Nejvyšší soud 7 Tdo 677/2026 – Zločin znásilnění

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2025, č. j. 15 T 145/2025-305, byl obviněný T. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) a byl mu uložen podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (pozn.: správně „podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku“), § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 2 319 Kč.

O odvolání obviněného proti výroku o vině a trestu bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2026, č. j. 4 To 365/2025-330, tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Jako zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl posouzen skutek popsaný shora ve výroku tohoto rozsudku (jen s nevýznamnými, převážně stylistickými úpravami). Ohledně trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí soudy založily uvedenou právní kvalifikaci podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na tom, že obviněný čin páchal po delší dobu [podle nyní účinného zákona jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku].

Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Rozsudek krajského soudu napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vztáhnout námitku, že soudy svévolně hodnotily důkazy a že výpověď poškozené, z níž především vycházely, byla zpochybněna. Obviněný reprodukoval obsah částí výpovědi své a výpovědí svědků, které dílčím způsobem zhodnotil a zdůraznil zejména údajnou nevěrohodnost poškozené. Soudy se podle něj nezabývaly výrazným pitím (zjevně míněno požívání alkoholu) poškozenou ani tím, že mu zamlčela své exekuce. Namítl rovněž opomenutí důkazů, konkrétně výslechu svědků P. V., A. M. a R. P.

Ve vztahu ke zločinu znásilnění uvedl, že neměl v úmyslu s poškozenou vykonat soulož a jeho jednání nebylo motivováno ukájením pohlavního pudu, nýbrž svědčí o jeho chorobné žárlivosti, neboť se po celou dobu domníval, že je mu poškozená nevěrná. Důvodný je tak jeho návrh, aby byl znalecky zkoumán psychiatrem, čímž by mohla být potvrzena jeho chorobná žárlivost a ověřena zachovalost jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností. O zasunutí prstů do vagíny poškozená nehovořila při původním vysvětlení, takže lékařské vyšetření nebylo na to zaměřeno a nebyly zjištěny hematomy v oblasti pánve ani vnitřní zranění vagíny.

Ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí obviněný namítl absenci znaku týrání, nerespektování judikatury Nejvyššího soudu a přehlédnutí principu ultima ratio. Uvedl, že mezi ním a poškozenou se jednalo o běžné partnerské konflikty způsobené především nadměrným požíváním alkoholu poškozenou a že jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby vykazovalo znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Zdůraznil, že doba přibližně čtyř měsíců, po kterou měl tento trestný čin páchat, nenaplňuje znak „po delší dobu“, resp. soudy nevysvětlily, proč považovaly tento znak za naplněný, když judikatura uvádí dobu šesti měsíců. Poškozená přitom připustila, že některé dny s obviněným byly i hezké, i v rámci inkriminované doby byla období, kdy soužití bylo víceméně klidné. Uvedla, že k hádkám docházelo přibližně jedenkrát za čtyři týdny, tj. čtyři hádky. Rovněž z messengeru je zřejmé, že poškozená s obviněným jezdili na výlety, měli vcelku hezký vztah a všude je každý viděl jako šťastný pár. Obviněný chtěl manželství ukončit již v listopadu 2024 z důvodu poškozenou zatajených exekucí a jejího nadměrného požívání alkoholu, už si i vytiskl dokumenty k rozvodu, avšak poškozená projevila vůli ve vztahu zůstat.

Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech a aby buď ve věci sám rozhodl, anebo aby přikázal Okresnímu soudu v Lounech věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření konstatovala, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek uplatněných již v předchozím průběhu řízení, na něž již bylo ze strany soudů adekvátně reagováno. Soud prvního stupně realizoval kompletní a bezvadné dokazování, správně zhodnotil věrohodnost poškozené a její konzistentní výpovědi podporované dalšími důkazy a na základě správných skutkových zjištění použil přiléhavou právní kvalifikaci. Soud druhého stupně se pak řádně vypořádal s odvolacími námitkami. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Obviněný ve stručné replice zaslané prostřednictvím obhájce setrval na podaném dovolání, projevil nesouhlas s vyjádřením státní zástupkyně zejména ohledně naplnění znaku „po delší dobu“ podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zopakoval, že doba a četnost jeho útoků nebyla takové intenzity, jak uvedla poškozená, přičemž nebylo vzato v úvahu „nadměrné pití“ poškozené a to, že i ona se vůči obviněnému dopouštěla hrubých vulgarismů. Dodal, že poškozená měla možnost kdykoliv od něho svobodně odejít.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a není důvodu ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Pokud jde o první variantu uvedeného dovolacího důvodu, obviněný sice obecně v dovolání namítl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ve skutečnosti však neuplatnil námitky podřaditelné pod tuto variantu dovolacího důvodu, nýbrž pouze kriticky posoudil vybrané aspekty hodnocení důkazů soudy ve snaze je zpochybnit. Fakt, že soudy považovaly za věrohodnou svědeckou výpověď poškozené podporovanou ohledně jejího týrání i dalšími důkazy a že nevycházely z výpovědi obviněného, nezakládá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem důkazů. Zjevný rozpor nepředstavuje ani to, že ohledně znásilnění vycházely soudy pouze z výpovědi poškozené, kterou považovaly za věrohodnou. Je jasné, že zjištěným jednáním obviněného spočívajícím v zasunutí prstů do vagíny poškozené (zřejmě krátkém, nehlubokém a bez výraznějšího násilí) nemuselo být způsobeno žádné zranění, takže poukaz obviněného na výsledky lékařského vyšetření je bezpředmětný. Přesvědčivě se soudy (soud prvního stupně v odst. 23 odůvodnění rozsudku a zejména odvolací soud v odst. 8 odůvodnění napadeného rozsudku) vypořádaly i s námitkou, že poškozená nehovořila o znásilnění již v podaném vysvětlení.

Dílčí pochybnosti o správnosti, respektive přesnosti a úplnosti skutkových zjištění vyvstávají v souvislosti s vymezením doby, po kterou byla poškozená vystavena natolik hrubému a bezcitnému jednání obviněného, aby jej pociťovala a objektivně mohla pociťovat jako těžké příkoří. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se uvádí doba „od září 2024“, aniž by bylo upřesněno, zda je míněno od počátku, nebo např. od poloviny tohoto měsíce. V další části skutkové věty výroku o vině je uveden počátek fyzického napadání poškozené „od přesně nezjištěné doby v polovině září 2024“. Ani v odůvodnění svých rozhodnutí pak soudy tuto dobu blíže neupřesnily. Z obsahu některých důkazů se spíše naznačuje, že jednání naplňujícího znaky trestného činu se obviněný postupně začal dopouštět až později, tedy nikoli záhy po uzavření sňatku (ten byl uzavřen ve druhé polovině srpna 2024). Konkrétně je ve výpovědi svědkyně K. F. zmíněn časový údaj „od listopadu“, kdy jí poškozená začala psát, že se cítí jako ve „zlaté kleci“, přičemž v září ještě obviněný působil jako hodný a milující manžel, a ve výpovědi svědkyně J. F. se uvádí, že vše bylo v pořádku až do října. Svědek M. R. byl přítomen incidentu až před Vánocemi 2024. Je ovšem zřejmé, že je někdy obtížné stanovit u tohoto druhu trestné činnosti přesně její počátek, zvláště když jde o postupný vývoj (z původně harmonického vztahu v nesoulad a neshody a jejich přerůstání v týrání). Dále je třeba zmínit, že soudy se nezabývaly tím, jak často, resp. kolikrát došlo k vulgárním urážkám poškozené uvedeným v odsuzujícím výroku. To vše bylo namístě vyložit v duchu zásady in dubio pro reo. I přes určité nedůslednosti v hodnocení důkazů a tvorbě skutkových zjištění však nebylo nutno přikázat soudu nižšího stupně nové projednání věci, neboť skutkové závěry uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nejsou ve zjevném rozporu s obsahem důkazů a na jejich podkladě bylo možné učinit jednoznačné právní závěry ve prospěch obviněného spočívající ve zmírnění právní kvalifikace činu.

Zjevně neopodstatněná je námitka podřaditelná pod třetí variantu uvedeného dovolacího důvodu. Soudy se totiž zabývaly návrhy obviněného na doplnění dokazování (viz odst. 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 10-12 odůvodnění napadeného rozsudku) a jejich neakceptování logicky odůvodnily. Jednak nešlo o důkazy podstatné pro rozhodná skutková zjištění, jednak některé navrhované důkazy sice nebyly provedeny, ale nikoli nedůvodně. Procesní nepoužitelnost podstatných provedených důkazů obviněný nenamítal.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.

Obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí mimo jiné ten, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.

Námitka obviněného, že jeho jednání nebylo motivováno ukájením pohlavního pudu, nýbrž žárlivostí, je zjevně neopodstatněná. Motiv totiž není u zločinu znásilnění obligatorním znakem skutkové podstaty a znásilnění nemusí být motivováno ukájením pohlavního pudu (i když tomu tak zpravidla je), ale může se jednat o motivace související např. s vydíráním, pomstou, vyhrožováním apod. Jiné konkrétní námitky ohledně právní kvalifikace podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel nevznesl a jen pro úplnost lze dodat, že jeho zjištěné jednání spočívající v zasunutí prstů do vagíny poškozené vykazuje všechny znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jak soudy správně vyložily. Z okolností činu plyne, že šlo zjevně o jednání proti vůli poškozené. V judikatuře pak nevznikají pochybnosti o tom, že zasunutí prstů do vagíny je pohlavním stykem srovnatelným se souloží. Nic na tom nemění, že poškozená se ve své výpovědi nevyjádřila k délce trvání tohoto aktu ani k bližšímu způsobu provedení, když jednoznačně z její výpovědi plyne, že již šlo o tzv. penetraci, tj. nikoli o pouhý dotyk rukou pohlavního orgánu poškozené.

Pokud jde o naplnění objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku „týrání“, dovolatel pouze obecně namítl, že tento znak nebyl naplněn, a dodal, že se jednalo o běžné partnerské konflikty způsobené především nadměrným požíváním alkoholu poškozenou a že jeho jednání nedosáhlo trestním zákonem předpokládané intenzity. Soudy však na základě provedeného dokazování jednoznačně vyvrátily obhajobu, že se jednalo o běžné partnerské konflikty a že by konflikty byly vyvolány nadměrným požíváním alkoholu poškozenou. Povaha posuzovaného jednání byla zcela jiná, soudy zjištěné jednání obviněného bylo agresivní, vedené snahou o úplnou kontrolu poškozené a její komunikace, přičemž bylo doprovázeno občasným fyzickým násilím, fyzickým bráněním poškozené v odchodu z bytu apod. Požívání alkoholu poškozenou v tom nehrálo žádnou podstatnou roli. Z kontextu skutkových zjištění dále plyne, že ačkoliv se poškozená zprvu, v období po uzavření sňatku s obviněným, snad stavěla relativně vstřícně například ke vzájemnému sdílení polohy pomocí mobilní aplikace, postupně se intenzita popsaného nátlakového a kontrolujícího počínání obviněného pro ni stala obtížně snesitelnou a pociťovala je – i přes původní nejlepší vůli novomanželky – jako těžké příkoří. Toto vnímání bylo i objektivně pochopitelné a logické, tím spíše, že bylo doprovázeno neustálým kontrolujícím jednáním, mimo jiné enormně častými telefonáty obviněného poškozené, a „zarámováno“ již zmíněnými fyzickými ataky, jimiž byla způsobena poškozené i zranění. Takové jednání v jeho souhrnu rozhodně nelze považovat za běžné partnerské konflikty, přesahovalo hranice obvyklých partnerských asymetrií a neadekvátního sebeprosazování a způsobilo, že poškozená je postupně mohla pociťovat a pociťovala nejen jako příkoří, ale již jako příkoří těžké, takže (po finálním fyzickém napadení) zcela správně situaci řešila ukončením partnerského soužití. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazovalo znaky zlého nakládání s poškozenou, které se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí a které bylo objektivně způsobilé vyvolat a také vyvolalo u poškozené pocit těžkého příkoří, čímž byly naplněny znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, nejde v tomto směru o nesprávné právní posouzení skutku. Pokud jde o namítané „přehlédnutí principu ultima ratio“, tato dovolací námitka není podložena jakoukoli argumentací a Nejvyšší soud proto jen konstatuje, že uvedený princip ani zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) porušeny nebyly, neboť zjištěné jednání obviněného se nijak zásadně nevymyká obvyklé trestné činnosti tohoto druhu postihované podle § 199 tr. zákoníku, a to tím spíše, že obviněný spáchal v jeho rámci i znásilnění, navíc jako recidivista. Uplatnění trestní represe tudíž nepředstavuje porušení základních práv obviněného.

Důvodné je dovolání v té části, kde je namítáno nenaplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), tedy páchání činu po delší dobu. Soud prvního stupně odůvodnil aplikaci ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pouze tím, že obviněný poškozenou týral po dobu přibližně čtyř měsíců (odst. 25 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud k tomu uvedl, že naplnění kvalifikovaného znaku dlouhodobosti bylo v daném případě hraniční, jelikož ke všem vytýkaným jednáním nedocházelo od září 2024 do 11. 1. 2025 zcela na denním pořádku, avšak s ohledem na intenzitu zásahu do sféry poškozené (odvolací soud zde uvedl konkrétní zmíněné formy zásahů), což vyvrcholilo ublížením na jejím zdraví, byl tento znak naplněn. Dodal, že tato skutečnost (míněna patrně kratší doba páchání) se projevila v úvahách o výměře trestu. Na to navázal v úvahách o trestu ve vztahu k trestnému činu podle § 199 tr. zákoníku tím, že týrání se obviněný dopouštěl po dobu cca 4 měsíců, tedy po dobu hraniční, a to nikoli na denní bázi, když i poškozená připustila, že v některých fázích bylo soužití (i v inkriminovaném období) víceméně klidné.

Judikatura nestanovila jednoznačně dobu, kterou lze považovat za „delší dobu“ ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, resp. nyní podle § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 [dříve podle § 215a odst. 2 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb.]. Pro posouzení této otázky je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v této judikované věci došel k závěru, že doba přesahující 7 měsíců naplňuje uvedený znak, ač nešlo o jednání extrémně intenzivní. V usnesení ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010, v němž však byl řešen trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., vyslovil Nejvyšší soud (v souladu s komentářovou literaturou) závěr, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Konkrétně dobu šesti a půl měsíce zde Nejvyšší soud považoval za delší dobu ve smyslu shora uvedeného. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021, byl projednáván jednak trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v týrání nezletilého syna obviněnou, jednak trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se obviněná dopustila vůči své matce a které spočívalo v surovém slovním a fyzickém napadání několikrát do týdne po dobu přibližně jednoho roku. Nejvyšší soud tuto dobu jednoznačně považoval za „delší dobu“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty. Zároveň připomněl, že okamžik, kdy se z občasných fyzických nebo psychických hrubých projevů takové nevhodné chování dostane na vyšší formu v podobě zlého nakládání mající povahu trvalosti a hrubosti, jak vyžaduje § 198 a § 199 tr. zákoníku, nelze stanovit zcela přesně konkrétním dnem, ale toto určení je závislé kromě jiného i na tom, jak oběti takové hrubé a bezcitné chování pociťují. Nejvyšší soud dále uvedl, že zásadně z hlediska aplikace uvedené kvalifikované skutkové podstaty zpravidla musí jít nejméně o šest měsíců, přičemž se ztotožnil s tím, že čím méně intenzivní je týrání, tím delší dobu musí zlé nakládání trvat.

Je zřejmé, že doba šesti měsíců, kterou lze v obvyklých, typických případech považovat za určitou hranici vymezující znak „po delší dobu“ z hlediska kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nyní podle § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, je pouze orientační. V případech mimořádně závažného týrání vyznačujícího se vysokou četností a vyšší mírou surovosti a bezcitnosti lze tento znak považovat za naplněný i při páchání činu po dobu kratší, vždy však alespoň po dobu několika měsíců. Nutno připomenout, že i pro naplnění základní skutkové podstaty podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku musí páchání činu vykazovat určitou trvalost.

V posuzovaném případě se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů o naplnění uvedeného zákonného znaku. Obviněný měl podle jejich skutkových zjištění trestný čin páchat po dobu nedosahující ani čtyř měsíců. Skutková zjištění přitom neobsahují nic, co by svědčilo o mimořádné intenzitě a závažnosti jednání obviněného, jež by se vymykala obvyklým případům tohoto druhu. Za takové případy mimořádné závažnosti lze považovat například velmi časté a surové fyzické napadání poškozeného (např. několikrát do týdne, jako ve výše zmíněné judikované věci) doprovázené slovními urážkami a ponižováním. V posuzovaném případě ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že došlo přibližně ke čtyřem fyzickým napadením v intervalech jednou za čtyři až pět týdnů. Pokud jde o vulgární slovní urážení, četnost nebyla upřesněna a lze tudíž vycházet pouze z občasného slovního napadání. Z těchto zjištění by plynula spíše úvaha, zda vůbec byl naplněn zákonný znak týrání z hlediska jeho určité trvalosti (a systematičnosti). Jestliže ale byly několikeré fyzické a slovní útoky doprovázeny poměrně systematickým despoticky kontrolujícím jednáním, byl – jak už bylo zmíněno – zákonný znak týrání ve smyslu základní skutkové podstaty § 199 odst. 1 tr. zákoníku naplněn. Nebylo však možné dovodit takovou mimořádnou intenzitu a závažnost týrání, aby to postačovalo k naplnění zákonného znaku „po delší dobu“ při době páchání činu necelé čtyři měsíce. Ostatně i odvolací soud připustil nižší četnost a intenzitu týrání, když připomněl, že některá období v rámci posuzované doby byla poměrně klidná. Na druhé straně neuvedl žádné přesvědčivé argumenty, proč by mělo být jednání obviněného posuzováno v rámci obdobných případů jako nějakým způsobem vybočující a z hlediska intenzity mimořádně závažné. Uvedený právní závěr odvolacího soudu by tak v podstatě znamenal určitý (zpřísňující) průlom v dosavadní judikatuře, k němuž Nejvyšší soud neshledává důvod.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného důvodné pro nesprávnost právního posouzení zjištěného skutku podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Z důvodu nesprávného právního posouzení skutku nemůže obstát výrok o vině obviněného a v důsledku toho ani výroky o trestu a o náhradě škody. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Lounech jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozsudků ztratila podklad. Nejvyšší soud podle § 256m odst. 1 tr. ř. sám ve věci nově rozhodl tak, že na podkladě skutkového stavu, který předtím zjistily soudy nižších stupňů, uznal obviněného vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

Poté bylo nutno nově rozhodnout o trestu. Nejvyšší soud přitom vycházel zejména z ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 39 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku a § 41 a 42 tr. zákoníku. Blíže jsou tato kritéria rozvedena v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně. Je jasné, že ne všechna v uvedených (postupně novelizovaných a rozšiřovaných) ustanoveních trestního zákoníku velmi obšírně popsaná kritéria budou mít v konkrétní posuzované věci nějaký význam. Z podstatné části se Nejvyšší soud ztotožnil s úvahami o trestu uvedenými v rozhodnutích soudů, které však musel poněkud korigovat, už proto, že zmírnil právní kvalifikaci jednání obviněného. Trest byl obviněnému ukládán za dva trestné činy jako úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, a to v sazbě od dvou do deseti let odnětí svobody, která je dána ustanovením § 185 odst. 1 tr. zákoníku, tj. spácháním trestného činu znásilnění. Jak správně konstatoval Krajský soud v Ústí nad Labem, při hodnocení konkrétní závažnosti tohoto trestného činu bylo nutno přihlédnout k tomu, že obviněný se jej dopustil jen velice krátkým jednáním. Při respektování zásady in dubio pro reo je třeba vycházet z toho, že se jednalo pouze o nehluboké a nebolestivé zasunutí (patrně dvou) prstů do pochvy poškozené, jehož se obviněný dopustil v žárliveckém afektu. Pokud jde o týrání, obviněný se fyzických útoků dopustil jen v několika málo případech, a jak připomněl odvolací soud, soužití obviněného a poškozené bylo zčásti klidné. Společným motivem jednání obviněného bylo u obou trestných činů (které splynuly v jediné kontinuální jednání) nezvládnutí jeho žárlivé povahy. Z hlediska poměrů obviněného nebyly zjištěny skutečnosti podstatně ovlivňující druh a výměru trestu. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že obviněnému byl za jinou jeho trestnou činnost uložen trest odnětí svobody na dva a půl roku, který dosud nevykonal a který s největší pravděpodobností bude muset vykonat (§ 39 odst. 4 tr. zákoníku). Soudy důvodně konstatovaly, že obviněnému přitěžovalo toto předchozí odsouzení a to, že spáchal dva trestné činy [§ 42 písm. n), q) tr. zákoníku], zatímco polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku shledány nebyly. Proto bylo nutno i přes zmíněnou relativně nižší závažnost činu co do způsobu provedení a okolnosti (míněno zejména zločinu znásilnění) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené na zločin znásilnění. Za přiměřený považuje Nejvyšší soud trest odnětí svobody v trvání tří roků. Zákonné podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku obviněný evidentně nesplňuje, neboť se posuzované trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Navíc se jednalo o podmíněné odsouzení za zčásti typově příbuznou trestnou činnost – za trestné činy pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody byl tudíž uložen jako nepodmíněný. Pro jeho výkon Nejvyšší soud podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

O náhradě škody bylo rozhodnuto shodně, jak rozhodl soud prvního stupně, přičemž v tomto směru lze odkázat na odůvodnění tohoto výroku soudy prvního a druhého stupně.

Nejvyšší soud rozhodl za souhlasu stran v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s vyhlášením rozsudku vyvěšením jeho plného písemného vyhotovení na úřední desce Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 8 tr. ř.).