102.\tAvšak ani přes tuto dovolatelem důvodně vytýkanou vadu nepřistoupil Nejvyšší soud ke kasaci napadeného rozhodnutí, a to opětovně vzhledem k využití ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Rovněž v této části totiž dospěl k závěru, že případné nové projednání věci by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné CETTUS, a. s. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti připomíná, že účastenství na trestném činu se v souladu s § 24 odst. 2 tr. zákoníku posuzuje podle stejné trestní sazby jako protiprávní jednání hlavního pachatele. Obdobně jak bylo vysvětleno již v bodě 97. výše, v případě nového rozhodování o otázce trestu by i zde bylo potřeba zohlednit další prodloužení trestního řízení, aniž by k němu přispěla sama obviněná CETTUS, a. s. Při zvážení povahy, intenzity a případných důsledků, jež mohlo výše popsané pochybení odvolacího soudu vyvolat, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato vada nevyžaduje zásah do pravomocného soudního rozhodnutí a další oddalování konečného výsledku trestního řízení. Navíc je vhodné připomenout, že samotná obviněná CETTUS, a. s., akceptovala své správné, nejvyšším státním zástupcem požadované, odsouzení soudem prvního stupně a nevyužila svého práva podat řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.
103.\tStejně tak platí, že otázka výkladu pravidel přičitatelnosti jednání osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. obviněné právnické osobě podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena (viz např. výše citované usnesení sp. zn. 7 Tdo 1199/2015), a není tedy po právní stránce zásadního významu. Byla tudíž splněna i druhá zákonná podmínka pro postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
D. 3. K otázce zadání veřejné zakázky za „jinak nevýhodnou cenu“ ve smyslu § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
104.\tVýhradu nejvyššího státního zástupce, podle které mělo být jednání obviněných Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., právně posouzeno také podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou. Přestože odvolací soud ve svém rozsudku nijak blíže nevysvětlil, proč na rozdíl od soudu prvního stupně ve svých závěrech „vypustil“ tuto právní kvalifikaci skutku pod bodem 3., Nejvyšší soud má za to, že ve věci učiněná skutková zjištění neobsahují ani náznak toho, že by veřejná zakázka měla být zadána za nepřiměřeně vysokou či jinak nevýhodnou cenu, a neodpovídá tomu ani výsledek dokazování. Z žádné konkrétní skutkové okolnosti nevyplývá, že by sdružení Metrostav nabídlo v zadávacím řízení nevýhodnou cenu. V popisu skutku je výslovně uvedeno, že obvinění jednali v úmyslu zajistit sdružení Metrostav nejvýhodnější nabídku, což podle daného skutkového stavu znamenalo, že toto sdružení mělo přednostně k dispozici zadávací dokumentaci a v průběhu zadávacího řízení mu byly sdělovány informace, které neměli k dispozici žádní jiní (potenciální) dodavatelé, a sdružení Metrostav tak mělo ve srovnání s jinými uchazeči výhodnější pozici. Takto mělo být dosaženo zamýšleného a společnou dohodou předpokládaného výsledku spočívajícího v tom, že vybraným dodavatelem se stane sdružení Metrostav. Součástí popisu skutku pod bodem 3. výroku o vině přitom není žádná okolnost, která by mohla vést rozumně k závěru, že jmenovaný dodavatel získal veřejnou zakázku za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu. Nejvyšší státní zástupce prosazoval v dovolání své stanovisko, podle něhož v posuzované trestní věci došlo k naplnění znaků základní skutkové podstaty podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v té variantě, že na základě dohody s jiným uchazečem (dodavatelem) byla vyvíjena činnost směřující k zadání veřejné zakázky za „jinak nevýhodnou cenu“. Podle dovolatele tedy nešlo o alternativu spočívající v nepřiměřeně vysoké ceně, nýbrž o cenu „jinak nevýhodnou“. Naplnění tohoto alternativního znaku spatřuje dovolatel ve vytvoření takové nabídkové ceny, která byla dodavatelem uměle vykonstruována v rámci nezákonné dohody mezi soutěžiteli, tudíž v rozporu se zákonnými podmínkami zadávacího řízení s popřením soutěžního charakteru veřejného zadávání. Takový široce pojatý výklad znaku „cena jinak nevýhodná“ nicméně nebylo možné akceptovat.
105.\tOdborná literatura k tomuto znaku skutkové podstaty § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uvádí, že cenou jinak nevýhodnou je cena, která je sice obecně přiměřená, ale spočívá například v nevýhodných formách způsobu její úhrady nebo doby placení ze strany zadavatele (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3417). Jiná nevýhodnost ceny než její nadhodnocení, jež charakterizuje nepřiměřeně vysokou cenu, tedy musí mít zcela konkrétní projev, který se zadavatele negativně dotýká, a také úzkou vazbu na konkrétní finanční podmínky plnění. Nelze ji spatřovat ve zjištěných nezákonných machinacích se zadávacím řízením, neboť ve vztahu k ceně a s ní přímo spjatými dalšími okolnostmi je takové zjištění příliš neurčité a zároveň vzbuzuje spíše dojem, že její nevýhodnost bude vycházet opět z jejího nedůvodného navýšení. Podle úvah přednesených v dovolání nejvyššího státního zástupce by v zásadě každá nabídková cena dodavatele, jež byla předložena zadavateli po předchozí manipulaci se zadáním veřejné zakázky či průběhem zadávacího řízení, byla cenou převyšující tzv. běžnou (obvyklou) cenu předmětu plnění. Při akceptování tohoto výkladu by se však zcela vytrácel smysl či účel zakotvení obou alternativních charakteristik ceny ve smyslu § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť by takto stanovená a „jinak nevýhodná cena“ byla vyčerpána znakem „nepřiměřeně vysoká cena“.
106.\tPodle Nejvyššího soudu nelze bez dalšího konstatovat, že při jakémkoli protiprávním průběhu zadávacího řízení bude vysoutěžená cena dodavatele, který se na pletichách při zadávání veřejné zakázky či v průběhu veřejné soutěže podílel, nevýhodná pro zadavatele jinak než svou výší, aniž by bylo poukázáno na konkrétní dopad takových machinací mezi samotnými soutěžiteli, případně v kooperaci se zadavatelem, do finančních podmínek plnění. Jiná nevýhodnost ceny zakázky, než že půjde o cenu nepřiměřeně vysokou (taková cena, která výrazně převyšuje cenu zakázky v čase a místě obvyklou za stejné dodávky, služby či stavební práce), musí tedy mít užší vztah k samotné ceně veřejné zakázky a způsobu jejího uhrazení. Takový závěr však není možno vyvodit ze samotného nedodržení postupu za rovných podmínek pro všechny uchazeče o veřejnou zakázku. Každý dodavatel totiž zpravidla konstruuje svou nabídkovou cenu se zřetelem k nákladům, které bude třeba vynaložit na realizaci předmětu plnění spolu s dosažením svého přiměřeného podnikatelského zisku. Nelze přitom automaticky předpokládat, že nabídka předem „dohodnutého“ vybraného dodavatele musí být pro zadavatele nevýhodná, aniž by byla zároveň zjištěna jakákoli protiprávní manipulace s určením výše nabídkové ceny.
107.\tV posuzované trestní věci veřejná žaloba nepředložila žádný důkaz, který by kromě zmanipulování zadávacího řízení ve prospěch sdružení Metrostav svědčil o tom, že nabídková cena, kterou toto sdružení předložilo, neodpovídala tzv. obvyklé ceně za provedení požadovaného plnění. Nebylo ani prokázáno, že by sdružení Metrostav byly poskytnuty jakkoli nestandardní a pro zadavatele nevýhodné podmínky, pokud jde o způsob úhrady ceny díla, dobu splatnosti a další okolnosti spojené s plněním zadavatele vůči dodavateli. Obžaloba v tomto ohledu fakticky ani netvrdila cokoli, co by mohlo vést k nepochybnému závěru o naplnění druhé alternativy znaku skutkové podstaty § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spočívající v „jinak nevýhodné ceně“. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nesdílí právní názor nejvyššího státního zástupce prosazovaný v jeho dovolání o potřebě rozšíření právní kvalifikace skutku pod bodem 3. výroku o vině ohledně obviněných Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., o trestný čin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
D. 4. K požadovanému právnímu posouzení podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
108.\tNejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku, jíž se nejvyšší státní zástupce ohledně obviněných Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., domáhal právního posouzení skutku pod bodem 3. výroku o vině také podle skutkové podstaty § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dospěl totiž k závěru, že skutkově relevantní část jednání, v rámci níž došlo k nabídce částky 1 milion Kč konkurenčnímu dodavateli za to, že se nebude nijak angažovat v zadávacím řízení, postihuje a plně vyčerpává skutková podstata trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení se skutkovou podstatou trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. K tomuto závěru vedly Nejvyšší soud následující úvahy.
109.\tNejvyšší soud v první řadě souhlasí s postupem Vrchního soudu v Praze, který jednání, jež původně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích posuzoval jako dva samostatné skutky (srov. skutky pod body 3. a 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), spojil do jediného společného skutku, a to vzhledem k totožnému následku, k němuž protiprávní jednání směřovalo. Prvotním cílem obviněných, který byl vytyčen již na počátku, bylo zvýhodnění sdružení Metrostav v zadávacím řízení na veřejnou zakázku „Realizace I. a II. etapy projektu Obnova součástí národní kulturní památky Hřebčín v Kladrubech nad Labem“. Zástupci zvýhodněného dodavatele získali od osob vystupujících na straně zadavatele přednostně zadávací dokumentaci, v průběhu zadávacího řízení jim byly poskytovány rovněž další informace, kterými nedisponovali žádní jiní dodavatelé a jež využívali ve svůj prospěch. V tomto ohledu lze zmínit například dřívější oslovení obchodních partnerů za účelem zajištění lepších podmínek budoucí spolupráce při realizaci veřejné zakázky. Osoby jednající v zájmu sdružení Metrostav tak od počátku sami svým aktivním jednáním přispívali k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty § 256 tr. zákoníku, neboť napomáhali k tomu, aby jim v zadávacím řízení byla zjednána výhoda.
110.\tVe výše uvedeném kontextu je pak nutno podle názoru Nejvyššího soudu nahlížet i na navazující jednání, jež mělo povahu aktivního úplatkařství. Toto jednání bylo vedeno snahou o eliminaci rizika nenaplnění výše popsaného společného cíle, který vznikl již na začátku spolupráce osob zapojených do trestné činnosti a zástupci sdružení Metrostav zde opětovně využívali informace, které měli o okruhu potenciálních zájemců účastnit se zadávacího řízení. Osoby vystupující za sdružení Metrostav přistoupili k přislíbení úplatku za účelem upevnění své výhodnější pozice, kterou již v zadávacím řízení měli vzhledem ke shora popsaným okolnostem. Nejvyšší soud připouští, že v obecné rovině nelze vyloučit jednočinný souběh trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku s trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku. Konkrétní skutkové okolnosti, jak byly shrnuty výše, nicméně umožňují posoudit popsané protiprávní jednání výlučně podle skutkové podstaty § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Obě citovaná ustanovení chrání fakticky stejný druhový objekt, kterým je mimo jiné zájem na řádném a zákonném provedení zadávacího řízení. Ochrana tohoto zájmu tak byla v posuzované trestní věci v dostatečné míře reflektována prostřednictvím trestného činu podle § 256 tr. zákoníku, přičemž korupční povaha jednání osob vystupujících za sdružení Metrostav byla přiléhavě zohledněna v právním posouzení skutku pod bodem 3. navíc podle skutkové podstaty trestného činu podplacení ve smyslu § 332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Rovněž z hlediska případné trestní sankce by eventuální použití ustanovení § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp. též ve spojení s odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení, bylo zcela bez významu, neboť nejpřísnější sazba určující výměru a druh trestu byla v posuzované trestní věci stanovena v § 212 odst. 6 tr. zákoníku, jež má shodné rozpětí trestu odnětí svobody jako v § 260 odst. 5 tr. zákoníku, tj. od pěti do deseti let. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud požadavek nejvyššího státního zástupce na rozšíření právní kvalifikace za opodstatněný.
D. 5. K výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu obviněnému Ing. Jiřímu Mottlovi
111.\tNejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou nejvyššího státního zástupce o tom, že by u obviněného Ing. Jiřího Mottla nebyly v posuzované trestní věci splněny podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku. Jak sám dovolatel předeslal, nešlo zde o situaci, v níž by se později projednávaná trestná činnost posuzovala podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest byl uložen podle mírnějšího ustanovení téhož zákona (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku a contrario; srov. rozhodnutí č. 6/2019 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud navíc nesouhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce, že by u obviněného Ing. Jiřího Mottla nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, k čemuž mělo fakticky dojít v důsledku použití § 44 tr. zákoníku.
112.\tNutno v této souvislosti poznamenat, že jmenovaný obviněný byl napadeným rozsudkem uznán vinným pokusem zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dále pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku a přípravou zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 7 a § 212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Základní formální podmínka pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, spočívající v tom, že pachatel se odsuzuje za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu, resp. pomoc k němu, proto nepochybně byla u všech trestných činů splněna.
113.\tPokud jde o naplnění dalších podmínek vyplývajících z výše citovaného ustanovení trestního zákoníku, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že soudy obou stupňů, jež se v otázce potrestání obviněného Ing. Jiřího Mottla fakticky shodly, jelikož oba u něho upustily od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, rozhodovaly na rozdíl od Nejvyššího soudu v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání, a mohly tak i pro účely rozhodnutí o trestu provést náležité dokazování a své rozhodnutí vynést pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Přestože si lze zajisté představit pečlivější vysvětlení úvah, jimiž byly oba soudy vedeny při hodnocení okolností významných pro ukládání trestu tomuto obviněnému, současně je možné akceptovat nosné důvody jejich rozhodnutí, jak jsou vyjádřeny především v bodě 196. rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 61. a 62. napadeného rozsudku, které není nezbytné v dovolacím řízení korigovat. Soud prvního stupně zohlednil především určitou míru sebekritického posunu v náhledu obviněného na spáchanou trestnou činnost, k němuž došlo v průběhu řízení před soudem, jeho aktivní přístup v průběhu celého trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání trestných činů. Přihlédl též k samotnému zapojení obviněného do protiprávního jednání, jež bylo motivováno pouze snahou o získání vyhlášené veřejné zakázky, jakož i k tomu, že obviněný se v mezidobí stal starobním důchodcem. Odvolací soud se s hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil a vyjádřil navíc svoje přesvědčení o tom, že již samotné trestní stíhání včetně mediálního zájmu významným způsobem zasáhlo do života obviněného.
114.\tNejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoli mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli, přičemž uvedené zmírnění může být kompenzováno též uložením vedlejšího trestu, například trestu zákazu činnosti nebo peněžitého trestu (viz rozhodnutí č. 28a/2020 Sb. rozh. tr.), který byl ostatně obviněnému Ing. Jiřímu Mottlovi dřívějším rozsudkem rovněž uložen, jak upozornil i odvolací soud v bodě 61. napadeného rozsudku.
115.\tAčkoli je třeba nejvyššímu státnímu zástupci přisvědčit, že postup soudů obou stupňů při rozhodování o trestu ukládanému obviněnému Ing. Jiřímu Mottlovi se může jevit jako vstřícný a benevolentní, nelze jej považovat za extrémně excesivní, neboť má přijatelnou míru opodstatnění s ohledem na individuální okolnosti, což oba soudy ve svých rozhodnutích zohlednily. Nejvyšší soud závěrem také připomíná, že ve své rozhodovací praxi v rámci dovolacího řízení zaujímá zdrženlivý postoj při posuzování druhu a výše trestních sankcí, které zvolily soudy prvního a druhého stupně. Samozřejmě vyjma případů, v nichž došlo ke zjevnému porušení hmotněprávního ustanovení a jde o vadu, k jejíž nápravě je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že v dovolacím řízení Nejvyšší soud rozhoduje na podkladě trestního spisu, neboť zásadně neprovádí v řízení o mimořádných opravných prostředcích dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1097/2022). Pokud se navíc nejvyšší státní zástupce snažil v dovolání relativizovat některé skutečnosti, k nimž soudy ve svém rozhodování přihlédly, například sebereflexi obviněného nebo jeho vyšší věk, Nejvyšší soud konstatuje, že jde rovněž o skutkovou otázku, do níž nemá tendenci zasahovat, neboť soudy i tento závěr učinily na základě osobního slyšení obviněného, jehož osobu i projev tak mohly bezprostředně hodnotit. Okolnost, že obviněný je nyní starobním důchodcem, přitom není bez významu ani podle názoru Nejvyššího soudu. Obviněný totiž nejenže nemůže pokračovat v páchání trestné činnosti, jíž se dopouštěl výlučně v rámci výkonu svého zaměstnání, ale fakticky už ani nemá možnost prokázat, že si dostatečně uvědomil nesprávnost svého počínání i důsledky s tím spojené. Nelze totiž pominout, že byl stíhán společně s více spoluobviněnými fyzickými i právnickými osobami, šlo o poměrně složitou trestní věc spojenou s obtížemi obstarat všechny důkazy, s čímž souvisela delší doba trvání přípravného řízení. Po podání obžaloby přináší rozhodujícím soudům poměrně velké, zejména organizační, obtíže samotné zajištění účasti nejen většího počtu obviněných a jejich obhájců, ale též svědků, znalců a samotné studium natolik obsáhlého spisového materiálu klade velké časové nároky jak na přípravu soudního projednávání, tak na jeho průběh. To vše si vyžádalo poměrně dlouhou dobu, po kterou trvalo celé trestní řízení, jež bylo zahájeno v roce 2013, přičemž rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen v dubnu roku 2023, což představuje deset let od spáchání zjištěného skutku. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu i tato okolnost přinesla obviněnému významnou zátěž, ale také prostor pro uvědomění si nutnosti respektovat stanovená pravidla nejen v rámci podnikání či zaměstnání, ale též v dalších situacích, které ve společnosti běžně nastanou. Nejvyšší soud tedy ve shodě se soudy obou stupňů má za to, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by se u obviněného Ing. Jiřího Mottla zcela minulo s výchovným účinkem působení trestu a podmíněný trest odnětí svobody spojený s peněžitým trestem dostatečně splnil i represivní složku trestní sankce. Ve vztahu k této námitce nejvyššího státního zástupce tedy považuje Nejvyšší soud jeho dovolání za nedůvodné.
V. Závěrečné shrnutí
116.\tNa základě všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněných obchodních společností Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., zjevně neopodstatněnými, proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání nejvyššího státního zástupce považoval Nejvyšší soud za částečně důvodné, avšak dospěl současně k závěru, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázky, které měly být z podnětu tohoto dovolání řešeny, nejsou po právní stránce zásadního významu. Při zohlednění doby, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti a délky trvání trestního řízení Nejvyšší soud upřednostnil zájem na zachování pravomocného soudního rozhodnutí před dalším prodlužováním řízení, jehož výsledek by znamenal jen nepatrné změny části výroku o vině a nelze očekávat, že by reálně došlo ke změnám výroku o trestu u jednotlivých obviněných, obzvláště v jejich neprospěch, což evidentně nejvyšší státní zástupce v odpovídající části svého dovolání zamýšlel. Za splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. proto Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. Své rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu