24.\tPodle státní zástupkyně přitom není pochyb o tom, že ve smyslu dostupné judikatury Nejvyššího soudu (odkázala přiměřeně na jeho usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 89/2018) nelze dovozovat, že tzv. bílý kůň musí být bez dalšího srozuměn s jakoukoliv protiprávní činností, na které v tomto případě zainteresovaná společnost participuje a dále že nelze presumovat automaticky a ihned dovozovat existenci úmyslného zavinění, neboť k učinění přesvědčivého závěru je třeba opatřit nezbytné důkazy, ze kterých dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu. V nyní posuzovaném případě však zjištěný způsob, jakým jmenovaný dovolatel vystupoval ve statutární pozici obchodního subjektu, účastném na krácení daní, zcela jednoznačně vypovídá o splněných podmínkách jeho trestní odpovědnosti ve smyslu odvolacím soudem použitého judikátu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, jehož právní větu státní zástupkyně citovala). Podobně jako v případě dále zmíněném odvolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011) za společnost E. G. P., jednal v režii dovolatelů Z. Ch. a L. P. přisouzeným způsobem spolupachatelské součinnosti, vedoucím ke zkrácení na SPD a DPH za stavu svého formálního jednatelství v účelově založené společnosti, o jejíž hospodaření nemohl mít za takového stavu věci jakýkoliv reálný zájem, a tudíž musel být ve smyslu prve poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu srozuměn se vznikem kvalifikovaného škodlivého následku, na jehož způsobení se svým přispěním podílel. Dovolatelovu námitku, založenou na zpochybnění právního závěru o naplnění spolupachatelské formy trestné součinnosti za podmínek jeho úmyslného zavinění, proto státní zástupkyně nepovažovala za opodstatněnou.
25.\tZ těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého obsáhlého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných Z. Ch. a V. M. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a aby o dovolání obviněného L. P. rozhodl tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
26.\tNejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí všem obhájcům jednotlivých dovolatelů. Jejich případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
27.\tNejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná, a to podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Podaná dovolání splňují i obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
28.\tVzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
29.\tVšichni dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.).
30.\tV této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Ostatně jeden z dovolatelů (Z. Ch.) již této možnosti využil a prostřednictvím svého dalšího obhájce Mgr. Radka Vachtla podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích návrh na obnovu trestního řízení podle § 277 a násl. tr. ř. (spolu s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 288 odst. 3 tr. ř.), k němuž připojil znalecký posudek Ing. Pavla Dytrycha, vztahující se k výpočtu výše spotřební daně.
31.\tZ obsahu všech podaných dovolání je zjevné, že převážná většina uplatněných námitek směřovala právě do procesních témat, zejména rozsahu provedeného dokazování a následného hodnocení důkazů. Shora však bylo výslovně uvedeno, že výhrady tohoto druhu nenaplňují ani obviněnými zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný (srov. § 265b odst. 1 tr. ř.). Proto je nutno opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud zásadně není oprávněn v dovolacím řízení přehodnocovat skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, jakkoliv je upravovat, doplňovat či měnit. Je naopak povinen v zásadě z nich vycházet a v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnotit v jejich světle otázky hmotněprávního posouzení skutku. Jiné námitky obviněných, především skutkového či procesního charakteru, je Nejvyšší soud ze zákona oprávněn bez jakéhokoliv věcného posouzení (v podstatě automaticky) odmítnout, a tedy se jimi vůbec nezabývat.
32.\tPřes všechno právě uvedené je ale potřeba doplnit, že zásah do ustálených skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě, dojde-li nesprávnou realizací důkazního řízení k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. V daném směru obvykle dochází k případu tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je zákonitě též porušení základních principů spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., v němž je formulován právní názor, že „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
33.\tNejvyšší soud se proto zaměřil nejprve na otázku, zda některým z namítaných pochybení nižších soudů nedošlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a v důsledku toho k nezákonnému zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces. Neshledal však, že by tomu tak bylo, zvláště když většina uplatněných výhrad se týkala způsobu, jakým nalézací soud (nově a odlišně oproti svému předchozímu rozhodnutí) hodnotil provedené důkazy. V té souvislosti je třeba poukázat i na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
34.\tNejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem státní zástupkyně, že jednotlivými dovolateli namítané nesprávnosti právního posouzení skutku se zcela míjejí s účelovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu, takže se nemohly tak stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Pokud pak dovolatel Z. Ch. rovněž poukázal – s odkazem na § 125 odst. 1 tr. ř. – na nesplněné náležitosti odůvodnění rozsudku, lze dodat, že jakkoliv požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení je důležitý z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (to ostatně akcentovala i státní zástupkyně s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), v posuzované věci jak rozsudek nalézacího soudu, tak usnesení odvolacího soudu takový požadavek splňují. Nejvyšší soud proto uzavírá, že oba nižší soudy postupovaly v souladu se základními pravidly trestního procesu.
35.\tJestliže se dovolatelé ve svých podáních pozastavili nad „nepřesvědčivostí důvodu, pro který nalézací soud při stejné důkazní situaci došel po jiném zhodnocení důkazů k jiným skutkovým závěrům“, příp. nad „obratem“ nalézacího soudu při novém hodnocení důkazů, čímž patrně chtěli naznačit jeho ovlivnění předchozím rozhodnutím odvolacího soudu, blíže neupřesnili, v čem konkrétně mělo takové případné ovlivnění spočívat. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého původního (kasačního) usnesení vyložil, v jakém směru považoval hodnocení důkazů v původním rozsudku nalézacího soudu za jednostranné, nepřesvědčivé a neodpovídající principům formální logiky, aniž by současně zavázal soud prvního stupně, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit. Učinil tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž že odvolací soud nemůže hodnotit důkazy, které sám neprovedl, a nemůže si ani jiné hodnocení důkazů na soudu prvního stupně vynucovat (srov. například jeho nálezy ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, nebo ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Naproti tomu však odvolací soud může rozvést, proč považuje skutková zjištění nalézacího soudu za vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout (srov. bod 46 naposledy citovaného nálezu Ústavního soudu). Odvolacímu soudu proto ani v posuzované věci nic nebránilo, aby zavázal nalézací soud, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a odstranil nejasnosti ve svých skutkových zjištěních, příp. aby některé důkazy zopakoval nebo provedl důkazy další.
36.\tToho všeho si byl nalézací soud při svém novém rozhodování nepochybně vědom, když se v prvé řadě pokusil doplnit dokazování výslechem spoluobviněného L. P. a výslechem svědka B. Š. Oba jmenovaní však využili svého práva nevypovídat, takže k jejich výslechu nakonec nedošlo (srov. odstavec 3. na str. 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V uvedené části rozsudku nalézací soud také vyložil, proč nepřistoupil k provedení dalších důkazů (konkrétně k výslechu svědka M. P.). Za této situace sice lze považovat za správné konstatování obviněného Z. Ch., že „v průběhu hlavního líčení, které následovalo po zrušujícím rozhodnutí, prakticky nebyly provedeny žádné další důkazy“, ovšem takové konstatování nelze považovat za oprávněnou dovolací výtku.
37.\tV obsáhlé pasáži odsuzujícího rozsudku, věnované hodnocení provedených důkazů (srov. odstavce 67. až 114. na stranách 36 až 53), soud prvního stupně nejprve uvedl, že důkazy hodnotil při respektování stanovisek nadřízeného soudu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Pokud následně podrobně rozvedl, které skutečnosti a na základě jakých důkazů má za prokázané, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci jednotlivých dovolatelů, že v posuzované věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která soudy po provedeném dokazování učinily. Z výše zmíněných pasáží odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
38.\tÚkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího skutečně není, jak na to již poukázala i státní zástupkyně, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je naopak to, že oba soudy nižších instancí hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily (to přesvědčivě vyložil i odvolací soud v obsáhlých odstavcích 14. až 16. na stranách 28 až 33 odůvodnění svého usnesení). Sama skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a neopodstatňuje závěr o porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu.
39.\tV posuzovaném případě tedy Nejvyšší soud nebyl oprávněn do již ustáleného průběhu skutkového děje žádným způsobem zasahovat. V návaznosti na takové konstatování lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 190/20, které je na posuzovaný případ více než přiléhavé a podle něhož je „soud zejména povinen zkoumat, zda řízení jako celek bylo spravedlivé“. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obou soudů nižších stupňů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení proti kterémukoliv z dovolatelů.
40.\tNejvyšší soud nicméně považuje – pro úplnost a ještě větší přesvědčivost rozhodnutí – za vhodné doplnit, že výroku o vině všech obviněných byl založen na jednání, které primárně směřovalo k dovozu pohonných hmot a minerálních olejů nezatížených spotřební daní z jiných členských států EU a jejich následným přeprodejům tuzemským odběratelům E. G. P., a A. M., (zastupované osobami tzv. bílých koňů – obviněných V. M. a M. T.) v úmyslu zkrátit jak spotřební daň, tak daň z přidané hodnoty. Jak výstižně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, tento způsob obchodování rozhodně nesvědčil o seriózních obchodních aktivitách zúčastněných obchodních subjektů, ale pouze o jejich krátkodobém a zřetelně účelovém zapojení do obchodních řetězců tak, aby došlo ke krácení obou těchto typů daní a tedy k získání pohonných hmot bez této daňové zátěže za účelem navýšení zisku při jejich dalším prodeji.
41.\tPokud dovolatelé Z. Ch. a L. P. ve svých podáních rovněž uplatnili společnou výhradu, kterou se snažili zpochybnit kvalifikované výše způsobeného daňového úniku, vycházející ze znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku Vysoké školy báňské a z výpovědi jeho zpracovatele Ing. Jana Juráně, je třeba dodat, že ani taková námitka není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, neboť použitou argumentací nenamítali nesprávnost právního posouzení jejich jednání, ale napadali soudy učiněná skutková zjištění o výši daňových úniků.
42.\tPod uplatněný dovolací důvod není podřaditelná ani námitka dovolatele V. M., kterou soudu druhého stupně bez dalšího vytýkal, že je nepostačující jeho argumentace, kterou odmítl jeho odvolací námitky, když konstatoval, že nebyl bílým koněm té kategorie, která o společnosti nic neví a že naopak zjevně vzbuzoval zdání, že se v roli jednatele orientuje, byť zcela samostatně si nepočínal. Jedná se totiž o nekvalifikovanou výtku ve smyslu procesní vady odůvodnění napadeného usnesení.
43.\tNejvyšší soud proto tuto část odůvodnění uzavírá konstatováním, že pokud by dovolatelé ve svých podáních uplatnili jen výše uvedené výhrady, musela by být jejich dovolání odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. To se v případě dovolatele L. P. také stalo, neboť ten ve svém podání žádnou relevantní dovolací námitku neuplatnil.
44.\tZa kvalifikovanou dovolací námitku jak ze strany obviněného Z. Ch., tak ze strany obviněného V. M. je ale třeba považovat tu, která směřovala k závěru obou soudů nižších instancí, že se zjištěného jednání dopustili v postavení spolupachatelů, neboť jejich subjektivní stránka vyžaduje alespoň prokázání nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, k čemuž podle jejich názoru nedošlo.
45.\tK této relevantně uplatněné dovolací námitce je vhodné alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže (1) každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, jestliže (2) každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr.), anebo také tehdy, (3) když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). V tomto posledně uvedeném případě, k němuž je třeba upřít pozornost, jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329).
46.\tSpolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.; srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
47.\tPři aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na jednání obou jmenovaných dovolatelů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státní zástupkyně, že obviněný Z. Ch. se na zjištěném jednání popsaném pod body I. – IV. výroku odsuzujícího rozsudku podílel aktivně tím, že jednak ovládal spoluobviněného V. M. jakožto jednatele společnosti E. G. P., a jednak v rámci trestné součinnosti se spoluobviněným L. P. skrytě řídil jednatele další společnosti oprávněné opakovaně přijímat vybrané výrobky z členských zemí EU v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně M. T., přičemž tak činil v navazujících krocích, které k naplnění společného trestného záměru na zkrácení daňové povinnosti v obou přisouzených směrech vedly. Role obviněného Z. Ch. při tom byla naprosto nezastupitelná, neboť bez jeho aktivit by nebylo možné její uskutečnění (jeho zásahy do uskutečňovaného obchodního styku měly nejen nestandardní povahu, ale rozhodně by k nim nepřistoupil, pokud by neměl o posuzované trestné činnosti žádné informace). Takový skutkový závěr měl nalézací soud náležitě důkazně podložen (srov. jeho hodnotící úvahy v odstavci 90. a násl. na stranách 43 a násl. odůvodnění odsuzujícího rozsudku), kde akcentoval jak velmi úzké vzájemné propojení obviněných Z. Ch. a L. P., tak jejich sepětí s dotčenými obchodními subjekty, jejich ve skutečnosti nastrčenými statutárními zástupci a zástupci „spolupracujících“ společností rovněž na pozicích bílých koňů, tvořících mezičlánky v účelově uskutečněných obchodních transakcích.
48.\tPokud tedy jde o obviněného Z. Ch., lze bezezbytku akceptovat shodný právní závěr obou nižších soudů, že tento dovolatel významným způsobem přispěl k naplnění společného trestného záměru na docílení daňového úniku jak na spotřební dani, tak na dani z přidané hodnoty. Jednal tak mimo jakoukoliv pochybnost s dalšími obviněnými za podmínek vymezených v ustanovení § 23 tr. zákoníku jako spolupachatel k pokračujícímu zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, jak ve vztahu k jednání popsanému pod body I. a II. odsuzujícího rozsudku, tak ve vztahu k dalšímu jednání popsanému pod body III. a IV. jako takového rozsudku, a že tak činil po subjektivní stránce v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
49.\tPodle jednoznačného názoru Nejvyššího soudu jednal ve spolupachatelském postavení (na pozici tzv. bílého koně jakožto statutárního zástupce společnosti E. G. P., při trestné součinnosti popsané pod body I. a II. výroku odsuzujícího rozsudku) také dovolatel V. M. Především lze souhlasit s názorem nalézacího soudu, že pokud se uvolil stát tzv. bílým koněm, pak takové rozhodnutí s sebou nese srozumění s rezignací na práva a povinnosti jednatele společnosti, z čehož plyne závěr, že byl srozuměn i s tím, že firmu ovládá pouze formálně a že tak třetí osoby mohou v rámci firmy provozovat různé aktivity včetně aktivit protiprávního charakteru. Přitom nebylo zapotřebí, aby byl detailně seznámen s protiprávní činností takových osob, ba právě naopak k jeho trestní odpovědnosti postačovala alespoň rámcová představa o tom, co se bude, s jím „řízenou“ firmou dít. Přisvědčit nebylo možno ani jeho námitce, že v daném případě došlo ke sloučení civilněprávní a trestněprávní odpovědnosti statutárního orgánu.
50.\tPokud tento dovolatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k otázce zavinění na straně tzv. bílého koně, lze poukázat – opět ve shodě se státní zástupkyní – na tu část odůvodnění usnesení odvolacího soudu v obsáhlém odstavci 14. na straně 32 zdola, ve které se konstatuje, o jakou kategorii tzv. bílého koně se v dovolatelově případě jednalo a s jakou mírou samostatnosti naplňoval svoje jednatelské postavení ve společnosti E. G. P. Stalo se tak s vyloučením její srovnatelnosti s případem judikovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, vyznačujícím se zcela odlišnou povahou trestné činnosti a zmíněným pouze v reakci na použitou odvolací argumentaci jmenovaného obviněného. Není totiž pochyb o tom, že ve smyslu aktuální judikatury Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně jeho usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 89/2018) nelze dovozovat, že tzv. bílý kůň musí být bez dalšího srozuměn s jakoukoliv protiprávní činností, na které v tomto případě zainteresovaná společnost participuje, a že nelze automaticky prezumovat a ihned dovozovat existenci úmyslného zavinění, neboť k učinění přesvědčivého závěru je třeba opatřit nezbytné důkazy, ze kterých dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu.
51.\tV posuzovaném případě však zjištěný způsob, jakým dovolatel V. M. vystupoval ve statutární pozici obchodního subjektu, zúčastněném na krácení daní, mimo jakoukoliv pochybnost vypovídá o splněných podmínkách jeho trestní odpovědnosti ve smyslu judikátu použitého odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008), podle jehož právní věty platí, že „U osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takový závěr lze učinit zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal. V takovém případě jde o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významnému následku“ (v posuzovaném případě spočívajícímu ve zkrácení daní; podobně vyznělo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011). Výše jmenovaný dovolatel tak musel být srozuměn se vznikem kvalifikovaného škodlivého následku, na jehož způsobení se svým přispěním podílel. Proto jeho námitku, založenou na zpochybnění právního závěru o naplnění spolupachatelské formy trestné součinnosti za podmínek jeho úmyslného zavinění, nelze považovat za opodstatněnou.
52.\tLze tak uzavřít, že i tento dovolatel jednal s dalšími obviněnými za podmínek vymezených v ustanovení § 23 tr. zákoníku jako spolupachatel k pokračujícímu zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve vztahu k jednání popsanému pod body I. a II. odsuzujícího rozsudku, a že tak činil po subjektivní stránce v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
53.\tZ těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných Z. Ch. a V. M., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
54.\tRozhodnutí o všech podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:\tProti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu