Nejvyšší soud 7 Tdo 804/2026 – Zločin loupeže

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 10. 2025, č. j. 19 T 25/2023-562, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za další sbíhající se trestné činy byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny dřívější výroky o trestu vymezené ve výroku rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2026, č. j. 8 To 513/2025-611, z podnětu odvolání obviněného J. B. napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody ve vztahu k obviněnému J. B. a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že byl obviněnému J. B. uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny dřívější výroky o trestu vymezené ve výroku rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že po předchozí vzájemné domluvě se dvěma spoluobviněnými dne 6. 3. 2022 kolem 21.00 hodin přijeli k bydlišti poškozeného, po němž požadovali vydání částky 60 000 Kč za údajně odcizenou marihuanu, vstoupili na dvůr a následně do jeho domu, kde jeden ze spoluobviněných vytáhl teleskopický obušek a poškozeného prohledal, přičemž mu odebral částku 2 000 Kč, načež si obvinění rozdělili úkoly tak, že nejméně jeden z nich poškozeného hlídal, aby neutekl, zatímco zbývající prohledávali dům a pokoušeli se páčidlem a rozbrušovačkou otevřít trezor zabudovaný ve zdi. Na to jim poškozený z obavy z jejich dalšího jednání přislíbil obstarat požadované peníze a při prohledávání domu odcizili rovněž tablet a nezjištěné množství pervitinu, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 3 000 Kč.

Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně použil přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 270/2025 Sb. Poukázal na to, že podle tohoto ustanovení se trest uložený přede dnem 1. 1. 2026 za čin, který ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy již není trestným činem, nevykoná. Byl-li za takový čin a za sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud jej poměrně zkrátí s přihlédnutím ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které již nejsou trestnými činy, a zbývajících sbíhajících se trestných činů.

Nesprávnost postupu odvolacího soudu obviněný spatřoval v tom, že tento soud sice z okruhu trestných činů zahrnutých do souhrnného trestu vypustil přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, avšak znovu mu uložil trest odnětí svobody v nezměněné výměře tří let. Podle dovolatele tím nebyl naplněn zákonný požadavek poměrného zkrácení souhrnného trestu.

Obviněný dále nesouhlasil s odůvodněním odvolacího soudu, podle něhož bylo možné ponechat trest v původní výměře proto, že již původně uložený trest byl vzhledem k povaze loupeže jako nejpřísnějšího trestného činu a k množství dalších sbíhajících se trestných činů nepřiměřeně mírný. Namítl, že ačkoli odvolací soud trest nezvýšil, jeho ponecháním ve stejné výměře za užší okruh trestných činů jej v podstatě zpřísnil.

V uvedeném postupu obviněný spatřoval rovněž porušení zákazu změny k horšímu podle § 259 odst. 4 tr. ř. Odvolací soud podle něj nemohl z podnětu jeho odvolání kompenzovat zákonem předvídané zkrácení trestu novým závěrem, že trest uložený soudem prvního stupně byl ve vztahu ke zbývající trestné činnosti nepřiměřeně mírný. Dovolatel poukázal také na tvrzený vnitřní rozpor odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud měl na jedné straně uvést, že dříve uložené tresty odpovídaly hlediskům stanoveným v § 38 a § 39 tr. zákoníku, na druhé straně však původní tříletý souhrnný trest označil za nepřiměřeně mírný. Tento rozpor podle dovolatele dále dokládal nesprávnost úvah, na jejichž základě odvolací soud výměru trestu nesnížil.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o přiměřeném trestu odnětí svobody. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl také zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolacích námitek. Za podstatu dovolání označil tvrzení obviněného, že odvolací soud po vypuštění odsouzení za přečin zanedbání povinné výživy nesnížil souhrnný trest, ačkoli tak podle dovolatele měl učinit na základě přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 270/2025 Sb.

S argumentací obviněného se státní zástupce neztotožnil. Vyšel z rozlišení mezi výkonem trestu, který byl pravomocně uložen před účinností zákona č. 270/2025 Sb., a novým rozhodováním o trestu v řízení, jež v době nabytí účinnosti tohoto zákona ještě nebylo pravomocně skončeno. Podle jeho názoru se pravidlo o poměrném zkrácení týká již pravomocně uložených, avšak dosud zcela nevykonaných úhrnných nebo souhrnných trestů. Nedopadá naproti tomu přímo na situaci, v níž odvolací soud po účinnosti nové právní úpravy zrušil nepravomocný výrok o trestu a trest znovu ukládal. Odvolací soud proto podle státního zástupce nebyl povinen mechanicky zkrátit trest uložený soudem prvního stupně. Při novém ukládání souhrnného trestu měl znovu posoudit všechny okolnosti rozhodné pro jeho druh a výměru ve vztahu k trestným činům, které nadále zůstaly trestnými. Skutečnost, že do souhrnného trestu již nebylo zahrnuto odsouzení za přečin zanedbání povinné výživy, tak sama o sobě nevylučovala uložení trestu ve stejné výměře.

Státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud ponechání tříletého trestu odůvodnil závažností loupeže jako nejpřísněji trestného činu a množstvím dalších trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu. Vypuštěný přečin zanedbání povinné výživy měl v porovnání se zbývající trestnou činností jen omezený význam. Trest odnětí svobody v trvání tří let proto podle státního zástupce nadále odpovídal zákonným hlediskům pro ukládání trestu. Za důvodnou nepovažoval ani námitku porušení zákazu reformace in peius. Postavení obviněného podle něj nebylo zhoršeno, neboť mu nebyl uložen trest přísnějšího druhu ani ve vyšší výměře, než jaký mu uložil soud prvního stupně. Pouhé zachování stejné výměry trestu po zúžení okruhu sbíhajících se trestných činů podle státního zástupce neznamenalo změnu napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného. Ani námitku týkající se údajné rozpornosti odůvodnění státní zástupce nepovažoval za způsobilou založit důvodnost dovolání. Podstatné podle něj bylo, že odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč s ohledem na závažnost zbývající trestné činnosti považoval trest v trvání tří let za přiměřený.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoliv důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

Nejvyšší soud předně připomíná, že při posuzování, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají označenému dovolacímu důvodu, není rozhodující jejich formální označení dovolatelem, nýbrž jejich skutečný obsah. Obviněný v posuzované věci nezaložil dovolání pouze na nesouhlasu s přiměřeností uloženého trestu. Namítl rovněž nesprávné použití konkrétního přechodného ustanovení trestního zákona, které podle jeho názoru odvolacímu soudu ukládalo povinnost dříve stanovený souhrnný trest poměrně zkrátit. V této části jde o námitku hmotněprávní povahy, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Naproti tomu výhrady směřující výlučně proti hodnocení závažnosti trestných činů, váze jednotlivých polehčujících a přitěžujících okolností nebo proti obecné přiměřenosti trestu by samy o sobě uvedený dovolací důvod nenaplňovaly. Totéž platí i pro odkaz na dílčí formulační nebo argumentační nedostatky odůvodnění, nejsou-li současně projevem nesprávného hmotněprávního posouzení, které se promítlo do výroku rozhodnutí.

Pro posouzení dovolací námitky je určující povaha rozhodnutí, které odvolací soud učinil po nabytí účinnosti zákona č. 270/2025 Sb. Odvolací soud nerozhodoval samostatně o nevykonání již pravomocně uloženého souhrnného trestu ani o dodatečném zkrácení takového trestu v důsledku zániku trestnosti jednoho ze sbíhajících se činů. Na podkladě řádného opravného prostředku přezkoumával nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně, jeho výrok o trestu zrušil a poté o trestu znovu rozhodl. Zrušením výroku o trestu přestal tento výrok existovat jako právní základ výkonu trestu. Odvolací soud proto neupravoval výměru nadále existujícího pravomocného trestu, nýbrž ukládal nový souhrnný trest za trestné činy, jejichž trestnost zůstala zachována a které byly ve vzájemném souběhu. Při rozhodování respektoval právní stav účinný dne 29. 1. 2026 a do nového souhrnného trestu již nezahrnul dřívější skutek kvalifikovaný jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

Ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 270/2025 Sb. upravuje důsledky nové právní úpravy pro tresty uložené do 31. 12. 2025. Podle jeho textu se trest uložený za čin, který ode dne 1. 1. 2026 není trestným činem, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, nevykoná; byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí. Ačkoli ustanovení výslovně neužívá pojem pravomocně uložený trest, jeho vazba na výkon trestu, nevykonaný zbytek trestu a následné zkrácení již uloženého společného trestu ukazuje, že upravuje postup vůči trestu, který nadále existuje jako podklad jeho výkonu. Jeho smyslem je zabránit tomu, aby byl po 1. 1. 2026 vykonáván trest, jenž zčásti zahrnuje také postih činu, který již není trestný.

O takovou procesní situaci v posuzované věci nešlo. Výrok soudu prvního stupně o souhrnném trestu nebyl v době rozhodování odvolacího soudu pravomocný a odvolací soud jej v rámci odvolacího řízení zrušil. Nebyl tedy dán nadále existující pravomocný souhrnný trest, který by měl být podle přechodného ustanovení dodatečně poměrně zkrácen. Odvolací soud byl povinen nově stanovit trest za zbývající trestné činy podle obecných pravidel pro ukládání souhrnného trestu. Z čl. II bodu 1 zákona č. 270/2025 Sb. současně neplyne, že by při tomto novém rozhodování mohl vypuštění jednoho z trestných činů pominout. Okruh a závažnost činů, za něž je souhrnný trest ukládán, jsou nezbytnou součástí individualizace trestu. Vypuštění trestného činu se proto musí projevit v hodnotícím postupu soudu, nemusí se však v každém případě mechanicky projevit nominálním snížením výměry trestu. Zákonnost nového trestu se posuzuje podle příslušné trestní sazby a podle hledisek uvedených zejména v § 38 a § 39 tr. zákoníku.

Odvolací soud z okruhu sbíhajících se trestných činů vypustil přečin zanedbání povinné výživy a souhrnný trest ukládal pouze za trestné činy, jejichž trestnost zůstala zachována. Tím respektoval změnu právní úpravy i pravidlo, podle něhož nelze po nabytí její účinnosti trestně postihnout jednání, které již trestným činem není. Skutečnost, že odvolací soud následně stanovil trest odnětí svobody ve stejné výměře tří let, sama o sobě nedokládá, že by obviněného nadále trestal také za vypuštěný čin. Stejná výsledná výměra může být za rozdílného rozsahu souhrnu zákonná, jestliže vychází z nového posouzení závažnosti trestných činů, za něž je trest skutečně ukládán, a pohybuje se v mezích příslušné trestní sazby.

Odvolací soud své rozhodnutí opřel o povahu loupeže jako nejpřísněji trestného činu a o množství dalších trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu. Současně zohlednil, že z tohoto souhrnu odpadl přečin zanedbání povinné výživy, za který byl obviněnému dříve uložen mírný podmíněně odložený trest odnětí svobody. Za tohoto stavu mohl dospět k závěru, že i po zúžení okruhu sbíhajících se trestných činů odpovídá jejich povaze a závažnosti trest odnětí svobody v trvání tří let.

Dovolací námitka by byla důvodná, pokud by odvolací soud původní výměru pouze mechanicky převzal, vypuštění jednoho z trestných činů nijak nezohlednil nebo obviněného fakticky nadále sankcionoval i za jednání, které již není trestným činem. Takový postup však z napadeného rozsudku nevyplývá. Odvolací soud výslovně vysvětlil, proč považoval stejnou výměru trestu za odpovídající zbývající trestné činnosti. Dovolatel proti těmto úvahám staví především vlastní představu, že zúžení souhrnu muselo bez dalšího vést ke zkrácení trestu. Takový následek se však na nynější procesní situaci nevztahoval.

Důvodná není ani námitka porušení § 259 odst. 4 tr. ř. Zákaz změny k horšímu brání odvolacímu soudu, aby v řízení konaném pouze z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného změnil napadené rozhodnutí v jeho neprospěch. Tento zákaz se vztahuje na výsledek řízení, nikoli na samotný postup soudu nebo na jednotlivé úvahy, které při rozhodování zvažuje. Postavení obviněného je proto třeba porovnat podle rozhodnutí jako celku a jeho právních následků. Obviněnému nebyl uložen přísnější druh trestu, trest odnětí svobody v delším trvání ani jiný nový nepříznivý právní následek. Naopak do nového souhrnného trestu již nebylo zahrnuto odsouzení za přečin zanedbání povinné výživy. Samotné zachování tříleté výměry trestu tak nepředstavovalo změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Na tomto závěru nic nemění ani formulace odvolacího soudu, podle níž byl trest uložený soudem prvního stupně nepřiměřeně mírný. Odvolací soud na jejím základě neuložil trest přísnější, nýbrž jí vysvětlil, proč ani po zúžení okruhu sbíhajících se trestných činů nepovažoval za odpovídající trest kratší. Zákaz změny k horšímu nebrání odvolacímu soudu, aby při novém rozhodování zvažoval i pro obviněného nepříznivé hodnoticí závěry, pokud se nepromítnou do změny výsledku rozhodnutí v jeho neprospěch.

Dovolatel konečně poukázal na rozpor mezi částmi odůvodnění, v nichž odvolací soud na jedné straně uvedl, že tresty uložené soudem prvního stupně co do druhu a výměry odpovídaly hlediskům § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na druhé straně pak tříletý souhrnný trest uložený obviněnému označil za nepřiměřeně mírný. Tyto formulace nejsou zcela konzistentní. První se vztahuje k posouzení trestů podle právního a skutkového stavu v době rozhodování soudu prvního stupně, zatímco druhá je součástí nové úvahy odvolacího soudu po nabytí účinnosti zákona č. 270/2025 Sb. Uvedená formulační nejednotnost však nečiní výrok o trestu nezákonným ani nepřezkoumatelným. Z bodu 23 napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud vypuštění přečinu zanedbání povinné výživy vzal v úvahu a stejnou výměru nového trestu odůvodnil závažností nejpřísněji trestného činu a množstvím ostatních sbíhajících se trestných činů. Námitku proti přesvědčivosti tohoto hodnocení nelze zaměňovat s tvrzením, že odvolací soud do souhrnného trestu nadále zahrnul čin, jehož trestnost zanikla, nebo že uložil trest mimo zákonnou trestní sazbu.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka nesprávného použití čl. II bodu 1 zákona č. 270/2025 Sb. obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, není však důvodná. Odvolací soud po zrušení nepravomocného výroku o trestu neprováděl poměrné zkrácení nadále existujícího pravomocného souhrnného trestu, nýbrž nově ukládal souhrnný trest za užší okruh trestných činů. Nebyl povinen mechanicky snížit jeho výměru, musel však odpadnutí jednoho ze sbíhajících se trestných činů zohlednit při nové individualizaci trestu. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že tak učinil. Stejný druh a výměra trestu ani jeho ostatní právní následky přitom nezhoršily postavení obviněného oproti rozsudku soudu prvního stupně. Ostatní výhrady obviněného buď samy nenaplňují deklarovaný dovolací důvod, nebo pouze podporují jeho nedůvodnou námitku k výkladu přechodného ustanovení.

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.