8 Tdo 1111/2009 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1111/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 9. 2009 Spisová značka:8 Tdo 1111/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1111.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1111/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 110/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 2 T 110/2008, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 T 15/2007-30, doručeným mu dne 12. 2. 2007, jenž nabyl právní moci dne 21. 2. 2007, podle § 213 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně hradit běžné výživné, a to jako podmínka osvědčení. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 T 15/2007-30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že v H. v době od listopadu 2003 do září 2006 včetně, mimo období ledna 2005 až června 2005, jako otec nezletilé, na kterou byl povinen podle ustanovení zákona o rodině přispívat výživným dle svých výdělkových možností a schopností nejméně částkou 1.000,- Kč měsíčně, vyjma období leden 2005 až červen 2005, a částkou 500,- Kč v srpnu a září 2006 k rukám matky dítěte, tuto svou povinnost úmyslně neplnil, výživné, ačkoliv byl schopen a mohl, nehradil, a tak zůstal k rukám matky dítěte M. N. dlužen na výživném nejméně 28.000,- Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), e), g) tr. ř. Podle názoru dovolatele soudy pochybily, pakliže jej uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., poněvadž nebyla prokázána jeho subjektivní stránka. Tvrdil, že neplnění vyživovací povinnosti bylo zapříčiněno jednáním M. N., která se odstěhovala z jeho dosahu bez udání adresy, proto neměl kam plnit a jeho jednání tím zcela postrádalo úmysl zanedbat povinnou výživu. Vytkl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, že podle něj ve věci rozhodoval nepříslušný soud, neboť českým soudům nesvědčí věcná příslušnost; ve věci měly rozhodovat soudy Slovenské republiky, protože on, M. N. i nezletilá jsou občany tohoto státu. Měl za to, že soudy nezjistily dostatečně skutkový stav a učinily nesprávná skutková zjištění, pakliže byl považován za otce nezletilé, a z této skutečnosti byla nesprávně dovozována i jeho vyživovací povinnost k nezletilé. Za neopodstatněný označil i závěr soudů, že se vyhýbal plnění vyživovací povinnost, a poukazoval na to, že úřadům Slovenské republiky byl jeho pobyt znám, čehož mohla M. N. využít a zjistit si jeho adresu, což neučinila. Sama pak po celé období obviněnému neoznámila místo svého pobytu, nevyzvala jej k plnění vyživovací povinnosti a naopak svým chováním znemožňovala, aby ji mohl plnit. Odvolatel opakoval, že neměl v úmyslu neplnit vyživovací povinnost a ani se jí zbavit či se jí vyhýbat. Upozornil, že svým jednáním neuvedl nezletilou do hmotné nouze, v této souvislosti dodal, že M. N. měla dostatek prostředků k její obživě, jelikož se neoprávněně zmocnila jeho peněz v částce kolem 200.000,- Kč, a on sám se nachází v hmotné nouzi, jeho výdělek postačuje k úhradě základních potřeb. Z toho dovozoval, že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítnout, ale rozsudek soudu prvního stupně zrušit a trestní stíhání zastavit. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání dovolacího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil. Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Současně platí, a to ohledně všech důvodů dovolání, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsažen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Třebaže to obviněný výslovně neučinil, pod tento dovolací důvod mínil patrně podřadit výhrady, že ve věci neměl vůbec rozhodnout soud České republiky, poněvadž podle jeho názoru příslušným soudem byl soud Slovenské republiky. Typicky se věcně nepříslušným soudem rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů (§ 16, § 17 tr. ř.). To obviněný nevytkl; těžiště jeho nesouhlasu spočívalo v tvrzení, že žádný ze soustavy soudů České republiky nebyl k rozhodnutí v jeho věci příslušný. Obviněný tak ve skutečnosti zpochybnil existenci pravomoci soudů České republiky v trestním řízení, jíž se rozumí souhrn oprávnění přiznaných jim k tomu, aby mohly vést a řídit trestní řízení podle zákona, rozhodovat v určité trestní věci, vydat v ní rozhodnutí o vině a trestu, popř. dalších otázkách, a taková rozhodnutí též vykonat. Se zřetelem k její povaze lze i na tuto výhradu nahlížet jako na námitku relevantní ve smyslu deklarovaného důvodu dovolání, avšak zjevně neopodstatněnou. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí s touto výhradou obviněného zabývaly a závěry, k nimž dospěly, jsou správné, Z hledisek charakterizujících místní působnost trestního zákona vymezených v ustanovení § 17 odst. 1 tr. zák. se podává, že podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky, aniž by bylo významné, zda obviněný, popř. poškozený, jsou či nejsou občany České republiky. Soudy obou stupňů přiléhavě zdůraznily, že skutek byl spáchán na území České republiky, kde se zdržoval obviněný a posléze se zde zdržovala i nezletilá se svou matkou M. N. Není žádných pochyb o tom, že za takových okolností je dána jak pravomoc, tak i příslušnost soudu České republiky k rozhodnutí o vině a trestu za trestný čin (čl. 90 Ústavy České republiky). Jinou otázkou je, který soud je pravomocný a příslušný k rozhodnutí o výši výživného na nezletilou, ta je však v posuzovaném případě trestního řízení nerelevantní. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný taktéž odkázal, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu da