V souvislosti s uloženým trestem zákazu činnosti odkázal dovolatel D. P. na tomu odpovídající úvahy obou soudů, ze kterých pouze vyplývá, že obvinění v kritické době vykonávali podnikatelskou činnost. Pokud šlo v jeho případě o výkon samostatného podnikání na podkladě živnostenského oprávnění v oboru dokončovací stavební práce, pak namítl, že tato jím realizovaná podnikatelská činnost neměla žádnou, natož pak přímou souvislost s jednáním, které mu bylo kladeno za vinu. Pro nesplněný aspekt souvislosti spáchané trestné činnosti s výkonem jeho živnostenského oprávnění pak naznal, že podmínky § 73 tr. zákoníku v jeho případě splněny nebyly, neboť ji nepáchal, ani výkonem živnosti, ani mu živnost neposkytla příležitost k trestné činnosti. Jeho námitce ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o nepřípustnosti tohoto druhu trestu lze ve světle dostupné judikatury přisvědčit. Nejvyšší soud ve svém judikatorním rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 523/2006, publikovaném pod č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr. totiž vyložil, že „podmínkou uložení trestu zákazu činnosti ve smyslu § 49 odst. 1 trestního zákona (a tedy i ve smyslu § 73 odst. 1 tr. zákoníku) není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila její spáchání“. S odkazem na deklarovaný předmět dovolatelova živnostenského podnikání je tedy zřejmé, že zákonem předepsanou souvislost s trestnou činností, spočívající především v nelegální výrobě a distribuci tabákových výrobků, spojenou s daňovým únikem a zásahem do práv držitelů ochranných známek chráněných značek cigaret a tím i naplnění účelu trestu zákazu činnosti nelze v dovolatelově případě spatřovat ani z takto vyloženého hlediska souvislosti, spočívající toliko v poskytnuté příležitosti či usnadnění páchání trestné činnosti. Co je však u zpochybněného trestu zákazu činnosti třeba považovat za vadu významnější, leč dovolatelem jen nepřímo namítnutou, je obecný rozsah jeho uložení tak, jak vyplývá z příslušného rozsudečného výroku. Byl mu totiž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání na dobu pěti let. Stalo se tak i přesto, že trest zákazu činnosti ve smyslu § 73 a § 74 tr. zákoníku musí být uložen tak, aby jej bylo možno vykonat a jeho výkon náležitě kontrolovat. Proto při vymezení rozsahu zákazu činnosti nebo povolání nelze vyjadřovat omezení jenom povšechně… musí být vyjádřen tak, aby jeho realizace mohla splnit účel tohoto trestu [R I/1965 (s. 12)]. Zákaz činnosti je třeba i při splněné podmínce souvislosti přisouzené trestné činnosti s živnostenským podnikáním (kterou v dovolatelově případě nelze dovodit) omezit jen na ty druhy živnosti, jejichž výkon má přímou souvislost se spáchaným trestným činem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, publikovaný pod č. T. 443 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto zákaz činnosti, spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání u dovolatele D. P. nemůže z výše poukázaných hledisek účelnosti takového vedlejšího trestního postihu obstát a jde tak o trest, vykazující vadu nepřípustnosti ve smyslu důvodně uplatněné námitky podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti je však třeba při porovnání se zněním výroku o trestu zákazu činnosti, spočívajícího ve výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnost u obviněných Š. , K. , R. a Z. přijmout takový závěr pouze za předpokladu, že zjištěná vada odpovídá vyhlášenému způsobu zákazu činnosti u dovolatele D. P. a její náprava tak není řešitelná procesním postupem podle § 131 tr. ř.
Obviněný P. Z. poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že výrok o uložení peněžitého trestu je neurčitý a tím i neúplný, neboť nebylo stanoveno, kdy je peněžitý trest splatný a jakým způsobem ho má odsouzený platit. Neúplnost napadeného výroku o peněžitém trestu z hlediska nesplněných podmínek jeho vykonatelnosti však nelze s úspěchem napadat tam, kde bylo postupováno plně při respektu k předepsaným formálním náležitostem uvedené části odsuzujícího výroku (§ 122 odst. 1 tr. ř.). Přitom namítaná nepřesnost výzvy k zaplacení peněžitého trestu (konkrétně se jedná o mylný odkaz na právní titul takové výzvy, kterým měl být správně rozsudek soudu odvolacího) nemůže v posuzovaném směru nabýt na jakémkoliv právně relevantním významu. Ve vztahu k výroku o uložení peněžitého trestu dovolatel dále poukázal na smysl tohoto trestu, kterým nemá být uložena povinnost, z níž vznikne pohledávka zjevně nedobytná. Zdůraznil, že je nemajetný a že není schopen uložený trest splácet ani v denních sazbách po 500 Kč. Soudům přitom vytýká, že si jeho majetkovou situaci nezjistily a že pouze vyšly ze spekulace o tom, že trestnou činností získal majetkový prospěch. Při uplatnění posledně uvedené výhrady proti výroku o peněžitém trestu je zřejmé, že dovolatel sice postupuje po stránce formální v přesvědčení, že ji pokrývá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Naproti tomu po stránce věcné argumentuje v souladu s účelovým zaměřením jím v daném případě nepoužitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o tom, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Výše uvedeným způsobem totiž především namítá, že mu neměl být uložen peněžitý trest, neboť nebyly splněny jeho zákonné podmínky. Byť je zřejmé, že dovolatel má na mysli nedobytnost peněžitého trestu, který mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, lze podrobnější odůvodnění takové námitky postrádat, pokud se omezuje pouze na zdůraznění nedostatku zjištění stavu svých majetkových poměrů. Z hlediska takto namítané překážky uložení peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku lze v této souvislosti uvést, že otázkou dobytnosti peněžitého trestu se nalézací soud (a potažmo i soud odvolací) zabývaly nejen v kontextu ke zjištění přesné diferenciace účasti všech obviněných a tedy i dovolatele na zločineckém uskupení, (resp. účasti na spolupachatelské trestné součinnosti, jak bylo na odvolací úrovni mírněji posouzeno) a tím i v návaznosti na tomu odpovídající výši ziskovosti jejich trestného zapojení. Taková zjištění, jakož i výsledky šetření o jejich majetkových poměrech (viz č. l. 125 bod VI. rozsudku soudu nalézacího) se pak staly v případě každého jednotlivého obviněného a tedy i dovolatele P. Z. rozhodnými při stanovení počtu i výše denních sazeb uložených peněžitých trestů (viz č. l. 176 zdola rozsudku soudu I. stupně, č. l. 74 shora rozsudku soudu odvolacího). Za opatřených skutkových zjištění o celkově způsobeném daňovém úniku, přesahujícím částku 14 milionů korun a o rozsahu dovolateli uloženého peněžitého trestu s výslednou výší 150.000 Kč nelze ani při omezené dostupnosti úplného spisového materiálu dovodit, že by soudy ve vztahu k tomuto rozsudečnému výroku postupovaly bez zjevného respektu k judikatuře danou problematiku řešící (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1977, sp. zn. 2 Tzf 3/76, publikovaný pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Respektive otázka dobytnosti uložených peněžitých trestů se tak za poukazované výše získaného majetkového prospěchu, souvisejícího s přisouzenou výší daňového úniku a v této souvislosti i s ohledem na hodnotu majetku, zajištěného ve smyslu § 347 tr. ř., vlastně ani nestala aktuální do té míry, že by ji bylo třeba z hlediska zákonné překážky ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku speciálně řešit.
Proto tedy za již výše uvedeného předpokladu závěrem státní zástupkyně učinila alternativní návrh, aby Nejvyšší soud shledal dovolání odsouzeného D. P. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z části důvodným a aby rozhodl tak, že se ve vztahu k němu zrušuje výrok o trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání na dobu pěti let a dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se mu ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnost na dobu pěti let. V případě nesplnění výše uvedeného předpokladu nechť je o dovolání jmenovaného odsouzeného rozhodnuto shodně jako o dovoláních odsouzených J. K. , J. M. a P. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se jako zjevně neopodstatněná odmítají. Dále ze všech shora uvedených důvodů závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovoláních odsouzených J. Š. , R. P. , J. Š. a M. K. rozhodl tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 2012 k doplnění dovolání J. K. státní zástupkyně uvedla, že co do odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku ad I. (nejen) jeho výroku o vině nelze přehlédnout, že poukazovanou vadu ve způsobu právního vyhodnocení tam přisouzeného stadia daňového deliktu jakožto dokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku napadá bez povinného respektu k popisu tam přisouzeného skutku tak jak odpovídá znění jeho skutkové věty. Dovolatel nevycházel ze skutečného popisu přisouzeného skutkového děje, neboť se omezuje pouze na výčet jím poukazovaných činností přípravné povahy, spočívající v nakupování, shromažďování, skladování a převážení všech komponentů, potřebných jak k nelegální výrobě cigaret včetně jejich základní suroviny, tak i k jejich expedici a následné distribuci směrem k jejich konečnému spotřebiteli. Je tedy zřejmé, že při namítané nesprávnosti právního posouzení skutku ad I. výroku o vině dovolatel přehlíží ta přisouzená skutková zjištění, která se vztahují k úspěšné realizaci trestného záměru celé skupiny takto kooperujících spolupachatelů, spočívajícím ve způsobení obou přisouzených typů daňových úniků v souvislosti s uvedením – za přisouzených okolností vyrobených a tím i nezdaněných – výrobků do volného daňového oběhu na území České republiky, případně na území dalších států Evropské unie. Jinými slovy řečeno, podkladem jeho dovolací námitky, uplatněné proti způsobu právního posouzení skutku ad I. výroku o vině jakožto dokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku není ten rozsah skutkových zjištění, který vzal odvolací soud za rozhodný pro přijetí právního závěru, že v daném případě došlo ke způsobení škodlivého následku v podobě zkrácení daně na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty. Svými navazujícími právními vývody sice za pomoci obecně správných, nicméně na jeho případ se nevztahujících judikatorních odkazů pak dovolatel směřuje k závěru o beztrestnosti svého jednání s tím stanoviskem, že je právně kvalifikovatelné pouze za podmínek § 20 odst. 1 tr. zákoníku jako jednání přípravné povahy.
Ve svém vyjádření datovaném 29. 4. 2014 státní zástupkyně reagovala na dovolání obviněného D. P. Státní zástupkyně konkrétně zaznamenala, že je třeba obecně uvést, že popis skutku musí být zásadně uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Není však nutné vyjadřovat ve výroku zvlášť tu skutečnost, že obviněný se trestného činu dopustil jako spolupachatel (srov. § 9 odst. 2 tr. zák.), neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. § 89 odst. 1 tr. zák.).
Jestliže dovolatel z hlediska vytýkané vady nesprávného právního posouzení skutku vyjádřil svoje přesvědčení, že soudy k závěru o jeho vině dospěly v rámci dovození kolektivní viny všech ve věci stíhaných obviněných, aniž by zkoumaly podmínky jeho individuální trestní odpovědnosti a aniž by je vtělily do popisu tzv. skutkové věty výroku o vině, pak se s ním nelze ztotožnit. Nepopírá sice, že je popis skutku ad I. výroku o vině v daném případě vymezen tak, že vyjadřuje znaky skutkové podstaty přisouzeného daňového deliktu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, na straně druhé však přehlíží, že ty již výše konstatované požadavky zákona k obsahovým náležitostem uvedeného rozsudečného výroku (§ 120 odst. 3 tr. ř.), podle kterých podrobný popis jednání s případnými detaily, které se týkají vylíčení konkrétní míry zapojení jednotlivých pachatelů v rámci spolupachatelské formy trestné součinnosti, náleží již do odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 3 tr. ř.). V daném případě tak ve vztahu k dovolateli na pozadí přisouzených skutkových okolností jeho společného jednání v rámci skupiny osob kolem hlavního pachatele J. Š. se zaměřením na nelegální shromáždění dovezené tabákové suroviny, jakož i na opatření dalších komponentů nezbytných pro výrobu cigaret bez povolení příslušného živnostenského úřadu, se záměrem vyrobené cigarety se ziskem prodat a bez jakéhokoliv daňového zatížení je uvést do volného oběhu se z přisouzeného popisu skutkového děje podává, že jeho jméno figuruje v rámci členství skupiny osob, založené obviněnými J. Š. a J. K. , přičemž při naplňování společného trestného záměru participoval dovolatel D. P. tak, že se na distribuci vyrobených cigaret a dalších komponentů k jejich výrobě včetně zpracování tabáku podílel vedle spoluobviněných R. P. , D. P. , M. K. , J. G. , T. P. , P. Z. , J. M. , V. R. a zemřelého R. R. za použití různých motorových vozidel. Jestliže tedy dovolatel společně s výše vyjmenovanými spoluobviněnými participoval na dosažení jejich výše uvedeného společného trestného záměru tím, že se na distribuci jak vyrobených cigaret, tak i komponentů nezbytných k jejich výrobě a při zpracování tabákové suroviny podílel za použití různých motorových vozidel, pak z hlediska náležitého vymezení popisu skutku jsou požadavky zákona splněny. V popisu tzv. skutkové věty výroku o vině je tedy jeho míra trestné aktivity v rámci trestné součinnosti zbývajících spoluobviněných dostatečně konkretizována tak, aby mohla být při odůvodnění předmětného rozsudečného výroku blíže specifikována, jak je ostatně patrno z příslušných pasáží odůvodnění odsuzující části rozsudku nalézacího soudu, na které mohl pro logiku a přesvědčivost tam přijatých skutkových závěrů odkázat i soud odvolací. Vedle celkového důkazního rozboru ke způsobu páchání společné trestné činnosti skupiny osob včetně použitého modu operandi od č. l. 126 a násl. z rozsudku soudu I. stupně nelze pak v podrobnostech nezmínit ty jeho pasáže na č. l. 141 – 143, které se týkají P. podílu na společné trestné činnosti, vyplývající zejména z obsahu pořízených záznamů o odposlechu telefonních hovorů, vedených konspirativním způsobem, v šifrované podobě a s dostatečnou mírou informovanosti o aktuálním průběhu naplňování společného trestného záměru, jakož i překážek s tím spojených. Poukázat lze také na zjištění o takové dovolatelově manipulaci se skladovanou tabákovou surovinou, která odpovídá obecnější výrokové formulaci o jeho podílu na distribuci cigaret a jejich výchozích komponentů, a to podle výsledku sledování osob a věcí ze dne 13. 5. 2005, jak se uvádí na č. l. 112 zdola téhož rozsudku. Je tedy zřejmé, že skutková zjištění o zcela určité trestněprávně relevantní účasti dovolatele na trestné součinnosti v rámci činnosti celé skupiny obviněných v užším i širším popisu opatřených skutkových zjištění v příslušných částech napadeného, resp. jemu předcházejícího rozsudku tak rozhodně nelze postrádat. Dále je třeba uvést, že z výše poukazovaných odposlechů jeho telefonních hovorů se spoluobviněnými, je nadevší pochybnost zřejmé, že způsob vyjadřování komunikujících osob rozhodně nesvědčí ve prospěch závěru o jejich legálních obchodních aktivitách, neboť by v opačném případě nebylo důvodu k zastírání jejich pravého obsahu za použití šifrovaných výrazů. Tyto okolnosti uskutečněných rozhovorů také v podrobnostech rozvádí soud odvolací na č. l. 71 svého rozsudku a zcela důvodně se tak přiklání k tomu hodnotícímu závěru soudu nalézacího, že dovolatel takto komunikoval s plným zasvěcením do sdělované či komentované problematiky. Nelze se tak ztotožnit s tou jeho výhradou, že z odůvodnění rozhodnutí žádného ze soudů není zřejmé, čeho se má jejich shodný skutkový závěr o jeho informovaném a plně vědomém přístupu ke konverzované problematice vlastně dotýkat.
Ve vztahu k výroku o trestu dovolatel namítl, že mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a peněžitý trest ve výši 150.000 Kč. Jestliže takový trestní postih považuje za nepřiměřený, a to s odkazem na nepřiměřenou délku trestního řízení, velké úseky nečinnosti příslušných orgánů a velký časový odstup od projednávaných skutků, kdy řízení trvalo více než 7 let a bylo vedeno pro skutek, k němuž mělo dojít v letech 2004 – 2005, pak takovou námitkou nemohl po stránce věcné naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který v této souvislosti odkázal. Jím použitá dovolací argumentace však odpovídá námitce jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu jím výše označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění jeho druhé věty, neboť napadenému výroku o trestu byť nevýslovným způsobem vytknul vadu v aplikaci ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 13 EÚLP, a to za stavu, že se soudy při ukládání trestu byly povinny řídit předchozí trestněprávní úpravou, neobsahující zákonné kritérium pro zohlednění celkové doby vedení trestního řízení do stanovení druhu trestu a jeho výměry. Přitom k otázce míry přiměřenosti celkové doby vedení předmětného trestního řízení státní zástupkyně plně odkázala na stanovisko ze dne 6. 11. 2012 pod sp. zn. 1 NZO 844/2010. Byť se dovolatel do společně páchané trestné činnosti zapojil spíše v nevýrazné míře a pouze v té její části, jak byla přisouzena pod bodem I. výroku o vině, nelze na straně druhé přehlédnout, že mu byl za podmínek § 35 odst. 2 trestního zákona ukládán souhrnný trest odnětí svobody v přísnější trestní sazbě sbíhajícího se deliktu a že mu byl vyměřen na samotné její spodní hranici a dále že byl za podmínek § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do mírnějšího typu věznice, než by jinak být zařazen měl. Peněžitý trest se stanovením náhradního trestu odnětí svobody mu byl uložen za splněných podmínek § 53 odst. 1 trestního zákona v nejnižší možné výměře, kterou si lze představit vzhledem k celkovému rozsahu daňového úniku, na kterém svým dílem zapojení spolupůsobil.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného D. P. rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí uvedených dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř. byly uplatněny v podstatě v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí uvedených dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Obvinění Š. , P. , K. , P. , M. , Š. , Z. a P. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však Nejvyšší soud považuje za potřebné z hlediska možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, vyjádřit k uplatněným námitkám dovolatelů.
Obvinění K. a Š. také uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obvinění P. a P. uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v němž je stanoveno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku (§ 27 tr. zák.) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný Z. jako jeden z dovolacích důvodů uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., spočívající v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách. Podle první nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Podle druhé alternativy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Stěžejní dovolací námitka, kterou uplatnili obvinění J. Š. , R. P. , D. P. , J. M. , J. Š. , M. K. , P. Z. a D. P. se týkala škody na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty ve výši 14.434.484,70 Kč. Jak v odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků konstatovali dovolatelé, nalézací soud při stanovení výše škody vycházel z toho, že veškerý tabák dovezený na konci roku 2003 společností G 2580 z Vietnamu, celkem 16 tun, byl použit k rozvažování do spotřebitelského balení pod názvem Aljaška o různé hmotnosti, avšak podle Mgr. Ř. dovezla společnost G 2580, s. r. o., dne 9. 8. 2004 z Bulharska 4.000 kg řezaného cigaretového tabáku a dne 23. 11. 2004 pak tato společnost dovezla z Polska 3.000 kg řezaného cigaretového tabáku, přičemž tento tabák byl uskladněn v daňovém skladu povoleném Celním ředitelstvím Praha a byl použit k výrobě tabáku Aljaška ve spotřebitelském balení po 40 g, přičemž z něho bylo v období od 21. 10. 2004 do 29. 11. 2004 vyrobeno celkem 40.008 ks spotřebitelského balení, na které byly zakoupeny od Celního úřadu Kutná Hora tabákové nálepky, a tak bylo spotřebováno 1.762,26 kg tabáku; po těchto výrobách činil zůstatek cigaretového tabáku v daňovém skladě, který byl dále použitelný celkem 5.399,68 kg a 161,94 kg tabákového odpadu, tzn. celkem zůstalo v daňovém skladu uloženo 5.561,62 kg tabáku, z čehož plyne, že cigaretový tabák Aljaška byl vyráběn výhradně z tabáku umístěného v daňovém skladu a k jeho výrobě nebyl použit tabák dovezený koncem roku 2003 z Vietnamu, jediným důkazem soudu pro to, že tabák dovezený z Vietnamu byl zpracován jako tabák Aljaška ve spotřebitelských baleních, je tvrzení obviněného P. , že tento tabák byl výlučně zpracován jako tabák Aljaška ve spotřebitelských baleních; dovezeno však bylo 16.000 kg a na výrobu spotřebitelského balení tabáku Aljaška bylo prokazatelně použito pouze 1.762,26 kg tabáku, a proto pomineme-li to, že spotřebitelská balení Aljaška byla vyrobena v daňovém skladu z tabáku dovezeného z Bulharska a Polska, je třeba zdůraznit, že na výrobu cigaret bylo možno použít ještě 14.237,26 kg tabáku dovezeného z Vietnamu, ze kterého spotřební daň i daň z přidané hodnoty zaplaceny byly, zajištěno bylo 11.396.305 kusů cigaret různých značek, u nichž by spotřební daň činila 10.712.526,70 Kč, daň z přidané hodnoty u těchto cigaret činila částku 3.721.958 Kč, tzn. daně celkem činí u zajištěných cigaret 14.424.484 Kč, což je částka, která podle soudu představuje daňový únik, avšak z uvedeného není zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že nejméně část zajištěného tabáku pochází z již zdaněného dovozu, ale již nelze rozhodnout, jaká část tabáku z VSR byla užita ke svému účelu. Budeme-li vycházet z množství zajištěných cigaret a z toho, že byly vyrobeny z již zdaněného vietnamského tabáku, přičemž další zdanění tohoto tabáku by bylo v právu zakázaným dvojím zdaněním, pak činí-li celková daň (tzn. spotřební daň i daň z přidané hodnoty) vyměřená a také celním úřadem vybraná z dovezeného vietnamského tabáku 9.600.496 Kč (z toho spotřební daň 7.720.000 Kč a daň z přidané hodnoty 1.880.496 Kč, odečteme-li od celkové výše daně u 11.396.305 ks zajištěných cigaret, která činí celkem 14.434.484 Kč, částku spotřební daně a daně z přidané hodnoty z vietnamského tabáku již zaplacenou, tzn. 9.600.496 Kč, pak by škoda ve formě nezaplacené daně činila 4.833.988 Kč, což je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku značná škoda, nikoliv škoda velkého rozsahu. Znalec Ing. Pěkný dohledal ve skladech celní správy pouze 869.600 ks cigaret, které podrobil zkoumání a určil, že jsou vyrobeny z tabáku ke kouření a měly být zdaněny jinou sazbou, zbývající cigarety do množství, které byly zajištěny při domovních a jiných prohlídkách, se ve skladu celní správy nenacházely, a protože z nich nikdo při zajištění v roce 2005 neodebral vzorky, nikdo dnes není schopen znalecky potvrdit, zda byly vyrobeny z tabáku ke kouření a zda tedy podléhaly vůbec spotřební dani (srov. zejména odůvodnění dovolání obviněného J. Š. ). Obviněný J. Š. svůj mimořádný opravný prostředek doplnil o znalecký posudek č. ...., vypracovaný Mgr. Vladimírem Leinem, MBA, jeho podstatný obsah v dovolání ocitoval a uzavřel, že při variantě I. vycházel znalec ze zajištěného množství cigaret, tzn. z 11.396.350 ks cigaret: 11.396.350 ks cigaret x 1 g tabáku = 11.396,30 kg tabáku; spotřební daň = 11.396,30 kg tabáku x 482,50 Kč/kg = 5.498.714,75 Kč, daň z přidané hodnoty = 11.396,30 kg tabáku x 117,53 Kč = 1.339.407,14 Kč, takže celková daň činí 6.838.121,89 Kč. Protože tato částka daně již byla vyměřena a vybrána z cigaretového tabáku dovezeného z Vietnamu, bude odečtena od celkové daně vypočtené podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, spotřební daň a daň z přidané hodnoty z 11.396.350 ks cigaret vypočtené podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, činila celkem 14.424.484 Kč, takže rozdíl u výše uvedených daní činí: 14.424.484 Kč – 6.838.121,89 Kč = 7.586.362,14; pokud jde o variantu II. činí pak daňová povinnost částku 692.371,54 Kč, což vlastně vyplývá z počtu cigaret, které byly znalci Ing. Pěknému předloženy ke zkoumání, zbývající cigarety totiž nikdo nezkoumal a nepotvrdil tedy, že byly vyrobeny z tabáku určeného ke kouření.
Obviněný J. M. dále k určení výše škody namítal, že nebylo správně kalkulováno s množstvím tabáku nalezeného při prohlídkách, a to buď z důvodu pochybnosti o průběhu odebírání vzorků v přípravném řízení, z důvodu jeho zjevné devastace hnilobnými procesy či z důvodu jeho legálního původu a řádného postupu při jeho dovozu a zdanění. Za podstatné považuje obviněný skutečnost, že jiné cigarety, než ty, které byly předmětem znaleckého posudku Ing. Pěkného, nebyly nikdy řádné zkoumány, tj. u zbylých cigaret v počtu kusů 10.527.705 nebylo zjištěno a ani nikdy zjišťováno, zda se jedná o padělky, tj. nelegálně vyrobené výrobky splňující podmínky tzv. „tabákového výrobku“, se kterými je spojován následek v podobě daňového úniku.
Pokud se týká určení daňové škody, na prakticky konstantní obhajobu dovolatelů a na jimi poukazované okolnosti případu v dovolání, jako je zejména legálně dovezený a zdaněný tabák z Vietnamu společností G 2580, již reagoval nalézací soud. Uvedený soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve popsal závěry znaleckého posudku Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen „SZPI“), které u hlavního líčení zdůvodňoval Ing. P. C. (srov. str. 76 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zástupce SZPI Ing. P. C. reagoval před soudem na závěry znaleckého posudku Ing. Jiřího Pěkného, přičemž ve svém písemném vyjádření (č. l. 1462 – 1464 svazek H), zejména poukázal na obtížnou porovnatelnost výsledků, neboť zkoušky a analýzy nebyly provedeny na identických (duplikátních) vzorcích. Navíc SZPI měla k dispozici pouze 9 vzorků, Ing. Pěkný odebral takových vzorků (včetně dílčích) celkem 95. Potřebné je současně zdůraznit časový odstup, který se nejspíše projevil u vzorků, jež byly znehodnoceny hnilobou. Dále zpracovatel konstatoval, že z hlediska použitých metod a výsledků nejsou mezi posudky SZPI a Ing. Pěkného ve stanovení sušiny, nikotinu a zastoupení tabákových částic podstatné rozdíly. Významným rozdílem je však to, že Ing. Pěkný na rozdíl od SZPI neprováděl nakuřovací zkoušky ke zjištění, zda lze jednotlivé druhy tabáku použít ke kouření, a proto zařadil některé tabákové druhy mezi ostatní tabák ve smyslu § 1 písm. f) vyhl. č. 344/2003 Sb., třebaže SZPI by stejné vzorky mohla podřadit do kategorie tabák ke kouření podle § 1 písm. e) citované vyhlášky. Přesto však lze mezi výsledky obou posudků nalézt shodu v tom, že všechny vzorky napadené hnilobnou destrukcí jsou označeny za části rostliny tabáku. Vzhledem k tomu, že Ing. Pěkný neprováděl nakuřovací zkoušky, lze za shodné pokládat i zařazení vzorků z M. P. a Č. , když SZPI je hodnotí jako tabák ke kouření, zatímco druhý posudek za ostatní tabák. Stejně tak lze nalézt shodu u vzorků ze stejných lokalit, které SZPI hodnotila jako tabák ke kouření, zatímco Ing. Pěkný za tabák dýmkový nebo lulkový, případně tabák jemně řezaný pro ruční výrobu cigaret, když posledně zmíněné druhy tvoří podskupinu kategorie tabáku ke kouření. Na rozdíl od znaleckého posudku Ing. Pěkného však SZPI nezkoumala vzorky cigaret a druhý znalec nezařadil do svých zkoumání vzorky zajištěné v Ch. (srov. str. 77 – 78 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Znalecký posudek, který se zabýval zajištěným tabákem a jeho zkoumáním, podal také znalec z oboru tabák, posuzování plagiátorství, Ing. Jiří Pěkný. Soud před vypracováním posudku umožnil znalci odebrat vzorky zajištěného tabáku a cigaret z celního skladu, kde se nyní nacházejí. Znalec poukázal na nedostatečné označení zajištěného tabáku a tabákových výrobků, proto do svého posudku zahrnul pouze ten materiál, který bezpečně pocházel z této trestní věci. Vlastní znalecký posudek tvoří přílohu spisu (č. l. 1415 svazek H). Ve svých závěrech (str. 49 – 51 posudku) znalec stanovil, které z odebraných vzorků lze označit za části rostlin tabáku a u kterých toto již nelze stanovit, zejména pro jejich hlubokou hnilobnou destrukci. Dále určil, které vzorky lze klasifikovat jako ostatní tabák bez úpravy pro spotřebitele ve smyslu § 1 písm. f) citované vyhlášky, další jako jemně řezaný tabák pro ruční výrobu cigaret podle § 1 písm. h) zmíněného předpisu, případně jako dýmkový nebo lulkový tabák v souladu s § 1 písm. i) zmíněné vyhlášky, resp. jako surový tabák podle § 1 písm. n) této normy. U části vzorků neproběhla jednoznačná identifikace podle označené vyhlášky, když odebrané vzorky leží na rozhraní mezi jemně řazeným tabákem pro ruční výrobu cigaret a dýmkovým a lulkovým tabákem. Část vzorků zůstala pro zmíněnou hnilobnou destrukci bez jakéhokoli určení. Celkové množství tabáku činilo podle znalce 18.317,96 kg, aniž by znalec dokázal určit hmotnostní poměry jednotlivých kategorií k celkové hmotnosti. V daném skladu bylo nalezeno celkem 868.600 ks cigaret. Znalec se s ohledem na svou odbornost nezabýval daňovými konsekvencemi rozlišení tabáku na jednotlivé kategorie. Rozdělil tabák do kategorií nepodléhajících spotřební dani, kam patří také surový tabák a rovněž tabák, který z důvodu hniloby nemohl být zkoumán, a zbylé kategorie tabáku jsou ty, které podléhají daňové povinnosti. Jejich vzájemný podíl je zhruba shodný. Tabák ze V. znalec nezkoumal, protože byl již v mezidobí zničen (srov. str. 78 – 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud vzhledem k potřebě precizovat daňovou škodu skutečně způsobenou žalovaným jednáním obviněných, případně škodu hrozící z tohoto jednání, přibral znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Mgr. Janu Řehákovou. Znalkyně za přispění konzultantů vypracovala znalecký posudek a později (v návaznosti na znalecký posudek z oboru tabák, posuzování plagiátorství Ing. Jiřího Pěkného) také jeho doplněk. Závěry byly předneseny v hlavním líčení před soudem a byly shodné jako ve své písemné podobě (č. l. 1401 svazek H). Znalkyně prezentovala svá zjištění, podle nichž společnost TONAFO, s. r. o., nebyla držitelem žádného povolení k provozování daňového skladu, tou byla společnost G 2580, s. r. o., jež řádně provozovala dva daňové sklady. Dne 9. 8. 2004 dovezla G 2580 z Bulharska 4.000 kg a dne 23. 11. 2004 z Polska 3.000 kg řezaného cigaretového tabáku. Tento tabák uskladněný v daňovém skladu byl použit k výrobě tabáku Aljaška ve spotřebitelském balení po 40 g a po výrobě zmíněného tabáku zde zůstalo uloženo 5.561,62 kg tabáku. V daňovém skladu v Ch. bylo v roce 2005 uskladněno celkem 420 kg řezaného cigaretového tabáku, který byl shodně rozvažován do spotřebitelského balení po 40 g pod názvem Aljaška a ve skladu po částečné expedici zůstalo 229 kg tabáku a 563 ks balení tabáku Aljaška v balení po 40 g (tzn. 22,16 kg). G 2580 od Celního úřadu Kolín objednala a odebrala tabákové nálepky pro tabák ke kouření s obchodním názvem Aljaška, ve spotřebitelském balení 40 g, s cenou pro konečného spotřebitele 44 Kč, která v sobě obsahuje také DPH a celkové údaje jsou zahrnuty v níže uvedené tabulce (srov. str. 79 – 80 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jmenovaná znalkyně se nejprve zabývala cigaretami. Vzhledem k tomu, že ani jedna společnost nebyla oprávněna vyrábět cigarety, ale pouze společnost G 2580, s. r. o., dovezla v roce 2004 dvě zásilky cigaret z Bulharska, a také neodebraly od Celního úřadu Kolín žádné tabákové nálepky, lze konstatovat, že z cigaret zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků, s výjimkou jiných prostor na adrese V.-R. , nebyla daň přiznána a zaplacena. Při výpočtu nepřiznané a nezaplacené spotřební daně byla použita minimální sazba daně, tzn. 0,94 Kč/kus. Znalkyně poté vyšla z protokolů o domovních prohlídkách či prohlídkách jiných prostor ze dne 26. 5. 2005, tam nalezených a zajištěných cigaret a údaje o daňové povinnosti v návaznosti na množství cigaret při rozlišení jednotlivých značek cigaret vtělila do několika do odůvodnění rozsudku nalézacího soudu převzatých tabulek (srov. str. 80 – 82 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Znalkyně se rovněž zbývala záchytem cigaret dne 20. 1. 2005 na D1 (u obce D. ), při němž bylo zajištěno 3.218.800 ks cigaret různých značek. Spotřební daň by v tomto případě činila 3.025.672 Kč. K zajištění 400.000 ks cigaret v SRN dne 8. 3. 2005 znalkyně dodala, že předmětné cigarety nebyly určeny ke spotřebě na daňovém území České republiky, ale byly určeny k dopravení na daňové území jiného členského státu Evropského společenství. Podle ustanovení § 114 odst. 6 písm. b) citovaného zákona platného v této době, nesměly být tabákovou nálepkou značeny tabákové výrobky, které jsou určeny pro dopravu do jiného členského státu, tzn. povinnost daň přiznat a zaplatit nevznikla. Celkem podle znalkyně bylo zajištěno 11.396.305 kusů cigaret různých značek, u nichž by spotřební daň činila 10.712.526,70 Kč. Znalkyně následně stanovila i daňovou povinnost ve vztahu k dani z přidané hodnoty (DPH), když vyšla ze skutečnosti, že v roce 2004 byla nejprodávanější značkou cigaret zn. PETRA, u níž činila cena jednotkového balení pro konečného spotřebitele 44 Kč, a DPH u jedné krabičky představovala 7,025 Kč, dosáhla by DPH u zajištěných cigaret výše 3.721.958 Kč. U tabáku znalkyně vyšla ze stejných právních předpokladů stran daňových skladů a současně ze znaleckého posudku SZPI, který zkoumal vzorky zajištěného tabáku při prohlídkách dne 26. 5. 2005 v M. P. , v Č. , ve V. , v P. a Ch. při posuzování, zda se jedná o tabák, který je předmětem spotřební daně. Při výpočtu nepřiznané a nezaplacené spotřební daně byla použita minimální sazba daně, tzn. 660 Kč/kg. Své závěry znalkyně opět včlenila do tabulek podle jednotlivých objektů (srov. str. 82 – 86 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Znalkyně ještě zdůraznila, že dne 3. 12. 2003 propustil Celní úřad Zlín společnosti G 2580, s. r. o., do volného oběhu 16.000 kg tabáku dovezeného z Vietnamu. Z této zásilky vyměřil a vybral celní úřad clo a daně v celkové výši 9.750.311 Kč, z toho clo 149.815 Kč, spotřební daň 7.720.000 Kč a DPH 1.880.496 Kč. Daňová povinnost vznikla společnosti G 2580 dne 3. 12. 2003 na základě § 5 odst. 1 písm. b) zákona a clo a daně byly splatné do 10 dnů a funkci daňového dokladu plnilo rozhodnutí celního úřadu o propuštění tabáku do volného oběhu vydané na tiskopisu celního prohlášení. Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a to § 140 odst. 10, fyzické nebo právnické osoby, které nakoupily tabák bez označení tabákovou nálepkou za účelem dalšího prodeje, mohly tento tabák prodávat nejpozději do 30. června 2005. Po uplynutí této doby se tabák bez označení tabákovou nálepkou považoval za neznačený. Je tak, podle znalkyně, zřejmé, že v roce 2004 i 2005 mohl být skladován a používán i mimo daňový sklad tabák dovezený v prosinci 2003, z kterého již spotřební daň (i DPH) uhrazena byla. Takto zaplacenou daň již v roce 2004 nebylo možné vrátit, protože právní úprava stanovila v § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., že u zdaněných vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu vzniká plátci nárok na vrácení daně dnem jejich opětovného uvedení do režimu podmíněného osvobození od daně; daň může být vrácena jenom provozovateli daňového skladu, jenž je uvedl do volného daňového oběhu a jemuž byly tyto vybrané výrobky vráceny jako nepřevzaté kupujícím nebo z důvodu vypořádání nároků z vad vybraných výrobků; daň může být vrácena pouze v případě, že provozovatel daňového skladu úplatu za tyto vybrané výrobky neobdržel nebo pokud tuto úplatu kupujícímu vrátil. U takového tabáku, který je již ve volném daňovém oběhu, nemůže ještě jednou vzniknout daňová povinnost ani povinnost daň přiznat a zaplatit. Opačný postup by byl dvojím zdaněním. Přednesený posudek nekalkuloval s tím, že tento tabák byl již zdaněn, neboť není zřejmé, z jakého tabáku byly cigarety vyrobeny. Ani z předložených dokladů nelze stanovit původ vyráběných cigaret, pokud jde o použitý tabák. Proto také nebylo možné odečíst onu zaplacenou daň. Při vystoupení před soudem k tomuto znaleckému posudku znalkyně uvedla, že do něj nejsou zakomponovány údaje získané znaleckým zkoumáním znalce z oboru tabák Ing. Jiřího Pěkného a připustila jiný výsledek svého posudku, vzala-li by v úvahu data předložená soudu tímto znalcem (srov. str. 86 – 87 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Proto soud požádal Mgr. Janu Řehákovou o doplnění jejího znaleckého posudku právě s ohledem na tvrzení znalce Ing. Pěkného. Znalkyně opět vypracovala písemně dodatek k původnímu znaleckému posudku, který také soudu v hlavním líčení ve shodě s písemným vyhotovením přednesla (č. l. 1709 – 1712 svazek I). Fakticky je doplněk znaleckého posudku variantním výpočtem spotřební daně a DPH z množství tabáku podléhajícího dani a cigaret v relaci s množstevními a hmotnostními údaji získanými právě ze znaleckého posudku Ing. Pěkného. V objektu Č. byl podle tohoto posudku zjištěn v 53,12 % vzorků tabák ke kouření, což znamená, že takového tabáku z celkového zajištěného množství (17.525,35 kg) bylo 7.799 kg a spotřební daň při tomto množství by činila 5.147.340 Kč. V P. při zachování údaje obsaženého v posudku Ing. Pěkného o zajištění 855,80 kg tabáku, určeného ke kouření, by stejná daň dosáhla výše 564.828 Kč. Toto množství, ale podle znalkyně, neodpovídá příslušným dokladům. V objektu v Ch. bylo předmětem daně 430 kg tabáku a výše spotřební daně dosáhla hodnoty 283.800 Kč. Tento tabák se nacházel v době zajištění mimo daňový sklad, proto byl zahrnut do tabáku podléhajícího daním. Posudek Ing. Pěkného se tímto množství vůbec nezabývá, neboť do svých úvah tento znalec nepojal žádný tabák nalezený v Ch. V M. P. při zachování obdobného matematického modelu jako v případě tabáku zajištěného v Č. by množství tabáku ke kouření dosáhlo hmotnosti 2.562,50 kg a spotřební daň z něj by činila 1.691.250 Kč. Toto množství však výrazně přesáhlo hmotnost zjištěnou při prohlídce dne 26. 5. 2005, proto znalkyně setrvala při množství 2 021 kg, s nímž již kalkuloval původní znalecký posudek. Při tomto množství výše spotřební daně z řezaného tabáku činí 1.333.860 Kč. Celkem tak v těchto čtyřech objektech bylo zajištěno 12.691 kg tabáku podléhající dani a spotřební daň z tohoto množství činí 8.376.060 Kč. Jde-li o cigarety, stanovení spotřební daně podle údajů konstatovaných ve znaleckém posudku Ing. Pěkného by se vztahovalo pouze k 869.600 ks cigaret (zkoumaných znalcem Ing. Pěkným) různých značek, jež by představovalo 43.480 krabiček po 20 ks cigaret. Spotřební daň z tohoto množství by činila 817.424 Kč a DPH 305.447 Kč. K výrobě uvedeného množství cigaret by se spotřebovalo 652,20 kg tabáku při normě 0,75 g tabáku potřebný k výrobě jedné cigarety. U ostatních cigaret (zhruba 10 mil. kusů) se vychází z předpokladu, že také byly vyrobeny z tabáku určeného ke kouření, protože za cigarety byly pokládány a označeny padělanou tabákovou nebo jinou nálepkou, případně byly bez takového označení. Doplněk znaleckého posudku současně hypoteticky stanovil, že při komparaci celkové hmotnosti tabáku ke kouření zjištěné v původním znaleckém posudku (12.691 kg) a 16.000 kg tabáku dovezeného z Vietnamu a již zdaněného, zůstalo by ještě k dispozici 3.309 kg tabáku ke kouření již zatíženého daněmi. Z tohoto množství by bylo možné vyrobit 4.412.000 ks cigaret (srov. str. 87 – 88 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z uvedené přehledu opatřených a u hlavního líčení provedených důkazů je tak podle Nejvyššího soudu zřejmé, že nalézací soud měl k dispozici dostatek důkazů, aby mohl bezpečně určit výši škodlivého následku, resp. rozsah zkrácených daní. Kromě toho, jak bude citováno dále, nalézací soud se dostatečně vypořádal se všemi pochybnostmi a nejasnostmi v souvislosti s odběrem zkoumaného tabáku a rozdílnostmi, které konstatovali jednotliví znalci.
Nalézací soud tedy vyhodnotil důkazy směřující ke zjištění škodlivého následku následovně. Nalézací soud předně podotknul, že k precizaci této otázky doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomika, který se zabýval výpočtem možné skutečné i hrozící daňové škody a rovněž použil znalecký posudek Ing. Pěkného z oboru tabák, předložený obviněným J. K. Současně soud k četným námitkám obviněných vedl dokazování i ke zjištění zákonnosti odebírání vzorků zejména z tabáku zajištěného na různých místech. Vyslechl zasahující celní orgány a obstaral písemnou dokumentaci stran této problematiky. Rovněž připomenul ověřené protokoly o odběru tabákových vzorků (č. l. 1733 a násl., rovněž č. l. 1787 a další svazku I. spisu). Nalézací soud zkonstatoval, že proces odebírání vzorků neproběhl přísně v souladu s příslušnými normami, které měl soud k dispozici. Je ovšem nutné také přidat, že metodika upravující tento postup pro celní orgány je určena pro celní a daňové řízení a speciální úprava pro odebírání vzorků k trestnímu řízení absentuje. Soud dále podotknul, že přes relativně velké množství zajištěného tabáku (v řádech desítek tun), bylo odebráno naprosté minimum vzorků, které ani soud nehodnotí jako reprezentativní na to, aby bylo možno přesně stanovit kvalitativní parametry zajištěného tabáku a tím také jeho případné zdanění. Soud odhlédl od tabáku zajištěného ve V. , když tento nebyl označen za tabák určený ke kouření a následnému zdanění, navíc již byl v průběhu trestního stíhání zničen pro rozsáhlou jeho devastaci hnilobnými procesy. Nalézací soud má počet vzorků v souladu se závěrem znaleckého posudku Ing. Pěkného za nedostatečný. Jeho závěry soud přejal i s ohledem na povinnost respektovat zásadu in dubio pro reo. Soud se naopak ztotožnil se závěry znaleckého posudku SZPI stran kvality zajištěných a také zkoumaných vzorků. V zásadě došel i znalec Ing. Pěkný při zkoumání vzorků tabáků ze shodných lokalit k totožným nebo nepříliš odlišným výsledkům při zařazení tabáku do určité kategorie podle vhodnosti ke kouření. S těmito údaji pak pracovala znalkyně z oboru ekonomie při stanovení daňové povinnosti z tohoto tabáku. Původní ekonomický posudek však nekalkuloval se závěry posudku Ing. Pěkného. To učinilo až jeho doplnění, v němž došlo pomocí matematických metod ke stanovení daňového úniku na spotřební dani či DPH ohledně zajištěného tabáku. Nalézací soud rovněž zopakoval, že tabák ze V. nebyl zahrnut mezi tabák určený ke kouření a podléhající daním. Soud však kromě výhrad k správnosti postupu při odebírání vzorků zajištěného tabáku musel akceptovat i znalecké zjištění znalkyně z oboru ekonomie stran 16 tun tabáku dovezeného na konci roku 2003 do České republiky z Vietnamu. Tento tabák (nakoupený společností G 2580) prošel řádným daňovým řízením a příslušné daně z něj byly uhrazeny. Vzhledem k nemožnosti stanovit původ zajištěného tabáku, případně tabáku použitého na výrobu cigaret a porovnat daná zjištění, soud respektujíc připomenutou zásadu in dubio pro reo, nakonec k tíži obviněných nehodnotil zajištěný tabák z pohledu možného daňového úniku. Také proto, že znalecky bylo určeno ke kouření pouze zhruba 12,5 tuny tabáku. Toto množství je nižší než množství tabáku dovezeného z VSR (16 tun), nebylo však zjištěno, jaké množství tabáku z tohoto dovozu bylo skutečně použito ke spotřebitelským balením tabáku Aljaška. V odposlechnutých hovorech zazněl (dne 10. 12. 2004 v 17:06 hod. mezi obviněným J. a S. ) jediný srozumitelný hmotnostní údaj, a sice 4 tuny, z něhož lze dovodit vzhledem k obsahu hovoru, že se jednalo o tabák. Není možné však určit, kdy byl tento tabák dovezen a ani jeho původ. Lze tak dojít pouze k závěru nejpříznivějšímu k obviněným, že nejméně část zajištěného tabáku pochází z již zdaněného dovozu. Již nelze rozhodnout, jaká část tabáku z VSR byla užita ke svému účelu – rozvažování do spotřebitelského balení, když soud postrádá celkový údaj za takto rozvážený a zabalený tabák Aljaška. Další zdanění tohoto z VSR dovezeného tabáku by bylo v právu zakázaným dvojím zdaněním. Soud takový stav připustit nemohl, a proto sice uznal, že zhruba 12,5 tuny tabáku bylo určeno ke kouření, avšak s touto komoditou nekalkuloval jako se zdanitelnou věcí. Proto daňový únik soud dovodil pouze u nelegálně vyrobených cigaret. Takový postup nakonec připustila i znalkyně z oboru ekonomie. V daném případě se jednalo o všechny nelegálně vyrobené a zajištěné cigarety s výjimkou 400.000 kusů, které byly vyvezeny (třebaže skrytě) do SRN, kde také došlo k jejich odhalení. Soud se ztotožnil s hodnocením stran těchto cigaret, které bylo učiněno ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, v němž je proveden i náležitý rozbor právní úpravy vývozu cigaret a daňové povinnosti (pomocí tabákové nálepky) při takovém vývozu do zemí Evropské unie, resp. v kritické době Evropského společenství. Přiklonil se k výkladu, že cigarety, jež nebyly určeny ke spotřebě v České republice, nemohly být opatřeny kolkovými nálepkami, byly-li určeny ke spotřebě v jiném státě tehdejšího Evropského společenství. Proto také soud na rozdíl od podané obžaloby vyjmul množství 400.000 ks cigaret zadržených ve vozidle firmy V. v B. z daňové povinnosti. Naopak nalézací soud neakceptoval námitku vyplývající ze znaleckého posudku (a také vystoupení znalce před soudem) Ing. Pěkného, kterou uplatnila obhajoba, a to sice, že by daňový únik měl být zjišťován toliko z cigaret, jež měl tento znalec při znaleckém zkoumání k dispozici. Předně počet zajištěných cigaret vychází z protokolů o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor (včetně vozidel) a rovněž z protokolů o zajištění cigaret dne 20. 1. 2005 na dálnici ... ve vozidle řízeném obviněným P. Ve všech případech se totiž jednalo o nelegálně vyrobené cigarety, když k výrobě cigaret neměla ani jedna ze společností (G 2580, s. r. o., TONAFO, s. r. o.) oprávnění a ani neodebrala žádné tabákové nálepky k těmto cigaretám, když jejich objednávka se vztahuje pouze k cigaretám bulharské provenience, jejichž dovoz však není předmětem posuzovaného trestného jednání. Tabák dovezený z VSR byl určen k rozvažování do spotřebitelského balení o různé hmotnosti pod názvem Aljaška. Ostatně ani nikdo z obviněných v přípravném řízení a ve valné části hlavního líčení neuplatnil obhajobu o výrobě cigaret (byť nelegální) z tabáku dovezeného v závěru roku 2003 pro společnost G 2580, s. r. o., z VSR. Výše daňové škody tak činí při celkovém počtu 11.396.305 ks cigaret na spotřební dani 10.712.526,70 Kč a na dani z přidané hodnoty 3.721.958 Kč, takže celkový daňový únik představuje částku 14.434.484,70 Kč. Při vlastních výpočtech akceptoval soud částku zjištěnou znalecky, neboť minimální sazba daně činila v kritickém období 0,94 Kč za jednu cigaretu. Soud vzhledem k netrestnosti přípravy k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby neurčoval škodu hrozící, jež byla v přípravném řízení určena přepočtem komponentů k výrobě cigaret (zejména obalového materiálu) na cigarety a krabičky cigaret. Avšak soud toto shromažďování prostředků určených k výrobě cigaret přesto zařadil do popisu skutku (v podrobnostech srov. str. 154 – 157 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud tak má v souladu s názorem odvolacího soudu za to, že úvahy nalézacího soudu jsou zcela správné a jeho postup při zjištění výše vzniklé škody přezkoumatelný, logický a plně respektující zásadu in dubio pro reo. Nalézací soud v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. provedl maximum dostupných důkazů, aby minimální výše zkrácené daně mohla být zjištěna. Nespokojil se s původně zpracovaným znaleckým posudkem, ale dokazování doplnil znaleckým posudkem Ing. Jiřího Pěkného a rovněž doplňkem znaleckého posudku z oboru ekonomika Mgr. Jany Řehákové. Pokud při stanovení daňového úniku vycházel toliko ze zajištěných nelegálně vyrobených cigaret a nepřičítal jim k tíži škodu, resp. rozsah zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty na tabáku ve smyslu obžaloby, postupoval tak výrazně ve prospěch obviněných. Nejvyšší soud rovněž souhlasí s vypuštěním 400.000 kusů cigaret, které byly vyvezeny do Německa, přičemž nemá ani výhrad stran postupu nalézacího soudu, který vysvětlil, proč nepostupoval tak, že by daňový únik zjišťoval toliko z cigaret, jež měl při znaleckém zkoumání k dispozici znalec Ing. Pěkný. Zcela správně také nalézací soud dospěl k závěru, že tabák pocházející z dovozu z Vietnamu byl tabákem určeným k rozvažování do spotřebitelského balení pod názvem Aljaška, jestliže vycházel ze samotných výpovědí obviněných a vyjádření obviněného P. (srov. str. 69 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle závěrů nalézacího soudu obviněný P. v jednom ze svých důkazních návrhů požadoval obstarání celních dokladů (zejména JCD) právě k tomuto dovezenému tabáku z VSR a zdůraznil přitom, že tento tabák byl výlučně zpracován jako tabák Aljaška ve spotřebitelských baleních (srov. str. 156 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K předestřeným závěrům soudů nižších stupňů Nejvyšší soud doplňuje obsah výpovědi obviněného D. P. , který uvedl, že pokud se jedná o tabák, tak to byl výhradně tabák zn. Aljaška, ke kterému jejich společnost G 2580, s. r. o., měla řádnou zaevidovanou cenu na Ministerstvu financí u paní J. v cenovém věstníku a následně na základě toho byl legálně prodáván. Pak přišel do portfolia ještě tabák zn. Aljaška v gramáži 40 g, který byl opatřený kolkem a byl pak vyskladňován z daňových skladů (srov. č. l. 790 p. v., svazek C spisu). Z uvedeného je tedy zřejmé, že zdaněný tabák z Vietnamu byl určen a spotřebován na legální výrobu tabáku zn. Aljaška. Nejvyšší soud nemůže akceptovat námitky obviněných, že zajištěné cigarety byly alespoň z části vyrobeny ze zdaněného vietnamského tabáku ze dvou důvodů. Jednak z předestřených telefonních odposlechů nalézacím soudem se podává, že tabák, který obvinění užili k výrobě cigaret, byl tvrdý a nedal se kouřit. Nalézací soud konkrétně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v rozhovoru ze dne 14. 12. 2004, ve 12:36 hod. (CD 35 BOLEK 41) mezi obviněným K. a V. , V. sděluje, že to nejde kouřit, že je to tvrdé. Jiný předmět hovoru než cigarety se nenabízí. Současně se potvrzuje i výpověď obviněného J. o nekvalitním tabáku a problémech s tím spojených (srov. str. 136 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). A za druhé, zdaněný tabák z Vietnamu byl, jak již bylo shora předesláno, určen na legální rozvažování do spotřebitelského balení zn. Aljaška, zatímco v případě výroby cigaret se jednalo o nelegální činnost. Výše škody, resp. přesněji rozsah zkrácení daně byl soudy nižších stupňů vyjádřen samostatně ve vztahu k nelegální výrobě cigaret, a proto nelze spravedlivě požadovat, aby od rozsahu zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty pramenícího z nelegální činnosti byla odečítána spotřební daň uhrazená za tabák, jenž měl být a také byl na základě povolení udělených společnosti TONAFO, s. r. o., legálně rozvažován do balíčků pod značkou Aljaška a prodáván konečným spotřebitelům, resp. jeho takto nepoužitelného zbytku. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že nikdo z obviněných v přípravném řízení a ve valné části hlavního líčení neuplatnil obhajobu o výrobě cigaret (byť nelegální) z tabáku dovezeného v závěru roku 2003 pro společnost G 2580, s. r. o., z Vietnamu (srov. str. 156 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Obdobně je tomu v případě důkazu předloženého obviněným J. Š. , tj. znaleckého posudku č. 20139 – o stanovení daňové povinnost u tabákových výrobků, který vypracoval znalec Mgr. Vladimír Lein MBA pro základní obor ekonomika, ekonomická odvětví různá se specializací daně – účetní evidence (srov. č. l. 3.518 – 3526 spisu). Úkolem znalce bylo stanovit daňovou povinnost u tabákových výrobků, které podle rozboru účetnictví společností Tonafo, s. r. o., a G 2580, s. r. o., nebyly předmětem účtování za období od 6. 8. 2004 do 26. 5. 2005. Ke stanovení takové daňové povinnosti měl znalec použít znalecký posudek č. 001/2009, zpracovaný Ing. Jiřím Pěkným, znalcem v oboru tabák, a znalecký posudek č. 1/2009, zpracovaný Mgr. Janou Řehákovou, znalkyní v oboru ekonomika, a další dokumenty a doklady. Za účelem vypracování znaleckého posudku byl znalci předán celý spis shromážděný obhajobou (srov. str. 2 a 3 posudku). Ačkoliv znalec Mgr. Lein, MBA, na str. 14 posudku uvádí, že z celého trestního řízení bylo zjištěno 11.396.305 ks cigaret (jak je ostatně uvedeno i ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu), potom při výpočtu ve Variantě 1 kalkuluje s množstvím 11.396.350 ks cigaret (jde o zřejmou nesprávnost). Následně učinil znalec rovněž na str. 15 posudku shrnutí, z nějž se podává, že jím vypočtená spotřební daň ve výši 5.498.714,75 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.339.407,14 Kč, tedy celkem daň v celkové výši 6.838.121,89 Kč je daň, která byla již zdaněna (16.000 kg tabáku dovezeného z Vietnamu) a bude odečtena od celkové daně vypočtené podle zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Tento postup znalce je však neakceptovatelný s ohledem na učiněné závěry Nejvyššího soudu stran nedůvodnosti požadovaného odečtu uhrazené daňové povinnosti za tabák určený pro legální rozvažování do spotřebitelského balení pod zn. Aljaška od výše škody, resp. rozsahu zkrácení daně vzniklého nelegální výrobou cigaret. Obžaloba kladla obviněným za vinu, že shromažďovali nejméně 46.595,35 kg tabáku a vyrobili nejméně 12.420.800 ks cigaret (srov. č. l. 163, svazku A spisu), a svým jednáním tak způsobili České republice škodu na spotřební dani stanovené pro tabákové výrobky, resp. u cigaret a tabáku ve výši 42.428.483 Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši 8.674.999,29 Kč, celkem ve výši 51.103.482,29 Kč (srov. č. l. 165 svazku A spisu). Z odůvodnění obžaloby se potom podává, že vlastní rozsah daňového úniku v oblasti spotřební daně je dán na základě příslušné sazby podle zákona o spotřební dani, upravené v minimální částce 0,94 Kč/1 ks cigarety. Při použití této sazby daně u cigaret, jinak platné v době páchání trestné činnosti, resp. se jedná v případě změny právní úpravy o sazbu pro obviněné nejvýhodnější, činí daňový únik na spotřební dani, připadající na množství 12.420.800 ks cigaret vyrobených a zajištěných jak ve fázi skladování, tak jejich dopravy k odběrateli, částku 11.675.552 Kč. Pokud byl současně v prostorách nepožívajících ochrany, výhod a režimu daňového skladu a současně používaných obviněnými nalezen a zajištěn tabák o celkové hmotnosti 46.595,35 kg, pak při použití příslušné sazby daně u tabáku ve výši 660 Kč/kg, činí výše zkrácené daně částku 30.752.931 Kč. Vlastní rozsah daňového úniku v oblasti DPH je dán na základě příslušné sazby podle zákona o DPH, upravené ve zvýšené sazbě 19 % Z průměrně deklarované ceny cigarety při dovozu ve výši 0,26 Kč/1 ks a se započtením sazby daně spotřební v částce dalších 0,94 Kč/1 ks cigarety. Při použití této sazby daně z přidané hodnoty (jinak DPH) platné v době páchání trestné činnosti, činí daňový únik na DPH, připadající na množství 12.420.800 ks cigaret vyrobených a zajištěných jak ve fází skladování, tak jejich dopravy k odběrateli, částku 2.831.942,40 Kč. Pokud byl současně v prostorách nepožívajících ochrany, výhod a režimu daňového skladu a současně používaných obviněnými nalezen a zajištěn tabák o celkové hmotnosti 46.595,35 kg, pak při použití příslušné sazby DPH, při základu daně tvořeném t. č. toliko nákladem na daň spotřební ve výši 660 Kč/kg, činí výše zkrácené DPH částku 5.843.056,89 Kč. Suma daňového úniku jak k dani spotřební, tak k DPH činí celkem 51.103.482,29 Kč (srov. č. l. 230 – 231 svazku A spisu). Nalézací soud, jelikož nebylo možné zjistit, zda zajištěný tabák neobsahuje také zdaněný tabák dovezený z Vietnamu, rozhodl ve prospěch obviněných a výši škody ponížil o všechen zabavený tabák a tuto vypočetl pouze ve vztahu k nelegálně vyrobeným cigaretám. Nalézací soud tak významně postupoval ve prospěch obviněných. Podle obžaloby vyžádal vyšetřující policejní orgán od Celního ředitelství Praha vyčíslení škody a vyjádření k dalším skutečnostem, které dožádaný orgán poskytl přípisem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 16073/05-23 (VOLD/261334222). Z tohoto vyplývá, že (podle obsahu pasáže odpovědi k bodu 12) povolení Celního ředitelství k provozování daňového skladu bylo uděleno společnosti G 2580, s. r. o., se sídlem Praha 1, v níž prokuristou je obviněný J. K. a disponentem účtu v bance obviněný J. Š. , přičemž toto povolení k provozování daňového skladu v P. , Žst. M. n. , ze dne 14. 5. 2004, č. j. 6528/04-25 bylo účelově vymezeno na skladování, balení max. po á 250g a prodeje cigaretového tabáku – kód ...., v odhadovaném objemu 16 tun ročně, s tím, že balení tabáku budou označována tabákovou nálepkou, nové povolení s vypuštěním stanovené gramáže balení a obchodní značky tabáku bylo vydáno dne 14. 12. 2004 pod č. j. 18211/04-25. Další povolení obdržela stejná společnost k provozování daňového skladu v Ch. , okres L. , na základě povolení ze dne 17. 1. 2005 pod č. j. 17636/04-25-01 ke stejnému účelu. Provozování daňového skladu bylo vždy vymezeno na konkrétní místnosti v daném objektu (srov. č. l. 215 – 216 svazku A spisu). Pokud byl tabák dovezený z Vietnamu zdaněn za účelem legálního nakládání s ním společností G 2580, s. r. o., která měla potřebná povolení státních orgánů, nelze podle Nejvyššího soudu připustit, aby od škody vypočtené v návaznosti na nelegální výrobu cigaret, byl odečítán zdaněný tabák určený pro legální činnost. Nejvyšší soud tak musí trvat na tom, že je třeba striktně oddělit nelegální výrobu cigaret a legální nakládání s tabákem. Z těchto důvodů nelze akceptovat znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA, který od spotřební daně a daně z přidané hodnoty z 11.396.350 ks cigaret ve výši 14.424.484 Kč odečetl 6.838.121,89 Kč, což je jím vypočtená a již zaplacená spotřební daň a daň z přidané hodnoty za tabák dovezený z Vietnamu. Nejvyšší soud tedy nemůže přiznat závěrům znalce Mgr. Vladimíra Leina, MBA, jakoukoliv relevanci. Kromě toho Nejvyšší soud nemohl přistoupit ani na druhou variantu jmenovaného znalce, neboť ta kalkuluje s množstvím 868.600 ks cigaret uvedených ve znaleckém posudku Ing. Jiřího Pěkného, na které však již dostatečně reagovala svými zjištěními znalkyně Mgr. Řeháková, jak popisuje nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku.
S ohledem na již naznačenou správnost postupu nalézacího soudu a jeho odůvodnění rozsudku dospěl Nejvyšší soud na podkladě spisu k závěru, že byla vyvrácena rovněž námitka obviněného J. M. , podle nějž nebylo správně kalkulováno s množstvím tabáku nalezeného při prohlídkách, a to buď z důvodu pochybnosti o průběhu odebírání vzorků v přípravném řízení, z důvodu jeho zjevné devastace hnilobnými procesy či z důvodu jeho legálního původu a řádného postupu jeho dovozu a zdanění. Jestliže obviněný J. M. namítal, že jiné cigarety, než ty, které byly předmětem znaleckého posudku Ing. Pěkného, nebyly nikdy řádné zkoumány, tj. u zbylých cigaret v počtu kusů 10.527.705 nebylo zjištěno a ani nikdy zjišťováno, zda se jedná o padělky, tj. nelegálně vyrobené výrobky splňující podmínky tzv. „tabákového výrobku“, se kterými je spojován následek v podobě daňového úniku, potom Nejvyšší soud odkazuje na tu část znaleckého posudku Mgr. Jany Řehákové, kde se uvádí, že ani jedna společnost (tj. myšleno G 2580, s. r. o., a TONAFO, s. r. o.) nebyla oprávněna vyrábět cigarety, při stanovení množství cigaret znalkyně vyšla z protokolů o domovních prohlídkách či prohlídkách jiných prostor ze dne 26. 5. 2005, které určují počet nalezených a zjištěných cigaret, a jejichž přesné počty, místa nálezu a značky vtělila rovněž do přehledných tabulek, což činí její postup přezkoumatelným, čímž dospěla k množství 11.396.305 kusů cigaret, což beze zbytku odpovídá provedeným důkazům. Skutečnost, že se jednalo o padělky, je dále potvrzována znaleckými posudky Ing. Martiny Luňákové, soudní znalkyně z oboru kriminalistická technika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemnosti, která se zabývala zkoumáním tabákových nálepek a cigaretových krabiček a jejíž závěry nalézací soud blíže rozebírá na str. 72 – 73 odůvodnění svého rozsudku.
Obviněný R. P. ve svém dovolání namítal, že u něj absentuje subjektivní stránka skutkové podstaty trestných činů, tedy úmysl podílet se na údajné trestné činnosti, jakož i objektivní stránka trestných činů a zločinu, když neexistuje žádný důkaz, který by potvrzoval účast obviněného na údajné trestné činnosti. Rovněž tak obviněný J. Š. namítal, že v průběhu dokazování nebylo zjištěno v jeho jednání naplnění ani objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť ze spisového materiálu vyplývá pouze to, že v jednom případě zakoupil v prodejně tabák a přinesl Š. několik kartonů cigaret, přičemž nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že byl Š. oficiálně požádán a vyhověl mu jako zaměstnanec zaměstnavateli, aby pro jeho příbuzné mu zakoupil těchto několik kartonů. Obviněný J. Š. dále namítal, že nebyl členem žádné organizované skupiny, neměl ani tušení, že by o nějakou skupinu vytvořenou hlavními pachateli mělo jít, a navíc kromě J. Š. , J. M. , D. P. , M. K. , P. Z. , ostatní spoluobviněné neznal; z důkazního řízení je zřejmé, že se neprokázalo, že by o dalších místech, kde se měla páchat trestná činnost, cokoliv věděl. Konečně také jmenovaný dovolatel uvedl, že účastenství ve formě pomoci na majetkovém trestném činu, tak jak má na mysli ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, předpokládá úmysl směřující k účasti na konkrétním úmyslném trestném činu pachatele, přičemž vlastní pomoci by měla předcházet dohoda, třeba i mlčky uzavřená, avšak žádná taková dohoda mezi Š. a obviněným J. Š. zde nebyla a její existence ani nebyla zjišťována. Rovněž obviněný P. Z. obsáhle namítal, že pokud jde o bod I. výroku rozsudku, dovolatel nebyl subjektem, který by se vůbec mohl na zkrácení daně byť jen podílet, pracoval jako ostraha při transportu zboží, o jehož původu či výrobě neměl žádné informace a na jehož výrobě a distribuci se nijak nepodílel. U trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je navíc třeba prokázat přímý úmysl pachatele, avšak v průběhu celého trestního řízení nebyl předložen jediný důkaz, který by dokazoval přímý úmysl obviněného spáchat uvedený trestný čin. K bodu II. výroku napadeného rozsudku tento dovolatel namítal, že z něj není vůbec zřejmé, jakým jednáním by se obviněný mohl uvedeného trestného činu dopustit, zcela absentuje konkretizace formy účastenství obviněného a není zřejmá ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí, přitom z popisu skutku musí být ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky; v popisu skutku chybí byť jen obecný odkaz na ustanovení § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Rovněž pokud jde o bod III. výroku napadeného rozsudku, z předmětného rozhodnutí není vůbec zřejmé, kdo a jakým konkrétním jednáním se měl uvedeného trestného činu dopustit, zcela absentuje popis formy účastenství, není zřejmé jaké porušení konkrétních zvláštních předpisů, jejichž porušení toto ustanovení trestního zákona sankcionuje, bylo způsobeno, není zřejmé, jaké nálepky byly padělány a pozměněny, zda tyto nálepky podléhají ochraně atd., není vůbec zřejmé, v čem je spatřován a prokázán úmysl obviněného. Byl to také obviněný D. P. , kdo namítal, že napadený rozsudek neobsahuje jediný skutkový závěr o konkrétním jednání dovolatele, jež by mohlo být předmětem odpovídajícího právního posouzení, a to ve výrokové části, ani v odůvodnění, přičemž zařazení jeho osoby mezi spoluobviněné je odůvodněno stejně málo (resp. vůbec), jako by bylo odůvodněno zařazení jakékoliv jiné, zcela libovolné osoby, která hlavní pachatele znala, či s nimi byla alespoň v minimálním kontaktu, a proto podle něj je jeho konkrétní individuální podíl na rozhodované trestné činnosti z napadeného rozsudku zcela nezjistitelný.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že to byl již nalézací soud, který v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že provedené důkazy nesvědčí uplatněné obhajobě těchto obviněných, že nemají nic společného s nelegální výrobou cigaret. Naopak je prokázáno, že všichni obvinění, tedy výslovně i obvinění R. P. , J. Š. , P. Z. a D. P. jednali maximálně konspirativně a s nejvyšší mírou obezřetnosti. To se podává z používání kódovaného označení výrobků a činností, z používání přezdívek, z častých změn způsobu komunikace a z velmi sofistikovaného doprovodu převáženého zboží i osob. K hierarchické struktuře spolčení nalézací soud uvedl, že nejvýše stáli obvinění Š. s K. Pod nimi jsou seřazeni obvinění, kteří bezprostředně přicházeli do styku s výrobou cigaret v prostorách, kde k ní docházelo (P. , Č. , Ch. ), a rovněž se podíleli na zásobování této výroby potřebnými komponenty, zejména z objektu M. – V. Do této skupiny obviněných patří P. , M. , P. a J. Nejvýše z nich byl postaven prvně jmenovaný, jehož obžaloba podle názoru soudu mylně pokládala za zakladatele spolčení. Tento obviněný mohl dávat pokyny spoluobviněnému J. , třebaže se jednalo zejména o zprostředkované požadavky vyslovené na J. obviněným Š. Jeho vyšší postavení souvisí nepochybně s minulou zkušeností z policejní práce, z tohoto důvodu také vytvářel „bezpečnostní koncepci“ (ještě spolu s obviněným Z. ). Proto byly u něj nalezeny vysílačky, zařízení pro identifikaci odposlechů a jiná elektrotechnická zařízení, což bylo doloženo odborným posudkem specializovaného policejního pracoviště a podílel se rovněž na doprovodu vozidel zabezpečujících přepravu cigaret z místa výroby, případně komponentů pro jejich výrobu na místo výroby a byl činný i při stěhování strojů (srov. str. 131 – 132 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Další skupina byla tvořena obviněnými K. , R. , G. a Z. , která se zaměřila především na uskladnění (a také vyskladnění) vyrobených cigaret a jejich distribuci (srov. str. 134 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V případě obviněného D. P. nalézací soud uvedl, že i jmenovaný obviněný se podílel na činnosti zločinecké struktury. Kromě toho, co již vyplývá z důkazního rozboru u jiných obviněných, kde je tento obviněný zmiňován, jeho podíl vyplývá zejména ze zaznamenaných hovorů s obviněným K. Tyto hovory mají vztah k tabáku uskladněnému ve V. ve skladu nazývaném nudle, ve kterém bylo skutečně nalezeno více jak 24 tun tabáku, třebaže se podle znalkyně z oboru ekonomika jednalo o tabák nepodléhající spotřební dani (srov. str. 141 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Konkrétní činnost obviněného P. , jak vyplynula z pořízených odposlechů, je zachycena zejména např. na str. 129 a 141 – 142 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). U obviněného J. Š. na základě provedených důkazů nalézací soud dovodil, že tento měl na starosti přepisy vozidel na osoby, které nesouvisejí s trestnou činností, za příslib či poskytnutí finanční úplaty a tyto kroky zcela zjevně byly vedeny snahou o konspiraci. Dalším aspektem trestné činnosti obviněného Š. bylo obstarání kartonů cigaret různých značek (HB, Marlboro, West), když nutnou podmínkou byl nápis v angličtině o zdravotní škodlivosti kouření na cigaretových krabičkách. U všech požadovaných cigaretových značek se jednalo o značky, které byly skutečně padělány. Při shánění kartonů cigaret vedl obviněný Š. celou řadu telefonních hovorů se svými známými, veden snahou je obstarat (srov. str. 144 – 145 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedenými telefonními hovory se i nalézací soud na str. 145 odůvodnění svého rozsudku zabývá. Ostatně postavením jednotlivých obviněných, tedy i R. P. , J. Š. , P. Z. a D. P. a jejich úlohou ve výrobě a distribuci cigaret a konkrétními jednáními s ohledem na pořízené odposlechy a sledování obviněných se nalézací soud velmi podrobně a výstižně zabývá zejména na str. 127 – 145 odůvodnění svého rozsudku. Mimo jiné i tato část odůvodnění, na níž Nejvyšší soud právě odkázal, vyvrací tu část námitek obviněného P. Z. , který ve svém mimořádném opravném prostředku konstatoval, že odposlechy potvrzují pouze reálné společné sportovní aktivity. Nalézací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku zkonstatoval, že obviněný Z. byl v telefonickém kontaktu s obviněným G. a Š. , přičemž jejich hovory jsou zatíženy konspirací a jejich vzájemná setkání jsou skryta pod pojem sport, sportík nebo trénink, který byl vícekrát zachycen v hovorech obviněného Z. Dne 14. 3. 2005 v 10:15 hod. (CD 52 BOLEK 80 – obsahový přepis na č. l. 121 svazek 18/45) hovoří obviněný P. z L. telefonu s obviněným Š. a obsahem hovoru je domluva na schůzce, při níž se zmiňuje také O. účast a rovněž se používají termíny cvičky a trepky. V 11:20 hod. týž den (CD 24 BOLEK 23) obviněný Š. si domlouvá s obviněným R. schůzku a naznačuje, že na ní bude i obviněný Z. a připomíná mu, aby si vzal trenýrky. Ve 14:36 hod. (CD 39 BOLEK 47 – obsahový přepis na č. l. 121 svazek 18/45) obviněný Z. vyrozuměl obviněného G. stran společného jednání a hovoří o sportíku a v 15:21 hod. (CD 24 BOLEK 23) obviněný R. s G. si domlouvali schůzku, aby mohli jet na florbal a konečně v 15:27 hod. (CD 16 BOLEK 22) obviněný K. při hovoru s obviněným R. se zmínili o florbalu a zároveň o schůze s obviněným Š. Nalézací soud z této časové logické a personální posloupnosti dovodil, že pojem sport je pouze krycím manévrem a znamená schůzku všech, o nichž např. vypovídal J. , případně obviněný L. (k tomu v podrobnostech dále srov. str. 140 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Soud u všech 13 obviněných vyjmenovaných ve výroku o vině dovodil úmyslnou účast na zločinném spolčení resp. jeho založení a činnost v něm, a tedy zhodnotil jejich konkrétní účast (srov. str. 145 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), na čemž nic nezměnil, pokud jde o skutkové okolnosti, ani odvolací soud, který právní posouzení účasti na zločinném spolčení vypustil. Rovněž pokud jde o bod II. výroku rozsudku nalézacího soudu, nalézací soud se zabýval při posuzování této trestné činnosti toliko obviněnými Š. , P. , K. , P. , J. , M. , P. , K. , G. , R. a Z. a jejich podílem na padělání tabákových výrobků, uskladnění a další distribuci, neboť pouze vyjmenovaní obvinění byli pro tuto delikvenci stíháni podanou obžalobou. Soud dospěl k závěru, že stíhání všech těchto obviněných bylo zcela důvodné a jejich podíl na vytýkaném jednání je fakticky již popsán v důkazním hodnocení zločinného spolčení či daňového deliktu. Konkrétně potom obvinění P. , P. a M. přenášeli Š. pokyny obviněnému J. , zprostředkovávali jeho kontakt s okolním světem, odváželi vyrobené cigarety či takový transport zabezpečovali, podíleli se na dopravě potřebných komponentů ze skladů, obviněný P. přepravoval padělky cigaret (nejméně při jízdě dne 20. 1. 2005, při níž bylo zajištěno přes 3 mil. ks cigaret) a také obalové komponenty, obvinění K. , R. , G. a Z. zajišťovali odvoz vyrobených cigaret ze skladů (obvinění K. a G. také jejich provoz) a podíleli se na distribuci takových cigaret, zatímco obviněný K. se podílel na nákupu komponentů pro výrobu cigaret a také na přepravě padělaných cigaret např. doprovodem P. vozidla při kritické jízdě. Nalézací soud, stejně jako obžaloba, ale i odvolací soud správně podle Nejvyššího soudu dospěly k závěru, že za trestné je možné pokládat nejen již uskutečněnou nelegální výrobu cigaret různých značek a jejich zabalení do napodobenin obalů, ale také shromažďování komponentů pro takovou výrobu, v daném případě obalů s natištěnými obchodními značkami a názvy, které byly v množství přesahujícím 2 000 kg nalezeny ve skladu v M. – V. , jak je zřejmé z protokolu o prohlídce těchto skladových prostor. Tyto obaly byly připraveny k bezprostřednímu použití a pouze zákrok policejních a celních orgánů zabránil jejich dalšímu trestnému užití. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jestliže došlo již k dokonání trestných činů, pak i části skutků, které by jinak byly jen přípravou (pokud by čin nebyl dokonán), jsou součástí tohoto dokonaného trestného činu, byť přípravné jednání nebylo ještě v celém rozsahu použito k jeho spáchání, neboť dojde-li k pokusu nebo k dokonání činu, příprava se již v právní kvalifikaci pachateli zvlášť nepřičítá (srov. dikci § 20 odst. 1 tr. zákoníku „… pokud nedošlo k pokusu ani k dokonání zvlášť závažného zločinu“), což ovšem neznamená že by skutkové okolnosti neměly být v tomto směru v popisu skutku ve výroku o vině uvedeny (srov. č. 38/1959), neboť jsou rozhodné z hlediska rozsahu a závažnosti trestné činnosti, která byla nad rámec dokonaných trestných činů zamýšlena, a proto není důvodná dovolací námitka obviněného J. K. v dodatku dovolání). Příprava má v poměru k pokusu, dokonanému zvlášť závažnému zločinu i k účastenství podpůrnou povahu. Proto jakmile přerostla již pouhé vytváření podmínek pro jeho spáchání a dostala se již do stadia pokusu nebo dokonání, bude pachatel trestný jen pro tuto dosaženou formu deliktu, a proto je třeba ho odsoudit jen za pokus nebo dokonaný trestný čin a ve skutku vyjádřit i tu část skutku, která by byla jinak jen přípravou (byť by příprava u posuzovaného trestného činu, a to např. podle § 240 tr. zákoníku, nebyla trestná), a to včetně výše škody, resp. rozsahu zkrácení daně, ke kterému pachatel či pachatelé směřovali, neboť jinak by nebyla vyjádřena povaha a závažnost spáchaného trestného činu.
Každý z obviněných se podílel jistou dílčí činností, které ve svém souhrnu představovaly zamýšlený následek v podobě výroby napodobenin cigaret a jejich obalů (srov. str. 157 – 159 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ve stejném rozsahu (co do počtu obviněných) jako v bodě II. výroku o vině nalézací soud vymezil i trestnou činnost na úseku padělání a pozměňování tabákových nálepek (bod III. výroku o vině) a shodně byla stanovena i kritická doba. Nalézací soud sumarizoval důkazy, z nichž lze jednoznačně dovodit, že tabákové nálepky uskladněné v P., M. – V. a také v sídle TONAFA, s. r. o., byly primárně určeny k jejich skutečnému použití na cigaretových krabičkách protiprávně vyrobených obviněnými, když zčásti také k jejich faktickému použití došlo. Tyto nálepky nahrazují doklad o splnění daňové povinnosti a legalizují z daňového hlediska umístění tabákových výrobků na českém trhu. Pokud obvinění padělali tabákové nálepky (případně si jejich padělky obstarali), činili tak s cílem vyhnout se plnění daňové povinnosti a současně umístit na trh padělané cigarety, které budily zdání řádně daňově označených. Motivace jejich jednání byla jednoznačně zištná, ostatně tento motiv byl určující při veškerém trestném počínání všech obviněných. Všichni obvinění si byli vědomi, že cigarety jsou vyráběny bez patřičného povolení, že neoprávněně napodobují pravé cigarety svým vzhledem, označením i balením, a také, že legálně vyráběné cigarety při distribuci na českém trhu musí být označeny příslušnými tabákovými nálepkami. Koneckonců i obvinění Š. a K. se hájí tím, že splnili daňovou povinnost objednávkou a nákupem tabákových nálepek (k tabáku Aljaška a cigaretám dovezeným z Bulharska), takže jim tato povinnost byla známa. Nalézací soud zároveň vyšel z toho, že zločinné spolčení, byť tato kvalifikace byla později odvolacím soudem vypuštěna, nelegálně vyrábělo cigarety při flagrantním porušování práv oprávněných subjektů k předmětným ochranným známkám, proto všem jeho členům muselo být zřejmé, že takové cigarety nelze legálně umístit na český případně evropský trh. Jednotliví obvinění se opět podíleli na této trestné činnosti ve stejném rozsahu, který soud vymezil v bodě II. výroku o vině s tím rozdílem, že není zřejmé, kdo z obviněných konkrétně opatřil cigaretové krabičky nalezené v domě u obviněného R. a ve vozidle obviněného Š. tabákovými nálepkami (srov. str. 159 – 161 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pod bodem II. výroku o vině byli obvinění uznáni vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, kterého se dopustili v tam uvedeném rozsahu jeho dokonání. Společné jednání obviněných J. Š. , R. P. , J. K. i, D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , M. K. , J. G. , V. R. a P. Z. odpovídá použitá právní věta, podle které společně uvedli do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému nebo známkou s ní snadno zaměnitelnou a pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně používali obchodní jméno nebo jakékoliv označení s ním zaměnitelné, jakož i ta její část, která se týká dílčího rozsahu trestného jednání ukončeného ve stadiu pokusu. Pokud ve vztahu k této části výroku o vině dovolatel P. Z. namítl, že mu není zřejmé, jakým způsobem se mohl tohoto trestného činu dopustit, jestliže mu v popisu skutkového děje, jakož i v odůvodnění odsuzujícího rozsudku absentují jeho trestné aktivity, pak mu rozhodně nelze přisvědčit. Jak je z popisu tam přisouzených skutkových okolností ad II. zřejmé, jsou dovoditelné v návaznosti na stěžejní část výroku o vině pod bodem I. daňovým deliktem, jehož podstata byla v zájmu zajištění potřebné dějové kontinuity zrekapitulována tak, že se strojní výrobou tabákových výrobků, realizovanou bez souhlasu příslušných celních orgánů, a s jejich uváděním do volného daňového oběhu České republiky přímo souviselo úmyslné jednání, které za takto uzpůsobených daňových podmínek usnadňovalo distribuci a prodej nelegálně vyrobeného zboží cestou svévolného zásahu do práv na trhu již zavedených držitelů ochranných známek, při kterém bylo zboží bez jejich souhlasu označováno jejich ochrannými známkami a následně i baleno do obalů s natištěnými obchodními značkami takto poškozených subjektů. Jestliže byl dovolatel P. Z. v rámci celé skupiny odsouzených uznán vinným, že se ve společném trestném záměru na usnadnění distribuce nelegálně vyrobených tabákových výrobků dopouštěl uvedených způsobů zásahu do chráněných práv poškozených účastníků hospodářské soutěže, pak z tomu odpovídající části odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku na č. l. 158 dole vyplynulo v návaznosti na popis skutku pod bodem I. výroku o vině, že se společně s obviněnými K. , R. a G. podílel na zajištění jak odvozu takto neoprávněně označených cigaret ze skladů, tak i na tomu předcházejícím zpracování tabáku a jeho komponent. Proto právě s poukazem na jím akcentované rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tdo 1524/2010) není důvodu k pochybám, zda výrok o jeho vině pod bodem II. vyhovuje tam zdůrazněným požadavkům ve vztahu k úmyslnému zavinění, kdy „musí být z popisu skutku zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka ochranné známky“. Za takového stavu naplnění úmyslné formy jeho zavinění je třeba považovat za nedůvodný jeho další odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 328/2012 (přeprava zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami světových značek bez přepravcova prokazatelného povědomí o takovém stavu věci). Správnost závěru o úmyslné formě zavinění nelze zvrátit ani s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 938/2011, akcentující další v dovolatelově případě chybějící indicii jeho smluvního vztahu s lokalitami, kam mělo být neoprávněně označené zboží distribuováno. V uvedeném směru jmenovaný dovolatel totiž opět přehlíží, že byl uznán vinným jednáním ve spolupachatelské trestné součinnosti v rámci skupiny osob, z níž se po jejich vzájemné dohodě ve statutárním postavení za dodavatelské obchodní společnosti TONAFO, s. r. o., a G 2580, s. r. o., presentovali dovolatelé J. K. a J. Š. Žádnou míru opodstatněnosti nelze dále přiznat další výhradě obviněného P. Z. , že v popisu skutku k téže části výroku o vině postrádá, byť jen obecný, odkaz na ustanovení § 8 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách ve znění pozdějších předpisů a v této souvislosti poukazuje na skutkovou podstatu trestného činu podle § 150 trestní zákona (zákona č. 140/1961 Sb.) jako na normu s blanketní dispozicí. Dostatečný způsob konkretizace způsobu zásahu do předmětu známkoprávní ochrany totiž vyplývá již ze samotné výše konstatované podstaty jednání obviněných, na které nepochybně dopadá ustanovení § 8 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., které obvinění porušili, byť to nebylo odvolacím soudem konkrétně vyjádřeno ve výroku o vině pod bodem II. jeho rozsudku. Je tedy zřejmé, že blanketní dispozice skutkové podstaty trestného činu podle § 150 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byla po stránce věcné naplněna takovým obsahem, který rozhodně nelze označit za nepřesný a zmatečný, jak hodnotí dovolatel.
Jelikož nalézací soud velmi podrobně rozepsal na základě jakých důkazů a prokázaných okolností případu má za to, že se obvinění v této trestní věci dopustili stíhaných skutků (k tomu srov. str. 125 – 162 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), Nejvyšší soud se dále rovněž ztotožnil (s výjimkou posouzení jednání obviněných v bodě I. výroku rozsudku jako trestného činu zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., které bylo odvolacím soudem vypuštěno), s právním hodnocením učiněným tímto soudem. Obvinění se zabývali nelegální výrobou cigaret a jejich distribuci a tím pádem směřovali k dosažení zisku vytvořeného distribucí cigaret nezdaněných podle příslušných norem o spotřební dani a DPH. V kritické době byla spotřební daň z cigaret (tabák nakonec nebyl zahrnut do daňové škody, resp. rozsahu zkrácení daně) upravena zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daní. Tato norma stanovila, kdo je plátcem daně, kdy vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit, současně stanovila podmínky také pro provozování daňových skladů (jejichž povolení bylo zjištěno u firmy G 2580, s. r. o.) a hlavně v § 101 a násl. stanovila předmět a základ daně z tabákových výrobků, jakož i sazbu a výpočet takové daně a současně značení tabákovými nálepkami a splatnost takové daně. Součástí daňové povinnosti byla i daň z přidané hodnoty. Daňová povinnost se v případě tabákových výrobků (cigaret) plní pomocí tabákových nálepek a objednávka takových nálepek plní funkci daňového přiznání a daň je zaplacena použitím tabákové nálepky (§ 116 zák. č. 353/2003 Sb.). Z předchozího důkazního rozboru je zřejmé, že žádná z firem vystupujících v této věci (zejména TONAFO, s. r. o., či G 2580, s. r. o.) neměla povolení pro výrobu cigaret a tudíž veškerá výroba byla protiprávní a v konečném důsledku nezdaněná. Je logické, že obvinění při umísťování takto vyrobených cigaret je označovali padělky tabákových nálepek, aby před konečnými spotřebiteli tyto výrobky budily zdání jejich řádného zdanění a tudíž legálnosti. Obvinění neodvedli příslušnou spotřební daň a DPH z cigaret a tak naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Celková daňová škoda (na spotřební dani i DPH) představuje 14.434.484,70 Kč. Pokud obvinění v dovoláních namítali možnost dvojího zdanění, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že s ohledem na pochybnosti týkající se tabáku byl nezdaněný tabák oproti obžalobě v celém rozsahu z výroku o vině, jak nalézacího soudu, tak i posléze odvolacího soudu vypuštěn, a to právě z důvodu, aby nedošlo při stanovení rozsahu trestné činnosti obviněných k porušení zákazu dvojího zdanění. Oba soudy nižších stupňů sice uznaly, že zhruba 12,5 tuny tabáku bylo určeno ke kouření, avšak s touto komoditou nekalkulovaly jako se zdanitelnou věcí. Proto daňový únik soud dovodily pouze u nelegálně vyrobených cigaret. Nejsou proto námitky obviněných v tomto směru důvodné.
Znak velkého rozsahu byl jednáním obviněných naplněn, proto jejich jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obžaloba byla podána v souladu s tehdejší právní úpravou pro trestný čin zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., když část vytýkaného jednání byla označena za přípravu k tomuto trestnému činu ve smyslu § 7 odst. 1 tr. zák. Trestní zákoník v § 20 odst. 2 povolil použití ustanovení o přípravě pouze na zvlášť závažný zločin, není-li stanoveno něco jiného. Trestný čin podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku sice splňuje parametry zvlášť závažného zločinu, jak je definován v § 14 odst. 3 tr. zákoníku, avšak přípravné jednání není za trestné u tohoto trestného činu výslovně uvedeno. V souladu s předchozí citovanou podmínkou tak nelze za trestné pokládat jednání, které by podle původní právní úpravy trestným jako příprava k trestnému činu bylo. Zde se jedná především o shromažďování komponentů potřebných k výrobě cigaret, které je podle trestního zákoníku nepostižitelné ve vztahu k možné daňové škodě. Soud sice ponechal v popisu skutku v bodě I i shromažďování filtrů, balicího papíru, obalových kartonů, pásek a krabiček, aby zdůraznil rozsah činnosti zločinného spolčení, avšak nekvalifikoval toto jednání ve vztahu k daňovému deliktu. Proto také daňová škoda byla zjišťována pouze jako skutečná, vzniklá v souvislosti se zajištěním více než 11 mil. kusů ilegálně vyrobených cigaret a do daňové škody nebyla přiřazena škoda hrozící z budoucího nelegálního vyrobení dalších cigaret ze zajištěných komponentů a jejich nezdaněným uplatněním na trhu (srov. str. 164 – 166 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak má s ohledem na závěry nalézacího soudu za bezpředmětné námitky obviněného J. K. , který napadl způsob právního vyhodnocení přisouzeného stadia daňového deliktu jakožto dokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), 3 tr. zákoníku. Dovolatel pouze poukázal na výčet činností přípravné povahy, avšak nevzal v potaz ta skutková zjištění, která svědčí o tom, že se jejich skupině podařilo ve velkém rozsahu realizovat jejich záměr, když se dopustili daňových úniků ve formě zkrácení daně, a to tím, že uvedli nezdaněné výrobky do volného daňového oběhu na území České republiky, případně na území dalších států Evropské unie. Jak dále uvedl nalézací soud, trestný čin podle § 240 tr. zákoníku je úmyslným deliktem, nalézací soud dovodil, že všichni obvinění byli nejméně srozuměni s tím, že při nelegální výrobě cigaret a jejich distribuci na trh dojde k daňovému úniku, neboť taková výroba je ze své podstaty prostá daní (srov. str. 166 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V té souvislosti je třeba znovu zdůraznit, že daňová povinnost se v případě tabákových výrobků (cigaret) plní pomocí tabákových nálepek a objednávka takových nálepek plní funkci daňového přiznání, přičemž daň je zaplacena použitím tabákové nálepky (§ 116 zák. č. 353/2003 Sb.).
Obviněný J. K. ve svém dovolání rovněž namítal, že ke dni 20. ledna 2005, kdy mělo dojít poprvé k převozu tabákových výrobků nákladním automobilem MAN, platilo, že podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je daň na výstupu plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, jímž je podle ustanovení § 21 odst. 4 písm. a) citovaného zákona den dodání zboží uvedený v kupní smlouvě, den převzetí zboží nebo den příklepu při veřejné dražbě, případně den vzniku práva užívat zboží nájemcem [§ 21 odst. 3 písm. b) až d) zákona o dani z přidané hodnoty]. Takové zdanitelné plnění však nenastalo a odvolací soud se ani nezmiňuje o tom, že by k uskutečnění takového zdanitelného plnění došlo (a případně kdy). Soudy se rovněž vůbec nezabývaly tím, kdy se dovolatel, případně další obvinění, stali osobami povinnými k dani, a kdy v důsledku překročení výše zákonem stanoveného obratu zaniklo zákonné, zákonem stanovené a přiznané osvobození od daně z přidané hodnoty podle § 6 odst. 1 výše citovaného zákona.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 9. 2005 (dále jen „zákona o DPH“), daň na výstupu je plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestanoví jinak. Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň. Podle odst. 4 téhož ustanovení při dodání zboží se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné a) dnem dodání podle § 13 odst. 1 zákona o DPH při prodeji podle kupní smlouvy, b) dnem převzetí v ostatních případech, kromě dodání nemovité věci, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, kde se plnění považuje za uskutečněné okamžikem účinnosti smlouvy, nebo c) dnem příklepu při vydražení zboží ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že plátce daně z přidané hodnoty je povinen účtovat daň z přidané hodnoty všem svým zákazníkům (daň na výstupu). Vybranou daň musí plátce odvést do státního rozpočtu, přičemž má právo tento odvod snížit o výši daně zaplacené na vstupu, při nákupu od svých dodavatelů. Toto snížení daňové povinnosti plátce o daň zaúčtovanou na vstupech se nazývá odpočet daně. Nárok na odpočet daně má plátce, který pořízené zboží, stavební objekty, přijaté služby, převedené nemovitosti nebo převedená a využitá práva použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti (srov. blíže § 72 zákona o DPH). Tato ustanovení je však na základě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nutno vztáhnout na posuzovaný případ s přihlédnutím k tomu, že v této trestní věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obvinění se dopouštěli nelegální výroby cigaret, když byly zajištěny tabákové nálepky, které obvinění vyráběli a opatřovali jimi nelegálně vyrobené cigarety, aby se tak rovněž vyhnuli platbě spotřební daně. Obvinění od počátku jednali s úmyslem cigarety prodat „ilegálně“, tedy nezaplatit žádnou daň a nepodávat ani daňové přiznání, o čemž svědčí utajení celé výroby cigaret i jejich distribuce, opatřování krabiček cigaret ochrannými známkami zavedených výrobců, a to bez jejich souhlasu, a také padělání tabákových nálepek, a proto je bezpředmětné zabývat se určením, kdy byl plátce povinen přiznat daň z přidané hodnoty, zvláště když trestná činnost nebyla podle výroku o vině v napadeném rozsudku omezena datem 20. ledna 2005, ale byla ukončena až dnem 26. 5. 2005. Ostatně o tom, že obvinění dokonali nejen zkrácení daně spotřební, ale i daně z přidané hodnoty v rozsahu uvedeném ve výroku pod bodem I. napadeného rozsudku svědčí i ve věci opatřené a oběma soudy nižších stupňů řádně zhodnocené znalecké posudky (viz shora). Pokud jde o dokonání zkrácení daně z přidané hodnoty, činí shodný závěr i obhajobou předložený znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA, který rovněž počítá se zkrácením daně z přidané hodnoty, byť v nižší výši, a na který obviněný J. Š. , ale i další obvinění jinak odkazují (srov. č. l. 3.518 – 3526 spisu).
Jednání popsané v bodě II. výroku o vině nalézací soud posoudil jako trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Nalézací soud dospěl k závěru, že zmíněný trestný čin byl naplněn v tom, že obvinění uvedli do běžné spotřebitelské distribuce cigarety, které neoprávněně označili ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jiným subjektům. Rešerše Úřadu průmyslového vlastnictví, ale i samotní nositelé ochranné známky, potvrdili výlučnost subjektů uvedených v bodě II. k užívání ochranné známky tam uvedené. Výhradní držitelé ochranných známek ve svých vyjádřeních potvrdili, že vyrobené cigarety nepocházejí od pravého výrobce, jsou padělány a jsou také často podřadné kvality. Tímto jednáním obvinění výrazně poškodili subjekty s výhradním právem užívat označené ochranné známky. S ohledem na dlouhou dobu, po níž obvinění dodávali na trh tyto padělané cigarety v nepříliš vysoké kvalitě, nepochybně snížili kredibilitu pravých výrobců v očích spotřebitelů. Navíc nelze přehlédnout, že část takto vyrobených cigaret byla určena i pro trh mimo území ČR (nejméně 400 000 ks cigaret různých značek). Kromě vyjádření Úřadu průmyslového vlastnictví i vlastních držitelů ochranných známek nalézací soud ještě zmínil znalecký posudek z oboru zkoumání pravosti dokladů a písemností, který stanovil, že obaly (krabičky) jsou padělky, stejně tak že byly používány raznice neodpovídající originální podobě. Trestný čin podle § 150 tr. zák. je úmyslný a soud má za to, že obvinění, kteří jím byli uznáni vinnými, se ho dopustili nejméně ve formě úmyslu nepřímého, když při nelegální výrobě cigaret nemohli mít k dispozici pravé obaly či jiný originální obalový materiál. Nepochybně si museli tuto skutečnost uvědomovat, když soud tuto vědomost dovodil i ze zásob obalového materiálu zajištěného zejména v objektu M. – V. Raznicemi disponoval obviněný J. a podle Š. pokynů, často zprostředkovaných dalšími obviněnými, vyráběl padělky cigaret požadovaných značek. Jednání, kterým byli nakonec obvinění uznáni vinnými, spočívalo v uvedení padělaných cigaret označených neoprávněně ochrannou známkou do oběhu, případně označených známkou snadno zaměnitelnou a současně nalézací soud poukázal, že se jednalo rovněž o neoprávněné užívání obchodního jména. Motivace byla jednoznačně zištná a z pohledu obviněných šlo o dosažení hospodářského prospěchu. Z části byl pachateli tento trestný čin dokonán a z části zůstal nedokonán ve fázi pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Nalézací soud poukázal na nález cigaret neoprávněně označených určených k distribuci a také obalů s natištěnými obchodními značkami a názvy. Je nepochybné, že i tyto obaly byly připraveny pro další použití k balení výrobků určených k distribuci. Pouze zásah policie překazil další uvádění padělaných cigaret, neoprávněně označených ochrannými známkami, na český případně evropský trh. Obvinění se tohoto trestného činu, ať již dokonaného či ve stádiu pokusu, dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. (v podrobnostech dále srov. str. 166 – 168 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Obdobná situace byla i při právním posouzení jednání obviněných v bodě III výroku o vině. V daném případě došlo k padělání tabákových nálepek, které prokazují splnění daňové povinnosti u tabákových výrobků, jak to vyžaduje zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve svém § 114 a násl. Znalecký posudek zkoumající pravost tabákových nálepek potvrdil, že se jedná o padělky, které neodpovídají originálům pocházejícím ze státní tiskárny cenin. Obvinění tak padělali tabákové nálepky, které měly označovat úhradu spotřební daně z tabákových výrobků, a těmito padělky opatřovali jednotlivá balení cigaret, která byla zajištěna na různých místech. Zajištěné cigarety již opatřené padělanými nálepkami (u obviněného R. a ve vozidle obviněného Š. ) byly jednoznačně určeny k distribuci na českém trhu, když jejich umístění na trhu v jiných evropských státech nepodléhá daňové povinnosti ve formě označení výrobku tabákovou nálepkou. Jednání obviněných, spočívající v padělání tabákových nálepek a označení nelegálně vyrobených cigaret těmito nálepkami, s ohledem na množství zajištěných cigaret opatřených nálepkami, směřovalo k naplnění znaku značného rozsahu a značného prospěchu, který by tím získali. Celková hodnota padělaných kolků představuje částku téměř 15,5 mil. Kč. Pokud by s těmito tabákovými nálepkami označené cigarety na český trh skutečně pronikly, představovaly by mnohonásobně větší rozsah než zákonem požadovaných 500 000 Kč a současně by se jednalo také o zisk pro pachatele v této výši. Tabákové nálepky byly v různých hodnotách pro různé druhy cigaret. Pouze malá část cigaret (2 199 krabiček zajištěných u obviněného R. a 6 krabiček cigaret v Š. vozidle) byla skutečně tabákovými nálepkami označena. V této části se jednalo o dokonaný trestný čin podle § 145a tr. zák., zatímco nález padělaných tabákových nálepek, ještě nepoužitých ke skutečnému označení na cigaretových obalech, je potřebné hodnotit jako pokus takového trestného činu. S ohledem na hodnotu těchto tabákových nálepek pak soud hodnotil toto jednání jako pokus tohoto trestného činu v kvalifikované skutkové podstatě, když kvalifikačním znakem je značný rozsah. Obviněným nebránilo nic v umístění padělaných tabákových nálepek na jednotlivé cigaretové krabičky. Podle soudu tyto padělané tabákové nálepky byly určeny (s ohledem na výsledky dokazování) k označení nelegálně vyrobených cigaret. Je proto na místě toto jednání posoudit jako trestný čin padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. z části dokonaného a z části ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Opět jde o trestný čin úmyslný a obvinění, kterých se tento delikt týká, museli být přinejmenším srozuměni s tím, že na nelegálně vyrobené cigarety jsou či budou použity padělané tabákové nálepky v rozsahu převyšujícím hraničních 500 000 Kč. Obvinění se tohoto jednání dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Tomuto hodnocení nebrání ani skutečnost, že nebylo zjištěno, kdo padělal tabákové nálepky případně, kdo je umístil na část cigaretových krabiček (v podrobnostech srov. str. 168 – 169 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Stran obviněnými opakovaně namítané absence subjektivní stránky Nejvyšší soud rovněž vzal v úvahu závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že otázkou vědomosti obviněných o tom, že se účastní na zkrácení daní, ale rovněž (v případě označených obviněných) porušování práv k ochranné známce a padělání a pozměňování nálepek, se nalézací soud vypořádal pečlivě v rozsudku od str. 157 a z hlediska naplnění subjektivní stránky je nepodstatné, zda tak soud činil při vážení účasti obviněných na zločinném spolčení či prosté organizované skupině. Uvedená námitka se objevuje takřka ve všech podaných odvoláních, tedy, že pokud dotyčný pachatel nebyl takřka přistižen s raznicí v ruce, zajištěny u něj padělané kolky apod., nelze jej shledat vinným příslušným trestným činem. Nalézací soud ale správně poukázal na to, že všichni dotčení obvinění si museli nutně být vědomi a také srozuměni s tím, že jsou spolupachateli na nelegální výrobě či distribuci cigaret, napodobují či účastní se nápodoby pravých cigaret vzhledem, označením i balením, a také, že legálně vyrobené cigarety při distribuci na českém trhu musí být označeny příslušnými pravými tabákovými nálepkami (srov. str. 69 – 70 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se na základě přezkoumaného obsahu spisu plně ztotožňuje rovněž s tou pasáží odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž se uvádí, že pokud obviněný K. v odvolání mj. dovozuje, že rozsudek je stran jeho osoby nepřezkoumatelný, pak lze poukázat na veškeré relevantní a podrobné rozbory ohledně tohoto obviněného od str. 132 rozsudku nalézacího soudu. Rovněž postavení a činnost obviněného P. jsou dostatečně popsány v rozsudku nalézacího soudu na str. 133, zde je podrobně rozebrán obsah protokolů o sledování objektů, srovnání s obsahem výpovědi obviněného J. atd. Role obviněného M. je podrobně popsána v rozsudku nalézacího soudu od str. 132 a jeho jednání se průběžně objevuje i na dalších stranách rozsudku. Připomínají se zejména protokoly o sledování, ale jméno obviněného se objevuje i v odposleších. Rovněž v případě obviněného P. soud nepochybil, pokud jej shledal vinným. Závěry soudu o účasti tohoto obviněného v rámci skupiny pachatelů z provedených důkazů jednoznačně vyplývají (od str. 141 rozsudku nalézacího soudu). Vině obviněného Š. se v dostatečné míře věnuje rozsudek na str. 143 a 144 rozsudku nalézacího soudu, totéž se týká obviněného K. a G. i R. (od str. 135 rozsudku téhož soudu). Ohledně obviněného Z. se nalézací soud (od str. 140 rozsudku) věnuje jeho aktivitám, kdy především zajišťoval „bezpečný“ doprovod vozidel a byl v pravidelném kontaktu se dotčenými obviněnými (srov. str. 71 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu dodává, že pokud se jedná o obviněného P. , jeho nelegální činnosti a rozsahu této činnosti se nalézací soud věnuje na str. 131 – 134 odůvodnění rozsudku, dále např. na str. 139 – 141 odůvodnění rozsudku, dále je tento dovolatel zmiňován na str. 143 – 144 a 146 zmiňovaného rozsudku atd.
Obviněný P. Z. ve svém druhém dovolání namítal, že v případě výroku pod bodem III. napadeného rozsudku, je přesvědčen, že svým jednáním, jak je v tomto výroku rozsudku odvolacího soudu uvedeno, nespáchal a ani nemohl spáchat trestný čin padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst 1 tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pro který by rozsudkem soudu druhého stupně uznán vinným. Není zřejmé jaké konkrétní porušení, zejména jakých předpisů, jejichž porušení toto ustanovení trestního zákona sankcionuje, bylo způsobeno.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že podle ustanovení § 114 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2005, tabákové výrobky vyrobené na daňovém území České republiky, na daňové území České republiky dovezené nebo na daňové území České republiky dopravené z jiného členského státu musí být značeny tabákovou nálepkou, přičemž podle odst. 6 téhož ustanovení tabákovou nálepkou nesmí být značeny tabákové výrobky, které a) jsou určeny pro vývoz, b) jsou určeny pro dopravu do jiného členského státu, nebo c) nemusí být dopraveny nebo dovezeny na daňové území České republiky v uzavřeném jednotkovém balení. Značit tabákové výrobky tabákovými nálepkami je povinen výrobce nebo dovozce tabákových výrobků nebo dodavatel se sídlem mimo daňové území České republiky. Tabákové výrobky značené poškozenou tabákovou nálepkou nebo značené jiným způsobem, než je stanoveno, se považují za neznačené. Značení tabákových výrobků musí být provedeno tabákovou nálepkou. Rovnoběžně s kratšími stranami je na obou stranách tabákové nálepky vytištěna černou barvou cena pro konečného spotřebitele, množství tabákových výrobků v jednotkovém balení určeném pro přímou spotřebu a písmeno abecedy charakterizující sazbu spotřební daně. Cena je uvedena v korunách s přesností na dvě desetinná čísla.
V projednávaném případě měly soudy obou nižších stupňů k dispozici nálezy padělaných tabákových nálepek na různých místech, a z jejich znaleckého zkoumání, jakož i z výsledků domovní prohlídky u obviněného V. R. a prohlídky vozidla obviněného J. Š. vyplývá, že použité tabákové nálepky byly padělány, když při posledních zmíněných úkonech byly zajištěny cigaretové krabičky již opatřené těmito padělanými nálepkami. Ve všech případech (jak u uskladněných tak i použitých tabákových nálepek) se jednalo o padělky tabákových nálepek, jak je patrné ze znaleckého posudku z oboru technického zkoumání dokladů a listin. Tyto nálepky nahrazují doklad o splnění daňové povinnosti a legalizují z daňového hlediska umístění tabákových výrobků na českém trhu. Pokud tedy obvinění padělali tabákové nálepky (případně si jejich padělky obstarali), jednali v rozporu s ustanovením § 114 zákona o spotřebních daních (srov. i str. 159 – 161 rozsudku nalézacího soudu). Z těchto důvodů je i tato námitka obviněného P. Z. zcela nedůvodná.
Obviněný J. M. ve vztahu k trestnému činu ad IV. namítal, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako úmyslný trestný čin, nýbrž jako přestupek na úseku veřejné správy; pušku nalezl nedlouho před jeho zadržením při výkopových pracích, šlo o pušku zn. Mauser, tato byla zcela zkorodovaná (jak konstatovali obviněný i znalec) a je tedy vyloučeno, že ji mohl považovat za střelbyschopnou, obviněný byl sportovním střelcem a v jeho domě se nacházela řada legálně držených zbraní, neměl tedy žádný důvod se nelegálně „dozbrojovat“, podle všech uvedených skutkových zjištění nebylo prokázáno, že by pušku použil, upravoval, opatřil náboji nebo jinak použil ke skutečnému „ozbrojení“ jeho osoby. Dovolatel tak má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl přechovávat střelbyschopnou zbraň. Z provedeného dokazování pak logicky nevyplynul ani úmysl obviněného se nedovoleně ozbrojit, ani materiální znak, a to společenská nebezpečnost jeho jednání (zkorodovanou zbraň pouze položil za skříň). Dovolatel tak uzavřel, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek na úseku zbraní a střeliva podle § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, v tehdy platném znění, ve spojení s porušením povinnosti ohlásit nález zbraně typu A podle § 68 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.