Nejvyšší soud 7 Tdo 674/2026 – Dovolání

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 1 T 10/2021, byli obvinění uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k povaze dovolací argumentace Nejvyšší soud nebude rekapitulovat výrok o trestu, neboť by to nemělo pro řízení o dovolání význam.

Uvedeného trestného činu se měli obvinění zkráceně a zjednodušeně dopustit tím, že obviněná právnická osoba N. V. a obviněný E. D. jako její jednatel a ředitel v rámci její činnosti a v její prospěch v období nejméně od 20. 1. 2017 do 8. 6. 2020 objednávali, nakupovali, nabízeli a prodávali veřejnosti prostřednictvím e-shopu, webových stránek, inzerce a kamenné prodejny předměty s podobiznami představitelů nacionálně socialistického hnutí z období 30. a 40. let 20. století, zejména hrnky, trička, popelníky, kalendáře a reprodukce kreseb na plátně, a dále publikovali, nabízeli a prodávali knižní díla a manifesty nacionálně socialistického hnutí, přičemž museli vědět, že tímto jednáním mohou uvádět ve známost a šířit symboly a ideologii nacistického hnutí a zároveň neonacistického hnutí působícího v České republice, které na nacistické hnutí navazuje a jehož základními prvky jsou rasismus, antisemitismus, princip vůdcovství, negativní postoj vůči demokracii a kapitalismu, zaměření proti menšinám, zejména Romům, a směřování k politickému systému založenému na institucionalizované nerovnosti podle nacionální, etnické nebo rasové příslušnosti, přičemž pro ten případ byli s tímto následkem srozuměni.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění i státní zástupce odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 13. 3. 2026, sp. zn. 7 To 80/2026, odvoláním obviněných vyhověl a podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc Úřadu Městské části Praha XY k řízení o přestupku, neboť podle jeho názoru nešlo o trestný čin.

Proti odvolacímu rozhodnutí podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř.

Ve svém dovolání nejvyšší státní zástupkyně nejdříve rekapitulovala dosavadní trestní řízení, a především argumenty odvolacího soudu, které označila za nepřesvědčivé a neucelené. Konkrétně pak zaprvé uvedla, že závěry obsažené v odvolacím rozhodnutí týkající se nenaplnění znaků objektivní stránky trestného činu (konkrétně znaku hnutí), pro který uznal obviněné vinnými soud prvního stupně, vyplývají z chybného výkladu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, uveřejněného pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr., stejně jako z přehlédnutí navazující judikatury Nejvyššího soudu. Poté, co nejvyšší státní zástupkyně shrnula tento aktuální judikaturní i doktrinální přístup k výkladu znaku hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku, zejména uvedla, že ačkoli v České republice v době skutku už v zásadě neexistovaly organizované skupiny zastávající hodnoty nacistického hnutí, nadále byl tento znak naplněn, neboť jednání obviněných vedlo k podpoře nadále existujícího neonacistického hnutí, navazujícího na myšlenky a hodnoty hnutí nacistického. Byť je uvedené hnutí dnes neformální a neorganizované, což je však podle nejvyšší státní zástupkyně pro dnešní hnutí tohoto typu už v podstatě pravidlem, není takový stav překážkou pro naplnění uvedeného znaku. K tomu nejvyšší státní zástupkyně také připojila, že samotná okolnost, že některé hnutí není aktivní v České republice, ale případně v cizině, rovněž jeho naplnění nevylučuje. Na více místech odkázala na rozhodnutí soudu prvního stupně i na tam uvedený důkazní podklad.

Dále pokud pak jde o závěry odvolacího soudu týkající se nenaplnění znaků subjektivní stránky, jsou nejen nesprávné, ale především zcela nepodložené. Nejvyšší státní zástupkyně především upozornila, že obviněný musel vzhledem ke svému vzdělání vědět o povaze a ideologických cílech hnutí, k jehož podpoře svou činností přispíval, stejně jako musel vědět, že v době skutku existovala různá neonacistická hnutí, jejichž zástupci mohli mít o jím poskytované zboží zájem a které svou činností mohl podpořit. Nejvyšší státní zástupkyně tak dovodila, že obviněný, přesněji obvinění jednali alespoň v nepřímém úmyslu, jak v obecné rovině v těchto typech případů naznačuje i shora uvedené stanovisko Nejvyššího soudu. Odkázala rovněž na mediální vyjádření obviněného svědčící o jeho údajné neúctě k právnímu řádu České republiky.

Nakonec nejvyšší státní zástupkyně namítla, že skutek měl být kvalifikován nejen jako zvlášť závažný zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak uvedl soud prvního stupně, ale také jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jak se domáhal ve věci dříve činný státní zástupce v obžalobě a v odvolání. Jednání obviněných totiž naplnilo znak hrubé neslušnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku a představovalo velmi hrubé porušení zásady občanské morálky vyvolávající pobouření a rozhořčení, stejně jako vyjadřovalo hlubokou neúctu k obětem nacistických zločinů. Na závěr pro úplnost také uvedla, že jednočinný souběh shora uvedených trestných činů není vyloučen, k čemuž i odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako kterákoli další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněným byla poskytnuta možnost se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřit. Této možnosti obvinění využili a prostřednictvím svého obhájce se s obsahem dovolání neztotožnili. Společně uvedli, že dovolání je zjevně neopodstatněné, neboť nerespektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k pojmu hnutí, zaměňuje pojem hnutí s pojmem ideologie, stejně jako zaměňuje historický nacismus za konkrétní současné hnutí. Existence takového hnutí na území České republiky v době skutku přitom nebyla prokázána, přičemž ani nebylo prokázáno, že by takové hnutí existovalo alespoň v cizině, když už se na tuto druhou alternativu dovolání upínalo. Zdůraznili, že pouhá komerční distribuce předmětů a publikací s tematikou tzv. Třetí říše nemůže bez dalšího představovat podporu či propagaci hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku, ani neprokazuje úmysl takové hnutí podporovat nebo propagovat. Současně uvedli, že jejich jednání nenaplňovalo ani znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nešlo o jednání násilné, rušivé ani způsobem předpokládaným zákonem zasahující do veřejného pořádku.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Ty lze v této kombinaci naplnit za podmínky, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v důsledku čehož tento soud nesprávně a bez naplnění příslušných podmínek rozhodl o postoupení věci jinému orgánu (což je relevantní v této věci), případně o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, nebo o schválení narovnání.

Pod takto uplatněné dovolací důvody byla podřaditelná námitka nejvyšší státní zástupkyně, podle které odvolací soud neměl postoupit věc správnímu orgánu s odůvodněním, že nejde ani o trestný čin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ani o trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je důvodná v části týkající se právní kvalifikace prvně zmíněného trestného činu, naopak stran dovození spáchání druhého trestného činu v jednočinném souběhu se s ní Nejvyšší soud neztotožnil.

Pokud jde o první z uvedených kvalifikací, odvolací soud neakceptoval závěry soudu prvního stupně, konkrétně neshledal naplnění znaku hnutí a, byť velmi stručně, subjektivní stránky související skutkové podstaty.

První část dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně spočívala v námitce, podle které v době spáchání skutku, tedy v letech 2017 až 2020, existovalo neonacistické hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku, ač odvolací soud tvrdil opak. Tato námitka je důvodná.

K této námitce Nejvyšší soud v rovině obecných východisek vysvětluje, že hnutím ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě, např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod. (stanovisko uveřejněné pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.). Existence takového konkrétního hnutí musí být prokázána výsledky provedeného dokazování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019). To však neznamená, že by musela být prokázána konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání národnostní rasové, náboženské či třídní zášti. Existující hnutí v tomto smyslu může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.), pokud využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Pro předmětné hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické symboly, jako jsou typicky vlajka hitlerovského Německa s hákovým křížem (svastikou) nebo pozdrav šikmo vztyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty (tzv. hajlování), které se staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé a nacismus je s nimi dodnes spojován, stejně jako v řadě zemí později rozšířené a stále existující jeho různé odnože, tedy neonacismus (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 914/2014). K tomu je vhodné doplnit, že není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či neofašistických organizací, pokud jsou prokázány alespoň okolnosti shora uvedené (rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.).

Po zvážení těchto základních východisek a po prostudování obsahu trestního spisu, zejména rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a tam obsažených skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněných dovolacích důvodů vázán, došel Nejvyšší soud k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou dostatečným podkladem pro hmotněprávní závěr o naplnění znaku hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku.

V rovině skutkových zjištění Nejvyšší soud uvádí, že z dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně vyplynuly poznatky o tom, že jednání obviněných vedlo k propagaci tzv. neonacismu, který myšlenkově navazuje na historický nacismus. Pokud jde o existenci tohoto hnutí v době skutku (srov. zmíněné stanovisko uveřejněné pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.), z dalšího dokazování, zejména pak z výpovědi soudního znalce (ze znaleckých posudků přitom soud prvního stupně vycházel) prof. JUDr. PhDr. Miroslava Mareše, Ph.D. (zejména body 27, 28, 32 a 47 prvostupňového rozhodnutí) vyplynulo, že členská základna neonacistických hnutí v době skutku sice nebyla na území České republiky početně silná (lze spekulovat o stovkách až několika tisících aktivistech), ale nebyla vymizelá, přičemž byly dány dílčí struktury, byť zároveň nelze říct, že by byly sjednocovány jedinou zastřešující a snadno identifikovatelnou organizací. Tito lidé se sdružovali a setkávali mimo veřejnou pozornost, ale také na určitých demonstracích, avšak především byli aktivní na internetu, kde se dokonce zcela otevřeně tito zastánci neonacismu hlásí k původním nacistickým symbolům, jako je například svastika. Za tímto účelem přitom byla zřízena i specializovaná internetová fóra. Ze znaleckého dokazování tak vyplynulo, že „neonacistická scéna stále existuje, jen není tak silná“. Podobně i z výpovědi soudní znalkyně Mgr. et Mgr. Petry Mlejnkové, Ph.D. (body 53, 54 a násl., 65, 68, 77 prvostupňového rozhodnutí) pak vyplynuly poznatky i o tom, že organizovaná neonacistická hnutí lze nalézt především v zahraničí, přičemž zmiňuje zejména organizaci Blood and Honour a její národní pobočky, Nordic Resistance Movement, která je aktivní především v severských zemích a další organizace. Ačkoli konkrétní zřetelná organizace vyšší úrovně v České republice v době skutku neexistovala, neznamená to, že zde nemělo neonacistické hnutí zastoupení. Jednak proto, že jde o hnutí pro svou rozšířenost mezinárodní, jednak také proto, že se přesunulo z velké části do kyberprostoru, k čemuž odkázala buďto na webové stránky Radikální obrození, nebo obecně na sociální sítě typu Telegram. Znalkyně také vysvětlila, že neonacismus se s původním nacismem nemusí shodovat v každém ideologickém aspektu, neboť může docházet k různě širokému chápání hranic toho, co se považuje za árijskou rasu, a to v návaznosti na etnicitu dané neonacistické skupiny. I další soudní znalec PhDr. Mgr. Petr Jurka, Ph.D. (body 110 a násl. prvostupňového rozhodnutí) uvedl, že neonacistické hnutí v dnešní době existuje, stejně jako existují jeho zastánci, kteří se sdružují a komunikují spolu, byť opět stvrdil, že ne ve smyslu konkrétní organizace.

Dále soud prvního stupně v tomto směru provedl i vybrané listinné důkazy, z nichž je třeba zmínit různé analytické zprávy Ministerstva vnitra z let 2016 až 2020, přičemž za relevantní je třeba vnímat poznatky týkající se doby skutku. Tyto zprávy zmiňují jako organizovaná neonacistická hnutí zejména skupiny s názvem Pro-Vlast (body 167, 186 prvostupňového rozhodnutí), Generace Identity (bod 210 prvostupňového rozhodnutí) nebo později v roce 2019 v rámci jakéhosi „oživení neonacistického hnutí“ i Národní a sociální fronta (bod 220 prvostupňového rozhodnutí). Jmenována byla například i skupina Dělnická strana sociální spravedlnosti, byť byla označena za spíše nevýznamnou. V České republice však „působilo i několik menších více či méně koordinovaných skupinek neonacistů“ (bod 221 prvostupňového rozhodnutí). Rovněž tyto zprávy hovoří například o soukromých neonacistických hudebních koncertech a aktivitě stoupenců neonacistického hnutí v kyberprostoru (body 198 a násl. prvostupňového rozhodnutí). Zmíněny byly také přímo koncerty White power music, které se konaly na území České republiky, ale i zahraniční koncerty, kterých se zástupci české neonacistické scény účastnili (bod 211 prvostupňového rozhodnutí).

V návaznosti na tato skutková zjištění soud prvního stupně došel k hmotněprávnímu závěru, že neonacistické hnutí v době skutku existovalo, a tedy byl i naplněn znak hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku.

Odvolací soud, proti jehož rozhodnutí směřuje dovolání nejvyšší státní zástupkyně, se však s tímto hmotněprávním závěrem neztotožnil. Dospěl naopak k názoru, že jelikož z provedeného dokazování nevyplývá, že by na území České republiky existovalo a bylo aktivní alespoň částečně organizované novodobé neonacistické hnutí (body 21 a 23 odvolacího rozhodnutí), nemohl být naplněn znak hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že obviněným bylo ve skutečnosti kladeno za vinu nikoli podporování konkrétního hnutí, jehož existence na území České republiky nebyla prokázána, ale spíše propagace určité ideologie (body 19 a 20 odvolacího rozhodnutí).

Tento závěr odvolacího soudu však podle názoru Nejvyššího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak se jeví, že se odvolací soud bez jasného odůvodnění odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám dokazování provedl či doplnil. Není totiž pravdou, že by důkazní podklad neposkytoval žádné poznatky o existenci neonacistického hnutí na území České republiky. Jak Nejvyšší soud shrnul výše, z provedeného dokazování vyplynuly poměrně zřetelné poznatky o tom, že takové hnutí na území České republiky existovalo, a to jak ve více, tak spíše v méně organizované formě, přičemž jeho stoupenci se sdružovali a vzájemně komunikovali.

Ze skutkových zjištění totiž bylo zřejmé, že v době skutku na území České republiky skutečně existovalo neonacistické hnutí, a to nikoli jen v podobě ideologie, jak uváděl odvolací soud, ale v podobě stoupenců, kteří se alespoň v primitivní formě organizovali, aby se mohli scházet, komunikovat spolu, organizovat společné akce nebo se jich účastnit apod. (srov. také bod 534 prvostupňového rozhodnutí). Stejně tak i pokud jde o sdružování v kyberprostoru, je třeba zmínit, že na internetu nelze z logiky věci vzájemně komunikovat, sdružovat se apod. bez toho, aby k tomu byl zřízen nějaký společný „prostor“ v nejširším slova smyslu, což opět samo o sobě představuje alespoň primitivní formu organizace, což tedy opět představuje dostatečný podklad pro závěr o tom, že hnutí existuje. K tomu pak zbývá jen připomenout, že není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit konkrétní skupinu, sdružení, organizaci apod. (rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.), byť analytické zprávy Ministerstva vnitra i tento poznatek poskytovaly.

Nakonec to, že neonacismus je existujícím hnutím ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku, je obecně zřetelné i z širší judikaturní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1014/2017, ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 802/2020, ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 6 Tdo 982/2025 a další, rovněž lze odkázat i na výklad obsažený ve stanovisku uveřejněném pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.), byť s tím Nejvyšší soud nadále zdůrazňuje, že je vždy třeba hodnotit naplnění znaků trestného činu v každé konkrétní věci zvlášť na podkladě konkrétních skutkových zjištění.

Nejvyšší soud také připojuje, že s daným momentem a s argumentací stran se prolíná otázka, zda vůbec musí hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku existovat přímo na území České republiky. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že taková podmínka není v trestním zákoně nijak vyjádřena, ať už přímo nebo nepřímo. Navíc z hlediska ochranné funkce trestního práva hmotného by byla taková podmínka jen složitě obhajitelná, neboť by neúčelně zužovala ochranu poskytovanou ustanovením o tomto trestném činu. Pokud by se totiž věcná působnost tohoto ustanovení limitovala pouze na hnutí existující na území České republiky, pak by se logicky nemohla vztahovat na hnutí, která mohou existovat především v okolních státech a která se mohou prostřednictvím podpory nebo propagace postupně šířit i na území České republiky. Působilo by pak až absurdně, čekat, až se v takových případech hnutí zformuje i na území České republiky, aby začalo být pachatelovo jednání trestné. Takovým situacím je naopak třeba předcházet, k čemuž ustanovení o tomto trestném činu slouží, přičemž jeho objektem je v nejširším slova smyslu ochrana společnosti před rozvojem a šířením nenávisti vůči vybraným skupinám osob a ochrana práv a svobod člověka. K tomu je třeba zdůraznit, že společenskou škodlivost dává jednání pachatele povaha hnutí, ne její bezprostřední výskyt na území státu. Restriktivní výklad znaku hnutí by také značně oslaboval zásadu aktivní personality (§ 6 tr. zákoníku), která umožňuje postih občanů České republiky nebo osob bez státní příslušnosti, které mají na jejím území povolen trvalý pobyt, za jejich trestnou činnost podle českého trestního zákona i na území cizích států.

Z uvedeného plyne, že hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku sice musí v době skutku prokazatelně existovat, ovšem nemusí existovat na území České republiky. Tento názor je přitom zmíněný i v již shora citovaném stanovisku uveřejněném pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud uvedl, že „pachatel může také svým jednáním spáchaným v České republice podporovat nebo propagovat hnutí existující v cizině nebo naopak“. S právní kvalifikací soudu prvního stupně v této věci se proto lze ztotožnit i v té části, ve které přihlédl k neonacistickému hnutí jako nadnárodnímu jevu, jehož organizační složky lze sledovat v cizině, stejně jako se s ním lze setkat i ve virtuálním světě, kde propojuje své zastánce (bod 547 prvostupňového rozhodnutí).

Námitka nejvyšší státní zástupkyně je tak důvodná a naplňuje uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Odvolací soud došel k nesprávnému hmotněprávnímu závěru o tom, že v této věci nebyl naplněn znak hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož došel k nesprávnému závěru, podle něhož se obvinění trestného činu (z tohoto důvodu) nedopustili, a postupem podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc nesprávně postoupil Úřadu Městské části Praha XY k řízení o přestupku.

V druhé části své dovolací argumentace pak nejvyšší státní zástupkyně namítla, že obvinění jednali zaviněně ve vztahu ke znakům trestného činu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. I tato námitka je důvodná.

K uvedené námitce Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že ta reaguje na strohé a neodůvodněné vyjádření odvolacího soudu, který uvedl, že „už vůbec pak nemohlo být v daném skutkovém rámci dovozeno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu obžalovanými“ (bod 18 odvolacího rozhodnutí).

Protože toto nepřezkoumatelné vyjádření nevytváří pro Nejvyšší soud v zásadě žádný prostor k cílené reakci na důvody, které odvolací soud vedly k jeho formulaci, tak Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti uvádí, že se i v této části plně ztotožňuje s postupem a právním názorem soudu prvního stupně, který opět vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, že se obvinění trestného činu dopustili v nepřímém úmyslu, neboť byli srozuměni s tím, že jejich jednání může vést k zásahu do objektu tohoto trestného činu, a přesto jednali způsobem odpovídajícím znakům jeho skutkové podstaty (viz body 555 až 557 prvostupňového rozhodnutí).

Námitka nejvyšší státní zástupkyně je tak důvodná a rovněž podkládá naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř.

V třetí části své dovolací argumentace pak nejvyšší státní zástupkyně namítla, že skutek měl být kvalifikován rovněž jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu s trestným činem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jemuž byla pozornost věnována shora v tomto rozhodnutí.

Tato námitka byla ze strany státního zastupitelství, respektive ze strany obžaloby uplatňována již v řízení před soudem prvního i druhého stupně (zde prostřednictvím odvolání státního zástupce), přičemž ani jeden ze zmíněných soudů se s jejím obsahem neztotožnil. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že skutek vystihuje již právní kvalifikace trestného činu podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž tento trestný čin fakticky konzumuje trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Opačný názor by vedl k závěru, že by se za výtržnictví dalo považovat spáchání v zásadě kteréhokoli trestného činu (viz bod 554 prvostupňového rozhodnutí). Odvolací soud pak uvedl, že jednání obviněných vůbec nenaplnilo znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k tomu by bylo zapotřebí specifického, rušivého a zásadně jednorázového jednání. K tomu odvolací soud připojil, že nelze každý trestný čin, který je spáchán veřejně a negativně se projevuje na veřejném pořádku, automaticky považovat zároveň za výtržnictví (bod 24 odvolacího rozhodnutí). Současně ovšem také dodal, že jednání obviněných vyvolávalo emoce a vzbuzovalo znepokojení a odpor veřejnosti, v důsledku čehož je možný jeho postih jako některého z přestupků proti občanskému soužití nebo proti veřejnému pořádku, a proto věc postoupil správnímu orgánu k takovému posouzení.

Po zvážení skutkových zjištění, kterými je v rámci uplatněných dovolacích důvodů vázán, došel Nejvyšší soud k závěru, že skutek skutečně nenaplňuje znaky výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jak uvedl odvolací soud.

Nejdříve Nejvyšší soud uvádí, že lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, podle něhož je výtržnictví (zde případně v podobě hrubé neslušnosti) charakteristické výrazně rušivým prvkem, který intenzivně zasahuje do morální nebo jinak hodnotové integrity ostatních členů společnosti. Jde o jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro něj typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Výtržnictví se proto nejen negativně projevuje ve sféře veřejného pořádku, ale dostává se s ním, zejména z hlediska trestního práva hmotného, do bezprostředního a intenzivního konfliktu, který se pro svou značnou společenskou škodlivost odlišuje od přestupků, jejichž skutkové podstaty rovněž míří na ochranu veřejného klidu a pořádku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002).

Dále je namístě dodat, že aby se pachatel jediným skutkem, tedy v jednočinném souběhu, dopustil trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku společně s jiným trestným činem, který se ze své povahy negativně projevuje na veřejném pořádku, musí okolnosti naplňující znaky trestného činu výtržnictví v určitém směru přesahovat obvyklý obsah znaků onoho dalšího trestného činu. Pokud totiž právní kvalifikace tohoto dalšího trestného činu sama o sobě dostatečně vystihuje společenskou škodlivost skutku a jeho rušivou povahu pro veřejný pořádek, bylo by nadbytečné a nesprávné kvalifikovat jednání současně i jako trestný čin výtržnictví. Jde o problematiku tzv. zdánlivého souběhu. Tímto dalším trestným činem může být právě i trestný čin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu, pokud by pachatel podporoval uvedené hnutí způsobem, který by podstatně intenzivněji a rušivěji zasahoval do hodnotové sféry a vnímání ostatních členů společnosti, zejména veřejným vykřikováním hesel, používáním nacistických pozdravů či obdobnými demonstrativními projevy na veřejnosti, mohl by se za splnění dalších podmínek dopustit současně i trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž jednočinný souběh tak obecně není vyloučen (např. rozsudek uveřejněný pod č. 6/2015 Sb. rozh. tr.). Společenská škodlivost takového jednání a jeho dopad na veřejný klid a pořádek by totiž v takovém případě jednak byly dostatečně intenzivní pro naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak by již nebyly dostatečně vyjádřeny právní kvalifikací pouze podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku.

Úvahami o zdánlivém souběhu argumentoval v této věci soud prvního stupně, byť tak činil nikoli zcela přesně, neboť – jak uvedl shora Nejvyšší soud – v této věci nebyl dán skutkový podklad pro hmotněprávní závěr o naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. O zdánlivém souběhu dvou nebo více trestných činů lze totiž uvažovat, až pokud jsou naplněny jejich zákonné znaky.

V této konkrétní věci a za aktuálního stavu skutkového zjištění však nebyly naplněny znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to i když pachatel podporoval určité hnutí tiskem a veřejně přístupnou počítačovou sítí ve smyslu § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný tak totiž činil v zásadě méně nápadně a bez výraznějších rušivých projevů, například formou „klidné“ inzerce. Ačkoli pak i v takovém případě dochází k jistému narušení veřejného pořádku, není toto narušení –v kontextu trestního práva hmotného – dostatečně závažné pro to, aby šlo o výtržnost nebo hrubou neslušnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Takové jednání, byť neslušné a neuctivé, se nevyznačuje potřebnou intenzitou, rušivostí nebo agresivitou pro to, aby vedlo k naplnění znaků tohoto trestného činu. Uvedený výklad však samozřejmě neznamená, že by jakákoli „klidná“ povaha projevu bez dalšího vylučovala naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vždy je nutné zkoumat nápadnost, ostentativnost, rušivost a intenzitu projevu v konkrétní věci.

Tato námitka tak je zjevně neopodstatněná. To však nic nemění na tom, že uplatněné dovolací důvody byly naplněny předchozími dovolacími námitkami.

Z důvodů shora vyložených Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. o zrušení odvolacího rozhodnutí, uvedeného ve výroku tohoto rozhodnutí, a také o zrušení dalších rozhodnutí na zrušené odvolací rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to přikázal Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud je v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), tedy v daném případě zejména právním posouzením skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, stran naplnění výše zmíněných znaků dané skutkové podstaty (resp. skutkových podstat).

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.