Nejvyšší soud 7 Tdo 691/2026 – Zločin znásilnění

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2025, č. j. 3 T 7/2025-322, byl obviněný M. J. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 32 T 85/2024, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Trestní zákoník byl aplikován ve znění účinném do 31. 12. 2024.

Trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval podle zjištění Krajského soudu v Plzni v podstatě v tom, že obviněný dne 16. 5. 2024 kolem 06:15 hodin v Plzni v obývacím pokoji bytu poškozené Z. T., nar. XY, využil toho, že ovlivněna alkoholem spala na gauči, bez jejího vědomí jí svlékl kalhoty a kalhotky, ztopořeným penisem pronikl do její vagíny, v důsledku čehož se poškozená probudila, odstrčila ho od sebe, vyzvala ho, aby ji nechal být a odešel, což doprovodila dalším odstrčením obviněného, který poté z bytu odešel.

O odvoláních, která proti výroku o vině a trestu podali státní zástupce v neprospěch obviněného a obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2026, č. j. 5 To 65/2025-369. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 7. 2024, sp. zn. 1 T 29/2024, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 32 T 85/2024, včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tyto výroky. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a vytkl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Poukázal na předchozí vyzývavé a lascivní chování poškozené ve spojení s tím, že poškozenou byl do jejího bytu pozván společně s R. Č. v 1 hodinu po půlnoci. Uvedl, že chování poškozené při tanci, zábavě a konzumaci alkoholu vnímal jako konkludentní souhlas s pohlavním stykem, a dodal, že v chování poškozené nebyl žádný projev, jímž by byl tento souhlas odvolán nebo jinak zpochybněn. Namítl, že soudy se nevypořádaly s tím, že z chování poškozené mohl nabýt mylného dojmu, že poškozená s pohlavním stykem souhlasí. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v něm neuvedl žádné konkrétní námitky, které by mohly uplatněný dovolací důvod naplnit. Dodala, že obviněný nemohl předpokládat na základě žádných impulsů ze strany poškozené její souhlas s pohlavním stykem, jestliže k němu přistoupil v době aktuální bezbrannosti poškozené, která v tu dobu ovlivněna alkoholem spala. Státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.

Zločinu znásilnění podle § 185 odst.1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 se dopustil mimo jiné ten, kdo k pohlavnímu styku zneužil bezbrannosti jiného, spáchal-li čin souloží. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmyslem pachatele musí být zahrnuto i zneužití bezbrannosti jiného.

Pokud je podstatou dovolacích námitek obviněného to, že mylně předpokládal souhlas poškozené s pohlavním stykem, pak vyvstává otázka, zda v důsledku skutkového omylu není vyloučen jeho úmysl (§ 18 odst. 4 tr. zákoníku). O nic takového se ovšem evidentně nejedná.

Ze zjištění soudů, která jsou podrobně rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, vyplývá, že doba, po kterou se obviněný zdržoval v bytě poškozené, byla rozdělena na dvě zásadně odlišné části. První část zahrnovala příchod obviněného spolu s R. Č., zábavu ve společnosti poškozené a její přítelkyně Y. S., později již bez R. Č., který v průběhu zábavy odešel, a nakonec prohlášení poškozené, že si jde lehnout. Druhá část zahrnovala ulehnutí poškozené na gauč, odchod Y. S. v doprovodu obviněného ke vchodovým dveřím bytu, odchod Y. S. z bytu za účelem odjezdu taxislužbou, přičemž obviněný se rovněž měl k odchodu z bytu zároveň s Y. S., které se dotázal, zda může jet s ní, což odmítla, a proto při jejím odchodu v bytě setrval, odebral se do místnosti, kde ovlivněna alkoholem spala poškozená a vykonal na ní soulož popsanou ve výroku o vině. Odlišnost obou částí je z hlediska souhlasu poškozené s pohlavním stykem očividná. V první části se poškozená v průběhu zábavy chovala skutečně tak, že to mohlo u obviněného – i s ohledem na okolnosti pozvání do bytu – vzbudit dojem, že poškozená bude souhlasit s pohlavním stykem (což samozřejmě neznamená, že pokud by později poškozená projevila s pohlavním stykem vážně míněný nesouhlas, byl by obviněný oprávněn pohlavní styk vykonat). V druhé části, kdy již bylo po zábavě, obviněná ležela na gauči a spala, bylo ovšem jasné, že případný souhlas poškozené s pohlavním stykem, jak jej obviněný předtím snad mohl předběžně vnímat, již není aktuální, odezněl a pominul. S tím, že k pohlavnímu styku nedojde, ostatně byl obviněný zjevně také srozuměn, jak o tom svědčí okolnost, že se měl k odchodu z bytu, přičemž svou pozornost zaměřil na Y. S. a projevil zájem odjet společně s ní. Teprve když Y. S. odmítla společnost obviněného a opustila byt sama, obviněný zůstal v bytě a rozhodl se vykonat soulož se spící a alkoholem ovlivněnou poškozenou. V tomto stadiu obviněný rozhodně nemohl ani omylem předpokládat souhlas poškozené. Oproti předchozímu stadiu, kdy mohl s takovým souhlasem počítat, se okolnosti změnily tak podstatně, že o nějakém souhlasu poškozené s pohlavním stykem již bylo vyloučeno vůbec uvažovat. Za situace, kdy poškozená ovlivněna alkoholem spala oblečená na gauči, tu nebyl žádný její projev, který by se dal považovat za konkludentní souhlas s pohlavním stykem. Poškozená přitom nedala ani předem nějaký, byť konkludentní souhlas s pohlavním stykem ve spánku, což ostatně obviněný ani netvrdí. Obě zmíněná stadia byla na první pohled tak zřetelně odlišná, že to bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno seznatelné. Obviněný v době činu proto nemohl být a nebyl v žádném omylu ohledně souhlasu poškozené s pohlavním stykem. Soulož, kterou na poškozené vykonal, byla jasným zneužitím bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024.

Výrok o vině obviněného zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 v žádném případě nevykazuje vadu namítanou v dovolání. Je tedy zcela zřejmé, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.