Nejvyšší soud 7 Tdo 607/2026 – Přečin podvodu

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 2. 2026, č. j. 16 T 77/2025-371, byl obviněný L. M. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za uvedený přečin a za přečin podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (správně: podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku) ve znění účinném do 31. 12. 2025, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2024, č. j. 7 T 39/2024-1401, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Pro výkon trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Olomouci včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 podrobně popsaných pod body 1-4 výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že v období od začátku listopadu 2023 do 24. prosince 2023 na různých místech v Praze vylákal od několika poškozených pod nepravdivou záminkou pronájmu bytu a ubytování celkem 99 800 Kč.

Odvolání obviněného do výroku o trestu Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2026, č. j. 8 To 60/2026-404, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i), m) tr. ř. Dovolání zaměřil do výroku o trestu. Namítl porušení práva na spravedlivý proces pro nesprávnou aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, a rozpor s novelou trestního zákoníku (zák. č. 270/2025 Sb.) účinnou od 1. 1. 2026. Připomněl, že podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 bylo možno uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest, zatímco v odpovídajícím ustanovení § 209 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 je uvedena pouze sankce jeden rok až pět let odnětí svobody. Právní úprava účinná do 31. 12. 2025 byla tudíž pro obviněného příznivější, neboť připouštěla uložení peněžitého trestu, který mohl být obviněnému uložen vedle trestu odnětí svobody, což by mohlo mít vliv na druh trestu nebo na výměru trestu odnětí svobody. Soudy přitom použití zákona ve znění účinném od 1. 1. 2026 neodůvodnily. Napadené rozhodnutí i odsuzující rozsudek jsou tak zatíženy hmotněprávní vadou, čímž jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Obviněný dále namítl nesprávné posouzení zahlazení odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 1 T 107/99, a přihlédnutí k tomuto odsouzení jako k okolnosti, jež byla zohledněna při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odvolací soud sice toto dřívější odsouzení při hodnocení osobnosti obviněného neakcentoval, nepřistoupil však ke změně druhu či výměry trestu. Obviněný uzavřel, že výrok o trestu je v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a uvedený extrémní rozpor dosahuje i ústavněprávní roviny. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozhodnutí jemu předcházející, věc přikázal odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a rozhodl o propuštění obviněného na svobodu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání připomněl, že namítaná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem. Uložený trest není v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Ačkoliv se odvolací soud neztotožnil s úvahami soudu prvního stupně ohledně důsledků zahlazeného odsouzení obviněného, lze konstatovat, že výměra trestu odnětí svobody byla stanovena v souladu se zákonem. Obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest mimo zákonem stanovenou sazbu. Dřívější i současná právní úprava umožňovala uložení peněžitého trestu samostatně i vedle trestu odnětí svobody. Státní zástupce však konstatoval, že soudy při ukládání trestu postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trest měl být uložen podle dřívějšího zákona, když pozdější není pro obviněného příznivější. Tato obviněným nastolená právní otázka však není po právní stránce zásadního významu, neboť byla v minulosti judikatorně vyřešena rozhodnutím publikovaným pod č. 24/2011 Sb. rozh. tr., a meritorní projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Vyjádření státního zástupce bylo zasláno dovolateli k případné replice, ten však na ně – ani po prodloužení lhůty na jeho žádost – nereagoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř je třeba uvést, že obviněnému byl uložen trest, který co do druhu zákon připouští a který co do výměry je v rámci zákonem stanovené trestní sazby. Obviněný ostatně námitky v tomto směru nevznesl, přičemž námitka, že výrok o trestu je v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe, pod tento dovolací důvod nespadá.

Námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, anebo i nesprávná aplikace ust. § 2 odst. 1 tr. zákoníku (viz níže). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1019/2023).

Výjimečný zásah dovolacího soudu do výroku o trestu je nutný v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Výše uvedené ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout, jestliže se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat. Jádrem námitek obviněného bylo právě to, že uložený trest považoval za nepřiměřený a domáhal se uložení trestu mírnějšího.

Souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců rozhodně není excesivně přísným trestem, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe a odůvodňoval zásah dovolacího soudu do výroku o trestu. Trest odnětí svobody byl vyměřen nad dolní hranicí zákonné trestní sazby a soudy jeho uložení náležité odůvodnily, včetně závěru, že jej bylo nutno i s přihlédnutím k ust. § 55 odst. 2 tr. zákoníku ukládat jako nepodmíněný.

Pokud jde o zahlazené odsouzení z roku 1999, odvolací soud v odst. 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, že trest uložený v posuzované věci je přiměřený bez ohledu na to, že nepovažuje za vhodné ono dřívější již zahlazené odsouzení akcentovat při posuzování osobnosti obviněného (ač to obecně přípustné je). Pokud obviněný naznačuje, že jakákoli korekce úvah o trestu provedená odvolacím soudem musí automaticky vést ke snížení trestu, jde o názor zjevně nesprávný. Důvodem zrušení výroku o trestu pro jeho nepřiměřenost [§ 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.] může být jen závěr odvolacího soudu, že po zhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, případně též § 55 odst. 2 tr. zákoníku, je uložený trest nepřiměřený. Takový závěr odvolací soud v posuzované věci neučinil.

Námitka nesprávné aplikace ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítl, že trest mu neměl být ukládán podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2026 (tj. ve znění novely č. 270/2025 Sb.), nýbrž podle zákona účinného do 31. 12. 2025.

Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Obviněný se mýlí ve svém závěru, že právní úprava účinná do 31. 12. 2025 byla pro něj příznivější, neboť připouštěla uložení peněžitého trestu, který mohl být obviněnému uložen vedle trestu odnětí svobody. Ve skutečnosti se totiž zmíněnou novelou trestního zákoníku pro obviněného v namítaném směru nic nezměnilo, neboť jak podle zákona účinného do 31. 12. 2025, tak podle zákona pozdějšího bylo možné za posuzovaný trestný čin uložit jak trest odnětí svobody na jeden rok až pět let, tak i peněžitý trest, a to jak každý z těchto trestů jako samostatný (jediný), tak oba vedle sebe. Vyplývá to zejména z ustanovení § 67 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nic na tom nemění fakt, že podle zákona účinného do 31. 12. 2025 byl takový čin právně kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3, tr. zákoníku, zatímco podle zákona účinného od 1. 1. 2026 by byla namístě právní kvalifikace podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku.

Námitka obviněného týkající se aplikace ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku nicméně je částečně důvodná z toho hlediska, že souhrnný trest měl být obviněnému uložen za posuzovaný přečin a za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2024, č. j. 7 T 39/2024-1401, tedy podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Jde však pouze o formální vadu rozsudku, která nemohla mít vliv na druh a výměru uloženého trestu. Nastala tedy situace, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). V uvedené variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzovaném případě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu tudíž platí to, co bylo uvedeno k ostatním dovolacím důvodům.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., o čemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.