nich v souladu). V prvním případě si podle těchto závěrů obviněná J. N. ve snaze získat neoprávněný prospěch o chování své konkurentky, R. N., v boji o přízeň tehdejšího XY P. N. objednala u vrcholných představitelů Vojenského zpravodajství sledování R. N., aby získala informaci o jejích milencích, což by jí pomohlo přimět XY se rozvést. Pro obviněnou J. N. to zařídil tehdejší ředitel Vojenského zpravodajství O. P., jenž k tomu dále pověřil svého podřízeného ředitele odboru kontroly a vnitřní bezpečnosti J. P.. Soudy nižších stupňů dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, proč neuvěřily verzi obviněných o důvodu sledování poškozené R. N., která měla být možným bezpečnostním rizikem v době zadávání vojenských zakázek. Tento obviněnými dodatečně v rámci obhajoby uplatňovaný důvod monitoringu vůbec neodpovídal provedeným důkazům, o žádné hrozbě nevědělo samo Vojenské zpravodajství, ani další bezpečnostní složky státu (jak vyplývá např. ze sdělení Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ze dne 24. 9. 2013), nevěděl o ní ani tehdejší ministr obrany, svědek A. V. (který funkci vykonával v rozhodné době od 13. 7. 2010 do 7. 12. 2012), ani tehdejší první náměstek ministra obrany (tuto funkci vykonával od 9. 11. 2010 do 31. 8. 2012) a poté mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR při NATO (od září 2012 do srpna 2019) J. Š. O žádném bezpečnostním ohrožení XY a jeho rodiny v souvislosti s nákupem Gripenů nebyl informován ani tehdejší první náměstek ministra obrany (ve funkci od 18. 9. 2012 do 18. 3. 2013), svědek V. P. Tento důvod sledování (bezpečnostní hrozba pro P. N. jako tehdejšího předsedy vlády a jeho rodinu v souvislosti s nákupem Gripenů) pak ve shodě uváděli všichni obvinění teprve až v řízení před soudem, přičemž soud prvního stupně dostatečně zřetelně vysvětlil, proč této obhajobě nemůže přisvědčit (na str. 90. a násl. odůvodnění jeho rozsudku). Ostatně tomuto důvodu vůbec neodpovídají ani postupy příslušníků Vojenského zpravodajství při sledování R. N. ani jejich nezájem o osobu XY. V tomto směru tak hodnocení soudu prvního stupně akceptované soudem odvolacím rozhodně není svévolné, jak obvinění nedůvodně namítali.

142.\tZe zcela jiného skutkového závěru vycházely rovněž ty námitky obviněné J. N., které se týkaly posouzení jejího jednáni jako organizátorky trestné činnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že sledování R. N. (skutek I.) a J. P. a A. H. (skutek II.) bylo zahájeno na základě požadavku obviněné, byla též zjištěna motivace obviněné, tedy jaké pohnutky ji k této žádosti vedly (srov. zejména výpovědi obviněných z přípravného řízení, svědka J. P., svědkyně A. H., záznamy telekomunikačního provozu). Obsáhle se k motivu obviněných, k důvodu zosnování trestné činnosti obviněné, vyjádřil soud prvního stupně na str. 86-87, resp. 99-103 odůvodnění svého rozsudku. S těmito závěry souhlasil i soud odvolací, který také považoval obviněnou J. N. za organizátorku veškeré projednávané trestné činnosti (bod 14. na str. 37 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, dále bod 16. na str. 47 tamtéž). Ani v tomto směru dovolací soud neshledal, že by šlo o závěry zjevně excesivní a neslučitelné s obsahem provedených důkazů.

143.\tNejvyšší soud nezjistil ani další porušení namítaných práv obviněných. Konkrétně se obvinění dovolávali porušení práva na obhajobu a porušení zásady in dubio pro reo. Ovšem obhajobě obviněných se soudy nižších stupňů věnovaly důkladně, vypořádaly se zcela logicky s jejich námitkami. Na základě logického hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu učinění takových skutkových závěrů, které obviněným neprospívají, nelze označit za porušení práva na spravedlivé řízení, resp. principu in dubio pro reo, jelikož soudy nižších stupňů s oporou o jimi obsáhle citované a hodnocené důkazy žádné důvodné pochybnosti ohledně skutkových závěrů neměly.

144.\tNejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky obviněných, které se vztahovaly k rozsahu dokazování a k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování. Předně je třeba upozornit, že ani rozsah dokazování zásadně není oprávněn Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat, neboť tyto námitky (doposud) neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Přesto se i k této otázce nad uvedený rámec Nejvyšší soud vyjádří. Ani v tomto ohledu Nejvyšší soud v tomto směru nezjistil, že by namítaným postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení práv obviněných na spravedlivý proces, příp. práv na jejich obhajobu. Obvinění se především domáhali, aby soudy nižších stupňů opatřily a v řízení provedly k důkazu interní řídící akty Vojenského zpravodajství, kterými mělo být doloženo, že jejich činnost s nimi byla zcela v souladu a že nedošlo k žádnému jejich porušení. V tomto směru ovšem rozhodně nešlo o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 SbNU). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněných na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který jim byl kladen za vinu.

145.\tProblematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 SbNU, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 SbNU, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 SbNU. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 SbNU.

146.\tV daném případě se soudy nižších stupňů zcela dostatečně s argumentací obviněných směrovanou proti rozsahu dokazování vypořádaly, na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Soud prvního stupně tak učinil na str. 99 odůvodnění svého rozsudku, soud druhého stupně na str. 53, 54, 56, 61, 64 odůvodnění svého rozsudku. Odůvodnění jejich rozhodnutí lze považovat za dostatečné a vzhledem k ostatním provedeným důkazům také za správné. Co se týče konkrétního požadavku na provedení důkazu vnitřními řídícími akty Vojenského zpravodajství (obviněných O. P., a J. P.), Nejvyšší soud souhlasí se soudy nižších stupňů, že tento důkaz byl nadbytečný, netýkal se bezprostředně předmětu tohoto řízení, neboť obviněným nebylo kladeno za vinu porušení vnitřních řídících aktů Vojenského zpravodajství, nýbrž zneužití své pravomoci úředních osob tím, že vykonali činnost odporující právním předpisům, konkrétně zákonu o Vojenském zpravodajství a zákonu o zpravodajských službách (k právním námitkám viz níže). Správně soudy nižších stupňů ve shodě se státním zástupcem poukazovaly, že ani formální dodržení podzákonných předpisů nemůže být určující pro rozhodnutí, zda došlo k porušení zákona.

147.\tNěkteří obvinění označovali zcela nepřípadně za opomenuté i ty důkazy, které soudy nižších stupňů v některé jejich části nevzaly za základ svého rozhodnutí. Důkazy, které soud provedl a vyjádřil k nim své stanovisko v rámci hodnocení důkazů, z povahy věci nemohou být opomenutými. Ostatně obvinění (zejména M. K.) si protiřečí, pokud na jednu stranu takový důkaz označují za opomenutý, na stranu druhou zpochybňují jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Jde tak ve skutečnosti o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů o významu jednotlivých důkazů a o jejich věrohodnosti, pravdivosti či zákonnosti. Není tak pravdou, že by se soudy nižších stupňů nezabývaly svědeckými výpověďmi V. P. (viz na str. 64-65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), R. P. (na str. 48-50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), A. V. (na str. 63-64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jak tvrdil dovolatel M. K. Skutečnosti uvedené těmito svědky se nedostaly do rozporu s ostatními provedenými důkazy, nebylo potřeba je dále vysvětlovat, beztak na nich soud prvního stupně nezaložil vinu obviněných. Důvodně pak odvolací soud konstatoval (viz str. 59 jeho rozhodnutí), že není potřeba znovu zopakovat výslech těchto svědků, případné rozpory ve výpovědi svědka R. P. odvolací soud vysvětlil na str. 52 svého rozsudku. O. P., pak považoval za opomenutý důkaz vlastní výpověď uvedenou v hlavním líčení. Soud prvního stupně se přitom poměrně detailně, jak již bylo uvedeno, zabýval obsahovou změnou výpovědi všech obviněných i svědka P. N. Učinil tak také u obviněného O. P., na str. 94 a 95 odůvodnění svého rozsudku, kde soud logicky vysvětlil, proč jeho výpovědi z hlavního líčení neuvěřil, stejně tak učinil i na str. 53 odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně.

148.\tObvinění (O. P., M. K. a J. P.) dále polemizovali se závěry soudů nižších stupňů ohledně vydání či předání rozkazu ke sledování. Především tím ale zpochybňovali soudy nižších stupňů zjištěnou verzi skutkového děje, domáhali se verze jiné, pro ně výhodnější. Nebylo v řízení pochyb na základě provedených důkazů o tom, že k monitoringu pohybu R. N. a posléze zaměstnanců Úřadu vlády ČR J. P. a A. H. příslušníky Vojenského zpravodajství došlo na žádost obviněné J. N., které uvedení obvinění ve snaze jí vyjít vstříc vyhověli, a to jak obviněný O. P., tak i poté M. K. v době, kdy byli ředitelé Vojenského zpravodajství, přičemž tento pokyn, rozkaz či příkaz předali J. P., který zařídil jeho splnění prostřednictvím vlastních příslušníků Vojenského zpravodajství, resp. posléze prostřednictvím soukromé detektivní agentury, kterou proplatili z rozpočtu Vojenského zpravodajství. Aby šlo o využití rozhodovací pravomoci ve vztahu nadřízeného a podřízeného, rozhodně takový rozkaz nemusí mít písemnou formu či splňovat přesné obsahové náležitosti (jde o jakési jasné zadání úkolu, který je třeba splnit). Nelze přisvědčit dovolateli J. P., že pouze plnil rozkazy, čímž se snažil zbavit své trestněprávní odpovědnosti, neboť měl povinnost odepřít provedení takových úkolů uložených nezákonným rozkazem, pokud jejich splněním by byl zjevně spáchán trestný čin [viz § 48 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 2 a 3 ZVZ; z odborné literatury k tomu srov. též Dvořák, J. Trestněprávní relevance rozkazu. 2. část. Státní zastupitelství, č. 5/2017, str. 37 a násl.]. Soudy nižších stupňů logicky vysvětlily průběh skutkového děje, motivaci obviněných, důvody, které je ke spáchání trestné činnosti vedly, na jejich odůvodnění lze tak odkázat. Ani námitky obviněného M. K., že nemohl vydat žádný rozkaz a svou pravomoc tak nezneužíval, nebylo možno akceptovat. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že se s obviněnou J. N. sešel ještě 2 dny před oficiálním nástupem do funkce ředitele Vojenského zpravodajství (30. 10. 2012), při níž ho J. N. požádala o pokračování ve sledování R. N., poté také s obviněnou dále spolupracoval a výsledky sledování jí předával.

149.\tZatímco v případě prvního skutku (sledování R. N.) obvinění ještě vytvářeli jakousi krycí (a soudy nižších stupňů zcela důvodně neuznanou) legendu, proč bylo sledování manželky XY příslušníky Vojenského zpravodajství důvodné a v souladu s působností Vojenského zpravodajství, jak je vymezeno v § 5 odst. 3 ZZS, v případě druhého skutku, kdy také jen chtěli ochotně vyhovět J. N., coby důležité osobě mající zásadní vliv na činnost XY, již žádnou takovou legendu ani nevytvářeli, protože bylo i jim jasné, že sledování pracovníků Úřadu vlády České republiky z důvodu podezření z porušování pracovních povinností a zneužívání služebního vozidla rozhodně do působnosti této zpravodajské služby nespadá. Naprosto důvodně bylo obviněným též vytýkáno zneužití finančních prostředků z veřejných prostředků, pokud k této nezákonné činnosti použili finanční prostředky z rozpočtu Vojenského zpravodajství, aby si k tomu najali soukromou detektivní agenturu.

150.\tLze tak uzavřít, že v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudu prvního stupně k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků jednotlivě i v jejich souhrnu, jak ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Naproti tomu obvinění se při své argumentaci obsažené v dovoláních či posléze zaslaných vyjádřeních dopouštěli různých více či méně významných dezinterpretací, k důkazům přistupovali selektivně, vybírali jen ty, které jim konvenovaly, zatímco ty, které podporovaly verzi obžaloby, pomíjeli. Nejvyšší soud tak může jen konstatovat, že hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů je logické, přesvědčivé a rozhodně není extrémně rozporné s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

151.\tVýhrady dovolatelky J. N. proti uloženému (podmíněnému) trestu odnětí svobody, který byl podle jejího názoru uložen v rozporu se zásadami pro ukládání trestu uvedenými v § 38 a 39 tr. zákoníku, rovněž nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit, neboť jde o prostou polemiku o přiměřenosti postihu, která vůbec podle záměru zákonodárce nemá být předmětem dovolacího řízení. Obecně k tomu Nejvyšší soud připomíná, že samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy z důvodu uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila, avšak evidentně v posuzované věci ani nepřichází v úvahu, neboť jí byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to v zákonné výměře. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jako tomu bylo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný, resp. jaký druh trestu z více zákonných možností byl vybrán. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Tedy tyto výhrady obviněné jsou mimo zákonné dovolací důvody stanovené v trestním řádu (kromě toho, že i dovolací soud je považuje za zcela neopodstatněné, ostatně výroku o trestu věnoval rovněž odvolací soud patřičnou pozornost v bodech 13.-14. na str. 36-38 odůvodnění svého rozsudku, na který je možno odkázat).

c) Námitky nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného

hmotněprávního posouzení

152.\tNěkteré námitky dovolatelů (J. N., O. P., a M. K.) bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jimi obvinění brojili proti nesprávnému právnímu posouzení skutku či proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Všechny tyto jimi relevantně uplatněné námitky, kterými se mohl dovolací soud zabývat, však byly shledány zjevně neopodstatněnými, jak bude rozvedeno níže.

153.\tDovolací soud na tomto místě připomíná, že obviněná J. N. byla uznána vinnou dvěma skutky (podle rozsudku soudu prvního stupně v bodě I. 1 a II. 1), právně kvalifikované jako účastenství ve formě organizátorství přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a), § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný O. P., byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (podle rozsudku soudu prvního stupně bod I. 2). Obviněný M. K. (podle rozsudku soudu prvního stupně v bodě I. 3) byl shledán vinným rovněž přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelstvím podle § 23 tr. zákoníku, dále pak (v bodě II. 2) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku.

154.\tJakkoliv by bylo možno mít určité výhrady k popisu skutku obsaženému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který je poněkud nepřehledný, mnohomluvný, nikoli stručný a útlý, aby bylo zřejmé naplnění znaků sledovaných trestných činů a skutek nebyl zaměnitelný s jiným, především ale redundantně opakující stejné pasáže u jednotlivých osob, jejichž činnost byla vzájemně provázána, je z něj jednoznačně patrné, že předmětem tohoto řízení a rozhodnutí byly vlastně dva samostatné skutky. V případě prvního skutku (označeného jako I. v rozsudku soudu prvního stupně) šlo o zorganizování ze strany obviněné J. N. zneužití pravomoci úředních osob - obviněnými O. P., a J. P., resp. posléze M. K. a J. P., kteří se tohoto činu dopustili tím, že příslušníkům Vojenského zpravodajství nezákonně rozkázali provést sledování tehdejší manželky XY P. N., R. N., ač pro to neměli zákonný důvod a pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky je umožňující podle zákona o Vojenském zpravodajství a zákona o zpravodajských službách. Druhý skutek (označený jako II. v rozsudku soudu prvního stupně) byl obdobný, opět spočíval v tom, že obviněná J. N. zorganizovala zneužití pravomoci úředních osob - obviněnými M. K. a J. P., kteří ve snaze vyhovět obviněné se rozhodli využít k požadovanému nezákonnému sledování J. P. a A. H. (zaměstnanců Úřadu vlády, podřízených J. N.) soukromou detektivní agenturu, které za provedené sledování nechali obvinění (M. K. z podnětu J. P., který to vymyslel) vyplatit z rozpočtu Vojenského zpravodajství částku 125 300 Kč.

155.\tDále se Nejvyšší soud stručně vyjádří k jednotlivým námitkám uplatněným obviněnými, které by bylo možno považovat za námitky nesprávného právního posouzení skutku, nicméně byly shledány zjevně neopodstatněnými. S těmito námitkami se ostatně plně vypořádaly již soudy nižších stupňů, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat a Nejvyšší soud může toto zdůvodnění pojmout jen stručně (jak mu ostatně ukládá ustanovení § 265i odst. 2 tr. řádu ).

1. K postavení účastníka na trestném činu se speciálním subjektem

156.\tDovolatelka J. N. především namítla, že se nenacházela v postavení úřední osoby, a přesto byla shledána vinnou trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tvrdila, že ze své pozice ředitelky kabinetu předsedy vlády neměla potřebné pravomoci k úkolování členů Vojenského zpravodajství.

157.\tK tomu je třeba obviněnou J. N. především upozornit, že byla shledána vinnou účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvedených trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to proto, že tyto trestné činy jiných osob zosnovala, jak vyplývá z právní věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy ona byla pouhým účastníkem na trestném činu jiného – za pachatele byli označeni ostatní obvinění (v prvním případě všichni tři ostatní obvinění, ve druhém případě obvinění M. K. a J. P.).

158.\tJe tak zřejmé, že soudy nižších stupňů nekladly obviněné za vinu spáchání uvedeného trestného činu, ale jen účast na něm ve formě organizátorství. Česká právní úprava vychází z tzv. dualistického systému, neboť přísně rozlišuje mezi pachatelem a účastníkem činu, tento systém bývá též nazýván akcesorickým, protože odpovědnost účastníka je vždy do určité míry závislá na činnosti hlavního pachatele (hovoří se pak o akcesoritě v rovině kvalitativní a kvantitativní). Tento systém je založen na tom, že skutkovou podstatu trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku může naplnit jen pachatel (přímý, nepřímý či spolupachatel), nikoli však účastník, který naplňuje svou vlastní skutkovou podstatu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, tímto ustanovením se však vlastně rozšiřuje dosah (jinak úzce vymezených a na pachatele zaměřených) skutkových podstat uvedených ve zvláštní části, jak vyplývá z § 111 tr. zákoníku. Tento systém se odlišuje od systému tzv. monistického, případně jednotného pachatele, v němž skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku naplňují přímo i účastníci, ustanovení o účastenství v obecné části jen upřesňuje formu spáchání činu (podobně jako u nás ustanovení § 23 tr. zákoníku o spolupachatelství) – znám je např. v sousedním Rakousku, v zemích založených na dualistickém, akcesorickém systému se využívá jen u nedbalostních trestných činů. K tomu je možno odkázat na odbornou literaturu (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 337 a násl.).

159.\tTrestné činy uvedené ve zvláštní části lze třídit podle pachatele na obecné, zvláštní (ty pak na pravé a nepravé) a vlastnoruční, a to v závislosti na požadavcích zákona na kvalitu subjektu. Trestného činu se zpravidla může dopustit kdokoliv (zpravidla to trestní zákoník vyjadřuje slovem „kdo“), takové trestné činy můžeme nazývat obecné (delicta communia), zatímco pro spáchání některých tzv. zvláštních trestných činů (delicta propria) vyžaduje zákon zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení pachatele – konkrétní nebo speciální subjekt. Je-li požadavek na konkrétní či speciální subjekt uveden již v základní skutkové podstatě, jde o tzv. pravé zvláštní delikty, je-li pouhou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jde o tzv. nepravé zvláštní delikty. Vlastnoruční delikty, jako nejspornější kategorie, jsou takové, které lze provést jen vlastním tělem (delicta carnis) anebo osobně, provedením prostřednictvím třetího nestačí či není možné. Více k tomu lze odkázat na odbornou literaturu – např. Říha, J. Třídění trestných činů podle pachatele. In: Gřivna, T. (ed.) Pocta Pavlu Šámalovi k 65. narozeninám. Čtvrtstoletí hledání spravedlnosti na Nejvyšším soudě ČR. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 217 a násl.

160.\tV daném případě šlo o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, který je tzv. pravým zvláštním deliktem, neboť se jej může dopustit jen úřední osoba ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Nikdo jiný pachatelem být nemůže (srov. § 114 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněná namítala, že touto úřední osobou nebyla, v čemž jí lze dát za pravdu, což ovšem současně neznamená, že by za účastenství na takovém trestném činu nemohla být odpovědná. Z úpravy obsažené v § 114 odst. 3 tr. zákoníku totiž vyplývá, že u těchto tzv. pravých zvláštních trestných činů může být účastníkem v užším slova smyslu (tj. organizátorem, návodcem i pomocníkem) i osoba, která nemá požadovanou vlastnost, způsobilost či postavení (srov. k tomu též např. rozhodnutí č. 3/1972-IV Sb. rozh. tr.).

161.\tZ uvedeného vyplývá, že obviněná J. N., jež podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů zosnovala trestnou činnost dalších obviněných, kteří zneužili svou pravomoc udělovat rozkazy, za to může být odpovědná jako účastník, aniž by současně musela mít zákonem požadovanou zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, v daném případě aniž by musela být speciálním subjektem – úřední osobou a splňovat při své účasti na jednání jiných parametry § 127 tr. zákoníku. Postačí totiž, že v postavení úředních osob podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (jako příslušníci Vojenského zpravodajství) se nacházeli ostatní obvinění, jejichž trestnou činnost obviněná zosnovala. Více k tomu srov. také argumentaci na str. 86 – 87 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s níž vyslovil souhlas i odvolací soud (viz bod 10. na str. 36 odůvodnění jeho rozsudku).

162.\tVe zbytku argumentace, že spoluobviněným žádné žádosti či pokyny na sledování konkrétních osob nepředávala, obviněná zpochybňovala zjištěný skutkový stav, o němž neměly soudy nižších stupňů důvodné pochybnosti. Takové námitky, jak bylo rozvedeno shora, však nejsou námitkami nesprávné právní kvalifikace skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jde o námitky ryze procesní směřující proti procesu dokazování, a proto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu (viz výše).

163.\tLze tak shrnout, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud uznaly obviněnou J. N. vinnou organizátorstvím trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, byť obviněná nebyla úřední osobou.

2. K zavinění u účastenství

164.\tDovolatelka J. N. dále namítla, že nejednala s tzv. dvojím úmyslem, což lze (s určitou mírou benevolence) považovat za námitku nesprávného hmotněprávního posouzení. Takovou námitkou však již není procesní výhrada nedostatečného popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, z něhož podle obviněné forma zavinění nevyplývá, stejně tak uplatněnému důvodu neodpovídá ani zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů, na jejichž základě soudy nižších stupňů učinily závěry o formě zavinění.

165.\tS obviněnou je možno souhlasit, že k trestní odpovědnosti účastníka se vyžaduje tzv. dvojí úmysl, tedy jednak úmysl k vlastnímu jednání účastníka (v daném případě k zosnování trestné činnosti jiného), jakož i k tomu, že jiný se dopustí úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, v obou případech přitom postačí i nepřímý úmysl – srov. k tomu rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr. Lze též s obviněnou souhlasit, že skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) musejí vyplývat již ze skutkové věty výroku rozsudku a je třeba je náležitě odůvodnit (tamtéž).

166.\tV daném případě ovšem ani v tomto ohledu Nejvyšší soud žádné pochybení soudů nižších stupňů neshledal. Nejvyšší soud je přesvědčen, že z popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a z jeho odůvodnění je zřejmé, že obvinění O. P., M. K. a J. P., jednali v postavení úředních osob podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (str. 88 rozsudku obvodního soudu) s přímým úmyslem [podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] porušit zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob (uložili sledování osob v rozporu se zákony o zpravodajských službách a o Vojenském zpravodajství). Zároveň je z tohoto rozhodnutí zřejmé, že obviněná J. N. se na této trestné činnosti hlavních pachatelů zcela záměrně a tedy (přímo) úmyslně podílela tím, že ke spáchání přispěla svou účastí, resp. tuto trestnou činnost „zosnovala“. Obviněná dobře věděla, jakou službu po příslušnících Vojenského zpravodajství požaduje, bylo jí zároveň jasné, že sám ředitel Vojenského zpravodajství, případně jemu bezprostředně podřízený, takové sledování nebude provádět sám, ale zjedná na to řadové příslušníky, tedy zneužije svého oprávnění udělovat rozkazy podřízeným. Zároveň si byla dobře vědoma, že po nich žádá opatření informací pro soukromé účely, resp. pro účely řešení pracovněprávních vztahů, tj. zcela mimo rámec působnosti Vojenského zpravodajství.

167.\tZmíněný popis skutkových okolností nasvědčuje tomu, že obviněná sama jednala (zosnovala čin jiného) s přímým úmyslem, zároveň se její (přímý) úmysl vztahoval i na to, že jiný (příslušníci Vojenského zpravodajství) spáchá úmyslný trestný čin. Je sice pravdou, že v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně na str. 98 použil sloveso „srozumět“, což je terminus technicus užívaný pro nižší stupeň vůle u nepřímého úmyslu v § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud pak k tomu na str. 43 odůvodnění svého rozsudku dovodil přinejmenším srozumění (zavinění ve formě nepřímého úmyslu) obviněné J. N. o tom, že ostatní obvinění jsou příslušníky Vojenského zpravodajství, tedy v postavení úřední osoby, plní úkoly státu, při nichž využívají svěřené pravomoci. S takovým závěrem o nepřímém úmyslu se lze spokojit, ostatně z podnětu dovolání obviněné ani Nejvyšší soud není oprávněn tyto závěry soudů nižších stupňů revidovat (byť při vědomí jistoty vzniku určitého následku lze připustit jedině úmysl přímý – viz např. rozhodnutí č. 14/2018 nebo č. 14/2020 Sb. rozh. tr.

3. K pojmu sledování podle zákona o Vojenském zpravodajství

168.\tDalší v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantně uplatněnou právní námitku předložil obviněný O. P., pokud zpochybňoval, že jednal v rozporu s § 15 ZVZ, popř. dalšími ustanoveními zákona o Vojenském zpravodajství. Tento dovolatel měl za to, že činnost, ke které měl dát rozkaz, nelze z pohledu uvedeného ustanovení § 15 ZVZ označit za sledování. Také v tomto případě zčásti tuto jinak relevantní námitku stavěl na poněkud odlišném skutkovém ději, než ke kterému na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Při jisté míře benevolence lze však uznat i tuto námitku za zpochybnění aplikace hmotněprávního ustanovení.

169.\tNejprve Nejvyšší soud připomene legislativní úpravu vztahující se ke zpravodajským službám a zpravodajským prostředkům (a to zpravodajským technikám a sledování osob a věcí).

170.\tVojenské zpravodajství jako součást ministerstva obrany patří mezi zpravodajské služby [viz § 3 písm. c) ZZS]. Úkoly v mezích působnosti zpravodajským službám je podle § 8 odst. 4 ZZS oprávněna ukládat vláda a s vědomím vlády i prezident republiky.

171.\tOblast působnosti Vojenského zpravodajství stanoví § 5 odst. 3 ZZS, podle nějž „vojenské zpravodajství zabezpečuje informace a) mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky, b) o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, c) o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky, d) o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany České republiky.“. Podle § 5 odst. 4 ZZS „plní další úkoly, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána“.

172.\tPodle § 3 ZVZ jsou příslušníci Vojenského zpravodajství při plnění svých úkolů povinni dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho, aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná nepřiměřená újma.

173.\tVojenské zpravodajství je oprávněno v oboru své působnosti používat zpravodajské prostředky, kterými podle § 7 odst. 1 ZVZ jsou a) zpravodajská technika, b) krycí doklady, c) krycí prostředky, d) sledování osob a věcí. Vojenské zpravodajství je podle § 7 odst. 2 ZVZ povinno zabezpečit ochranu zpravodajských prostředků před vyzrazením, zneužitím, poškozením, zničením, ztrátou a odcizením.

174.\tZpravodajskou techniku pro účely vojenského zpravodajství vymezuje § 8 ZVZ takto:

„(1) Zpravodajskou technikou se pro účely tohoto zákona rozumějí technické prostředky a zařízení, zejména elektronické, fototechnické, chemické, fyzikálně-chemické, radiotechnické, optické, mechanické anebo jejich soubory, používané utajovaným způsobem, pokud je jimi zasahováno do základních práv a svobod při

a) vyhledávání, otevírání, zkoumání nebo vyhodnocování dopravovaných zásilek,

b) odposlouchávání, popřípadě zaznamenávání telekomunikačního, radiokomunikačního nebo jiného obdobného provozu, popřípadě zjišťování údajů o tomto provozu,

c) pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů,

d) vyhledávání použití technických prostředků, které by mohly znemožnit nebo znesnadnit plnění úkolů v rámci působnosti Vojenského zpravodajství,

e) identifikaci osob nebo předmětů, popřípadě při zjišťování jejich pohybu za použití zabezpečovací a nástrahové techniky.

(2) Použitím zpravodajské techniky, pokud jím není zasahováno do základních práv a svobod, není

a) zachycování, poslech, monitorování a vyhodnocování informací, které jsou šířeny způsobem, jenž k nim umožňuje přístup předem neurčeného okruhu osob,

b) pořizování obrazových nebo zvukových záznamů,

c) používání zabezpečovací a nástrahové techniky,

d) monitorování telekomunikačního, radiokomunikačního nebo jiného obdobného provozu bez odposlechu jeho obsahu, popřípadě zjišťování údajů o tomto provozu.“

175.\tPodle § 9 odst. 1 ZVZ je použití zpravodajské techniky Vojenským zpravodajstvím vázáno na předchozí písemné povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, a to pouze za předpokladu, že by odhalování nebo dokumentování činností, pro něž má být použita, bylo jiným způsobem neúčinné nebo podstatně ztížené anebo v daném případě nemožné.

176.\tSledování osob a věcí jako zpravodajský prostředek je upraveno v § 15 ZVZ. Podle § 15 odst. 1 ZVZ se jím rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle § 15 odst. 2 ZVZ o použití sledování osob a věcí a o jeho dokumentaci rozhoduje na žádost ředitele Vojenského zpravodajství ministr obrany. Podle § 15 odst. 3 ZVZ je Vojenské zpravodajství oprávněno žádat technické zabezpečení použití sledování osob a věcí pro vlastní potřebu i od jiných, k této činnosti oprávněných orgánů. V tomto případě je povinno doložit, že použití sledování bylo podle tohoto zákona povoleno – k tomu se odkazuje na § 9 a násl. zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZBIS“), v němž je na takovou možnost pamatováno.

177.\tZ výše uvedeného tedy vyplývá, že zpravodajská technika je vymezena v § 8 ZVZ jednak pozitivně (odst. 1), jednak negativně (odst. 2). Pozitivní vymezení je založeno na tom, že jde o takové technické prostředky nebo zařízení (s jejich demonstrativním upřesněním), kterými je utajovaným způsobem činností vypočtenou v § 8 odst. 1 písm. a) až e) ZVZ zasahováno do základních práv a svobod. Naopak se o použití zpravodajské techniky nejedná (negativní vymezení), pokud při taxativně vymezených činnostech nedochází k zasahování do základních práv a svobod. Pořizování obrazových a zvukových záznamů je uvedeno ve výčtu činností jak v pozitivní, tak i negativní definici. Zda tedy dochází při takové činnosti k použití zpravodajské techniky nebo nikoli, závisí na splnění dalších podmínek uvedeného ustanovení – zda jde o zasahování technickými prostředky a zařízeními do základních práv a svobod nebo nikoli. Na tomto posouzení a rozhodnutí bude záviset další postup, zda bude nutno pro její použití předchozí písemné povolení soudce (viz § 9 odst. 1 ZVZ), nebo nikoliv. Toto posouzení ovšem nic nemění na tom, že pro použití sledování osob a věcí jako dalšího zpravodajského prostředku (vedle zpravodajské techniky) je podle § 15 odst. 2 ZVZ vždy potřeba rozhodnutí ministra obrany na základě předchozí žádosti ředitele Vojenského zpravodajství.

178.\tProblematice mezí práva na soukromí podle čl. 8 Úmluvy v kontextu užití zpravodajské techniky ve smyslu § 8 ZVZ se věnuje i odborná literatura (odkázat je možno především na Fliegel, M. Zákon o vojenském zpravodajství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016 – komentář v elektronickém systému ASPI k § 8; srov. též Pokorný, L, Chrobák, J, Fliegel, M. Zákon o zpravodajských službách. Zákon o Bezpečnostní informační službě. Zákon o Vojenském zpravodajství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016; Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 920-925). Jak vyplývá z citované literatury, Evropský soud pro lidská práva obecně konstatoval, že uchovávání údajů týkajících se „soukromého života“ jednotlivce spadá do pole působnosti čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Leander proti Švédsku ze dne 26. 3. 1987, č. stížnosti 9248/81). V tomto ohledu se zdůrazňuje, že výraz „soukromý život“ nesmí být interpretován restriktivně. Dochází-li tedy k záznamu a uchování údajů o soukromém životě osoby, půjde o zasahování do práva na soukromí, a tedy i o použití zpravodajské techniky. Vyloučeny budou záznamy o aktivitách ze své podstaty veřejných, např. na shromážděních a jiných typicky veřejných místech, kde očekávaná míra soukromí je nízká. Evropský soud pro lidská práva postupně rozšířil pojem „soukromí“, takže to, co dříve bylo považováno za klasické „sledování“ bez nutného zásahu do základních práv jednotlivce, již nemusí splňovat tyto zvýšené nároky na ochranu „soukromí“ (srov. rozsudek ESLP ve věci Uzun proti Německu ze dne 2. 9. 2010, č. stížnosti 35623/05). I tímto nepřímým způsobem tak dochází k ovlivnění výkladu pojmu sledování podle § 15 ZVZ, jakož i zásahu do základního práva ve smyslu § 8 odst. 1 ZVZ, je-li například při sledování určité osoby na veřejnosti užita zpravodajská technika k pořízení obrazových, zvukových či jiných záznamů. Je tak nutno dovodit, že při narušení některého základního práva (v případě sledování práva na soukromí) bude nutno takové jednání považovat za použití zpravodajské techniky s přísnějším režimem povolování, jak ostatně dovodily i soudy nižších stupňů.

179.\tVe spojitosti s činností, kterou by bylo možno považovat za sledování, dospěly soudy nižších stupňů k následujícím skutkovým zjištěním. V případě skutku pod bodem I. vláda ani prezident podle § 8 odst. 4 ZZS neuložili Vojenskému zpravodajství žádné úkoly, na jejichž základě by mohlo dojít ke sledování poškozené R. N. Nebylo vydáno žádné předchozí povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, jak vyžaduje § 9 odst. 1 ZVZ, k použití zpravodajské techniky. O sledování uvedené osoby nerozhodl ani ministr obrany podle § 15 odst. 2 ZVZ. Příslušníci Vojenského zpravodajství neměli ani žádný důvod pro sledování poškozené, který by byl v mezích působnosti Vojenského zpravodajství stanovené v § 5 odst. 3 ZZS. Soudy nižších stupňů zároveň obviněným vytkly porušení § 3 ZVZ (při plnění svých úkolů jsou povinni dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho, aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná nepřiměřená újma). Bylo také zjištěno, že byly při sledování poškozené použity technické prostředky, konkrétně fototechnické prostředky, kterými byly pořizovány fotografie sledované osoby, tedy ve smyslu shora uvedené judikatury ESLP tedy došlo k zásahu do práva na soukromí. V případě skutku pod bodem II. došlo rovněž k obcházení zákona o Vojenském zpravodajství v § 9 odst. 1 a § 15 odst. 2 ZVZ, neboť povolení ke sledování osob J. P. a A. H. nevydal předseda senátu Vrchního soudu v Praze, ani o něm nerozhodl ministr obrany, tehdejší ředitel Vojenského zpravodajství M. K. pouze vyhověl požadavku J. N., navíc po zprostředkování J. P., zajistili prostřednictvím B. Z. toto nezákonné sledování blíže nespecifikovanou detektivní agenturou, která také pořizovala písemné záznamy ze sledování, obrazové snímky, obrazové videozáznamy. Za tuto její činnost jí Vojenské zpravodajství ze svých prostředků vyplatilo částku 125 300 Kč.

180.\tSledováním mělo dojít k získání osobních informací o poškozených (získání informací o osobních kontaktech v případě R. N., resp. pohybu osob v případě J. P. a A. H.), byla protiprávně použita zpravodajská technika a došlo k protiprávnímu sledování. Obviněná J. N. převzala od obviněných O. P., a J. P., zprávu Vojenského zpravodajství o průběhu sledování R. N. (skutek I), v průběhu sledování byly pořízeny fotografie sledované osoby (R. N.). V případě skutku pod bodem II. převzala obviněná J. N. od obviněného M. K. flash disc obsahující písemné záznamy, obrazové snímky a obrazové videozáznamy ze sledování poškozených za účelem získání osobních informací o J. P., řidiči Úřadu vlády České republiky, a A. H., zaměstnankyni Úřadu vlády České republiky. Již jen toto poskytnutí informací ze sledování uvedených osob obviněné J. N., která nebyla oprávněným příjemcem jakýchkoliv zpravodajských informací od zpravodajských služeb, vyvrací obhajobu obviněných, že prováděli zcela řádnou a legální vlastní operativní činnost v podobě tzv. kontrasledování R. N. z důvodu bezpečnostního rizika (z pochopitelných důvodů takovou konstrukci v případě bodu II. nevytvořili). Přímo zákon o Vojenském zpravodajství jim totiž v § 7 odst. 2 ZVZ ukládá povinnost zabezpečit ochranu zpravodajských prostředků před vyzrazením (přičemž obvinění podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů učinili pravý opak a výsledky vlastní zpravodajské činnosti prozradili osobě, která se o jakékoliv jejich činnosti vůbec neměla dozvědět – účel takového prozrazení ovšem byl jasný, šlo o sdělení výsledku uloženého úkolu J. N., jak správně soudy nižších stupňů uzavřely).

181.\tObvinění se hájili tím, že nešlo o sledování ve smyslu zpravodajského prostředku podle § 7 odst. 1 písm. d) ZVZ a § 15 ZVZ, ale o tzv. kontrasledování podle vnitřních řídících předpisů VZ, na které není potřeba povolení soudu nebo ministra obrany. Soudy nižších stupňů proto vedly v řízení dokazování v tom směru, aby si ujasnily vztah pojmů „sledování“ a „kontrasledování“, které se podle obviněných týkají v zásadě činnosti obsahově velmi obdobné, avšak se zcela odlišným povolovacím procesem, resp. podmínkami pro jejich provedení, jakož i jinými důvody pro takové činnosti. Zatímco účelem sledování jako zpravodajského prostředku má být získávání poznatků o osobách nebo věcech, „kontrasledování“ má za cíl získat poznatky, zda sledované osoby nejsou sledovány někým jiným. „Kontrasledování“ tedy má být prostředkem obranným či ochranným, a proto též typickým v praxi zpravodajských služeb; chráněná osoba je často o provádění „kontrasledování“ informována [takto vymezuje „kontrasledování“ v odborné literatuře např. Fliegel, M. Zákon o Vojenském zpravodajství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, k § 15], nemusí tomu tak být vždy, pokud je takticky vyhodnoceno, že chráněnou osobu bude lépe neinformovat (viz k tomu také svědecká výpověď R. P.). V trestním řízení opatřily k této otázce soudy nižších stupňů také odborné vyjádření Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (viz č. l. 2576-2583 tr. spisu) k tomu, zda se v případě monitorování R. N. jednalo o sledování či kontrasledování. Podle tohoto odborného vyjádření je kontrasledování forma sledování, jehož hlavním předmětem zájmu není činnost zájmové osoby, ale je monitorováno bezprostřední okolí jejího pohybu a jsou zjišťovány markanty nasvědčující provádění kontaktního sledování zájmové osoby jinými osobami nebo jinou sledovací jednotkou. Závěr tak zněl, že se na základě předložených záznamů ze sledování (písemné zprávy, fotodokumentace, taktiky prováděné činnosti) v případě monitorování pohybu R. N. nejednalo o obranu proti sledování (kontrasledování), ale o sledování, což bylo podle soudů nižších stupňů v řízení potvrzeno i dalšími důkazy (zejména výslechy obviněných, svědků a záznamy telekomunikačního provozu).

182.\tK tomu může Nejvyšší soud dodat, že pojem „kontrasledování“ právní řád vůbec nezná, jde o jakýsi umělý konstrukt, slangové pojmenování (či o žargon) užívané úzce vymezenou profesní skupinou k označení shora popsané určité činnosti, jejímž základem je sledování určité osoby, ovšem ze specifických důvodů (ke zjištění, zda sledovaná osoba není sledována někým dalším). Naproti tomu pojem „sledování osob“ je známý terminus technicus užívaný zákonodárcem napříč právním řádem ve více právních předpisech – viz zejména § 7 odst. 1 písm. d), § 15 ZVZ, § 18 ZZS, § 158b odst. 1 písm. b), § 158d tr. řádu, § 62, § 63 a § 387 odst. 1 písm. c) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, § 19, § 92 odst. 2 písm. c) a § 98 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 14a ZBIS, § 9 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 1 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdější předpisů, jakož i v mnoha dalších. Přitom v uvedených předpisech se užívá pojem sledování osob ve své podstatě v obecném významu daných slov, v jakých jsou užívána v obecné češtině, tj. jde o takovou činnost, při níž dochází k monitorování chování lidí, jejich stopování, dohlížení na ně, tedy ke zjišťování nějakých informací o někom primárně pomocí zraku. Obecně se přitom uvádí, že při sledování osoby jde o získávání poznatků o určité osobě utajovaným způsobem a zpravidla za užití technických nebo jiných prostředků (v tomto smyslu užívá pojem sledování např. § 158d tr. řádu).

183.\tDovolací soud odmítá v tomto směru přistoupit na polemiku předestřenou obviněnými, jaký je rozdíl mezi sledováním a tzv. kontrasledováním, rozhodně pak odmítá přijmout jejich tezi, že prakticky totožné činnosti s materiálně stejným obsahem mají mít jen z důvodu svého rozdílného účelu zcela diametrálně jiné podmínky pro jejich provedení ozbrojenými silami nebo bezpečnostními sbory. To platí tím spíš, pokud právní řád další slangový výraz „kontrasledování“ vůbec nezná, je pak třeba na takovou činnost vztáhnout úpravu obsahově vhodnou, tj. platnou pro sledování osob, o což také ve skutečnosti vždy jde, ať už se z důvodů taktických nazývá takové sledování jakkoliv. Je totiž třeba vycházet ze zásady tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), a čl. 2 odst. 2 Listiny. Výkon mocenských kompetencí státu je v ústavním zřízení České republiky podřízen režimu shora uvedených článků, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Orgány veřejné moci tak nemohou bez jasného zákonného zmocnění vykonávat svou pravomoc, kterou navíc zasahují do ústavně chráněných práv a svobod (zde zejména do práva na soukromý život a práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, jak vyplývají z čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy) tím, že by jiného bez zákonného zmocnění a za předem jasně daných podmínek sledovali, ať by takové sledování nazvali jakkoliv (třeba jako „kontrasledování“). Oprávnění k takové činnosti musí vyplývat z předpisu zákonné úrovně, rozhodně není možné se dovolávat jakéhosi vnitřně závazného právního aktu, který takovou činnost měl umožnit, jak to činili obvinění. Takovým předpisem by beztak soud vázán nijak nebyl, naopak by si musel posoudit jeho souladnost se zákonem (viz k tomu čl. 95 odst. 2 Ústavy).

184.\tLze tak shrnout, že činnost, v níž obvinění, popř. někteří další vyslýchaní příslušníci Vojenského zpravodajství, spatřovali tzv. kontrasledování, které náš právní řád vůbec nezná, nebyla ničím jiným než sledováním ve smyslu § 7 odst. 1 písm. d) a § 15 ZVZ, neboť mu svým obsahem plně odpovídala, lhostejno přitom, co bylo důvodem pro takovou činnost, protože šlo o „získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky“. Užitými technickými prostředky v daném případě byly především fotoaparáty (tzv. fototechnické prostředky), jimiž byly pořízeny utajovaným způsobem fotografie, užitými jinými prostředky byly sledovací skupiny. I s ohledem na vyvíjející se judikaturu ESLP lze považovat sledování konkrétní osoby i na veřejných prostranstvích a soustavné monitorování její činnosti s prováděným záznamem a sběrem dat o jejím chování za zásah do práva na soukromí, jak bylo rozvedeno shora, tedy došlo k použití (či spíše zneužití) zpravodajské techniky ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a), § 8 odst. 1 písm. c) ZVZ podléhající povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze podle § 9 odst. 1 ZVZ.

185.\tPo obsahové stránce tak šlo o užití zpravodajského prostředku v podobě sledování osoby ve smyslu § 7 odst. 1 písm. d) a § 15 ZVZ, zároveň přitom byla užita zpravodajská technika ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 1 písm. c) ZVZ, neboť byly fototechnickými prostředky použitými utajeným způsobem pořízeny obrazové záznamy (fotografie), čímž zároveň bylo zasaženo do práva na soukromí poškozených sledovaných osob ve smyslu čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jak bylo rozvedeno shora. O této činnosti nerozhodl k návrhu ředitele Vojenského zpravodajství ministr obrany (ve smyslu § 15 odst. 2 ZVZ), obvinění neměli potřebné předchozí písemné povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze (§ 9 odst. 1 ZVZ), neplnili přitom ani žádný uložený úkol vládou či s jejím vědomím prezidentem republiky (§ 8 odst. 4 ZZS). Soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů proto uvedenou činnost příslušníků Vojenského zpravodajství zcela důvodně vyhodnotily jako nezákonné sledování, při němž došlo k porušení shora uvedených pravidel (srov. zejména str. 88 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 44, 59-60, 63 a 65 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

4. K zavinění u trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku

186.\tNámitky dovolatele M. K. týkající se zavinění ve formě úmyslu jako znaku subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku (bodem II. rozsudku soudu prvního stupně) je možno s určitou benevolencí považovat za námitky hmotněprávního posouzení skutku, jimiž je dovolací soud povolán se podle zákona zabývat. Naopak další argumentace, kterou obviněný brojil pouze formálně proti naplnění znaků objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, byla pouhou polemikou se závěry soudů nižších stupňů o skutkovém stavu. Tyto výhrady obviněného tak spadají mezi námitky neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů, k nimž se již Nejvyšší soud vyjadřoval výše. Ovšem ani v té části, v níž obviněný zpochybňoval skutková zjištění nezbytná pro posouzení formy zavinění, nejde o námitky relevantně uplatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

187.\tObviněný M. K. namítal, že neměl v úmyslu porušit své povinnosti při správě cizího spravovaného majetku a způsobit na něm škodu.

188.\tNejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoliv malou [tj. do 30. 9. 2020 škodu dosahující částky nejméně 25 000 Kč, s účinností od 1. 10. 2020 pak 50 000 Kč – tato změna se ale v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku neuplatní].

189.\tZ hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že může porušením své zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek způsobit jinému škodu nikoli malou, a pro ten případ je s tím srozuměn. Úmysl se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Pachatel tedy musí vědět, že porušuje uvedenou povinnost a že tím může způsobit škodu, a musí být s tímto následkem minimálně srozuměn, pokud ho přímo nechce (k tomu shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2194, Draštík, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1345).

190.\tSoud prvního stupně posoudil skutek pod bodem II. v případě obviněného M. K. též jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný nechal protiprávní sledování J. P. a A. H. uhradit z rozpočtu Vojenského zpravodajství (tedy z jemu svěřených prostředků, s nimiž měl ku prospěchu Vojenského zpravodajství hospodařit). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že obviněný M. K. tak jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si byl vědom, že předmětné sledování, za které byly vynaloženy finanční prostředky ze strany státu, bylo realizováno v rozporu se zákonem o Vojenském zpravodajství, resp. jej obcházelo (srov. k tomu str. 89-90 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nespadalo do pravomocí Vojenského zpravodajství (k tomu rovněž odvolací soud na str. 60 – 61 odůvodnění jeho rozsudku). V případě, že došlo k vyplacení peněz z rozpočtu Vojenského zpravodajství soukromé agentuře, která neoprávněné a nedůvodné sledování na objednávku příslušníků VZ prováděla, pak tím vznikla škoda státu. Obvinění věděli, že toto sledování se vůbec provádět nemá, že nespadá do působnosti Vojenského zpravodajství, že toto sledování je pro ně zbytečné, neúčelné a nepotřebné, přesto si jeho provedení objednali u soukromé detektivní kanceláře s vědomím, že za ně budou muset zaplatit, což také posléze udělali. Věděli tedy, že vynaloží zcela neúčelně a zbytečně poměrně velkou částku peněz, a to jen proto, aby se zavděčili obviněné J. N.. Obviněný M. K. tak velmi dobře věděl, že vynaloží neúčelně a mimo potřeby Vojenského zpravodajství částku převyšující 100 000 Kč, že tím tak na svěřeném majetku způsobí škodu. Pokud pachatel ví, že svým jednáním zcela jistě způsobí následek, nemůže se zároveň bránit, že jej způsobit nechtěl. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze totiž uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221; rozhodnutí č. 14/2018 nebo č. 14/2020 Sb. rozh. tr.).

191.\tDovolací soud, je tak přesvědčen, že daná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů neumožňují posoudit znak zavinění jinak, než to učinily soudy nižších stupňů, tedy že obviněný M. K. jednal s přímým úmyslem způsobit České republice – Vojenskému zpravodajství škodu na spravovaném majetku tím, že zaplatí za zcela nepotřebné služby soukromé detektivní kanceláře.

V. Závěrečné shrnutí

192.\tS ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud může uzavřít, že výhrady dovolatelů J. N., O. P., a M. K. byly zčásti shledány jako zjevně neopodstatněné a zčásti jako neodpovídající uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, proto jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

193.\tNámitky dovolatele J. P., neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.

194.\tProtože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí všech dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 5. 2021

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu

", "next": 0}