Nejvyšší soud 7 Tdo 631/2026 – Přečin maření spravedlnosti

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 12. 2025, č. j. 10 T 59/2025-796, byl obviněný P. A. uznán vinným přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 roků. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Zároveň byl obviněný části obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn.

Jako přečin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Benešově skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný ve dvou občanskoprávních řízeních vedených u Okresního soudu v Benešově, v nichž měl postavení žalovaného, ve dnech 12. 5. 2023 a 5. 6. 2023 a v trestním řízení konaném policejním orgánem Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Benešov, služby kriminální policie a vyšetřování, pro podezření z trestného činu zpronevěry dne 5. 9. 2023 jako podstatné důkazy předložil soubor listin specifikovaných ve výroku o vině, které byly opatřeny podpisy Jana Wiedemanna a kterými prokazoval předání peněžních částek Janu Wiedemannovi, ačkoli věděl, že podpisy na těchto listinách nejsou pravými podpisy Jana Wiedemanna.

Odvolání obviněného podané proti odsuzující části rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2026, č. j. 13 To 33/2026-838, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podstatou námitek obviněného bylo tvrzení, že nevěděl o tom, že podpisy Jana Wiedemanna na listinách, které předložil soudu a policejnímu orgánu, nejsou jeho pravými podpisy. Poukázal na svou výpověď, v níž vysvětlil, že listiny mu již podepsané předal sám Jan Wiedemann. V této spojitosti uvedl, že se může jednat o úmyslně zkomolené podpisy samotného Jana Wiedemanna, a zdůraznil, že Jan Wiedemann věděl, proč po něm obviněný předání předmětných listin požaduje, a že v případě sporu se jimi bude bránit. Obviněný vytkl, že soudy odmítly provést důkazy navrhované za tím účelem, aby bylo vyvráceno jeho autorství sporných podpisů a potvrzena jeho obhajoba, že o nepravosti podpisů nevěděl. Namítl, že právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným, soudy nesprávně vyvozovaly z toho, že chtěl civilní soud a orgány činné v trestním řízení uvést v omyl, a z toho, že již samotný obsah listin neodpovídal pravému stavu věcí. Zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka Jana Wiedemanna, a to tím, že v pozadí věci byl konflikt, který vůči němu vyvolali jeho bývalí obchodní partneři Jan Wiedemann a R. H. s cílem zbavit ho dohodnutého podílu na zisku ze společného podnikatelského projektu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Benešově a aby přikázal Okresnímu soudu v Benešově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o skutková zjištění, obviněný nenamítl nic, co by obsahově odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že námitky proti právnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vyvozoval z jiného skutkového stavu než z toho, který zjistily soudy. Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu než důvodu uvedeného v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Obviněný v dovolání nijak nespecifikoval konkrétní skutková zjištění, která by měla být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Neuvedl nic v tom směru, obsahu kterých důkazů by měla skutková zjištění soudů zjevně odporovat a v čem by měl zjevný rozpor spočívat. Podstatou jeho námitek byl nesouhlas s tím, jak učiněná skutková zjištění soudy interpretovaly ve vztahu k otázce naplnění zákonného znaku trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku vymezeného tak, že o předložených listinných důkazních prostředcích „věděl, že jsou padělané“. To ovšem nezakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jím je zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.

Procesní nepoužitelnost důkazů obviněný nenamítal. Vytkl neprovedení navrhovaných důkazů, čímž měl na mysli výslech svědka R. D. a zkoušku svého písma. Tyto důkazy soudy odmítly provést z důvodu nadbytečnosti, což lze plně akceptovat.

Podle obviněného bylo navrhovanému svědkovi známo, za jakých okolností a proč předmětné listiny obviněný začal po Janu Wiedemannovi požadovat a že mu je následně Jan Wiedemann předal. Otázka namítaného předání listin byla spolehlivě objasněna výpovědí svědka Jana Wiedemanna, kterou soudy hodnotily v souladu s jejím obsahem, považovaly ji za věrohodnou, přičemž vysvětlily její logickou návaznost na okolnosti, za nichž obviněný listiny použil jako důkazní prostředky.

Předložené listiny svým obsahem vesměs osvědčovaly, že v průběhu doby od 22. 12. 2020 do 2. 6. 2022 obviněný postupně předal ve 25 případech Janu Wiedemannovi jako jednateli obchodní společnosti Apartment Benešov, s. r. o., desetitisícové až statisícové peněžní částky v hotovosti. Z okolností celé záležitosti je patrno, že jde o částky, které obviněný předtím vybral z bankovního účtu společnosti, a to na základě generální plné moci k zastupování společnosti (plnou moc obdržel od Jana Wiedemanna). V občanskoprávním řízení před soudem a v trestním řízení, které konal policejní orgán, bylo spornou otázkou to, zda skutečně došlo k předání příslušných částek, což svědek Jan Wiedemann vyloučil, přičemž zároveň popřel, že by podepsal listiny osvědčující převzetí a že by tyto listiny sám poskytl obviněnému. Z této výpovědi svědka Jana Wiedemanna soudy vycházely a vzaly ji za podklad svých zjištění.

Jednotlivé případy předání peněžních částek nejsou doloženy žádnými autentickými doklady vystavenými v době, kdy k předání mělo dojít, a opatřenými pravými podpisy. Jinak je zřejmé, že takové doklady ani neexistují a že listiny, které posléze předložil obviněný, byly vytvořeny dodatečně a byly opatřeny falešným podpisem Jana Wiedemanna. To, že nejde o pravé podpisy Jana Wiedemanna, bylo bez pochybností prokázáno znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Smyslem námitek obviněného bylo prezentovat věc tak, že doklady mu podstrčil sám Jan Wiedemann, aby pak mohl namítat, že podpisy na dokladech nejsou jeho pravými podpisy. Tato konstrukce je svou krkolomností očividně nereálná. Jestliže Jan Wiedemann ve sporu s obviněným zastával stanovisko, že obviněný mu příslušné peněžní částky nepředal, stačilo mu toto prostě jen tvrdit a poukazovat na to, že o předání nejsou žádné doklady. Dodatečné vytvoření dokladů o tom, že k předání došlo, a opatření takových dokladů vlastními zkomolenými podpisy, tak aby se později dala namítat jejich nepravost, by z hlediska Jana Wiedemanna postrádalo logiku, protože by nutně bylo spojeno s rizikem, že jeho podpisy by nakonec mohly být uznány za pravé. Při důkladném a kvalifikovaném znaleckém zkoumání totiž lze prokázat, že autorem podpisu je osoba, která se snažila svůj vlastní podpis zkomolit. Namítaný postup Jana Wiedemanna by neměl žádnou logiku, neboť Jan Wiedemann by tak vytvářel důkazy obsahově svědčící proti němu samotnému, a to s nejistou perspektivou, že budou posléze uznány za zfalšované.

Pokud jde o zjištění, že Jan Wiedemann doklady osvědčující převzetí peněžních částek obviněnému nepředal, lze souhlasit s tím, že soudy toto zjištění opřely o výpověď svědka Jana Wiedemanna a že nebylo třeba v tomto ohledu provádět žádné další dokazování.

Zkouškou písma chtěl obviněný prokázat, že sám není autorem sporných podpisů. Soudy v tomto ohledu správně konstatovaly, že podstatnou skutečností je to, že sporné podpisy nejsou pravými podpisy Jana Wiedemanna, a nikoli to, kdo je jejich skutečným autorem. Neprovedený navrhovaný důkaz se tedy netýkal rozhodného skutkového zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jemuž obsahově odpovídaly námitky ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, která je odlišná od skutkových zjištění soudů a kterou se snaží dovoláním prosadit. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku o vině, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Takové námitky obviněný vznesl jen částečně a okrajově, navíc bez jakéhokoli opodstatnění, zatímco těžiště jeho námitek se obsahově s uvažovaným dovolacím důvodem míjí.

Přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo v řízení před soudem nebo v trestním řízení předloží listinný důkazní prostředek, který má podstatný význam pro rozhodnutí, o kterém ví, že je padělaný, v úmyslu, aby byl použit jako pravý.

Uplatněnými námitkami se obviněný snažil zpochybnit naplnění zákonného znaku „ví, že je padělaný“, míněn předložený listinný důkazní prostředek. Skutková zjištění, z nichž soudy vyvodily naplnění tohoto zákonného znaku, spočívala v tom, že byla vyvrácena obhajoba obviněného, podle které mu listiny již podepsané předal sám Jan Wiedemann, dále že obviněný byl jedinou osobou, která mohla mít zájem na opatření listin předložených následně v občanskoprávním soudním řízení a v trestním řízení, a konečně že tyto listiny si opatřil obviněný bez jakékoli součinnosti s Janem Wiedemannem. Z takto vymezených skutkových okolností soudy učinily logický závěr, podle něhož obviněný věděl, že podpisy Jana Wiedemanna jsou zfalšované.

Námitky, které obviněný učinil nejpodstatnějším obsahem dovolání, nebyly založeny na žádné argumentaci v tom smyslu, že by naplnění zmíněného zákonného znaku nevyplývalo ze skutkového stavu, jak ho zjistily soudy. Nesouhlas s právním posouzením skutku obviněný primárně vyvozoval ze své vlastní skutkové verze založené na tvrzení, že listiny mu opatřené svým podpisem předal sám Jan Wiedemann. Takto koncipované námitky nejsou dovolacím důvodem.

Na skutkový stav, jak ho zjistily soudy, byly vázány pouze námitky, podle nichž soudy nesprávně vyvozovaly naplnění znaků trestného činu ze zjištění, že obsah listin byl nepravdivý, tj. že k předání peněz nedošlo, a že obviněný se snažil uvést v omyl soud v občanskoprávním řízení a orgány činné v trestním řízení. V této souvislosti obviněný uvedl, že o tom, zda listina je padělaná, rozhoduje její provedení v technickém smyslu, a nikoli její obsah co do pravdivosti. Tyto námitky jsou sice důvodné, avšak na správnost výroku o vině, pokud jde o právní posouzení skutku, nemají vliv.

Listiny, které obviněný předložil jako důkazní prostředky, byly padělané tím, že na nich byl falešný podpis Jana Wiedemanna. Povaha těchto listin jako padělků jinak nebyla podmíněna jejich obsahem. Jestliže je listina padělkem např. proto, že je opatřena falešným podpisem, pak na této její povaze nic nemění ani případná okolnost, že listina jinak pravdivě osvědčuje nějakou skutečnost.

Lze konstatovat, že soudy nad rámec zákonných znaků přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku zahrnuly do svých úvah o právním posouzení skutku i zjištění, že k předání peněz Janu Wiedemannovi nedošlo, ačkoli tato okolnost neměla v uvažovaném ohledu žádný význam. Tím ale není správnost právního posouzení skutku jako přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku nijak dotčena, neboť povaha předložených listin jako padělků vyplývá z toho, že byly opatřeny falešnými podpisy Jana Wiedemanna.

Dovolání obviněného v části, v níž se opírá o námitky, které obsahově odpovídají ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.