Nejvyšší soud 7 Tdo 762/2026 – Přečin ohrožení pod vlivem návykové látky

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2026, č. j. 9 T 11/2026-89, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 24 měsíců a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 32 měsíců.

Jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Praha-západ spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 1. 2026 v době nejméně 00:45 hodin v obci XY, okres Praha-XY, na pozemní komunikaci ve směru jízdy z XY do Prahy řídil osobní motorové vozidlo tovární značky BMW, přestože před jízdou vědomě požil alkohol v takovém množství, že při dechové zkoušce mu byla zjištěna hladina 2,02 g/kg alkoholu v dechu (v 01:01 hodin) a hladina 2,16 g/kg alkoholu v dechu (v 01:12 hodin), přičemž v důsledku požitého alkoholu nebyl schopen bezpečně ovládat vozidlo, při najíždění na kruhový objezd nepřizpůsobil rychlost jízdy, uvedl vozidlo do smyku, vyjel za levý okraj komunikace a vozidlo přetočil na střechu. Poškozením vozidla způsobil jeho majitelce Š. S. škodu 350 000 Kč.

Odvolání obviněného podané proti výrokům o vině a trestu bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, č. j. 10 To 122/2026-103, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal dovolání proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu, a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu z citovaných důvodů namítl, že hlavní líčení proběhlo bez jeho účasti i přes to, že s konáním v jeho nepřítomnosti výslovně nesouhlasil a z konaného hlavního líčení se řádně a včas omluvil z důvodu nemoci. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. soudům vytkl, že nesprávně „právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav“, údajně došlo k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a bez dalšího odůvodnění citoval nález Ústavního soudu týkající se principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Uvedl dále, že soudy nedostatečně zhodnotily polehčující okolnosti, zejména jeho dosavadní bezúhonnost, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu Praha-západ a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje žádnou argumentaci odpovídající ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitka konání hlavního líčení v nepřítomnosti dovolatele sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nicméně je zjevně neopodstatněná. Dodal, že o včasnosti omluvy nebylo pochyb, soudy odmítly pouze důvodnost omluvy, jelikož obviněný neuvedl, v čem spočívaly ony překážky bránící mu v účasti na hlavním líčení. Neurčitá lékařská zpráva staršího data, která nijak nespecifikovala zdravotní omezení obviněného, oprávněně nebyla shledána dostatečnou. Souhlasil s odůvodněním soudů, že jednání obviněného bylo pouhou obstrukcí, což potvrzuje i skutečnost, že žádnou řádnou lékařskou zprávu dosud nepředložil. Státní zástupce dodal, že námitka týkající se údajné nepřiměřenosti trestu žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Námitky obviněného jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, postrádají však jakékoli opodstatnění.

Obviněný konkrétně namítl porušení ustanovení § 202 tr. ř. ve vztahu k jeho nepřítomnosti u hlavního líčení konaného dne 17. 3. 2026. Z obsahu spisu vyplývá, že předvolání k hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno dne 9. 3. 2026 a jeho obhájce byl o jeho konání vyrozuměn dne 5. 3. 2026. Obhájce zaslal soudu dne 16. 3. 2026 (tedy den před konáním hlavního líčení) žádost o odročení, a to z důvodu kolize s dalšími jednáními. Tuto žádost samosoudkyně okresního soudu obratem zamítla mj. s odůvodněním, že o termínu konání hlavního líčení byl dostatečně dlouho dopředu informován a že je možné se nechat zastoupit substitutem. Obhájce na to (v odpoledních hodinách téhož dne) zaslal další žádost o odročení, tentokrát s poukazem na nemoc obviněného, kterou doložil potvrzením o pracovní neschopnosti v německém jazyce. Na tuto žádost odpověděla samosoudkyně přípisem v den konání hlavního líčení, že z dokumentu nevyplývá, že by obviněný nebyl schopen účasti u hlavního líčení, a proto omluvu nepovažuje za řádnou. Následně bylo hlavní líčení s poukazem na § 202 odst. 2 tr. ř. konáno v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen jestliže má soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obviněný již některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, přičemž na to (tj. na možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti) a na jiné následky nedostavení musí být obviněný v předvolání upozorněn. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Pokud jde o potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, to samo o sobě nepředstavuje řádnou omluvu nepřítomnosti v hlavním líčení a neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení účastnit. Nevyplývá z něj charakter onemocnění či úrazu, způsob léčby a především ani druh a rozsah omezení, které z nich pro obviněného konkrétně vyplývají.

S ohledem na výše uvedené vyplývá, že Okresní soud Praha-západ nijak neporušil citované ustanovení, jestliže konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného. Mimoto nenastala žádná z okolností vylučující provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, neboť obviněný nebyl stíhán pro trestný čin s horní hranicí trestní sazby převyšující pět let a nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Hlavní líčení mohlo být konáno i v nepřítomnosti jeho obhájce, jelikož se nejednalo o případ nutné obhajoby (viz § 202 odst. 4 tr. ř.).

Jelikož dal obviněný před konáním hlavního líčení najevo, že se ho chce zúčastnit, Nejvyšší soud považoval za vhodné se nepřítomností obviněného v hlavním líčení zabývat i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, byť porušení tohoto práva obviněný v dovolání nenamítal. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle tohoto ustanovení je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).

V tomto případě je z okolností zřejmé, že zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti byl akceptovatelný. Omluvu obviněného z hlavního líčení v žádném případě nebylo možné považovat za řádnou. Z přípisu obhájce ani ze samotného obhajobou předloženého dokumentu (zprávy o pracovní neschopnosti) nebyla nemoc obviněného (ani s ní spojená omezení) nijak specifikována. Kromě toho zpráva byla vystavena 2. 3. 2026, tedy více jak dva týdny před konáním hlavního líčení, a nebylo tak zřejmé, zda nemoc, která byla důvodem pracovní neschopnosti, stále trvala. Podstatné však je, že obviněný ani jeho obhájce soudu nijak nesdělil, proč by jeho účast na hlavním líčení nebyla možná. Samotná existence nemoci (v tomto případě navíc zcela nespecifikované) automaticky neimplikuje nemožnost dostavit se k hlavnímu líčení a být mu přítomen.

Kromě toho, jak výstižně konstatoval odvolací soud, okolnosti případu ukazují spíše na obstrukční snahu obviněného oddálit projednání věci. Navzdory tomu, že ve zprávě o pracovní nezpůsobilosti bylo místo, kde se měl obviněný po dobu nemoci zdržovat, město Linec v Rakousku, ve skutečnosti přebíral veškeré písemnosti po dobu pracovní neschopnosti na adrese trvalého pobytu v České republice. Tato skutečnost svědčí o tom, že obviněnému nic nebránilo, aby se k hlavnímu líčení dostavil. Jeho pasivní až negativní vztah k věci dokresluje i fakt, že se neúčastnil ani veřejného zasedání, kde se projednávalo jeho odvolání, a to bez jakékoli omluvy. Na závěr dovolací soud dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která obhajoba odkazovala, nebyla na projednávanou věc aplikovatelná, jelikož obě pojednávala o zcela jiných situacích. Jednak v tomto případě (na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 743/2011) nebyla problémem jen včasnost omluvy, ale to, že omluva nebyla řádná, a jednak obviněný nežádal o odročení hlavního líčení z důvodu nemožnosti účasti jeho obhájce, jak tomu bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, ale výslovně proto, že nemohl být sám hlavnímu líčení přítomen z důvodu nemoci. Shrnuto, do ústavně garantovaného práva na projednání věci v přítomnosti obviněného nebylo zasaženo v takové míře a takovým způsobem, aby řízení jako celek pozbylo charakter spravedlivého procesu.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.) nebylo možné podřadit zcela obecné a blíže neodůvodněné námitky obviněného týkající se porušení principu presumpce neviny a z toho plynoucího pravidla in dubio pro reo ani výhradu posouzení existence polehčujících okolností a v důsledku toho uložení údajně nepřiměřeně přísného trestu (nespecifikováno kterého). Jak bylo v minulosti již mnohokráte judikováno, námitky nepřiměřenosti trestu a vyhodnocení kritérií pro jeho vyměření neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Lze jen dodat, že uložený trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 24 měsíců ani trest zákazu činnosti v trvání 32 měsíců rozhodně nelze považovat za tresty neodpovídající zásadě proporcionality trestní represe.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.