Nejvyšší soud 7 Tdo 713/2026 – Dovolání

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2026, sp. zn. 9 T 122/2025, byl obviněný P. J. uznán vinným v bodu I. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do dne 31. 12. 2025, a v bodu II. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (body II. 1. a 2.) a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. 2.). Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. c), d), h) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákona, zdržet se požívání návykových látek, podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství, konkrétně resocializačnímu programu „Vnímám i tebe“ poskytovanému Probační a mediační službou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (věcí konkrétně uvedených ve výroku o trestu) a podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

S ohledem na předloženou dovolací argumentaci, směřující stran výroku o vině pouze proti jeho bodu II. 2., lze pouze k tomuto bodu konstatovat, že zde uvedeného jednání se obviněný dopustil tím, že dne 2. 11. 2024 kolem 2:00 hodiny v Praze XY, XY XY, ve Velkém sálu XY, v prostoru šaten v přítomnosti dalších minimálně tří osob po předchozí slovní rozepři přistoupil k poškozenému P. L., kterému do obličeje nastříkal pepřový sprej. Po zásahu ostrahy klubu, která ho vyvedla ven, v konfliktním jednání nicméně pokračoval i venku před sálem, kde poškozeného napadl minimálně dvěma výpady rukou s nezjištěným bodnořezným nástrojem. Tím poškozenému způsobil poranění v podobě jednak řezné rány nad úrovní hlavičky první záprstní kůstky levé ruky o velikosti 1,5 cm, a jednak bodné rány v oblasti levé paže pod ramenem v oblasti přední a vnitřní plochy deltového svalu v jeho dolní třetině o velikosti 3 cm pronikající hluboko do svalu a zasahující tepennou větev ve svalu, které si vyžádalo lékařské ošetření a omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu od 2. do 20. 11. 2024 z důvodu potřeby ošetření zranění a jeho fixace stehy, nemožnosti zvedat levou paži v plném rozsahu, bolestivosti, nemožnosti řídit motorová vozidla a pracovní neschopnosti.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2026, sp. zn. 67 To 82/2026, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolání podal výslovně proti výroku o vině uvedenému v bodu II. 2., výroku o trestu a výrocích o náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody poškozeným výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, a proti navazujícímu usnesení Městského soudu v Praze.

Konkrétně namítl, že soudy řádně neodůvodnily zamítnutí podstatného důkazního návrhu, a to opisem z evidence rejstříku trestů poškozeného P. L. a svědků H. V., A. H. a F. Č. k posouzení věrohodnosti těchto osob. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že případný záznam v opisu z evidence rejstříku trestů nemá vliv na posouzení specifické věrohodnosti poškozeného a svědků, neboť měl za to, že trestní minulost poškozeného či svědků může mít vliv na jejich věrohodnost. Soud prvního stupně tak rezignoval na posouzení věrohodnosti klíčových svědků a poškozeného. Obviněný v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které může nedostatečně odůvodněné zamítnutí návrhu na vyžádání opisu z evidence rejstříku trestů představovat zásah do práva na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07). Soudy se měly dále zabývat věrohodností poškozeného za situace, kdy tento již dříve prokazatelně lhal, a to při ošetření ve vojenské nemocnici o původu svého zranění. Toto pochybení soudu prvního stupně pak nenapravil ani odvolací soud.

Dále obviněný namítal, že skutková zjištění obou soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť nebylo prokázáno, že by držel nůž či jakýkoliv obdobný předmět a zasáhl jím poškozeného, resp. nebylo prokázáno, že by zranění levého ramene poškozeného bylo způsobeno předtím, než byl ošetřen ve vojenské nemocnici. Návazně rozebíral výpovědi poškozeného a svědků s tím, že poškozený si nevšiml v jeho rukou žádného předmětu, ani zranění ramene, žádného předmětu si nevšimli ani další svědci jako H. V. a A. H., kteří stáli nedaleko. Vše tedy spíše nasvědčuje tomu, že žádný nůž neměl, poškozeného nebodl a zranění ramene poškozenému nezpůsobil. Jediná osoba, která údajně nějaký předmět v jeho ruce viděla, je svědek F. Č., jeho výpověď je však podle obviněného nedůvěryhodná, neboť jej nenapadlo ujistit se, zdali poškozenému nebylo tímto předmětem způsobeno nějaké zranění, navíc svědek uvedl, že „to ohnání vypadalo spíš jako úder pěstí“, což je něco jiného než bodnutí nožem. Soud prvního stupně se s těmito důkazy nevypořádal a v odůvodnění nevysvětlil rozpor mezi svými skutkovými závěry a těmito důkazy a rovněž nevysvětlil, z jakého důvodu uvěřil výpovědi jednoho svědka, a naopak neuvěřil výpovědím čtyř dalších osob, které vypovídaly opačně. Navíc poškozený si po potyčce zranění nevšiml, ač by musel (cítil by bolest, stříkala by krev). Pochybení soudu prvního stupně opět nenapravil ani odvolací soud.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, dále zrušil usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný svými námitkami nevyjádřil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování a domáhal se toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, respektive aby akceptovaly jeho tvrzení. Námitky obviněného tak nepřekračují meze prosté polemiky se způsobem, jakým soudy jednotlivé důkazy hodnotily. Obhajoba obviněného vedená snahou vyvinit se byla vyvrácena důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení, především výpovědí poškozeného P. L. a svědků H. V., A. H. a F. Č. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. O utrpěných zraněních poškozeného svědčí rovněž lékařské zprávy. Soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly nebo že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. S návrhy na doplnění dokazování se obvodní soud řádně vypořádal v bodu 23 svého rozhodnutí a odvolací soud tak učinil v bodu 11 svého rozhodnutí. Státní zástupkyně souhlasila s tím, že záznam v opisu z evidence rejstříku trestů nemá vliv na posouzení specifické věrohodnosti poškozeného a svědků, což vyjádřil soud prvního stupně a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Odvolací soud také neignoroval důkazní návrhy obviněného, neboť vyhověl důkaznímu návrhu obviněného na výslech ošetřujícího lékaře MUDr. Josefa Katráka. Nedostatečně odůvodněné zamítnutí návrhu na vyžádání opisu z evidence rejstříku trestů může představovat zásah do práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, v posuzovaném případě se však o takovou situaci nejednalo, přičemž odvolací soud odkázal na zcela dostačující argumentaci soudu prvního stupně.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný v replice na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství setrval na námitkách uplatněných v dovolání a nesouhlasil se závěry vyslovenými v jejím vyjádření, které podle jeho názoru nesprávně redukují dovolací námitky na pouhou polemiku se skutkovými zjištěními. Obviněný trval na tom, že jeho vina jednáním popsaným v bodu II. 2 nebyla prokázána, přičemž zopakoval nosný obsah svých dovolacích námitek a trval na návrhu obsaženém v dovolání.

Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, ve kterých soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo ve kterých sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu.

K tomu je namístě upřesnit (byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry), že zmíněné důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání, přičemž oba soudy ve věci činné se námitkami již zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi podrobně a dostatečně vypořádaly.

Pod výše zmíněnou třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz opisem z evidence rejstříku trestů u poškozeného P. L. a svědků H. V., A. H. a F. Č. k prokázání věrohodnosti těchto osob. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Jak již bylo v řízení ze strany soudů obviněnému sděleno a jak uvádí rovněž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Pokud jde o konkrétní návrh obviněného, již soud prvního stupně o něm rozhodl před skončením dokazování tak, že tento důkaz pro nadbytečnost a neúčelnost zamítl, což dostatečně odůvodnil v bodu 23 odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze pak doplnil dokazování výslechem svědka MUDr. Josefa Katráka, a pokud jde o doplnění dokazování požadovaným opisem, ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně. Svůj náhled oba soudy opřely o to, že skutečnost, k jejímuž ověření byl důkaz navrhován, byla provedeným dokazováním bez důvodných pochybností prokázána. Pokud jde totiž o věrohodnost jmenovaných svědků a poškozeného, byla soudem prvního stupně pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy (jejich provázaností a shodným vyzněním) ověřována. Výpovědi poškozeného a uvedených svědků byly obsahově souladné, ohledně skutečností nastalých dne 2. 11. 2024 v prostorách šaten i poté venku před barem XY se doplňovaly a navazovaly na sebe, a byly rovněž konzistentní v průběhu trestního řízení (na rozdíl od výpovědi obviněného). Poškozený P. L. pak dříve obviněného neznal, neměl k němu žádný vztah, neměl ani snahu obviněnému nikterak uškodit, přičemž při prvotním ošetření zranění na palci ve vojenské nemocnici dokonce neuvedl, že zranění vzniklo při potyčce, resp. nechtěl celou záležitost příliš řešit. Zejména soud prvního stupně současně své úvahy týkající se věrohodnosti poškozeného a svědků ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil.

Lze rovněž doplnit, že zajišťování opisu z evidence rejstříku trestů stran svědků není ani zcela běžným úkonem, který nicméně jistě může být namístě, existují-li v konkrétní věci ve vztahu ke konkrétnímu svědkovi k takovému postupu důvody. Ve věci projednávané však takové důvody nevyvstaly a obviněný je ani netvrdil, na trestní minulost se v průběhu hlavního líčení nijak nedotazoval (z čehož by např. následně mohly vyplývat určité pochybnosti) a doplnění dokazování se domáhal ve zcela obecné poloze. Ani obviněným připomenutý nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, pak zjevně nedovozuje požadavek bez dalšího vyhovět takovému návrhu na doplnění dokazování, ale vyslovil se ke specifické situaci, v níž, velmi zjednodušeně řečeno, soud (v civilní věci) i činil kroky k zajištění požadovaného opisu, který nicméně neobdržel pro nedostatečně zadané údaje osoby, které si potom ani dále neopatřil (ač mohl) a na zajištění listiny v podstatě rezignoval.

V projednávaném případě se tedy oba soudy ve věci činné návrhem obviněného na provedení důkazu opisem z evidence rejstříku trestů k ověření věrohodnosti poškozeného a uvedených svědků zabývaly a po obsáhlém shrnutí důkazní situace ve věci zejména soud prvního stupně důsledně odůvodnil, proč uvěřil výpovědi poškozeného a svědků a daný důkazní návrh zamítl, jelikož by ve věci nemohl přinést nic nového. Je tedy podstatné, že soudy v předmětné věci neměly po řádně provedeném dokazování důvodné pochybnosti o věrohodnosti poškozeného a dalších svědků, tedy o pravdivosti jejich výpovědí, jako přímých a usvědčujících důkazů o vině obviněného. Argumentaci obviněného tak nebylo možné přisvědčit, resp. byla shledána zjevně neopodstatněnou.

Pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítal (údajný) rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, stran závěru soudů o jeho pachatelství přečinem ublížení na zdraví, přičemž vytkl, že nebylo prokázáno, že by držel v ruce nůž či jiný obdobný předmět a způsobil jím poškozenému deklarovaná zranění palce a ramene.

Uvedená argumentace obviněného je však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelná. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný sice stran svých námitek formálně odkazoval na zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků dovozených trestných činů, s obsahem provedených důkazů, avšak ve své podstatě polemizoval se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud proto především uvádí, že mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, zjevně žádný rozpor není. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně. Soudy si přitom byly především vědomy okolností případu, totiž že skutkový děj navazoval na oslavu ve Velkém sálu XY, při níž byl podáván alkohol, a kde se setkali v prostoru šaten obviněný a skupinka osob kolem poškozeného. Obviněný přitom zaútočil proti poškozenému pepřovým sprejem, proto byl vyveden před bar, kde došlo k dalšímu vzájemném postrkování obou aktérů, přičemž obviněný sáhl do kapsy, což vyplývá ze svědectví F. Č. (jehož výpověď soudy rovněž vyhodnotily jako věrohodnou, souladnou s ostatními ve věci provedenými důkazy) a blíže neurčeným bodnořezným nástrojem, který držel v pěsti, proti poškozenému minimálně dvakrát máchl a způsobil mu uvedená poranění. O skutečnosti, že zranění byla způsobena obviněným při potyčce, svědčí to, že si ihned poškozený všiml, že má zakrvácené ruce, nejprve si všiml zranění na palci; proto se se skupinou svých přátel bezprostředně poté odebral na ošetření do Ústřední vojenské nemocnice. Zranění ramene začal obviněný vnímat sice až dodatečně, avšak ještě cestou z vojenské nemocnice, přičemž si zavolal rychlou záchrannou službu a rameno mu bylo ošetřeno ve Fakultní nemocnici Bulovka. Podle výpovědi poškozeného ovšem samotnou bolest ramene vnímal již od počátku, jen jí nevěnoval pozornost, kvůli jinému viditelnému zranění – palce. Neobstojí tedy argumenty obviněného, podle kterých nemohl mít poškozený deklarované zranění, když si ho ani nevšiml. Zranění poškozeného byla objektivizována jednak lékařskými zprávami z Ústřední vojenské nemocnice a z Fakultní nemocnice Bulovka a jednak byl ke zraněním poškozeného vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a proveden výslech znalce MUDr. Marka Dogošiho u hlavního líčení. Znalec přitom vysvětlil, proč nemusel poškozený zranění ramene ihned vnímat (alkohol, adrenalin) a rovněž potvrdil vznik zranění bodnořezným nástrojem a mechanismem, jakým obviněný jednal, zároveň znalec vyvrátil, že by zranění mohlo vzniknout pádem na skleničku či střep. Skutečnost, že si zranění nemusel všimnout ani nikdo z přátel poškozeného, vyplývalo i z toho, že si poškozený na zranění nestěžoval a samotné krvácení probíhalo ukryto pod vrstvami oděvu. Další svědci pak skutečně o bodnořezném nástroji v ruce obviněného nehovořili, ale nikoli v tom smyslu, že by ho vylučovaly, resp. že by uvedli, že nic takového obviněný nedržel, ale pouze uvedli, že si ho nevšimli – což ovšem s ohledem na celkový kontext situace a další provedené důkazy není zvláštní ani překvapivé.

Jinak řečeno, kromě obviněného, jehož výpověď ovšem byla shledána v daném rozsahu nepravdivou a nebylo z ní vycházeno, žádný důkaz přítomnost (držení) onoho nástroje zásadně nezpochybňoval, ale důkazy jeho přítomnost buď potvrzovaly nebo alespoň nevylučovaly. Proto závěr soudů o tom, že obviněný takový nástroj nutně užil, nemůže být s důkazy v žádném, natož zjevném rozporu, a podstatou argumentace tak byla, jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, spíše polemika o tom, jaké skutkové závěry měly či neměly být z výpovědí dovozeny – což se ovšem s možnostmi dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ať již za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] míjí.

Nejvyšší soud tak ve věci neshledal opomenutý důkaz, přičemž již vůbec nebyl předloženými námitkami tvrzen zjevný rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] tak zčásti pod tento důvod nespadají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.

Souhrnně řečeno, obviněný uplatnil námitky, které dílem nebyly vůbec podřaditelné pod tvrzený (ani jiný) dovolací důvod, a ve zbylé části byly zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.