Nejvyšší soud 5 Tdo 474/2026 – Zločin dotačního podvodu

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 43 T 2/2024, byl obviněný Pavel Hegner (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body I. a II. výroku o vině), a přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině). Za to byl obviněný odsouzen podle § 212 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V adhezním řízení soud uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), povinnost zaplatit poškozené České republice zastoupené Úřadem práce České republiky se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, ve výroku specifikované částky společně a nerozdílně se spoluobviněnými právnickými osobami, a to jednak s Organizací nevidomých, z. s., se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, (dále též jen „spolek“ nebo „právnická osoba“), a jednak Tyflo ČR, o. p. s., se sídlem Dělnická 1020/54, Praha 7, (dále též jen „právnická osoba“ nebo „obecně prospěšná společnost“). Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obou výše označených právnických osob.

Tento rozsudek napadli odvoláními obviněný, a to proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, dále též poškozená Česká republika zastoupená Úřadem práce České republiky, která je směřovala proti výroku o náhradě škody. O obou řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 3 To 34/2025, jímž z podnětu odvolání obviněného ohledně něho podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. (blíže tento soud nespecifikoval jednu ze dvou uvedených alternativních zákonných podmínek) odvolací soud sám nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za oba trestné činy podle § 212 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání poškozené jako nedůvodné.

Skutek, který byl předmětem trestního řízení, je popsán na téměř 112 stranách rozsudku soudu prvního stupně. V tomto ohledu je třeba vyjádřit nadbytečnost takto rozsáhlého popisu skutkových okolností, neboť skutková věta výrokové části rozsudku má být pokud možno stručná, popis skutku má vystihovat znaky trestného činu, který je v daném skutku spatřován, má být vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem, a to zejména místním a časovým určením, uvedením způsobu spáchání a případně jiných skutečností, jak požaduje ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu (více k tomu odborná literatura, např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 3. vydání Praha: Leges, 2015, zejména str. 206 a násl.). Nadbytečné opakování všech zásadních úkonů obviněného a s nimi souvisejících skutkových okolností, které samy o sobě nebyly významné pro vyjádření konkrétních znaků trestných činů v rámci obou bodů výroku o vině, činí samotný výrok velmi nepřehledným a hůře srozumitelným. Jsou rozepsány v jednotlivostech, ačkoli postačoval jejich souhrn v určitých časových obdobích, v nichž obviněný jménem každé ze dvou spoluobviněných právnických osob zasílal poskytovatelům finančních příspěvků příslušné listiny s nepravdivými údaji. Je vhodné apelovat již na příslušného státního zástupce, který stejně obsáhle formuloval petit obžaloby, čímž přinejmenším zatížil příslušný soud náročnějším studiem textu výroku o vině a pochopení podstaty žalovaného jednání. Primárně je věcí veřejné žaloby, aby bylo vymezení skutku a jeho popisu srozumitelné i druhé procesní straně (obviněnému), a především státní zástupce má povinnost péče o náležitý a přesný popis skutku tak, aby odpovídal všem zákonným parametrům i nárokům popsaným v judikatuře (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, dále též rozhodnutí č. 33/2017, č. 3/2018 nebo č. 47/2019 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci bohužel ani soud prvního stupně nekorigoval svá skutková zjištění na ty nezbytné okolnosti, které jsou významné pro naplnění znaků skutkových podstat obou trestných činů, a které v podstatě převzal z obžaloby v nadbytečném rozsahu.

Nejvyšší soud tudíž shrne pouze podstatu skutku, který je všem procesním stranám dobře znám, není nutné vše znovu opakovat, a to i s přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení, neboť Nejvyšší soud nepřezkoumával napadený rozsudek a jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř., protože neshledal splněné zákonné podmínky pro takový procesní postup. Úvodem je třeba se zmínit o postavení obviněného, které mu umožnilo spáchání trestné činnosti v jejím celém rozsahu. Obviněný byl osobou, jež fakticky řídila obě spoluobviněné právnické osoby, byl předsedou spolku Organizace nevidomých, z. s., a ředitelem obecně prospěšné společnosti Tyflo ČR, o. p. s., a tudíž vystupoval jejich jménem. Se záměrem se neoprávněně obohatit na úkor České republiky a vědom si skutečnosti, že ve výroku vyjmenovaní svědci, buď pro některou z obou právnických osob neodvedli žádnou práci, popřípadě ji vykonali, ale nejméně část své mzdy na základě pokynu obviněného vrátili buď na jeho osobní účet či v hotovosti, eventuálně jedné z obou právnických osob, přesto obviněný pro účely postupně zasílaných žádostí o příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením sděloval příslušným pobočkám Úřadu práce České republiky v Jihlavě, v Praze, nebo v Brně, že jim byla mzda vyplacena v plné výši, dále rovněž v rozporu se skutečným stavem poskytovateli potvrzoval bezdlužnost obou právnických osob, případně žádal o tento příspěvek, ačkoli jím označené osoby se zdravotním postižením u příslušné právnické osoby žádnou práci nevykonaly. Takto obviněný uzavíral v období let 2014 až 2022 s příslušnými krajskými pobočkami Úřadu práce České republiky dohody o poskytnutí příspěvků, přičemž pouze v jednom případě (výrok o vině pod bodem I.) byly tyto finanční prostředky částečně hrazeny i z evropských fondů, a to ve výši 18 805,70 Kč, ve zbývající části ze státního rozpočtu České republiky, k jehož tíži byla způsobena celková škoda 5 276 325 Kč za již vyplacenou podporu, a dále se obviněný pokusil o neoprávněné poskytnutí částky 1 806 417,44 Kč.

Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž došlo pouze ke zrušení původního výroku o trestu a uložení nového trestu odnětí svobody bez změny výroku o vině vysloveném rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti „všem výrokům“. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výhrady obviněného jsou formulovány velmi stručně, a především jsou založeny na jeho nesouhlasu s posouzením zjištěného skutku jako trestného činu (použil jednotné číslo), ačkoli o žádný trestný čin nešlo. Podle obviněného nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu (lze se jen domnívat, že měl na mysli „dotační podvod“), neboť na ochranu státních zájmů měly dbát především samotné správní orgány, ty nedodržely elementární zásady opatrnosti, přestože prováděly kontrolu. Důsledky nesprávného postupu v poskytování finanční podpory by tak podle názoru obviněného měly být řešeny prostředky správního práva, nikoli využitím trestní represe. Nato obviněný připomněl zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, a vyslovil závěr, že namísto správního řízení byla k postihu za zjištěné jednání i přes jeho nízkou společenskou škodlivost, resp. zanedbání povinností ze strany správních orgánů, přesunuta odpovědnost na orgány činné v trestním řízení. Obviněný se ohradil též proti výroku o náhradě škody. Omezil se však na konstatování nesprávného použití „ustanovení občanského práva a správního práva“ s tím, že soudy ignorovaly jeho námitky vznesené v přípravném řízení i v hlavním líčení, které však specifikoval pouze tak, že nepovažoval za dostatečně vypořádanou výhradu proti stanovení výše způsobené škody, pokud byly požadované finanční prostředky vráceny poškozené. V další části dovolání se obviněný věnoval úmyslnému zavinění, neboť on sám nebyl osobou, která o záležitostech obou spoluobviněných právnických osob mohla rozhodovat samostatně. Soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi celkem čtyř svědků, kteří potvrdili, že zpracování podkladů pro žádosti o příspěvky nevytvářel obviněný, ale například svědek M. H. z pokynů dalšího ze svědků, P. M. Obviněný také zdůraznil svůj hendikep, neboť jako nevidomá osoba nebyl způsobilý pracovat s excelovými tabulkami, snažil se naopak pro stejně postižené lidi pracovat až do svého vysokého věku. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc byla „tomuto soudu“ (zřejmě odvolacímu) přikázána k novému projednání, popřípadě aby Nejvyšší soud rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poukázal na nekonzistentnost námitek obviněného ve smyslu jejich obtížného přiřazení uplatněným dovolacím důvodům. V rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě zřejmě obviněný hodlal uplatnit svou výhradu proti nesprávné interpretaci výpovědí jím vyjmenovaných svědků. Nicméně podle státního zástupce formuloval obviněný tuto námitku jen obecně, kuse a zcela nekonkrétně, ačkoli pro řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku byl povinen poukázat na jednoznačné rozpory mezi minimálně těmito důkazy a soudy učiněným skutkovým zjištěním. Tento soudní praxí aprobovaný přístup k posuzování obsahu dovolání, v jehož rámci není úkolem dovolacího soudu domýšlet či doplňovat konkrétní argumentaci směřující ke zpochybnění úvah rozhodujících soudů, však obviněný nedodržel. V další části svého vyjádření se státní zástupce věnoval obecným podmínkám pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu, jehož všem třem variantám musí být společné to, aby se vytýkaná vada týkala rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. Ze strany obviněného však šlo o vyjádření jeho nespokojenosti se skutkovými závěry soudů obou stupňů a se způsobem, jakým hodnotily provedené důkazy. Stejně tak v rámci námitek přiřazených dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podle státního zástupce nespecifikoval nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ani důvody, pro které se tak stalo. Jím zmíněné znaky „uvedení v omyl“ či „zamlčení podstatných okolností“ nejsou vyžadovány ani u jedné ze skutkových podstat dvou trestných činů, za něž byl odsouzen. Ani ve vztahu k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe obviněný nepoukázal na žádnou okolnost, která by odůvodnila sankcionování jeho protiprávního jednání mimo oblast trestního práva. Naopak obviněný se bezostyšně a bez známky sebereflexe snažil přenést odpovědnost na dotační orgán a jeho nedostatečnou kontrolní činnost. K tomu státní zástupce poznamenal, že tento orgán vycházel z důvěry ve správnost žadatelem sdělovaných údajů, k jejichž pravdivosti se příjemce smluvně zavázal. Obviněný přitom využil fiktivní doklady, jimiž zakrýval svou trestnou činnost a budil zdání oprávněného přijímání finanční podpory, čímž ztížil její odhalení. Rovněž ve vztahu ke vzniku škody ve zjištěné výši obviněný neoznačil konkrétně nesprávné použití normy občanského či správního práva. Pokud došlo k vrácení určité neoprávněně přijaté částky, jde o skutečnost významnou pro náhradu způsobené škody, a státní zástupce v tomto ohledu připomněl, že poškozená byla s částí svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k opět kusému konstatování o nenaplnění subjektivní stránky trestných činů státní zástupce odkázal na bod 34. odůvodnění napadeného rozsudku a bod 61. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž soudy vyložily argumenty, jimiž stejnou obhajobu obviněného vyvrátily.

Z těchto důvodů státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a připojil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný nevyužil práva repliky k vyjádření státního zástupce.

Nejvyšší soud se po zjištění, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Úvodem je důležité připomenout, že dovolání představuje jeden z mimořádných opravných prostředků, tudíž je lze podat jen proti některému z pravomocných rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž musí jít o některé z rozhodnutí vyjmenovaných v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Dále zákon v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., resp. odst. 2 tr. ř. taxativně vymezil důvody, o něž lze dovolání opřít, nelze však takový důvod pouze deklarovat, ale námitky dovolatele zároveň musí svým obsahem některému z dovolacích důvodů odpovídat. V posuzované věci obviněný uplatnil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Obecně lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti námitek tomuto důvodu přiřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro určitou právní kvalifikaci. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

Druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodnutá skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jde tedy o nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. Podstata tohoto dovolacího důvodu nicméně nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. b) K dovolacím námitkám obviněného

Jak přiléhavě vyjádřil státní zástupce, dovolání obviněného je poněkud chaotické zejména ohledně přiřazení jeho námitek pod uplatněné dovolací důvody, současně obsahuje spíše určitá tvrzení obecné povahy, velmi kusá bez rozvinutí odpovídající argumentace. Pokud však bylo možné určitost některých výhrad shledat, Nejvyšší soud je posoudil tak, že nebyly přiřaditelnému žádnému v zákoně taxativně stanovených důvodů, tedy ani těm, na něž obviněný v dovolání odkázal, podmínky pro jejichž naplnění jsou shrnuty v předešlých dvou bodech tohoto usnesení.

Obviněný pouze formálně uplatnil první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by však poukázal na konkrétní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a určitými důkazy. Pouze v souvislosti se zpochybněním naplnění znaku úmyslného zavinění a odkazem na svůj hendikep, který mu neumožňoval činit úkony související se zpracováním podkladů pro jednotlivé žádosti a jejich samotné vyplňování, obviněný soudům vytkl, že nepřihlédly k výpovědím svědků M. H., R. Š., M. N. a D. S. Tito všichni měli potvrdit jeho obhajobu, podle níž on sám nedokázal například pracovat s excelovými tabulkami, a žádosti o příspěvky na mzdy měl sepisovat svědek M. H. na pokyn dalšího ze slyšených svědků, P. M. Nejvyšší soud se jen stručně vyjádří k uvedené výhradě, byť nemá přímou souvislost s údajně chybějícím zaviněním jako hmotněprávní kategorií, ale za jiných okolností by spíše mohla být přiřaditelná právě první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by skutečně informace získané z těchto důkazů odporovaly soudy zjištěnému skutku. Obviněný však fakticky projevil nesouhlas s vyhodnocením obsahu těchto důkazních prostředků, čímž se ocitl zcela mimo rámec jakéhokoli důvodu dovolání. Nicméně jeho námitka není pravdivá, neboť nemá oporu v jím označených důkazech. Například R. Š., který byl zaměstnancem Organizace nevidomých, z. s., pouhých deset měsíců v letech 2021 a 2022, mimo jiné uvedl, že nevěděl, kdo sepisoval žádosti o příspěvek, s touto agendou vůbec nepřišel do styku a s P. M. několikrát jen komunikoval a zasílal mu nějaké doklady. P. M. byl zaměstnán u obou spoluobviněných právnických osob jako osobní asistent mj. též obviněného, dále vykonával správu počítačové sítě a administrativní činnost, a to v době od července 2018 do konce roku 2022, přičemž v roce 2019 sám oslepl. Vypověděl jednoznačně, že obě právnické osoby řídil sám obviněný. V rámci asistence obviněnému svědek prováděl výlučně podle jeho pokynů některé platební operace, pomáhal s vytvářením žádostí předkládaných příslušné pobočce Úřadu práce České republiky, ale činil jen to, co mu bylo zadáno účetní, která se rovněž řídila pokyny obviněného. Svědek nedokázal soudu vysvětlit, proč v přípravném řízení tvrdil, že Organizaci nevidomých, z. s., poskytoval dary, avšak u hlavního líčení takové prohlášení odvolal, nicméně půjčil půl milionu Kč přímo obviněnému, který mu je dosud nevrátil. Pokud jde o svědka M. H., který byl zaměstnancem téhož spolku pouze v období od října 2019 do května 2020, a pracoval výlučně z domova, ten uvedl, že se skutečně v tomto poměrně krátkém období svého pracovního poměru podílel na vypracování žádostí o příspěvky, vždy komunikoval s P. M., který mu dával úkoly a také jemu svědek zasílal žádosti ke kontrole. Za osobu, která fakticky řídila spolek, svědek považoval obviněného, nebyl schopen uvést, kolik z jím vypracovaných žádostí bylo před jejich odesláním schváleno, či byly upravovány. M. N. byla zaměstnána rovněž v obou právnických osobách, ačkoli si toho ani nebyla vědoma, je nevidomá, pracovala většinou z domova, nebyla příliš vytížená, proto jí nepřišlo zvláštní, že musela odvádět část své mzdy, ale netušila, že je vrací na soukromý účet obviněného. Ve skutečnosti nevykonávala práci uvedenou v pracovní smlouvě, v podstatě jen skenovala dokumenty, nepodepisovala žádné smlouvy o půjčce či sponzorském daru a dodnes má vůči bývalému zaměstnavateli pohledávku za nevyplacenou mzdu. Svědkyně D. S. jako tzv. vozíčkář se v Organizaci nevidomých, z. s., starala o marketing, také ona pracovala tzv. z domu a mzdy jí byly zasílány s velkým zpožděním. Žádný z uvedených svědků, kromě M. H., tudíž nepotvrdil obhajobu obviněného, že to nebyl on, kdo řídil obě právnické osoby, ani že po celé protiprávní období nezpracovával, resp. nepodával žádosti o dotační příspěvky. Z výpovědi svědka M. H. vyplynulo, že po velmi krátký úsek z délky celého protiprávního období skutečně zpracovával žádosti o příspěvek, nicméně řídil se přitom podklady od svědka P. M., osobního asistenta obviněného, jemuž listiny také odesílal. Jak bude zmíněno níže, tento svědek vykonával pracovní úkoly výslovně podle pokynů obviněného, jemuž do doby ztráty zraku poskytoval osobní asistenci, tudíž ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména výpověďmi některých dalších zaměstnanců, lze téměř s jistotou předpokládat, že rozhodující slovo i přehled o všech finančních transakcích obou právnických osob měl vždy a jenom obviněný. Proto soudy zjištěný skutek nelze označit za rozporný ani s jedinou svědeckou výpovědí, která se týkala sepisování malé části žádostí o finanční příspěvky.

Naopak o schopnosti obviněného vykonávat úkony s počítačem a znát obsah dokumentů potvrdila řada osob, které s ním spolupracovaly a byly vyslechnuty v procesním postavení svědků. Příkladem lze uvést jeho další osobní asistentku H. P., která potvrdila, že díky různým kompenzačním pomůckám obviněný zvládl práci s počítačem, a rovněž uvedla, že to byl právě on, kdo řídil veškerou činnost obou právnických osob. Velmi podrobně pak vykonávanou činnost obviněného popsala P. B., jejíž výpověď je reprodukována v bodě 12. rozsudku soudu prvního stupně. Jako tehdejší účetní nejprve sama vedla účetnictví v obou právnických osobách, pak to byl sám obviněný, který údaje doplňoval a za pomoci rodiny je doma zpracovával. Byl schopen vyřizovat e-mailovou poštu, písemný text mu počítač převáděl do mluveného slova, svědkyně vstupovala do internetového bankovnictví jen se souhlasem obviněného a stejně tak činil například P. M. Podle svědkyně měl obviněný dobrý přehled o všech pohybech na bankovních účtech a veškeré platební transakce byly prováděny jen podle jeho pokynů. Pokud se svědkyně podílela na vyplňování žádostí o příspěvky, tak jediným zdrojem příslušných údajů byly vždy podklady poskytnuté obviněným. Dále též svědkyně například uvedla, že si obviněný vytvářel vlastní tabulku o mzdách a měl přehled o tom, co bylo či nebylo zaměstnancům skutečně vyplaceno.

Z těchto jen základních důkazů, na něž navazovaly další výpovědi svědků, jednoznačně vyplývá vedoucí postavení obviněného v obou právnických osobách, stejně jako způsob výkonu jeho činnosti, a to nejen ohledně zpracování účetních podkladů, ale i dokumentů, které byly předkládány poskytovatelům finančních příspěvků. Nejvyšší soud tedy na základě obsahu trestního spisu nemá žádnou pochybnost o správnosti skutkového zjištění podrobně popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, neboť svědecké výpovědi ve spojení s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazy soudy hodnotily pečlivě a v souladu s jejich obsahem. V posuzované věci tak bylo postupováno podle procesních pravidel zakotvených v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a soudům prvního ani druhého stupně nelze cokoli vytknout. Obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena, již soud prvního stupně po vyčerpávajícím dokazování v rámci hodnocení jednotlivých důkazů reagoval i na obranu obviněného a srozumitelně vyložil, proč jí neuvěřil. Odvolací soud se v napadeném rozsudku důsledně vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, přičemž z podstatné části vycházel z úvah soudu prvního stupně, které doplnil o stěžejní argumenty k vyvrácení výhrad obviněného. Aniž by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku reagoval na úvahy, z nichž soudy obou stupňů vycházely při hodnocení provedených důkazů, v zásadě jen předložil vlastní náhled na své postavení či schopnosti provozovat činnost obou právnických osob včetně způsobu nakládání s jejich finančními prostředky.

Výhradu proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou měrou představivosti shledat v tvrzení obviněného o nenaplnění znaků omylu či zamlčení podstatných okolností. Jak přiléhavě zmínil státní zástupce ve svém vyjádření, jde však o znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli základních skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným. Proto se jí Nejvyšší soud nebude zabývat. Nicméně na uvedenou námitku obviněný navázal poměrně troufalou úvahou o odpovědnosti správního orgánu jako poskytovatele finančních příspěvků, o něž v posuzované věci šlo, a nedodržení povinné míry opatrnosti, což jako by zřejmě mělo obviněnému fakticky umožnit spáchání trestné činnosti. Tuto úvahu dále obviněný dovedl až do požadavku využít k případnému postihu prostředky správního práva ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že dokonce označil za nepřijatelné, aby v jeho případě došlo k vyvození trestní odpovědnosti za zjištěný skutek. Obviněnému rozhodně nelze přisvědčit v tom, že by jeho protiprávní jednání, jehož se dopouštěl po dobu téměř osmi, resp. čtyř roků, po které prostřednictvím vedoucí pozice ve spolku i obecně prospěšné společnosti využíval státní podporu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, neodpovídalo naplnění formálních znaků trestných činů, za něž byl odsouzen. Příslušným úřadům práce vykazoval nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, zasahoval též do účetní evidence, což vše mohlo přispět k zastírání kriminálního jednání, jež výrazně překročilo rámec porušování správních předpisů, naopak naplnilo všechny znaky obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Ze strany obviněného jde o příklad chybějící sebereflexe, již v podstatě završil v závěru svého dovolání, v němž deklamoval snahu napomáhat lidem, kteří jsou, stejně jako on, stiženi určitým omezením a nemohou tudíž najít plnohodnotné uplatnění na pracovním trhu. Taková proklamace obviněného je v příkrém rozporu s některými výpověďmi svědků, kteří popisovali jeho autokratické vystupování a například u M. P. použil i výhrůžku negativním posudkem, pokud by nevyhověla pokynu vracet část vyplacené mzdy. Není ani pochyb o tom, že obviněný se právě posuzovanou trestnou činností sám obohacoval, neboť celá řada zaměstnanců povinně odváděla jím určenou částku ze mzdy na jeho soukromý bankovní účet. Za takové situace skutečně nelze na jeho „dobročinné podnikání“ nahlížet jako na obětavou a záslužnou činnost ve prospěch sociálně slabších a zdravotně hendikepovaných osob, jak se snažil obviněný tvrdit v dovolání. Z hlediska hloubky kontrolní činnosti poskytovatele příspěvků nelze ve shodě s názorem státního zástupce ani vyloučit určitou důvěryhodnost, s níž odpovědní zaměstnanci mohli přistupovat k požadavkům právnických osob v situaci, kdy zřejmě byli obeznámeni s tím, že obě jsou řízeny nevidomou osobou, u níž předpokládali velkou míru solidarity a zájmu podporovat stejně hendikepované zaměstnance. Bohužel opak byl pravdou a protiprávní jednání obviněného lze v tomto ohledu vnímat jako typické zneužívání určitého typu sociální pomoci ze strany státu poskytované lidem s omezeným přístupem na trh práce. Zásada subsidiarity trestní represe má obecnou povahu a uplatňuje se vždy, i když se za spáchaný čin dovodí u pachatele trestní odpovědnost, tj. jestliže jde o společensky škodlivý případ a nepostačuje vyvodit jen odpovědnost pachatele podle jiných, mimotrestních právních předpisů. K tomu může dojít jen výjimečně, pokud posuzované protiprávní jednání vykazuje velmi nízkou míru společenské škodlivosti, u něhož i při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty trestného činu není důvod uplatnit trestní odpovědnost pachatele. O takový případ však v posuzované věci rozhodně nešlo. Naopak, jak vyhodnotily soudy obou stupňů a Nejvyšší soud jen stručně připomněl některé zásadní okolnosti, skutek obviněného, jímž po dobu několika let prostřednictvím nepravdivých údajů předstíral využívání státní finanční podpory ve prospěch vytvoření pracovního místa a zaměstnávání zdravotně postižených osob, ačkoli tak činil jen ve velmi omezeném rozsahu, rozhodně nelze posoudit jako méně společensky škodlivý. Obviněný dokonce systém využíval k vlastnímu obohacení a způsobil škodu převyšující pět milionů Kč, navíc ještě hodlal způsobit další škodu téměř dva miliony Kč. Nejde tudíž o natolik výjimečný případ, který by se vymykal ostatním činům podobného charakteru, a k postihu obviněného by postačovalo využití mimotrestních sankcí. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud v podrobnostech může odkázat na své stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

Žádnou relevanci nelze přiznat ani poměrně nejasné výhradě obviněného proti výroku o náhradě škody, neboť evidentně směšoval zjištění výše skutečně způsobené a zamýšlené škody ve výroku o vině a určení rozsahu povinnosti způsobenou škodu, resp. její část nahradit v rámci adhezního řízení. Nejvyšší soud potvrzuje zcela správnou úvahu odvolacího soudu vyjádřenou v bodě 38. napadeného rozsudku o zvýhodňujícím přístupu soudu prvního stupně k obviněnému při stanovení způsobené škody, kterou měly představovat poskytnuté příspěvky v jejich celém rozsahu, neboť oběma obviněným právnickým osobám neměly být vůbec vypláceny z důvodu nesplnění podmínek a poskytování nepravdivých údajů. Díky procesnímu postupu ve prospěch obviněného v této otázce bylo také jeho protiprávní jednání posouzeno podle mírnějšího ustanovení, než jaké na ně dopadalo, neboť skutkem byla fakticky způsobena škoda velkého rozsahu [§ 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], jako okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby u trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku s trestní sazbou od pěti do deseti let odnětí svobody [nyní § 212 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026]. Uvedená nesprávnost ovlivnila i výrok o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu, jak rovněž vyložil odvolací soud v bodě 43. svého rozsudku. Samotná námitka obviněného je formulována jako nerespektování ustanovení občanského a též správního práva bez jakékoli bližší argumentace či důvodů, z jakých se takového pochybení měly soudy dopustit, proto na ni rovněž nebude Nejvyšší soud blíže reagovat, neboť není jeho úkolem spekulovat o záměru dovolatele. Jak bylo vyloženo v rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. V dovolání je vždy nutné konkrétně tvrdit existenci vytýkané vady a rovněž vysvětlit, v čem, případně proč, mělo k vytýkanému pochybení dojít. Nelze například odkazovat na předchozí podání či vyjádření dovolatele v předcházejících stadiích trestního řízení, a to ani v závěrečných řečech před soudem prvního či druhého stupně.

Jak již bylo konstatováno úvodem této části usnesení, Nejvyšší soud vyhodnotil námitky obviněného tak, že věcně neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, neboť jsou založeny jen na zpochybnění skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování před soudy prvního a druhého stupně. Současně obviněný zopakoval některé části své dosavadní obrany, na niž soudy ve svých rozhodnutích reagovaly a důsledně se s ní vypořádaly.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný i přes formální odkaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.