Nejvyšší soud 7 Tdo 637/2026 – Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 1 T 20/2025, byl obviněný M. Č. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 600 Kč, tj. 18 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Uvedeného přečinu se obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 10. 7. 2023 ve 23:30 hodin v důsledku porušení ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, jako řidič osobního vozidla Volkswagen Bora v obci XY při vjíždění na kruhový objezd ze směru od XY, oproti zákonné povinnosti vymezené dopravní značkou "P4-Dej přednost v jízdě!" nedal přednost v jízdě po kruhovém objezdu jedoucímu na motocyklu značky Suzuki řidiči – poškozenému D. K. Poškozený v důsledku náhlé reakce na pohyb vozidla úhybným manévrem a přidáním akcelerátoru sice zabránil střetu vozidel, nicméně v důsledku toho následně najel na ochranný vyvýšený ostrůvek, čímž došlo ke ztrátě stability motocyklu, následnému vjetí mimo levou část pozemní komunikace a nárazu do oplocení pozemku čp. XY. Přitom poškozený utrpěl zranění spočívající ve zlomenině dolní části páté záprstní kosti levé horní končetiny s drobným meziúlomkem a s otokem a krevní podlitinou v měkkých tkáních v oblasti páté záprstní kosti a uzavřené zlomenině čtvrté a páté nártní kosti pravé dolní končetiny pod hlavičkami bez většího posunu úlomků s otokem a krevní podlitinou v rozsahu měkkých tkání v oblasti zlomenin s nutným umístěním sádrové dlahy v oblastech zlomenin, což si mimo jiné vyžádalo následný chirurgický zákrok týkající se jeho levé horní končetiny s nutností hospitalizace od 19. 7. 2023 do 21. 7. 2023 a s pracovní neschopností od 19. 7. 2023 do 29. 9. 2023, neboť byl i ve větší míře omezen v pohybu a odkázán na pomoc přítelkyně a rodičů, a to zejména s osobní hygienou, ale především ani nemohl vykonávat své zaměstnání.

Rozhodnutí soudu prvního stupně následně napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 11 To 46/2026, tak, že ho podle 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě, dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Na úvod zrekapituloval průběh trestního řízení. Uvedl, že soudy rozhodovaly ve věci dvakrát, a to Okresní soud v Náchodě poprvé odsuzujícím rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 1 T 20/2025, který byl k jeho odvolání zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 11 To 151/2025. Odvolací soud dal v tomto rozhodnutí obhajobě za pravdu stran potřeby zajištění znaleckého posudku z oboru dopravy. Krajský soud v Hradci Králové si byl vědom možných obtíží, a to s ohledem na mezitím proběhlé stavební úpravy v místě dopravní nehody, přesto vyjádřil přesvědčení, že lze provést znalecké zkoumaní k tomu, zda byl možný průběh nehodového děje tak, jak byl popisovaný obviněným, poškozeným a svědkyní P. V. Proto byl přibrán znalec Ing. David Jaška, který však soudu prvního stupně sdělil, že po prostudování spisového materiálu, provedení místního šetření a zvážení všech zásadních skutečností (nejsou známy konečné polohy vozidel, nedošlo ke kontaktu daných vozidel, odlišné výpovědi účastníků dopravní nehody atd.) není schopen vypracovat objektivní a technicky přijatelnou analýzu nehodového děje a následně odpovědět na zadané otázky. Okresní soud v Náchodě přesto podruhé rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 1 T 20/2025, o jeho vině s tím, že se nedomnívá, že by se dostal do stavu důkazní nouze. Při shodné důkazní situaci jako při vyhlašování rozsudku dne 26. 3. 2025, doplněné o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, uzavřel, že se dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku.

Podle obviněného tak soudy učinily závěr o jeho vině, přestože provedené důkazy neodstranily pochybnosti, a tím vznikl zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Soudy ignorovaly odborné vyjádření znalce, který konstatoval, že závěr o vině obviněného z dostupných materiálů nemůže učinit. Soud si vytvořil vlastní laický závěr o nehodovém ději, což je nepřijatelné, neboť z prohlášení znalce vyplývá, že důkazy neumožňují objektivně určit viníka. Soud prvního stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu a vydal v rozporu se zásadou in dubio pro reo odsuzující rozsudek. Krajský soud poté nedostatky neodstranil a ve svém rozhodnutí se nemožnosti znalecky určit viníka vůbec nevěnoval. Závěr o existenci nedbalostního zavinění je vadný, neboť nevyplývá ze skutkových zjištění a z provedených důkazů. Současně okresní soud neobjektivně hodnotil výpověď svědkyně P. V., která celou situaci popsala v podstatě jako obviněný, avšak okresní soud z její výpovědi dovodil skutečnosti svědčící spíše v jeho neprospěch. Krajský soud přitom ve svém rozhodnutí ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 11 To 151/2025, v bodě 8 dospěl ke zcela jinému hodnocení výpovědi svědkyně, než jak ji hodnotil ve svém rozhodnutí ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 11 To 46/2026.

Obviněný je přesvědčen, že pokud existují dvě nebo více verzí nehodového děje a technicky nelze potvrdit ani jednu, soud ho měl osvobodit. Výpověď poškozeného označil za izolovanou a neověřenou. Nesouhlasil rovněž s posouzením výpovědi svědkyně P. V. jako nevěrohodné. Provedené důkazy musí soudy hodnotit objektivně. Závěry obou soudů jsou tedy nesprávné, neboť jsou vyvozeny z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Soudy při svém rozhodování vůbec nezvažovaly, že ke způsobení škodlivého následku mohlo dojít i bez jeho zavinění, a to pouze vlastním přičiněním poškozeného.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů a sám ho zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný shledával naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy patrně chtěl uplatnit i dovolací důvod podle písm. m) téhož ustanovení. Dále uvedl, že obviněný opakoval obhajobu, kterou uplatnil již před okresním soudem a shrnul ji ve svém odvolání. S jeho námitkami se vypořádaly soudy dříve ve věci činné v odůvodnění svých rozhodnutí, a to soud prvního stupně v bodech 12 až 14 a odvolací soud v bodu 8. Konstatoval, že důkazní situace byla v této věci pro obžalobu složitá. Skutek byl zpočátku šetřen jako přestupek a toto řízení bylo ukončeno odložením. Trestní stíhání bylo zahájeno s více než ročním odstupem. Nebyla známa ani poloha vozidel, a nakonec bylo v mezidobí změněno i uspořádání křižovatky. Znalec z oboru dopravy nebyl schopen vypracovat znalecký posudek pro absenci objektivních podkladů. S ohledem na uplatněný dovolací důvod státní zástupce dodal, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný však tímto způsobem dovolání nepostavil, ale tvrdil, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neboť neodstranily rozumné pochybnosti ohledně skutkových zjištění, čímž vznikl zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů. V daném případě nic nenasvědčuje ani tomu, že by byla tato zásada porušena, neboť soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obhájkyně obviněného setrvala na námitkách uplatněných v dovolání, které stále považuje za důvodné a neztotožnila se se závěry uvedenými státním zástupcem. Vyjádřila přesvědčení, že se soudy nesprávně vypořádaly s důkazní situací. Za nesprávný považovala postup krajského soudu, který zprvu požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy a kritizoval hodnocení výpovědi svědkyně P. V. a ve svém dalším rozhodnutí, poté, co znalecký posudek nebylo možno vypracovat, přesto neshledal ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně žádné logické vady. Ve věci obviněného měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byť viz i dále bod 15 tohoto usnesení], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě, kterou obviněný výslovně namítl, tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod., a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

K tomu je namístě upřesnit (jak rovněž správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), že, byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry, zmíněný důvod bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Dále je namístě i dodat, že dovolání, byť tedy argumentačně může – za užití zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – svojí podstatou směřovat i proti závěrům či údajným pochybením soudu prvního stupně, formálně jím lze napadnout pouze rozhodnutí soudu odvolacího (příp. stížnostního). Pokud tedy obviněný své dovolání výslovně směřoval i proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě, je dílem (což opět nemá relevantní dopady na níže uvedené závěry) nepřípustné.

K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud nejprve uvádí, že obviněný své námitky postavil na obdobných tvrzeních jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek. Námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy ve věci činné.

Jejich těžiště pak spočívalo zejména ve zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování v hlavním líčení, zejména po zrušení prvního ve věci vydaného rozsudku, vyplývajících z údajně nesprávného hodnocení důkazů, z nichž, při objektivní nemožnosti znalce vypracovat znalecký posudek z oboru dopravy (a tedy určit viníka dopravní nehody), při řádném (tedy jiném, než učinily soudy) hodnocení výpovědi poškozeného a svědkyně P. V. a při zohlednění principu in dubio pro reo neměl být shledán vinným.

Touto svojí argumentací však obviněný, byť v konečném důsledku formálně tvrdil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., primárně dovozoval nesprávné hodnocení důkazů a domáhal se hodnocení jiného (a z toho vyplývajících jiných, pro jeho odsouzení nedostatečných skutkových zjištění). Dovolání však nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení [tj. ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Na existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Tedy, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný (včetně hodnocení věrohodnosti svědka), neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022 a další). V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

Nicméně nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že oba ve věci činné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, i jejich hodnocení. Již soud prvního stupně dostatečně a logicky odůvodnil, proč uvěřil konzistentní výpovědi poškozeného v tom smyslu, že na kruhovém objezdu reagoval na jízdu (resp. včasné nezastavení) vozidla obviněného, a to svým úhybným manévrem, jímž sice zabránil střetu vozidel, avšak v jeho důsledku došlo k pádu, nárazu jeho motocyklu do plotu a potažmo vzniku jeho zranění. Tato výpověď pak nestála osamoceně, ale byla podporována dalším ve věci provedeným důkazem, a to dílem výpovědi svědkyně P. V. v té části, v níž popisovala příjezd obviněného (a její, neboť seděla ve voze vedle obviněného na místě spolujezdce) ke kruhovému objezdu a následné zastavení jejich vozidla, a to stran pozdního brzdění, které vyvolalo v poškozeném dojem, že obviněný nezastaví vůbec. Přitom soud podrobně popsal, o jaké rozhodné momenty výpovědi svědkyně zde šlo, byť jinak byla obsahově v zásadě shodná s výpovědí obviněného (tedy obsahově byla tato výpověď dílem souladná s tvrzeními obviněného, tedy vyznívající v jeho prospěch – nicméně v tomto rozsahu cíleně, viz až absurdní tvrzení svědkyně, která měla obviněného při nájezdu na kruhový objezd informovat, že zprava nic nejede; a dílem jako nesouladná, vyznívající v jeho neprospěch – což celkově vzato není nijak výjimečná situace, proto se i odvolací soud v konečném důsledku s argumentací okresního soudu, jako s objektivní, ztotožnil). Pokud jde o znalecký posudek z oboru doprava, Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Náchodě jeho vypracování zadal znalci Ing. Davidu Jaškovi (okresní soud tak zjevně respektoval pokyn Krajského soudu v Ostravě), který však po prostudování spisového materiálu a šetření na místě nehody konstatoval nemožnost jeho objektivního vypracování. Přímým závěrem znalce však jistě nemohl být závěr o vině obviněného, jak tvrdil obviněný v dovolání, neboť otázka viny je otázkou právní a je pouze na trestním soudu, aby na základě provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů – případně zahrnujícího i znalecký posudek, aniž by však byl takový požadavek nutný, viz zásada volného hodnocení důkazů – vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí o vině obviněného v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jinak řečeno, dovození viny obviněného není zásadně a bez dalšího spojeno s vypracováním znaleckého posudku (byť je to např. u dopravních nehod a znaleckých posudků z oboru doprava obvyklé). Jestliže tedy odvolací soud ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 11 To 151/2025, dal soudu prvního stupně doplnit dokazování, bylo jeho povinností tak učinit, avšak samozřejmě bude-li to reálně možné (odvolací soud může obdobně uložit soudu prvního stupně např. vyslechnout svědka, který ovšem pokud v mezidobí zemře, pak rovněž takový důkaz nebude proveden). Nebude-li to naopak možné, je jistě navazující relevantní možností závěr o důkazní nedostatečnosti (nouzi), o aplikaci zásady in dubio pro reo a o zproštění obviněného obžaloby, avšak zásadně nejde o alternativu jedinou, nutnou a bezvýjimečnou – může být totiž také namístě, zejména s přihlédnutím k dalšímu doplnění dokazování, které již bylo dostupné, nebo s přihlédnutím k doplnění hodnocení již dříve provedených důkazů, i dovození viny, pokud je důkazně a argumentačně dostatečně podložena. K tomu je potřeba na okraj pro posuzovaný případ i doplnit, že otázky, které měly být podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 11 To 151/2025, znalci položeny (bod 6.), byly ve své podstatě i zodpovězeny – zcela obecná dopravnětechnická možnost průběhu skutkového děje v tom smyslu, jak to uváděli obviněný i poškozený, totiž jistě nebyla soudy vyloučena (avšak pro konkrétní věc byla nicméně potvrzena varianta tvrzená poškozeným); otázka pořadí vjetí vozidel na kruhový objezd pak byla v zásadě nesporná, stejně jako to, kdo měl přednost v jízdě.

Jestliže obviněný vznesl námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, úzce související s principem presumpce neviny, Nejvyšší soud doplňuje, že jde o procesní námitku, která rovněž není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Navíc tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

Námitky obviněného tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ať už ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], neboť obviněný ani netvrdí, že by skutková zjištění podkládající jeho vinu nebyla vůbec z provedeného dokazování dovoditelná (k tomu viz zejména výpověď poškozeného), ale tvrdí, že při – podle jeho názoru – řádném hodnocení důkazů a za dovození jejich nedostatečnosti, nebylo taková skutková zjištění možné učinit – což je ovšem tvrzení, které se se zmíněným dovolacím důvodem míjí.

Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného se míjejí jak s uplatněnými, tak i s jakýmikoliv jinými dovolacími důvody podle § 265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.