5 Tz 163/2001 — Nejvyšší soud

5 Tz 163/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2001 Spisová značka:5 Tz 163/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.163.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 674/01 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tz 163/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. října 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o : Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e b y l . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 1999), kterého se dopustil tím, že v úmyslu trvale se vyhnout výkonu vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení nenastoupil dne 3. 10. 1977 do 12.00 hod. vojenskou základní službu, jak mu bylo uloženo doručeným povolávacím rozkazem OVS Karviná, který dopisem vrátil zmíněné OVS, odvolávaje se na svůj dlouhodobý pracovní závazek. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením k jeho výkonu do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. Citovaný rozsudek nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně dne 17. 12. 1977, přičemž celý uložený trest obviněný vykonal (po zápočtu vazby) dnem 9. 11. 1979. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo z podnětu žádosti obviněného J. K. rozhodnuto tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se výše uvedený rozsudek téhož soudu zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a zrušují se i všechna další rozhodnutí obsahově navazující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 9. 1990. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, se obviněnému J. K. podle § 269 odst. 1 tr. zák. ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. K odvolání obviněného J. K. byl rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, zrušen rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. Rtvo 9/90, a při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, se podle § 24 odst. 1 tr. zák. upouští od potrestání obviněného. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 3 odst. 1 a § 269 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na citované odsuzující rozhodnutí a na rozhodnutí, kterými došlo k soudní rehabilitaci obviněného J. K. Dále reprodukoval obsah zákonných ustanovení, v nichž spatřuje porušení zákona, a obsah ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Podle ministra spravedlnosti bylo důvodem k odmítnutí vojenské služby u obviněného J. K. jeho náboženské přesvědčení a jeho čin, pro nějž byl stíhán, tak měl směřovat k uplatnění základního práva zaručeného ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv a takový čin byl údajně v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný čin. Ve stížnosti pro porušení zákona vyslovil ministr spravedlnosti přesvědčení, že u obviněného J. K. se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, a přestože Ústava ČSSR z roku 1960 tuto svobodu formálně zaručovala, ustanovení norem nižší právní síly ji prakticky likvidovala. Ministr spravedlnosti rovněž poukázal na ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a je toho názoru, že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině. Smyslem rehabilitačních zákonů je podle názoru ministra spravedlnosti rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí a hájili tak svá základní práva a svobody. Ministr spravedlnosti se domnívá, že samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního zákona, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když nikoli ve smyslu ryze trestně právním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Výrok o vině J. K. trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. považuje ministr spravedlnosti s ohledem na § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jako výrok učiněný v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská a politická práva zaručená ústavou. Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení včetně obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a aby dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu a sám ve věci rozhodl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství, obviněnému i jeho obhájci s tím, že mají právo se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit. Příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona a navrhl, aby jí bylo vyhověno. Obviněný, který se vyjádřil prostřednictvím svého obhájce, rovněž souhlasil se stížností pro porušení zákona, navrhl její určitou modifikaci, pokud jde o to, v jakých ustanoveních byl porušen zákon, odvolal se na jeden z nálezů Ústavního soudu a citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž mělo být rozhodnuto o právu na odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a poukázal na svůj dlouhodobý pracovní závazek v dolech, který podle jeho názoru bránil v tom, aby byl povolán k výkonu vojenské služby. Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona a poté, co přihlédl k citovaným vyjádřením k ní, přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností: Nejvyšší soud považuje za nezbytné především zdůraznit, že z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumával zákonnost napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, kterým bylo rozhodnuto o účasti obviněného J. K. na soudní rehabilitaci. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda uvedený soud postupoval v souladu s ustanoveními § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Jde zejména o posouzení, zda soud rozhodoval o soudní rehabilitaci z podnětu oprávněné osoby (§ 5 zákona o soudní rehabilitaci), zda přezkoumával rozhodnutí podléhající soudní rehabilitaci (§ 4 zákona o soudní rehabilitaci) a zda byl důvod ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí (§ 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci), a pokud tomu tak bylo, zda zde neexistoval jiný důvod a zda nebylo třeba zrušit přezkoumávané rozhodnutí v jiném rozsahu, než jak to učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v napadeném usnesení. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že o soudní rehabilitaci bylo rozhodováno n