5 Tdo 868/2014 — Nejvyšší soud

5 Tdo 868/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:8. 10. 2014 Spisová značka:5 Tdo 868/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.868.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Daň Subjektivní stránka Dotčené předpisy:§ 254 odst. 1 bod 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 868/2014-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2014 o dovolání, které podal obviněný K. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 To 25/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 48/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. M. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 10 T 48/2013, byl obviněný K. M. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), a podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v postavení osoby samostatně výdělečně činné na dobu 1 roku a 6 měsíců. Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 To 25/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný K. M. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Romana Krmenčíka. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle obviněného nelze jeho jednání kvalifikovat jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, neboť nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku uvedeného přečinu. Primární dovolací námitka obviněného týkající se objektivní stránky spočívala v tom, že ze znění skutkové podstaty uvedeného přečinu vyplývá, že k jejímu naplnění je nutné porušit zákonem uloženou povinnost vést příslušnou dokumentaci, ovšem jemu je kladeno za vinu, že více než rok nevedl skladovou evidenci. Taková povinnost ale z ustanovení § 7b odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmu), ani z ustanovení § 100 odst. 3 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty), která jsou ve výroku o vině citována, nevyplývá. Je v nich jen obecně zakotveno, že daňový poplatník musí vést daňovou evidenci. Obviněný je toho názoru, že v příslušných právních předpisech musí být jednoznačně uvedeno, jaký konkrétní dokument, zápis či účetní kniha mají být vedeny, a jestliže v textu uvedených ustanovení zákona o dani z příjmů, resp. zákona o dani z přidané hodnoty není o povinnosti vést skladovou evidenci zmínka, není zřejmé, jakou konkrétní zákonnou povinnost měl porušit. S odkazem na blíže nespecifikované judikáty Nejvyššího správního soudu pak obviněný zdůraznil, že nepostačuje pouze obecně formulované porušení povinnosti vést řádně a průkazně evidenci majetku. K namítanému nedostatku subjektivní stránky obviněný zdůraznil, že daňovou a účetní agendu v rozhodném období zpracovávala externí daňová a účetní kancelář, nejprve v prvním pololetí 2009 CK daňová kancelář Rychnov nad Kněžnou a posléze v druhém pololetí ESOP Rychnov nad Kněžnou, takže byl v dobré víře, že veškerá povinná evidence je řádně vedena. Dále poukázal na to, že mu byla protizákonně prvně jmenovanou daňovou kanceláří zadržena účetní a daňová dokumentace, která byla posléze předána až správci daně, o čemž svědčí výpověď svědkyně Ing. H. L., a právě v důsledku této skutečnosti mu bylo znemožněno vést řádnou evidenci. Stav zásob proto obviněný musel v daňovém přiznání určit odhadem. Pokud by měl potřebné doklady k dispozici, mohl postupovat jinak. Je přesvědčen o tom, že učinil veškeré kroky, aby dostál svým daňovým povinnostem, o čemž svědčí i jeho spolupráce s daňovou poradkyní Ing. D. B. Od počátku na jeho straně absentoval úmysl ohrozit včasné a řádné vyměření daně, který ostatně nebyl v předmětném řízení ani prokázán. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1088/2012. Obviněný dále namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem „ultima ratio“, neboť mu byla na základě daňové kontroly doměřena jak daň z příjmu, tak daň z přidané hodnoty, a není tedy namístě věc řešit i v rovině trestně právní. Podle jeho mínění mu nemůže být kladen k tíži nezákonný postup CK daňové kanceláře, která mu zadržováním příslušné dokumentace způsobila problém s řádným podáním daňového přiznání. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 To 25/2014, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší státní zástupce se podle § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil k dovolání prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jana Mrlíka. Stran námitek obviněného týkajících se neexistence úmyslného zavinění především poukázal na skutečnost, že obviněný, ač je dlouhá léta podnikatelem a je si tak vědom svých povinností, přesto zcela úmyslně nevedl evidenci všech dokladů sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, jež bezpochyby zahrnuje skladovou evidenci. Tímto způsobem pak ohrozil řádné vyměření daně, která v konečném důsledku zkrácena byla, jak zjistil finanční úřad, jenž musel stav zásob ve firmě obviněného dopočítat. O naplnění subjektivní stránky daného přečinu ve formě úmyslu svědčí rovněž skutečnost, že obviněný do daňového přiznání uvedl toliko odhad množství zásob, tento údaj však byl evidentně nepravdivý. Z pohledu státního zástupce nelze přisvědčit ani námitce neexistence zákonné povinnosti vést konkrétní skladovou evidenci předmětných zásob. Podle § 7b odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů a § 100 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, je daňový subjekt povinen ke konci zdaňovacího období vést průkaznou evidenci svého obchodního majetku a do této kategorie spadají i předmětné zásoby firmy obviněného. K dovolací argumentaci obviněného týkající se vedení účetnictví a tvrzeného protizákonného zadržovaní účetní evidence ze strany daňové a účetní kanceláře, která měla mít za následek nemožnost vedení řádné evidence obchodního majetku obviněného, státní zástupce připomněl, že odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V dané věci rovněž není dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, neboť skutkové závěry mají v provedených důkazech oporu. K námitce porušení zásady ultima ratio s poukazem na skutečnost, že příslušné daně byly následně doměřeny na základě vykonané kontroly, státní zástupce uvedl, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.