5 Tdo 946/2015 — Nejvyšší soud

5 Tdo 946/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 9. 2015 Spisová značka:5 Tdo 946/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.946.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoník § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoník § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoník Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 1. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.2.2016IV.ÚS 367/16prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto21.7.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 946/2015-47 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2015 o dovoláních obviněných I. J. , M. B. , Ing. J. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 4 To 321/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 154/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmíta j í. O d ů v o d n ě n í : Obvinění I. J. , M. B. a Ing. J. Z. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 91 T 154/2012, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod III. výroku o vině). Uvedeného trestného činu se dopustili ve stručnosti tím, že obviněný I. J. jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, a obviněná M. B. jako jednatelka obchodní společnosti DEFAL, s. r. o., která byla také registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty, za aktivní účasti obviněné Ing. J. Z. , podnikající jako fyzická osoba - účetní poradce, po předchozí dohodě s cílem snížit daňový základ pro výpočet daně z přidané hodnoty a daně z příjmů u daňového subjektu obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., zahrnuli v době od června do září 2010 do účetnictví obou výše zmíněných daňových subjektů, za které jednali, dvanáct fiktivních faktur (přesně specifikovaných ve výroku o vině) o dodávce neexistujícího zboží, konkrétně náhradních dílů k automobilům, jehož dodavatelem měla být obchodní společnost DEFAL, s. r. o., a odběratelem obchodní společnost JAPO - autodoprava, s. r. o., a následně podali daňová přiznání příslušnému správci daně a neoprávněně snížili daňovou povinnost obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., o 732 260 Kč na dani z příjmů a o 770 797 Kč na dani z přidané hodnoty, takže celkem poškodili Českou republiku o 1 503 057 Kč. Za tento trestný čin byl obviněný I. J. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 4 roků. Obviněná M. B. byla podle stejných ustanovení trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let a obviněná Ing. J. Z. k trestu odnětí svobody na 26 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let. Pro úplnost je na místě uvést, že citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných pro jiné skutky. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podali obvinění I. J. , M. B. a Ing. J. Z. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 4 To 321/2013 tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. Všichni tři jmenovaní obvinění napadli usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě dovoláním. Obviněný I. J. tak učinil prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Hladíka a svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tvrzením, že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože rozsudek soudu prvního stupně trpěl vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný primárně namítl absenci příčinné souvislosti mezi jednáním, které je mu kladeno za vinu, a škodlivým následkem v podobě zkrácení daně. Skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle něj nevypovídají o tom, že fiktivní účetní doklady, které obvinění vystavili a zahrnuli do účetnictví obou daňových subjektů, byly podkladem pro podaná daňová přiznání. Chybějící vazba mezi vyhotovováním faktur a jejich zařazením do účetnictví obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., na straně jedné a obsahem přiznání k dani z příjmů právnických osob a dani z přidané hodnoty na straně druhé, přitom není jen formální chybou v popisu skutku. Obviněný poukázal na to, že ani znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Mgr. Jarmila Leinová, z jejíhož posudku soudy vycházely, nezkoumala účetnictví daňového subjektu, ale jen daňová přiznání a účetní doklady, které zadavatel posudku - policejní orgán označil za fiktivní. Částky na těchto daňových dokladech pak mechanicky odečetla ze základu daně uvedeného v daňových přiznáních, tím stanovila nový základ daně a z něj vypočetla údajně správnou výši daňové povinnosti obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o. Druhá dovolací námitka se týkala toho, že k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku dochází až okamžikem nesprávného vyměření daně nebo podobné povinné platby a nikoli podáním daňového přiznání obsahujícího nesprávné údaje. V posuzované věci navíc podle obviněného nelze konstatovat ani to, že v podaných daňových přiznáních byly zohledněny fingované účetní doklady, takže skutek mohl být nanejvýš posouzen jako příprava ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, a ta není trestná. Na podporu svého názoru obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1978, sp. zn. 11 Tz 68/78, publikovaný pod č. 28/1979-II., III. Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Obviněný dále brojil proti tomu, že soudy nižších stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty se v případě prodeje zboží v podstatě přenáší z jednoho subjektu na druhý, takže vystavení fiktivních faktur má za následek, že sice odběratel zaplatí na dani méně, ale dodavatel naopak má daňovou povinnost vyšší, takže stát není celkově na dani nijak krácen. Podle něj měly být do popisu skutku zahrnuty i okolnosti, za kterých dodavatel daň z přidané hodnoty přiznal na výstupu. V případě daně z příjmů sice nelze takto jednoduchý vztah daňových povinností mezi dodavatelem a odběratelem konstatovat, ovšem i zde zvýšení daňového základu na straně dodavatele hraje svou roli při výpočtu zkrácení daně u odběratele, a proto soudy nepostupovaly správně, když z popisu skutku vypustily okolnost zvýšení daňové povinnosti dodavatele v důsledku příjmů plynoucích mu z fiktivních faktur. Skutečná výše škody z „daňového podvodu“ podle obviněného musí být stanovena jako celkové snížení příjmu státu na dani a nelze ji vnímat jen z pohledu daňové povinnosti odběratele. V návaznosti na předchozí námitku uplatnil obviněný také výhradu vůči subjektivní stránce činu. Konstatoval, že úmysl pachatele musí směřovat nikoli k nesprávnému vyměření daně ale přímo k jejímu zkrácení, což ale v dané věci prokázáno nebylo. Dovolací námitky obviněného směřovaly i proti tomu, že soudy opřely svůj závěr o zkrácení daně z přidané hodnoty o skutečnost, že fakturované zboží nebylo nikdy dovezeno do skladů obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o. Podle daňových předpisů ale není stanovena povinnost fyzické držby zboží získaného z titulu kupní smlouvy. Obviněný připomněl ustanovení § 21 odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), podle kterého se dnem uskutečnitelného zdanitelného plnění při prodeji zboží rozumí den jeho dodání, který ale nemusí být totožný s fyzickým převzetím zboží odběratelem, protože podle ustanovení § 409 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době spáchání skutku, je nutné dodáním rozumět převedení vlastnického práva na odběratele, ke kterému může dojít jako v tomto případě již samotným uzavřením kupní smlouvy. Dále poukázal na ustanovení § 72 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého nárok na odpočet této daně vzniká plátci okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat, tedy dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Z doslovného znění § 72 odst. 2 písm. a), b) citovaného záko