Nejvyšší soud 7 Tdo 699/2026 – Zločin legalizace výnosů z trestné činnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2025, č. j. 5 T 38/2025-730, byl obviněný Michal Novický uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále obvodní soud obviněnému uložil na základě § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodních korporací a družstev na dobu tří let.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že poté, co byly dne 15. 6. 2021 připsány na bankovní účet č. XY společnosti BORO Praha, s. r. o., peněžní prostředky ve výši 95 000 EUR (kurz EUR 25,45 ke dni 15. 6. 2021, tedy 2 417 750 Kč) z polského bankovního účtu označeného v odsuzujícím rozsudku společnosti NORTECH IN, Sp. z o. o. Sp. k., jež byly téhož dne podvodně vylákány od poškozeného N. G., při prodeji motorového vozidla Y. K., za což byl Y. K. pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bocholtu, sp. zn. 18 Ls-210 Js 535/21-59/21, provedl obviněný téhož dne jakožto jediný disponent bankovního účtu č. XY, a jediný jednatel společnosti BORO Praha, s. r. o., následující peněžní transakce: · bezhotovostní převod ve výši 400 000 Kč na bankovní účet č. XY společnosti BORO Praha, s. r. o., · bezhotovostní převod ve výši 800 000 Kč na bankovní účet č. XY společnosti BORO Praha, s. r. o., ze kterého byly následně provedeny dva hotovostní výběry z bankomatu v celkové výši 160 000 Kč, · bezhotovostní převod ve výši 531 222 Kč na bankovní účet č. XY společnosti COMOROS GROUP, a. s., kdy byla část těchto peněz dvěma převody dále převedena, a to dne 15. 6. 2021 ve výši 50 000 Kč na účet č. XY a dne 16. 6. 2021 ve výši 50 000 Kč na účet č. XY společnosti Auto Mobile Partners, a. s., · bezhotovostní převod ve výši 584 231 Kč na bankovní účet č. XY společnosti COMOROS GROUP, a. s., kdy byla následně část těchto peněz v hotovosti vybrána prostřednictvím bankomatu v celkové výši 50 000 Kč a dne 16. 6. 2021 byla část těchto peněz ve výši 200 000 Kč zaslána ve prospěch účtu č. XY společnosti COMOROS GROUP, a. s., a dne 16. 6. 2021 ve výši 10 000 Kč ve prospěch účtu č. XY společnosti ABC brokerská, s. r. o., přičemž musel vědět, že výše uvedené peněžní prostředky, které byly na bankovní účet č. XY připsány, pocházejí z trestné činnosti, a to s ohledem na to, že obchodní podíl ve společnosti BORO Praha, s. r. o., nabyl dne 26. 5. 2021, tedy 21 dní před připsáním výše uvedených peněžních prostředků na daný bankovní účet, věděl, že společnost BORO Praha, s. r. o., se v inkriminované době nezabývala nákupem a prodejem vozidel, a založil na pobočce MONETA Money Bank, a. s., na adrese XY XY, Praha XY – XY, dne 28. 5. 2021 bankovní účty č. XY a č. XY pro společnosti BORO Praha, s. r. o., tedy 18 dní před připsáním výše uvedené částky, a připsané peněžní prostředky ze dne 15. 6. 2021 byly jedinými peněžními prostředky na daných bankovních účtech, a následně provedl převody peněžních prostředků z bankovního účtu č. XY na bankovní účty společnosti COMOROS GROUP, a. s., bez jakéhokoliv právního důvodu.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2026, č. j. 44 To 398/2025-752, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného Michala Novického, podané proti výrokům o vině i o trestu napadeného rozsudku.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Michal Novický prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný v úvodu svého dovolání brojil proti postupu soudů obou stupňů, neboť vyjádřil mínění, že deformovaly a v jeho neprospěch dezinterpretovaly důkaz týkající se osoby L. B., v čemž spatřoval též porušení vlastního práva na spravedlivý proces. Kritizoval zejména závěry odvolacího soudu, podle nichž se nepodařilo posledně jmenovanou osobu ztotožnit a patrně se na místě zdrojového trestného činu ani nenacházela. Dovolatel přitom upozornil, že nastíněný závěr odvolacího soudu je v přímém rozporu s obsahem spisu, konkrétně s částí výpovědi poškozeného, který o osobě L. B. a jeho přítomnosti na místě zdrojového trestného činu hovořil. Význam této skutečnosti spatřoval obviněný v potvrzení verze obhajoby, že zmocnil reálnou osobu, která se nacházela na místě zdrojového trestného činu.

Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily otázku zavinění, když nesprávně dovodily jeho úmysl, aniž by však vyloučily toliko nedbalostní formu zavinění. Kritizoval přitom, že soudy dospěly k závěru o jeho srozumění s původem předmětných finančních prostředků jen na základě rychlého sledu událostí, zatímco ignorovaly výpovědi svědků, jejichž obsah přímo vyvrací jeho úmysl krýt zdrojový trestný čin. Ve vytyčeném směru pak poukázal na vybrané pasáže z výpovědí svědků M. L. a S. O. Vytkl soudům, že se výpověďmi jmenovaných svědků ve vztahu k subjektivní stránce nedostatečně zabývaly a předestřel úvahu, podle níž jím manipulovaly třetí osoby a on pouze plnil jejich pokyny bez hlubší znalosti podstaty transakcí, v čemž nelze bez dalšího spatřovat úmysl legalizovat výnosy z trestné činnosti. Odmítl také aplikovatelnost nalézacím soudem citovaných závěrů z odborné komentářové literatury na posuzovanou věc. Akcentoval, že jednal v souladu s udělenou plnou mocí, kdy nemohl tušit, že došlo ke spáchání zdrojového trestného činu, tudíž žádná představa možnosti výsledku se v jeho jednání nemohla projevit.

Následně dovolatel vyzdvihl význam zásady in dubio pro reo, přičemž soudům obou stupňů vytkl, že neuvážily, zda jemu vytýkané jednání nenaplňuje pouze znaky nedbalostního trestného činu podle § 217 tr. zákoníku. Ohradil se taktéž proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů komentovaly fakt, že využil svého práva a v trestním řízení nevypovídal. V neposlední řadě rovněž vyjádřil přesvědčení, že napadený rozsudek trpí vadou nedostatečného odůvodnění, jelikož nesplňuje zákonné podmínky podle § 120 odst. 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. V obecné rovině pak zdůraznil potřebu přesného označení trestného činu, aby nehrozila jeho záměna s jiným deliktem.

Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a na základě § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, případně podle § 265l tr. ř. věc přikázal zpět soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný z valné části jen doslovně zopakoval obhajobu uplatněnou před soudy nižších stupňů, které se s ní ovšem dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. S argumentací soudů obou stupňů se přitom státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Námitku dovolatele týkající se otázky existence osoby L. B. a jeho přítomnosti na místě zdrojového trestného činu vyhodnotil státní zástupce za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, nicméně odmítl jí přiznat opodstatnění. V nastíněném směru připomněl, za jakých podmínek by reálně mohl vzniknout zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu, přičemž zdůraznil, že podobná vada v posuzované věci nenastala. Navíc upozornil, že případná přítomnost osoby vystupující pod výše uvedeným jménem na místě predikativního trestného činu neměla žádnou relevanci pro závěr o vině obviněného.

Nad rámec posléze doplnil, že orgány činné v trestním řízení se L. B. různými způsoby pokusily identifikovat, leč bezúspěšně. Za daných okolností pak nepovažoval za chybu, že soudy nižších stupňů označily tvrzení obhajoby za účelová a svědčící spíše o neexistenci osoby L. B., tudíž kroky s vystavením plné moci měly toliko navodit zdání poctivého jednání. Dále podotkl, že obviněný měl dostatek prostoru pro rozptýlení pochybností a bylo jeho rozhodnutím, že této možnosti nevyužil. Akcentoval, že pokud se obviněný rozhodl v souladu se svým právem nevypovídat, nemohl posléze úspěšně kritizovat postup soudů nižších stupňů, když na podkladě logického hodnocení provedených důkazů učinily skutková zjištění, s nimiž se obviněný neztotožnil. Vyjádřil mínění, že ač samotné mlčení není možno pojímat jako důkaz viny, neznamená to, že využití tohoto práva nevypovídat nemůže mít žádné důsledky při hodnocení usvědčujících důkazů, přičemž toto své stanovisko podložil odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na posuzovanou věc konstatoval, že soudy nižších stupňů učinily přesvědčivý závěr o vině obviněného na základě jiných důkazů, přičemž mlčení dovolatele představovalo jen podpůrnou skutečnost v situaci, kdy přiléhavý závěr soudů o vině odmítl vyvrátit. S ohledem na výše uvedené nedetekoval ve zkoumané věci žádnou vadu rozhodných skutkových zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž připomněl, že jeho druhou a třetí variantu dovolatel v podaném dovolání ani výslovně neoznačil.

Námitku obviněného stran nesprávného právního posouzení zavinění sice státní zástupce vyhodnotil za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně nesouhlasil s její opodstatněností. Způsob zhodnocení předmětné otázky ze strany soudů nižších stupňů označil za správný a logický, přičemž akcentoval, že pro nepřímý úmysl obviněného plně postačovalo vědomí, že svým jednáním může napomáhat zakrytí původu výnosů z trestné činnosti a na tuto vědomost navazující srozumění, což bylo ve zkoumané věci splněno. Další námitky obviněného proti závěrům soudů o úmyslné formě zavinění vyhodnotil státní zástupce za mimoběžné s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť fakticky spočívaly jen v prosazování odlišného způsobu hodnocení důkazů a s tím spojených odlišných skutkových závěrů. Nadto připomněl, že již soud prvního stupně vyhodnotil výpověď svědka S. O. za nevěrohodnou. Současně upozornil, že ani plnění pokynů třetích osob bez hlubších znalostí podstaty transakcí by bez dalšího úmyslné zavinění obviněného nevylučovalo, jelikož podobný přístup by svědčil o zjevné lhostejnosti.

Státní zástupce zavrhl též úvahy dovolatele o možnosti aplikace zásady in dubio pro reo a s tím spojené posouzení vytýkaného skutku jako nedbalostního trestného činu, protože v posuzované věci pro užití zmíněné zásady vůbec nevznikl prostor. Dovolatelovu námitku směřující vůči odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnotil za mimoběžnou se zákonnými dovolacími důvody a připomněl, že dovolání jen vůči důvodům rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Pouze pro úplnost doplnil, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tvrzenými nedostatky ve skutečnosti netrpí. V neposlední řadě pak státní zástupce konstatoval, že dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když odvolacímu soudu v podstatě vytkl, že chybně nevyhověl jeho řádnému opravnému prostředku, byť již rozhodnutí soudu prvního stupně tížily vady subsumovatelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ani tuto námitku ovšem státní zástupce nepovažoval za důvodnou, poněvadž napadený rozsudek ve skutečnosti vytýkanými nedostatky netrpěl. Uzavřel tak, že námitky obviněného zčásti nebylo možno podřadit pod žádný dovolací důvod, dílem byly zjevně neopodstatněné.

Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení zachycenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení.

Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první alternativě, neboť uvedl, že vznikl zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Zásadní argument dovolatele přitom v nastíněném směru spočíval v tvrzení, že soudy nižších stupňů zcela dezinterpretovaly důkazy týkající se osoby L. B., primárně v rovině existence této persony a její případné přítomnosti na místě zdrojového trestného činu. Nutno ovšem konstatovat, že ačkoli dovolatel spojoval tuto okolnost s potvrzením své obhajobné verze o existenci zmocněnce, nevysvětlil přesvědčivě, jak by sama tato skutečnost mohla zpochybnit rozhodná skutková zjištění vztahující se k následným převodům peněžních prostředků provedeným obviněným jako jediným disponentem účtu společnosti BORO Praha, s. r. o.

S dovolatelem tak sice je možno souhlasit v tom smyslu, že provedeným dokazováním nebyla zcela vyvrácena existence osoby vystupující pod výše uvedeným jménem, popř. i její přítomnost na místě zdrojového trestného činu, když o ní ve své svědecké výpovědi hovořil též poškozený N. G. (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 175), leč podobná skutečnost fakticky nemá pro rozhodnutí v posuzované věci žádný význam, jak výstižně popsal soud nalézací (viz zejména odstavec 41. odůvodnění jeho rozsudku). Opak přitom ve svém dovolání netvrdil ani sám obviněný, když žádným způsobem neobjasnil význam dané informace pro rozhodná skutková zjištění ve zkoumané kauze. Odvolacímu soudu tak sice lze vytknout lehkou neobratnost ve vyjádření, že osoba L. B. se podle všeho na místě zdrojového trestného činu vůbec nenacházela, avšak takto bagatelní pochybení, které nemá vůbec žádný vliv na podstatná skutková zjištění určující pro naplnění znaků relevantního trestného činu, k nimž ostatně dospěl již soud prvního stupně, nemůže založit vadu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného zákonného důvodu dovolání. Nad rámec zbývá poznamenat, že ani teoretická přítomnost osoby vystupující na místě zdrojového trestného činu pod jménem L. B. žádným způsobem nevyvrací úvahu o účelovosti plné moci vystavené pro osobu zmíněného jména.

Dovolatel přitom význam této okolnosti spatřoval v tom, že měla podporovat jeho obhajobu založenou na existenci zmocněnce, kterému měla být udělena plná moc k jednání za společnost BORO Praha, s. r. o. Ani pokud by však bylo přijato, že osoba vystupující jako L. B. byla na místě zdrojového trestného činu přítomna, nevyvrací to rozhodná skutková zjištění, že obviněný jako jediný disponent účtu společnosti BORO Praha, s. r. o., bezprostředně po přijetí částky 95 000 EUR provedl navazující převody peněžních prostředků, pro něž soudy neshledaly reálný právní důvod. Tato okolnost by proto sama o sobě nemohla založit zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu.

Pouze pro úplnost se pak jeví vhodným doplnit, že z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo, a dovolatel to ostatně ani netvrdil.

Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění sporovaná dovolatelem bezpečně vyplývají z komplexního posouzení ve věci provedených důkazů, zejména z jednotlivých listinných důkazů, jak zcela logicky popsal soud prvního stupně (viz zejména odstavec 38. až 41. odůvodnění jeho rozsudku) a dále potvrdil soud odvolací (viz primárně odstavce 8. až 10. odůvodnění jeho usnesení). Soudy zcela logicky vzpomínané důkazy vzájemně propojily a vytvořily z nich ucelený řetězec, který ve svém důsledku vyloučil možnost jiné alternativy předmětného skutkového děje. Vyznačený postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a Nejvyšší soud mu nemůže ničeho vytknout.

Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není přitom předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

Toliko pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se na tomto místě k výtkám dovolatele, směřujícím vůči zmínce soudu prvního stupně o rozhodnutí obviněného v trestním řízení nevypovídat. Tvrzení dovolatele, že by snad soud nalézací založil své závěry o jeho vině jen na tom, že využil svého práva nevypovídat, se zcela zřetelně rozchází s realitou. Je pochopitelně pravdou, že právo nevypovídat obviněnému náleží a ze skutečnosti, že jej využil, není možno činit závěry o jeho vině či mu jinak přitěžovat. Současně platí, že mlčení obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti prokazovat jeho vinu. Nicméně k porušení výše popsaných premis ve zkoumané věci nedošlo, jak ostatně zcela srozumitelně vysvětlil již soud odvolací (viz odstavec 9. odůvodnění jeho usnesení). Nelze totiž opomenout fakt, že právo nevypovídat představuje sice pro obviněného jistý způsob obrany, na druhou stranu jej však také oslabuje, jelikož obviněný se tím dobrovolně připravuje o možnost zpochybňovat či rozporovat ve věci předložené důkazy (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. II. ÚS 733/24). Nelze ani zaměňovat zákaz přičítat mlčení obviněného k jeho tíži se situací, kdy soud hodnotí ostatní provedené důkazy, které samy o sobě tvoří dostatečný podklad pro skutková zjištění. Neuplatní-li obviněný vlastní skutkové vysvětlení, neznamená to, že by soud mohl jeho mlčení použít jako důkaz viny; současně to však nebrání tomu, aby soud na základě ostatních provedených důkazů učinil skutkový závěr, pokud tento závěr obstojí z hlediska logiky a zásady volného hodnocení důkazů. Zbývá tak pouze připomenout, že nalézací soud založil své rozhodnutí na celé řadě ve věci provedených důkazů, jak bylo popsáno výše. Pokud přitom soud prvního stupně konstatoval, že sám obviněný odmítl vypovídat, tudíž z takovéto jeho neexistující výpovědi nemohl v řízení vycházet a v souvislosti s tím upozornil, že ani sám obviněný tak nepředložil žádný jiný, racionální způsob vysvětlení prokázaných skutkových zjištění, než k jakému soud prvního stupně logickou úvahou dospěl, a to bez jakékoliv důvodné pochybnosti (viz odstavec 38. odůvodnění jeho rozsudku), pak takovémuto postupu není možno ničeho vytknout, neboť v nejmenším nekrátí dovolatelovo právo na spravedlivý proces.

Dovolatel v podaném dovolání označil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, když tvrdil, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny podstatné navrhované důkazy. Nutno ovšem konstatovat, že v textu dovolání žádné takové důkazy neidentifikoval, natož aby popsal jejich případný význam pro rozhodná skutková zjištění. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě obviněný uplatnil toliko formálně, avšak ve skutečnosti jej nenaplnil žádnou konkrétní argumentací, což pro jeho řádné uplatnění nepostačuje (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, nebo ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 6 Tdo 693/2022).

Obviněný v podaném dovolání uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., leč drtivou většinu předložené argumentace nelze pod uvedený důvod dovolání vůbec podřadit, jelikož fakticky vybočuje z mezí hmotněprávního posouzení. Tento závěr se týká především výtek, v nichž dovolatel kritizoval způsob hodnocení konkrétních důkazů ze strany nalézacího soudu, veden snahou prosadit vlastní způsob jejich hodnocení a následně také odlišné skutkové závěry v předmětné věci. Pouze pro úplnost tak dovolací soud poznamenává, že již soud prvního stupně, zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil svědeckou výpověď svědka S. O. za nevěrohodnou, a to ve světle řady dalších, ve věci provedených důkazů (viz odstavec 40. odůvodnění jeho rozsudku). Odlišný, ničím nepodložený náhled na výpověď posledně jmenovaného svědka ze strany dovolatele nemůže na této skutečnosti ničeho změnit.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naopak, s notnou mírou benevolence, je možno subsumovat námitku dovolatele o chybném právním posouzení subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku, nicméně jí nelze přiznat opodstatnění. Předně nutno připomenout, že vytyčenou problematikou se již dostatečně zabývaly soud nalézací (viz primárně odstavce 42. až 44. odůvodnění jeho rozsudku) i soud odvolací (viz zejména odstavce 10. a 11. odůvodnění jeho usnesení), přičemž dosaženým závěrům není možno ničeho vytknout. Pouze pro přehlednost se tak zdá vhodným sumarizovat, že pokud obviněný krátce před spácháním zdrojového trestného činu na sebe nechal převést společnost BORO Praha, s. r. o., založil dva bankovní účty, které sloužily výhradně k oněm závadným transakcím a prakticky ihned po převodu finančních prostředků pocházejících ze zdrojového trestného činu na účet společnosti, tyto převedl na vzpomínané, nově založené účty a na účty společnosti COMOROS GROUP, a. s., aniž by pro podobný převod existoval jakýkoliv právní důvod, přičemž současně věděl, že společnost BORO Praha, s. r. o., v předmětné době fakticky nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, nedisponovala žádným majetkem a ani obviněný ji žádným dalším způsobem nevyužil, musel, za popsaných okolností, vědět, že zmíněné finanční prostředky mohou pocházet z trestné činnosti. Obviněný pak musel zákonitě vědět, že následnými převody inkriminovaných finančních prostředků může zastřít jejich původ a svým jednáním tak zasáhnout zájem na ochraně majetku a čistotě majetkových vztahů, přičemž se vznikem takovéhoto následku musel být přinejmenším srozuměn. Jednal tedy v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Tím je zároveň vyloučena obhajobou naznačovaná možnost posouzení věci toliko jako nedbalostního trestného činu podle § 217 tr. zákoníku. Skutková zjištění soudů nižších stupňů totiž nesměřují pouze k závěru, že obviněný měl a mohl vědět o rizikovosti původu peněžních prostředků, nýbrž k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu byl s možností, že svým jednáním zastírá původ výnosu z trestné činnosti, přinejmenším srozuměn. Těmito okolnostmi byly zejména krátká doba mezi nabytím společnosti BORO Praha, s. r. o., založením nových bankovních účtů a přijetím částky 95 000 EUR, okamžité rozvedení peněžních prostředků na další účty, absence reálného právního důvodu převodů na účty společnosti COMOROS GROUP, a. s., a skutečnost, že společnost BORO Praha, s. r. o., v rozhodné době nevykonávala odpovídající obchodní činnost.

V kontextu dalších výtek dovolatele musí Nejvyšší soud kategoricky zavrhnout jeho úvahu o tom, že by nemohlo být dovozeno naplnění subjektivní stránky daného trestného činu na základě okolností objektivní povahy. Podobná myšlenková konstrukce neodpovídá ustálenému trestněprávnímu pojetí dokazování subjektivní stránky. I ve vztahu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti tak bezesporu lze dovozovat subjektivní stránku též z okolností objektivní povahy (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2770, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 350/2020). Není přitom ani pravdou, že by soudy nevyloučily nedbalostní formu zavinění, jelikož u obviněného byl prokázán vyšší stupeň zavinění ve formě nepřímého úmyslu, což logicky vylučovalo variantu, podle níž by obviněný jednal toliko z nedbalosti. Ostatně v rámci řízení nebyla zjištěna žádná konkrétní okolnost, na jejímž základě by se obviněný domníval, že k trestněprávně relevantnímu následku dojít nemůže a která by mohla vyloučit jeho srozumění s možností zasažení chráněného zájmu, přičemž žádnou takovou skutečnost neuvedl ani sám dovolatel.

Rozvíjel-li pak obviněný úvahu o tom, že s ním teoreticky mohly manipulovat třetí osoby, a to na základě svědecké výpovědi svědka M. L., nezbývá než souhlasit se státním zástupcem, že ani případné řízení činnosti obviněného ze strany dalších osob by žádným způsobem nevylučovalo závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného deliktu. Naopak, pro zkoumanou trestnou činnost je podobná situace značně charakteristická (srov. například ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2768 a 2769), nicméně z hlediska posuzované věci bez relevance. Výše popsané okolnosti, za nichž obviněný jednal, a samotný způsob jeho počínání zcela postačují k závěru o úmyslné formě zavinění, jak bylo ostatně popsáno výše. Současně nutno upozornit, že není potřeba, aby znal pachatel trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti konkrétní, bližší okolnosti spáchání predikativního trestného činu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2766). Případné řízení obviněného dalšími personami by tak sice mohlo mít význam pro posouzení otázky trestní odpovědnosti těchto třetích osob, leč nikoliv pro trestní odpovědnost obviněného.

Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť v podstatě vyjádřil mínění, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, třebaže byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uplatnil tedy předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Pokud ovšem bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, nemůže podanému dovolání Nejvyšší soud přiznat opodstatněnost ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Obviněný dále kritizoval rozsudek soudu prvního stupně, poněvadž jeho odůvodnění považoval za nedostatečné a neodpovídající požadavkům stanoveným v § 120 odst. 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Obecně se jeví vhodným zdůraznit, že podobné tvrzení o nedostatečné kvalitě odůvodnění soudního rozhodnutí není s to založit žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Pouze v případě zcela zásadních vad v odůvodnění či při jeho rozsáhlé a významné absenci by mohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V posuzované věci ovšem dovolatel nijak blíže nevymezil, v čem konkrétně nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku spatřoval, pouze obecně vyzdvihl potřebu dostatečně zřetelného označení vytýkaného skutku. V předestřeném kontextu pak musí Nejvyšší soud poznamenat, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu odvolacího, žádné nedostatky neshledal, a to ani v rovině dostatečně přesné identifikace vytýkaného skutku. Z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy skutková zjištění opřel, jak hodnotil obhajobu obviněného založenou na tvrzeném zmocnění osoby vystupující jako L. B. a proč považoval deklarovaný právní důvod převodů za nevěrohodný. Odvolací soud poté reagoval na jádro odvolacích námitek, zejména k subjektivní stránce, právu obviněného nevypovídat, významu osoby L. B. a k přiměřenosti uloženého trestu. Nejde proto o takový deficit odůvodnění, který by mohl představovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces nebo založit potřebu zásahu dovolacího soudu. Nezbývá proto než uzavřít, že ani v tomto smyslu nemohlo dojít k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného Michala Novického podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.