Nejvyšší soud 7 Tz 19/2026 – Zběhnutí

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 1. 1990, sp. zn. 2 T 295/89, byl obviněný L. F. pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu zběhnutí podle § 282 odst. 1 tr. zák. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle § 282 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do Vojenského nápravného zařízení MNO.

Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění bývalého Vojenského obvodového soudu Brno spočíval v tom, že obviněný se dne 29. 10. 1989 do 21:30 hod. nevrátil z vycházky zpět ke svému útvaru a v úmyslu vyhnout se vojenské službě se zdržoval převážně na území Prahy, kde byl dne 14. 11. 1989 kolem 22:00 hod. zadržen v místě trvalého bydliště příslušníky Veřejné bezpečnosti.

Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 1. 1990 v řízení před bývalým Vojenským obvodovým soudem Brno jako soudem prvního stupně.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 1. 1990, sp. zn. 2 T 295/89, v právní moci dne 3. 1. 1990, bylo rozhodnuto, že odsouzený je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a byl mu tak prominut uložený trest odnětí svobody, který byl současně zahlazen.

Ministr spravedlnosti podal dne 2. 7. 2026 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 1. 1990, sp. zn. 2 T 295/89. Zdůraznil, že obviněný se k vytýkanému skutku doznal, přičemž jako svou motivaci uvedl nesouhlas s vojenskou službou, která jej výrazně omezovala v jeho dosavadním způsobu života. V nastíněném kontextu připomněl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 7 Tz 19/2025, v němž se tento zabýval otázkou náboženského přesvědčení totožného obviněného ve vztahu k odmítání vojenské služby, a to v rovině jeho dřívějšího odsouzení. Ministr spravedlnosti proto uzavřel, že postoj obviněného k odmítání vojenské služby nelze vnímat jako nahodilý či účelový. Připomněl, že reálnost práva na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, zakotveného v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, spočívá i v právu nevykonávat vojenskou službu, pokud je její výkon v rozporu se svědomím jednotlivce. Akcentoval, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 7 Tz 19/2025, shledal rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Praha nezákonným. V návaznosti na výše uvedené posléze ministr spravedlnosti prezentoval názor, podle něhož představoval napadený rozsudek, založený na totožném skutkovém základě jako zmíněný rozsudek zrušený Nejvyšším soudem, pouze další trestní postih téhož úmyslu obviněného, tedy trvalého odmítání výkonu vojenské služby z náboženských důvodů. Jednání obviněného zachycené v napadeném rozsudku proto vnímal jako součást totožného skutku, jímž se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2025, jelikož šlo o pokračování v odmítání vojenské služby v mezích výkonu náboženské svobody. Popsaný postup bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tak vyhodnotil za rozporný se zásadou ne bis in idem, zakotvenou v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dále též v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a v neposlední řadě i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Komplexně uzavřel, že napadeným rozsudkem došlo k opětovnému a nepřípustnému zasahování do základních práv obviněného, zejména práva na svobodu svědomí a práva nebýt trestně stíhán opakovaně pro tentýž skutek. Na závěr proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., dále s odkazem na § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu a aby obviněného podle § 271 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření zaslaném Nejvyššímu soudu uvedl, že se s podanou stížností ztotožňuje toliko v rovině její obecné důvodnosti, avšak má výhrady vůči jejímu odůvodnění a závěrečnému návrhu. Předně zdůraznil, že stížnost pro porušení zákona v této věci byla podána výhradně proti napadenému rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zběhnutí podle § 282 odst. 1 tr. zák., nikoliv trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., pro nějž byl obviněný uznán vinným odlišným, aktuálně neexistujícím rozsudkem. V důsledku uvedeného dospěl státní zástupce k přesvědčení, že v nyní posuzované věci nemůže být porušení zákona dovozováno v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., jak navrhl ministr spravedlnosti. Vyjádřil rovněž nejistotu, zda došlo ve zkoumané věci k porušení zásady ne bis in idem zakotvené v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž zpochybnil závěr, že rozhodný skutek z listopadu 1989 je totožný se skutkem z dubna 1989. Připomněl, že v minulosti sice Ústavní soud i Nejvyšší soud připustily totožnost skutku v případě opakovaného nenastoupení vojenské služby, leč v aktuálně projednávané věci obviněný vojenskou službu nastoupil, a teprve po řadě měsíců opustil svůj útvar. Projevil pochybnost nad spojením různých jednání s odlišným skutkovým základem a rozdílnou právní kvalifikací do jednoho skutku a vyjádřil přesvědčení, že není vhodné rozšiřovat pojetí skutku založeného pouze na trvajícím motivu, a to bez podobnosti jednání a shodného právního posouzení. Naopak státní zástupce detekoval nezákonnost napadeného rozhodnutí v rovině práva hmotného, konkrétně v porušení ustanovení § 282 odst. 1 tr. zák., a to s ohledem na porušení svobody svědomí, přičemž odkázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Připomněl nejednotnost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu otázky, která zákonná ustanovení byla v obdobných případech porušena, nicméně vyjádřil mínění, že konstatování porušení § 282 odst. 1 tr. zák. postačí, obzvláště když v předmětné věci neproběhlo odvolací řízení. Nad rámec uvedeného pak formuloval názor, že s ohledem na aktuální společenský vývoj, považuje za vhodné, aby Nejvyšší soud shledal na straně nalézacího soudu taktéž porušení ustanovení, podle něhož je trestným činem jen jednání pro společnost nebezpečné, tedy v posuzované věci ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., přičemž i v tomto směru poukázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tímto způsobem by, dle státního zástupce, mohlo dojít ke zohlednění skutečnosti, že v době vytýkaného skutku byla armáda stále ještě nástrojem popírání hodnot liberálního demokratického právního státu, tudíž odmítání vojenské služby v tehdejších podmínkách nemohlo být jednáním pro společnost nebezpečným, i kdyby snad znaky nějakého trestného činu formálně naplňovalo. Na závěr proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 3 odst. 2 a § 282 odst. 1 tr. zák., dále s odkazem na § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu a aby obviněného podle § 271 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, protože žalovaný skutek není trestným činem.

Obhájce obviněného ve svém písemném vyjádření navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, přičemž odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která potvrzuje argumentační linii vytyčenou ve stížnosti pro porušení zákona. Ztotožnil se i s návrhem ministra na rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné věci. Na závěr svého vyjádření doplnil, že si je vědom odlišného přístupu jednotlivých senátů Nejvyššího soudu k rozhodné problematice, když někdy dochází ke zproštění obviněného obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, zatímco jindy bývá trestní stíhání zastaveno pro nepřípustnost. Poznamenal, že obě uvedené možnosti jsou z jeho pohledu přijatelné, leč považoval by za vhodné praxi sjednotit.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 282 odst. 1 tr. zák. se trestného činu zběhnutí dopustí ten, kdo se svémocně vzdaluje v úmyslu vyhnout se vojenské službě.

Elementární pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno spočívalo v tom, že se nijak blíže nezabýval důvody, pro něž se obviněný vytýkaného skutku dopustil. Jak přitom vyplývá ze spisového materiálu, jednání obviněného bylo motivováno přesvědčením o nepotřebnosti a nefunkčnosti armády za stávajícího stavu věcí a komplexním odporem vůči jakémukoliv násilí, které pro něj armáda ztělesňovala. Dále obviněný uvedl, že politická příprava vedená funkcionáři příslušného vojenského útvaru se rozcházela s jeho světovým názorem a podotkl, že služba v armádě se zásadně neslučovala s jeho dosavadním způsobem života. Právě z těchto důvodů se obviněný, dle vlastního vyjádření, nedokázal smířit s představou, že by musel povinnou vojenskou službu vykonat (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 1. 1990 na č. l. 47, 48 a protokol o výslechu obviněného ze dne 21. 11. 1989 na č. l. 13 a 14).

Sám obviněný tak sice jednání, jímž se snažil vyhnout se dalšímu výkonu vojenské služby, výslovně nespojoval s vlastním náboženským přesvědčením, když motiv svého počínání popsal v obecnější rovině a přijaté rozhodnutí k realizaci vytýkaného skutku zdůvodnil nesouladností výkonu vojenské služby s dosavadním způsobem svého života a otázkami vlastního přesvědčení. Nelze ovšem přehlížet celkový kontext odporu obviněného k výkonu vojenské služby, jímž se Nejvyšší soud zabýval v jiné trestní věci téhož obviněného, když rozhodl o předchozí stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 7 Tz 19/2025, neboť jen takový postup umožňuje správné zhodnocení posuzované věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 Tz 31/2019).

V tomto dřívějším rozsudku Nejvyšší soud řešil ve vztahu k témuž obviněnému, zda skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, mohl představovat projev svobody náboženského přesvědčení obviněného. Pro účely vzpomínaného rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou náboženského přesvědčení obviněného ve vztahu k výkonu vojenské služby, přičemž dospěl k závěru, že obviněný svým odmítavým postojem k výkonu vojenské služby toliko realizoval vlastní svobodu náboženského přesvědčení, jelikož byl vyznavačem víry „Hare Krišna“, která dle jeho mínění nedovoluje vzít do rukou zbraň. Nejvyšší soud se přitom v dané věci vypořádal též s argumenty bývalého Vojenského obvodového soudu Praha o nedostatečné vyzrálosti a hloubce náboženského přesvědčení obviněného, které shledal nesprávnými.

Právě ve výše uvedeném kontextu je nutno nazírat i aktuálně posuzovanou věc, zejména projev obviněného o jeho přesvědčení o nepřípustnosti jakéhokoliv násilí. Není ovšem možno obviněnému vytýkat, že se již v nyní zkoumané kauze znovu výslovně neodvolával na své náboženské přesvědčení, když toto bylo již předchozím rozhodnutím vojenského obvodového soudu nedůvodně popřeno a potlačeno. I z výše rozvedených vyjádření obviněného přitom bylo možno seznat, že se nesmířil se skutečností, že by musel vojenskou službu vykonávat navzdory svému bytostnému odporu k násilí. Po přihlédnutí k předchozímu odsouzení obviněného ve výše zmíněné věci je zřejmé, že zaujímané pacifistické stanovisko vyplývalo z jeho náboženského přesvědčení.

Ve výše nastíněném světle je rovněž pochopitelné, proč se obviněný uchýlil ke shora popsanému skutku, neboť pokud bylo jeho náboženské přesvědčení ze strany státu potlačeno již v momentě, kdy odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách a k této byl skrze uplatnění trestní represe přinucen, pak i jeho následná snaha o zamezení výkonu vojenské služby představovala další způsob uplatnění práva na svobodu vyznání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 Tz 31/2019, který se týkal velmi podobně koncipovaného trestného činu zběhnutí do ciziny).

Tehdy platná Ústava ČSSR z roku 1960 stanovila v čl. 32 odst. 1: „Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.“ Bývalý Vojenský obvodový soud Brno tak odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané tehdejší Ústavou.

Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipól uvedeného práva představuje zákaz donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.

Současně neexistovaly normy nižší právní síly, které by umožnily plnohodnotnou realizaci ústavně garantovaných práv na svobodu svědomí a vyznání. Ústava ČSSR z roku 1960 naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanovení čl. 32 odst. 2, dle nějž náboženská víra nebo přesvědčení nemohlo být důvodem odpírání plnění občanské povinnosti, která je uložena zákonem. Omezení práva na svobodu vyznání sice je i v demokratické společnosti přípustné, avšak jen v nezbytně nutné míře v zájmu ochrany jiných základních lidských práv, respektive pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (viz čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podobně i čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Mimo tyto přípustné korektivy je ukládání „občanských povinností“ omezujících ústavní právo na svobodu vyznání nepřípustné a protiústavní.

Obviněný byl odsouzen za čin, který byl vyhodnocen jako trestný v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Uplatnění předestřených hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, ve které nemůže obstát. Přijatý závěr je v souladu taktéž s právními názory uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem zběhnutí odporoval nejen ustanovení čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960, ale i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Posuzovaný skutek postrádal znak trestnosti. Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, porušil bývalý Vojenský obvodový soud Brno zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 282 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně Nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, uveřejněný pod č. 117/1998 Sb.).

Naopak Nejvyšší soud nesdílí mínění ministra spravedlnosti, že by aktuálně posuzovaný skutek z října a listopadu 1989 a odlišně právně kvalifikovaný skutek z dubna 1989, spočívající v jednání jiného charakteru, o němž bylo rozhodnuto již shora popsaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 7 Tz 19/2025, tvořily jediný skutek, byť se zakládaly na stejné motivaci obviněného.

Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek a také zrušil všechna další rozhodnutí, která na tento rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 274 odst. 4 tr. ř. v neveřejném zasedání.