5 Tvo 88/2001 – Nejvyšší soud

5 Tvo 88/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2001 stížnost obžalovaného P. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 7 Ntv 5/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 8/2000, a rozhodl t a k t o : Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se z podnětu stížnosti obžalovaného P. D. napadené usnesení z r u š u j e a Nejvyšší soud České republiky znovu rozhoduje o návrhu předsedy senátu Krajského soudu v Plzni na prodloužení vazby ze dne 29. 5. 2001 tak, že podle § 71 odst. 3 tr. řádu se vazba obžalovaného P. D. p r o d l u ž u j e do 31. října 2001. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001 sp. zn. 7 Ntv 5/01 byla podle § 71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba obžalovaného P. D. do 31. 12. 2001. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě obžalovaný P. D. prostřednictvím svého obhájce stížnost. V jejím odůvodnění upozornil na zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni, přičemž podle názoru obžalovaného ho ze spáchání skutků, pro které je stíhán, neusvědčuje žádný důkaz. Stejný výsledek obžalovaný předpokládá i po novém projednání věci před krajským soudem a v této souvislosti poukazuje na některé důkazy. Obžalovaný dále zpochybňuje existenci vazebního důvodu, neboť nebyl zjištěn žádný signál o jeho snaze skrývat se nebo opustit území České republiky, obžalovaný má kde bydlet, může se zdržovat u své bývalé manželky, dosud vedl řádný život, nedopouštěl se trestné činnosti a sám má zájem na objasnění věci, protože trestné činy kladené mu za vinu nespáchal. Obžalovaný rovněž poukázal na svůj nepříznivý zdravotní stav, který mu podle jeho názoru neumožňuje ukrývání. Z uvedených důvodů tedy navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a své propuštění z vazby. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného je částečně důvodná. Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a příslušné části řízení, jež mu předcházelo, z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného P. D. byl podán dne 29. 5. 2001, tj. včas, při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v § 71 odst. 6 tr. řádu, když dvouletá doba vazby ve smyslu § 71 odst. 3 tr. řádu uplynula dnem 22. 6. 2001. Návrh podal předseda senátu Krajského soudu v Plzni, tedy osoba k tomu oprávněná podle § 71 odst. 5 tr. řádu, neboť v době podání návrhu probíhalo řízení právě před uvedeným soudem. Do vazby byl vzat obžalovaný P. D. usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. Nt 79/99, které bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno a nahrazeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 8 To 275/99, přičemž byly shledány důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. Vazba byla započítána ode dne 22. 6. 1999. O vazbě obžalovaného bylo v přípravném řízení i v řízení před soudem opakovaně rozhodováno, přičemž nyní je obžalovaný ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Obžalovaný P. D. je sám stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a spolu s dalšími dvěma osobami též pro trestný čin rvačky podle § 225 odst. 1, 2 tr. zák., pro které byla na něj podána obžaloba u Krajského soudu v Plzni dne 19. 5. 2000. Tento soud o podané obžalobě rozhodoval v hlavním líčení a svým rozsudkem ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 33 T 8/2000, obžalovaného P. D. zprostil obžaloby pro oba uvedené trestné činy. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného byl tento rozsudek v celém rozsahu zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 7 To 168/2000, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to se závaznými pokyny k tomu, v jakých směrech má být dokazování doplněno. Poté krajský soud pokračoval v hlavním líčení, které naposledy odročil na den 22. 8. 2001 za účelem výslechu některých svědků. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného popsány v návrhu předsedy senátu na prodloužení vazby a v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu. Vrchní soud v Praze rozhodl v napadeném usnesení v zásadě v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného P. D. prodloužil na dobu přesahující dva roky. S jeho rozhodnutím se Nejvyšší soud ztotožnil jak pokud jde o trvání vazebního důvodu, tak ohledně splnění předpokladů k prodloužení vazby, byť nikoli ve všech směrech. Důvod vazby obžalovaného P. D. podle § 67 písm. a) tr. řádu byl dostatečně vyložen již v odůvodnění dřívějších rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o vazbě tohoto obžalovaného. Od jejich vydání se situace nijak nezměnila v tom směru, že by se snad vazba stala bezpředmětnou. I podle názoru Nejvyššího soudu nadále existují okolnosti, které odůvodňují u obžalovaného trvání obavy z jeho možného útěku nebo skrývání se, aby se tím trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, protože mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Přestože zatím nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu obžalovaného P. D., k jeho námitkám nutno v tomto směru znova připomenout, že je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, dokonce je zde u něj podezření ze spáchání jednoho z nejzávažnějších trestných činů (tj. vraždy), jímž měla být způsobena smrt poškozeného. Za závažnější ze stíhaných trestných činů pak zákon stanoví možnost uložení trestu odnětí svobody od deseti do dvanácti let (§ 219 odst. 1 tr. zák.). Zdůraznit je třeba též skutečnost, že obžalovaný P. D. je v posuzované věci stíhán pro dva násilné úmyslné trestné činy a pro další takový trestný čin spočívající ve vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. byla na něj v jiné trestní věci dne 1. 3. 2001 podána obžaloba k Okresnímu soudu Plzeň-město. Za těchto okolností a s přihlédnutím k charakteristice společenského prostředí, k němuž podle zjištění soudu prvního stupně obžalovaný (spolu s ostatními obžalovanými) měl patřit, skutečně nelze vyloučit hrozbu z jeho útěku či skrývání se, a to navzdory tvrzením obžalovaného učiněným v tomto směru v podané stížnosti. Pokud obžalovaný P. D. v podané stížnosti upozorňuje na důkazní situaci vyplývající z obsahu výpovědí některých svědků a ze znaleckých posudků, nemohl Nejvyšší soud akceptovat význam těchto námitek pro další trvání důvodu vazby obžalovaného. Ze spisového materiálu především vyplývá zatím dostatečně důvodné podezření, že obžalovaný P. D. se mohl dopustit trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestného činu rvačky podle § 225 odst. 1, 2 tr. zák., jak je mu to kladeno za vinu podanou obžalobou, a toto podezření nebylo zcela vyvráceno ani důkazy dosud provedenými před soudem prvního stupně, resp. ani rozhodnutím odvolacího soudu. Nejvyšší soud však k tomu připomíná, že v tomto řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby nemůže předjímat rozhodnutí soudů nižších stupňů o vině obžalovaného P. D. a není oprávněn posuzovat, zda obžalovaný skutečně spáchal žalovaný trestný čin či nikoli. To je věcí soudu prvního stupně, který tak učiní na základě výsledků nového hlavního líčení, popřípadě i soudu druhého stupně, bude-li rozhodovat o opravných prostředcích. Rozhodnutím o vazbě tedy není nijak presumováno rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného, protože tyto otázky budou předmětem samostatného posuzování nezávisle na skutečnosti, zda se obžalovaný nachází ve vazbě či nikoli. Primárním účelem vazby jako zajišťovacího institutu totiž je, aby byl obžalovaný k dispozici orgánům činným v trestním řízení pro úspěšné a co nejrychlejší provedení úkonů trestního řízení a případně i pro výkon uloženého trestu, bude-li pravomocně odsouzen. Na druhé straně vazba má obžalovanému zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaný tímto způsobem již skutečně počínal, ale postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je zatím u obžalovaného P. D. z výše uvedených důvodů opodstatněná. Argumentem pro případné propuštění obžalovaného P. D. z vazby nemůže být ani jeho zhoršený zdravotní stav, na nějž se odvolává v podané stížnosti, neboť je povinností vězeňské služby zajistit mu zdravotní péči ve vězeňském zdravotnickém zařízení (§ 18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů) a v případě potřeby též v léčebném zařízení mimo vězeňskou službu (§ 18 odst. 5 cit. zákona). Rozhodnutí o způsobu a místu léčení je ovšem v pravomoci příslušných lékařů a vězeňské služby, ale nikoli orgánů činných v trestním řízení. Proto zdravotní stav obžalovaného, pokud nemá vliv přímo na existenci vazebních důvodů, jako je tomu i v posuzovaném případě, není hlediskem, k němuž by se mohlo přihlížet při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení o