Nejvyšší soud 7 Tdo 786/2026 – Zločin loupeže

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2026, č. j. 52 T 87/2025-332, byl obviněný B. T. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků a s povinností v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na pět roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky na náhradu škody a výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného K. H. na náhradu nemajetkové újmy.

Jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 spočíval v podstatě v tom, že dne 5. 6. 2024 ve 21:30 hodin v Praze XY, XY ulici, kam poškozený K. H. přijel společně se S. S. motorovým vozidlem zn. Audi TT Coupé patřícím N. U., obviněný na chodníku ve vzdálenosti přibližně jednoho a půl metru od poškozeného vytáhl ze své tašky, kterou měl přes hrudník, krátkou střelnou zbraň, přistoupil bezprostředně k poškozenému, chytl ho z boku kolem krku, zbraní mu namířil na tvář, dožadoval se, ať poškozený vydá klíče od vozidla, což poškozený učinil, poté poškozeného svalil na zem, nadával mu, zbraní ho opakovaně udeřil do čela, čímž mu způsobil drobnější zranění, nastoupil do vozidla a z místa odjel do ulice XY v Praze XY, kde bylo vozidlo ve 22:05 hodin téhož dne nalezeno.

O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2026, č. j. 8 To 74/2026-382. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen ve výroku o trestu a v rozsahu tohoto zrušení bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněný byl v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 a před Městským soudem v Praze stíhán jako uprchlý podle § 305 tr. ř.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, jímž napadl všechny výroky. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Zpochybnil zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem. Poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného a svědkyně S. S. v popisu oblečení pachatele. Uvedl, že poškozený ho neidentifikoval při rekognici podle trestního řádu, ale podle fotografií, které si sám vyhledal na sociální síti a z kterých usoudil, že jde o pachatele. Ohledně kamerového záznamu, jímž byl zachycen průběh incidentu a z něhož soudy vyvodily svá zjištění, obviněný namítl, že nebylo provedeno jeho odborné vyhodnocení. Další námitky zaměřil proti zjištění, v kterém stadiu incidentu došlo k použití násilí. V této souvislosti poukázal na výpověď svědkyně S. S., podle které pachatel se dopustil násilí proti poškozenému až poté, co mu poškozený na základě slovní výzvy vydal klíče od vozidla. K tomu obviněný dodal, že násilí nebylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o právní posouzení skutku, namítl, že soudy ho nesprávně kvalifikovaly jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že z hlediska celkového kontextu šlo o svévolné vymáhání nároku na vydání vozidla pařícího třetí osobě. Přitom zdůraznil, že N. U. jako majitelka měla zřejmý motiv získat vozidlo zpět, a i když byla s obviněným v intenzivním kontaktu, se svým problémem, jehož podstatou bylo to, že se na poškozeném bezvýsledně dlouhodobě domáhala vrácení vozidla, se svěřovala i dalším osobám. Obviněný vytkl také nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky týkající se skutkových zjištění obviněný nevymezil způsobem, který by obsahově odpovídal dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V otázce časové posloupnosti násilí a zmocnění se věci státní zástupce zdůraznil, že zjištěné jednání obviněného nesměřovalo k pouhému získání klíčů, ale celého vozidla, takže zmocnění se věci bylo dokončeno až odjezdem z místa, nikoli odebráním klíčů. K námitkám týkajícím se uloženého trestu uvedl, že nejsou dovolacím důvodem. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž setrval na podaném dovolání, a vysvětlil, že v dovolání mu šlo o zjevný rozpor skutkových zjištění s důkazy, pokud jde o pořadí, v němž došlo k vydání klíčů a k násilí, a o totožnost pachatele. S odkazem na výpověď svědkyně S. S. uvedl, že pachatel získal klíče od vozidla předtím, než použil násilí, že následné násilí již nebylo prostředkem k získání vozidla a že mělo povahu odvety nebo potrestání poškozeného za dosavadní užívání vozidla. Důkazy, na podkladě kterých soudy učinily zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem, obviněný označil za nedostatečné a postrádající procesní garance srovnatelné s rekognicí podle § 104b tr. ř. Obviněný proto navrhl, aby jeho dovolání bylo vyhověno.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Obviněný namítl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s důkazy, ale bez jakéhokoli opodstatnění.

Výrok o vině obviněného je založen na zjištění, že poškozený vydal klíče od vozidla poté, co ho obviněný s vytaženou krátkou střelnou zbraní chytl z boku kolem krku a zbraň mu namířil na tvář. Toto zjištění je ve shodě s obsahem svědecké výpovědi poškozeného. S. S. nebyla vyslechnuta jako svědkyně podle § 101 a násl. tr. ř., avšak podala vysvětlení podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. ř., o němž policejní orgán pořídil úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř., který byl v hlavním líčení jako důkaz přečten podle § 211 odst. 6 tr. ř. Uvedla, že obviněný vytáhl střelnou zbraň a fyzicky napadl poškozeného poté, co mu poškozený vydal klíče na slovní výzvu. Obvodní soud pro Prahu 4 ovšem nevzal toto vysvětlení za podklad skutkových zjištění. Z toho, jak hodnotil odlišná tvrzení poškozeného a S. S., je patrno, že vycházel ze svědecké výpovědi poškozeného, neboť ta byla podpořena kamerovým záznamem. Místo činu bylo shodou okolností monitorováno kamerovým systémem, přičemž pořízený záznam zachytil průběh činu v podstatě shodně s tím, jak ho popsal poškozený. To, jak útok proti poškozenému vnímala S. S., bylo evidentně ovlivněno jejím stavem, který sama označila za takový šok, že ani nemohla mluvit. Tím se vysvětluje rozpor jejího tvrzení se svědeckou výpovědí poškozeného a s kamerovým záznamem, jímž byl průběh činu zachycen v podstatě shodně se svědeckou výpovědí poškozeného. Byť je zmíněné skutkové zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 odlišné od obsahu vysvětlení svědkyně S. S., není v žádném zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pokud jsou nazírány jako celek a ve vzájemné souvislosti.

Žádný zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů nevykazuje ani zjištění, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem. Z celkového kontextu posuzované věci vyplývá, že vlastníkem vozidla byla svědkyně N. U., že vozidlo si na určitou dobu nechala u poškozeného K. H., že se posléze opakovaně a bezvýsledně dožadovala jeho vrácení, že si sama zjistila, že ho poškozený používá, a že svůj problém s vrácením vozidla sdílela s přáteli, mezi nimiž byl i obviněný. V době činu byl obviněný pro poškozeného neznámou osobou, avšak fyzický útok proti poškozenému provázel slovním výrokem odkazujícím na osobu jménem N. Z toho poškozený usoudil, že pachatelem je někdo z okruhu osob spojených s N. U. jako majitelkou vozidla, a na Instagramu objevil mezi jejími přáteli fotografii muže, v němž poznal pachatele, přičemž tímto mužem byl obviněný. S tím, že obviněný je srbské národnosti, koresponduje okolnost, že jak obviněný, tak S. S. vnímali v řeči pachatele, i když mluvil česky, zvláštní přízvuk, který jim připadal jako ruský nebo ukrajinský. O blízkém vztahu obviněného a svědkyně N. U. svědčí nejen to, že ho sama označila za partnera, když podle § 100 odst. 2 tr. ř. odepřela vypovídat k jeho osobě, ale také zjištění, že mezi telefony, jichž byli oba jinak držiteli, dlouhodobě a pravidelně probíhal poměrně intenzivní kontakt (v době od 1. 5. 2024 do 9. 7. 2024 celkem 324 kontaktů). Přitom kritického dne došlo ke třem kontaktům v době před činem a k dalším třem kontaktům v době po činu. Navíc kontaktní a fakturační adresou obviněného ve styku s operátorem bylo trvalé bydliště svědkyně N. U. Rekognice podle § 104b tr. ř., při které by poškozený znovu poznal pachatele a označil za pachatele obviněného, nebyla provedena, protože obviněný dne 8. 6. 2024, tedy krátce po činu, opustil území České republiky, ačkoli jinak tu měl povolen trvalý pobyt do roku 2032. Způsob, jímž poškozený identifikoval obviněného jako pachatele, je dostatečně přesvědčivý, koresponduje s objektivně zjištěnými okolnostmi a není rozumného důvodu k pochybnostem o jeho průkaznosti. Takové pochybnosti nemohou vyplývat z namítaných odlišností, s nimiž oblečení pachatele popisovali poškozený a S. S., ani z toho, jak byla osoba pachatele zachycena na kamerovém záznamu. Podstatné je, že v zásadních rysech charakterizujících vzhled pachatele tu je soulad. Lze jen dodat, že takový soulad vykazuje také kamerový záznam z místa odstavení vozidla po činu s kamerovým záznamem z místa činu. Pokud soudy na podkladě fotografie, kterou poškozený označil za fotografii pachatele, zjistily, že jde o obviněného B. T., není toto zjištění ve zjevném rozporu s žádným důkazem a je naopak byť nepřímo podporováno širším okruhem objektivně zjištěných okolností.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst.1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho v jiné verzi prezentuje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku o vině, pak dovolacím důvodem jsou jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, jimiž je nesprávnost právního posouzení skutku vyvozována z jiného skutkového stavu, než který zjistily soudy, nejsou dovolacím důvodem.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Pokud obviněný namítal, že násilí následovalo až poté, co poškozený vydal klíče od vozidla, že tedy nebylo prostředkem ke zmocnění se vozidla a že mělo povahu odvety či trestu za neoprávněné užívání vozidla, jde o námitky mimo rámec dovolacího důvodu, neboť jsou založeny na jiné verzi skutkového stavu, než jak ho zjistily soudy. Skutková zjištění soudů jsou naopak založena na tom, že jednání, jímž obviněný hrozil střelnou zbraní a dopustil se fyzického napadení poškozeného, předcházelo tomu, že poškozený vydal klíče od vozidla. Součástí těchto zjištění je také závěr, že poškozený právě pod vlivem uvedené hrozby a vykonaného násilí vydal obviněnému klíče od vozidla a tím mu umožnil s ním odjet. Takto koncipovaná zjištění pak plně odůvodňují závěr, že násilí bylo prostředkem k tomu, aby se obviněný zmocnil vozidla, které předtím bylo v držení poškozeného (tj. nikoli jen klíčů od vozidla).

Za dovolací důvod lze pokládat námitky, jimiž obviněný poukazoval na to, že čin spočíval ve svévolném vymáhání nároku na vydání vozidla patřícího třetí osobě. V této spojitosti lze usuzovat, že obviněný se činu dopustil v zájmu svědkyně N. U., tak aby se zpět do její dispozice dostalo vozidlo, které bylo jejím vlastnictvím a jehož vrácení od poškozeného K. H. se jí nedařilo dosáhnout jinak. Vyvstává tedy otázka, zda a jaký význam pro právní posouzení skutku má okolnost, že jednání pachatele směřuje k tomu, aby věc, která je předmětem útoku, byla odňata z dispozice osoby, která ji drží neoprávněně, a dostala se do dispozice oprávněné osoby, v daném případě do dispozice vlastníka. Uvedená okolnost se zákonných znaků trestného činu loupeže, jak jsou vymezeny v § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nijak nedotýká. Přesto, co bylo uvedeno o okolnostech činu, zůstává beze změny povaha posuzovaného činu, jehož podstatou bylo násilí vykonané s úmyslem zmocnit se vozidla a následné skutečné zmocnění se vozidla, které z hlediska obviněného bylo cizí věcí. U trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel činem sleduje to, aby se cizí věci zmocnil, tj. získal nad ní faktickou moc, nikoli aby si ji přivlastnil, tj. dál s ní nakládal jako s vlastní. Zmocnění se cizí věci se nemusí nutně týkat věci, která je v dispozici oprávněné osoby, ale může se týkat i věci, která je v dispozici osoby neoprávněné. Obviněný dokonal trestný čin loupeže již samotným násilím proti poškozenému se záměrem zmocnit se vozidla a dokončil trestný čin tím, že se vozidla skutečně zmocnil a odjel s ním. To, jak obviněný dále s vozidlem naložil, je z hlediska zákonných znaků trestného činu loupeže nerozhodné. Tím pádem je bez významu okolnost, že obviněný jednal v jinak oprávněném zájmu majitelky vozidla, že vozidlo odstavil na místě, které bylo poblíž jejího bydliště a že tak umožnil poměrně snadné a rychlé nalezení vozidla a jeho vrácení majitelce. Je tedy evidentní, že námitky týkající se zvláštní povahy činu nejsou způsobilé zvrátit právní posouzení skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, které je v souladu se zákonem.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani podle jiného ustanovení) nejsou námitky, jimiž je vytýkána nepřiměřenost trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát a musí být zrušen v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na tři léta mu byl uložen jako přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 173 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do deseti let. Nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem a Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do pravomocného výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje skutečnost, že uložený trest je v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň představuje porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. porušení práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzované věci se o nic takového nejedná. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře mírně nad dolní hranicí sazby, čímž bylo vyjádřeno vše, co bylo možné hodnotit v jeho prospěch. Nepodmíněnost trestu je odůvodněna zejména gangsterským způsobem provedení činu, který spočíval v ozbrojeném přepadení poškozeného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Ve zmíněné variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v dané věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, o čemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.