Nejvyšší soud 7 Tdo 745/2026 – Přečin vydírání

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2025, č. j. 5 T 7/2025-165, byl obviněný uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 24 měsíců.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že dne 10. 1. 2025 v době od 08:35 hodin do 08:50 hodin v XY v budově Úřadu práce ČR v kanceláři poškozené V. B. v úmyslu vynutit si zařazení do evidence a přiznání dávek v nezaměstnanosti hrozil zvýšeným hlasem poškozené zabitím s tím, že již byl v kriminále a někoho v kriminále má, přičemž toto několikrát zopakoval, a tím vzbudil v poškozené reálnou obavu o zdraví.

K odvolání obviněného do výroků o vině i trestu rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 4. 2026, č. j. 50 To 347/2025-241, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 12 měsíců.

Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že soudy chybně posoudily a vyhodnotily zejména výpověď poškozené a dalších svědků a nevzaly v úvahu argumenty obhajoby a důkazy svědčící v jeho prospěch. Připustil, že byl při jednání s poškozenou hlučný a expresivnější, protože nesouhlasil s rozhodnutím ohledně jeho nezařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, zásadně ale popřel, že by poškozené vyhrožoval smrtí. Jeho vyjádření nebylo pravděpodobně i v důsledku jazykové bariéry interpretováno správně. Pouze se úřednice zeptal, „zda si z něj dělá prdel“ a zopakoval jí vznesený dotaz, jestli ji chce zabít. To se však pouze ujišťoval, zda jí rozuměl správně, v žádném případě se nejednalo o jakoukoli výhrůžku. Soud postupoval nesprávně, pokud jeho vysvětlení neuvěřil. Skutečnost, že úřednici vyhrožoval zabitím, byla dovozena pouze na základě svědecké výpovědi poškozené, která však měla zájem na výsledku řízení. Další nepřímé důkazy (kamerové záznamy, výpověď svědkyně D. J., telefonát na policii) výhrůžku zabitím nepotvrdily. Na základě výše uvedených pochybení obviněný dovodil extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Dále uvedl, že v řízení navrhoval doplnit dotazování o výslech osoby, která incident nahlásila na policii, aby bylo osvětleno, za jakých okolností a z jakých důvodů na policii volala a odkud získala informace, které policii sdělila. Soudy však tento důkaz neprovedly. Podle obviněného rovněž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jelikož se nepodařilo prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty daného přečinu – žádný z provedených důkazů (kromě výslechu poškozené svědkyně V. B.) pohrůžku násilím neprokázal. Soudy dále nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo a zásadu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stran tzv. extrémního nesouladu nebyly důvodné. Soudy učinily správná skutková zjištění, která byla dostatečným podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce neshledal ani existenci opomenutého důkazu – výslechu zaměstnankyně úřadu práce I. K. Nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu soud prvního stupně odůvodnil tím, že jeho provedení je nadbytečné, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že přisouzená právní kvalifikace je správná. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti dovolacích námitek navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Obviněný nenamítl nic, co by naplňovalo první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání pouze vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů, zejména výpovědí svědkyň V. B. a D. J., ale i ostatních ve věci provedených důkazů, a snažil se prosadit vlastní verzi skutkového děje tvrzením, že on poškozené zabitím nevyhrožoval, při jednání s ní byl pouze hlučný a vulgární. Neoznačil přitom žádný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Nevytkl, že by skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů nevyplývala při žádném rozumném způsobu jejich hodnocení, nýbrž žádal, aby konkrétní skutková zjištění z některých provedených důkazů vůbec vyvozována nebyla, a domáhal se toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Existenci uvedeného zjevného rozporu však nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného. Není přitom smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud přijal roli jakési třetí skutkové instance a znovu se zevrubně zaobíral interpretací a hodnocením důkazů a reagoval na všechny skutkové námitky dovolatele k postupu soudů při dokazování, hodnocení důkazů a ustálení skutkových zjištění. Podstatné je, že postup soudů nevykazuje prvky libovůle, že soudy při něm nevybočily z mezí daných ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna.

Nad rámec uvedeného lze jen připomenout, že rozhodná skutková zjištění soudů mají spolehlivou oporu především ve výpovědích svědkyň V. B. a D. J. ve spojitosti s dalšími důkazy, zejména s obsahem kamerového záznamu z místa činu a zvukovým záznamem z hovoru na linku 158 Policie České republiky. Obě svědkyně přesvědčivě popsaly, jak se obviněný v kanceláři poškozené choval a jaké konkrétní výhrůžky z jeho strany zazněly. Jednoznačně vyloučily možnost, že by obviněnému špatně rozuměly, naopak zdůraznily, že výhrůžka zabitím byla pronesena zřetelně česky.

Ve vztahu k druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel žádné námitky neuplatnil.

Obviněný dále namítal, že nebylo vyhověno jeho návrhu, aby byla jako svědkyně vyslechnuta I. K., která bezprostředně po incidentu volala na policejní linku 158, což je sice námitka pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná. Nejde tak o opomenutý důkaz, neboť soudy se návrhem na doplnění dokazování dostatečně zabývaly a odůvodnily, proč mu nebylo vyhověno. Nešlo o důkaz podstatný a jeho neprovedení bylo důvodné.

Námitka obviněného je z hlediska třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (opomenutého důkazu) zjevně neopodstatněná.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, která je odlišná od skutkových zjištění soudů a kterou se snaží dovoláním prosadit. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku o vině, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Žádnou takovou konkrétní námitku obviněný nevznesl.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možné vztáhnout odkaz dovolatele na princip ultima ratio a na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku upravující zásadu subsidiarity trestní represe. Tato námitka však nebyla nijak odůvodněna a Nejvyšší soud dovolací argumentaci nemůže domýšlet. Nicméně pro úplnost je možné odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který v odstavci 15 poukazem na několik okolností případu vysvětlil, proč nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Lze dodat, že nebezpečnost a škodlivost útoků proti úředníkům úřadů práce nelze bagatelizovat. Uplatnění trestní represe nepředstavuje zásah do základních práv obviněného.

Rovněž z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). V uvedené variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ze zmíněné vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání z hlediska § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zjevně neopodstatněné, pak totéž platí ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.