Tato námitka obviněného JUDr. J. V. o nepřípustnosti trestního stíhání, vedle toho, že neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, je také bez významu k jeho osobě jako účastníka na trestné činnosti hlavního pachatele spoluobviněného R. M. Obviněný R. M. tuto námitku v dovolání neuplatnil. Nepřípustnost trestního stíhání lze namítat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který ale žádný z obviněných v dovolání neuplatnil. Tato námitka obviněného JUDr. J. V. proto nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, které se i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zabývá řešením otázky, že uložení daňového penále v daňovém řízení v souvislosti s doměřením daně, a v souvislosti s tím také odsouzení v trestním řízení za trestný čin zkrácení daně, neznamená vždy porušení zásady ne bis in idem.
Pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání také Nejvyšší soud uvádí, že podstata účastenství vychází ze zásady akcesority účastenství, tj. závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Posouzení jednání účastníka na trestném činu je tedy závislé na trestní odpovědnosti hlavního pachatele potud, že musí být prokázán úmyslný trestný čin, jehož se hlavní pachatel dopustil, ale z hlediska akcesority účastenství není rozhodné, zda za takový čin byl skutečně odsouzen, neboť okolnost vylučující trestní odpovědnost hlavního pachatele má význam pouze ve vztahu k jeho osobě a nevylučuje trestnost účastníka (např. promlčení trestního stíhání, účinná lítost), protože obecné způsoby zániku trestnosti se vážou jen k určité osobě. Trestnosti účastníka není tedy na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti.
Zásada „ne bis in idem“ je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Podle judikatury ESLP může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Pachatelem v daném případě je obviněný R. M. a nikoliv obviněný JUDr. J. V., který je organizátorem jeho trestného činu. K porušení zásady „ne bis in idem“ ale ani dojít nemohlo, protože předmětný platební výměr (ze dne 18. 6. 2007, č. j. 4145/07-046100-024; sv. č. 5, č. l. 1140 tr. spisu), v němž bylo k dlužné dani připočteno i dlužné penále, byl vystaven nikoliv přímo pro obviněného R. M., ani pro společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., která v té době již byla také v likvidaci, ale pro společnost TOTAL Deutschland GmbH, jako solidárního dlužníka.
Převážně skutkové povahy jsou také námitky obviněného JUDr. J. V. ohledně jednání uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině, když namítá „příkrý rozpor“ skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy a považuje naopak za prokázané, že ve všech případech byly lustrace prováděny plně v souladu s Pokynem ředitele IMV č. 29/2005. Také zpracovatel tohoto pokynu, ředitel IMV plk. JUDr. M. B., že na dotaz obhájců označil jeho postup za zákonný. Výhradě skutkové povahy je také námitka, že odvolací soud vytvořil ohledně důvodů lustrace osoby svědka L. M. zcela novou, důkazy nepodloženou teorii, která je v rozporu i s teorií soudu I. stupně. K tomu polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, nesouhlasí s jeho argumentací a odvolacímu soudu vytýká nezohlednění jeho obhajoby, že svědek L. M. byl pro IMV zájmovou osobou, podezřelou z podílu na trestné činnosti při vývozu finančních prostředků přes Egypt, což podle něj, včetně lustrace přítelkyně tohoto svědka P. S., dokládá výpověď svědka F. F. Všechny dané osoby, že byly lustrovány z důvodu operativní činnosti, pro účely zákonnosti lustrace byl výstupem úřední záznam o provedené lustraci, jak ukládá uvedený Pokyn ředitele IMV a zákon č. 283/1991 Sb., a tímto záznamem jsou jeho záznamy v tzv. poznatkové základně.
Nejvyšší soud konstatuje, že všechny tyto námitky jsou prosazováním obhajoby obviněného JUDr. J. V. ohledně jednání uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině, kterou ale již soudy obou stupňů považovaly za odporující provedeným důkazům, a tedy za vyvrácenou. Se závěry nižších soudů se Nejvyšší soud ztotožnil. K tomu lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 25), kde uvedl, že „lustrace svědka F. nevyplývá z pracovní náplně a zákonné činnosti obžalovaného jako policisty, který se se svědkem F. stýkal v rámci společenských aktivit, ale i v rámci jeho trestněprávních aktivit, jak vyplývá z pořízených odposlechů, a potřeboval tedy zjistit, zda na něj nejsou již napojeny orgány policie. Využitelnost informací, které mohly být zjištěny od svědka F., jehož obžalovaný JUDr. J. V. popsal jako nevědomého informátora, pro služební činnost obžalovaného byla vyvrácena, když navíc pozice nevědomého informátora byla dle svědka JUDr. M. B. v rámci Policie ČR vyloučena. Odvolací soud má tedy stejně jako nalézací soud za to, že předmětné lustrace nebyly provedeny v rámci plnění služebních povinností obžalovaného JUDr. J. V., ale naopak zcela kontraproduktivně, o čemž svědčí i výpověď svědka JUDr. M. B., který v letech 2004 až 2006 pracoval jako ředitel Inspekce ministra vnitra (IMV). Ten uvedl, že obžalovaný nemohl vykonávat žádné úkony za jiné složky policie, a to včetně lustrací, když obžalovaný uváděl poznatky v kauze R. K., v rámci níž údajně tyto lustrace prováděl. Tuto věc však šetřil specializovaný útvar ÚZSI, který byl schopen si lustrace provést sám“.
Obviněný JUDr. J. V. přesto i v dovolání opět namítá, že všechny dané osoby byly lustrovány z důvodu operativní činnosti, a jeho postup v souladu s pokynem ředitele IMV a zákonem č. 283/1991 Sb., že byl potvrzen svědky teoreticky i prakticky znalými dané problematiky, kterou ale soudy neznají. Jeho dovolací námitky tak v rozporu s uplatněným důvodem dovolání vychází z jiného hodnocení důkazů a z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl již soud I. stupně. Pouze na doplnění Nejvyšší soud poukazuje na okolnosti tohoto jednání, kdy obviněný JUDr. J. V. vstupoval do informačního systému Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR vedeného v elektronické podobě a umožňujícího zjišťovat nejen osobní údaje zájmových osob ale zejména také úkony činěné vůči těmto osobám ze strany Policie ČR. Dne 6. 3. 2006 opakovaně lustroval osobu J. F., který byl známým v této věci spoluobviněného M. P., a je v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, dosud nepravomocně odsouzen (Vrchní soud v Olomouci vyloučil věc odvolání J. F. k samostatnému projednání pod sp. zn. 1 To 61/2016) jako spolupachatel trestné činnosti spáchané v době od 28. 2. 2006 do 21. 7. 2006 rovněž v souvislosti s dovozem PHM v režimu podmíněného osvobození od daně ze zahraničí, páchané vedle něj spolupachateli L. M. a K. T., jako jednateli obchodních společností RUDY-ECOL, s.r.o., a KT ECO CAPITAL, s.r.o., a která měla být spáchaná také s uvedeným M. P., který měl být organizátorem jejich trestné činnosti (Krajský soud v Ostravě z věci sp. zn. 30 T 5/2009, věc M. P. vyloučil k samostatnému projednání pod sp. zn. 45 T 1/2016). Obviněný JUDr. J. V. ve své výpovědi uvedl, že J. F. byl jeho nevědomý informátor, kterého vedl pod krycím názvem „H.“. V rozporu s tím je ale uvedeno v úředním záznamu obviněného, ve spise jím vedeném pod tímto označením (příloha č. 2 tr. spisu, č. l. 2), že se takto označená osoba sama dostavila s nabídkou spolupráce s IMV za ním v jeho bydlišti již dne 3. 3. 2006.
Ve dnech 4. 4. 2006, 7. 4. 2006, 12. 4. 2006, 3. 7. 2006 a dne 12. 7. 2006, pak opakovaně lustroval osobu výše jmenovaného, spolupachatele již pravomocně odsouzeného v jiné trestní věci L. M., a dne 7. 4. 2006 opakovaně lustroval osobu tehdejší přítelkyně L. M. P. S. Počátek těchto lustrací L. M. a následně i P. S. bezprostředně navazuje na útěk L. M. dne 2. 4. 2006 do zahraničí i s jeho přítelkyní P. S., který souvisel s jeho obavami o život v souvislosti s trestnou činností projednávanou ve výše zmíněné trestní věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009. Je zde tedy nezpochybnitelná úzká personální propojenost pachatelů v obou trestních věcech vedených u Krajského soudu v Ostravě, která je umocňována skutečností, že v této nyní projednávané trestní věci sp. zn. 47 T 1/2008, byl společně s obviněným JUDr. J. V. jako organizátor trestné činnosti obviněného R. M., páchané v období od 1. 9. 2006 do 25. 10. 2006, pravomocně odsouzen také obviněný M. P., který je trestně stíhán jako spolupachatel J. F. v již zmíněné jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, ohledně kterých ale řízení doposud nebylo pravomocně ukončeno. Pokud pak dne 14. 6. 2006 obviněný JUDr. J. V. opakovaně lustroval osoby s příjmením F., F., činil tak na žádost jiné osoby.
Z námitek obviněného JUDr. J. V. ohledně jednání uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině, odpovídá svojí hmotněprávní povahou uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně zcela obecná námitka, že skutková věta, ani ve spojitosti s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro právní kvalifikaci daného jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S jistou mírou tolerance pak lze za hmotněprávní považovat také námitku, že se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin.
Obviněný JUDr. J. V. první z těchto námitek konkretizoval tak, že nebylo tvrzeno ani prokázáno jakou škodu měl způsobit nebo jaký neoprávněný prospěch z toho měl on nebo jiná osoba. Skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ale nevyžaduje, aby pachatel způsobil jinému škodu nebo skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tento přečin spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na řádném a zákonném působení orgánů veřejné moci a na činnosti jejich pracovníků v souladu s jim svěřenými pravomocemi a v mezích těchto pravomocí. Objektivní stránka této skutkové podstaty spočívá v jednání speciálního subjektu (úřední osoby, viz § 127 tr. zákoníku), která v kvalifikovaném úmyslu jiného poškodit, nebo sebe nebo jiného zvýhodnit, vykonává svou pravomoc v rozporu s právním předpisem. Postačí tedy, aby pachatel jednal v tomto úmyslu, aniž by způsobil jinému škodu nebo opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, což je znakem až kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Námitka obviněného JUDr. J. V., že skutková věta rozsudku soudu I. stupně neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro právní kvalifikaci daného jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterou konkretizoval tak, že nebylo tvrzeno ani prokázáno jakou škodu měl způsobit, nebo jaký neoprávněný prospěch z toho měl on nebo jiná osoba, je proto zjevně neopodstatněná. Již soud I. stupně přitom uvedl, že osobu J. F. lustroval ve svém osobním zájmu a poznatkovou základnu „H.“ účelově zřídil pro ospravedlnění lustrace. To ostatně potvrzují i některé úřední záznamy obviněného JUDr. J. V. v tomto spise, které jasně vyznívají jako vytváření alibi (viz příloha č. 2 tr. spisu, č. l. 4, 6, 16 a 17). Jeho prospěch spočíval také v tom, že lustracemi získával informace o osobách spjatých s ním a s uskutečňovanou trestnou činností, a mohl sledovat, zda již došlo k případnému odhalení u osob zapojených do trestné činnosti.
Pokud jde o námitku, že se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin, je předně nutno uvést, že jednání obviněného JUDr. J. V. bylo právně posouzeno podle trestního zákoníku, který již opustil předchozím trestním zákonem (zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon zrušený zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010) upravený tzv. materiální znak skutkové podstaty trestného činu, spočívající v existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti činu. Proto je bez významu z tohoto materiálního pojetí trestného činu vycházející námitka, že se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin. Podle trestního zákoníku je totiž trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“). Pokud obviněný JUDr. J. V. poukázal na stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, lze to s jistou mírou tolerance vyložit i tak, že namítá neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání, jímž byl uznán vinným, a to i jako policista, který je úřední osobou, je ale nutno považovat za natolik společensky škodlivé, že je nezbytné na takovéto jednání aplikovat trestně právní normy. Nejedná se tedy o méně závažné trestné činy a použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe nepřichází v úvahu. I tato námitka obviněného JUDr. J. V. je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatná část námitek obviněných byla zaměřena na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž u obviněného M. P. to byly veškeré jeho námitky, a proto neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání. Protože ve věci Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání shledal Nejvyšší soud u obviněných R. M. a JUDr. J. V. zjevně neopodstatněnými, bylo o dovoláních rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k tomu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu