Nejvyšší soud 8 Tdo 352/2026 – Hodnocení důkazů

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 4. 2025, sp. zn. 15 T 115/2024, byli obvinění Nikolaus Lobkowicz, právnická osoba N.L.LIGNUM, spol. s r. o., a J. Š. (dále též jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými: obvinění Nikolaus Lobkowicz a N.L.LIGNUM, spol. s r. o., shodně přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a obviněný J. Š. přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný Nikolaus Lobkowicz byl podle § 228 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, celkem ve výměře 500 000 Kč. Obviněné právnické osobě N.L.LIGNUM, spol. s r. o., byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle § 18 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, v platném znění (dále jen „t. o. p. o.“), uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, celkem ve výměře 500 000 Kč. Obviněnému J. Š. byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 3 000 Kč, celkem ve výměře 600 000 Kč. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněné právnické osoby OmniMax, s. r. o., IČ: 25051610, se sídlem Biskupcova 1917/24, Praha 3 – Žižkov. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Nikolausi Lobkowiczovi a N.L.LIGNUM, spol. s r. o., uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Junák – český skaut, z. s., IČ 00409430, se sídlem Senovážné náměstí č. ev. 977/24, Praha, Nové Město, náhradu škody ve výši 1 681 894,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 5. 12. 2024 do zaplacení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Nikolausi Lobkowiczovi, N.L.LIGNUM, spol. s r. o., J. Š. a OmniMax, s. r. o., uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Junák – český skaut, z. s., náhradu škody ve výši 407 124 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 5. 12. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Junák – český skaut, z. s., odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění uvedené trestné činnosti dopustili tím, že: v době minimálně od 3. 8. 2022 do října 2023 v obci XY, okres XY, v lokalitě XY, Nikolaus Lobkowicz v zištném úmyslu získat pro společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., možnost volně nakládat s pozemky náležejícími této společnosti parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše k. ú. XY, okr. XY, na kterých se nacházela hlavní budova – klubovna v hodnotě 1 681 893,68 Kč, kuchyně v hodnotě 306 424 Kč a letní jídelna v hodnotě 115 870 Kč skautské základny XY patřící spolku Junák – český skaut, z. s., IČ: 00409430, se sídlem Senovážné náměstí 977/24, 110 00 Praha 1 – Nové Město (dále také jen „Junák“), nechal tyto stavby odstranit, ačkoliv si byl vědom, že vlastníkem objektů tvořících na uvedených pozemcích skautskou základnu není společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., ale Junák, když uzavřel dne 13. 7. 2022 v postavení jediného jednatele a zároveň jediného společníka společnosti N.L.LIGNUM, spol. s r. o., IČ: 42727111, se sídlem Na Červeném Hrádku 751, Sedlčany, se společností Omnimax, s. r. o., IČ: 25061610, zastoupenou zplnomocněným zástupcem J. Š., smlouvu o dílo spočívající v demolici všech objektů patřících spolku Junák, které byly umístěny na shora uvedených pozemcích, za částku 500 000 Kč, a J. Š. na základě této smlouvy odstranění objektů v době od 3. 8. 2022 do přesně nezjištěného dne měsíce října 2023 zajistil, ačkoliv nejpozději od 4. 8. 2022, kdy probíhala demolice hlavní budovy – klubovny, byl minimálně srozuměn s tím, že bourané stavby patří spolku Junák, neboť ten den se na místo dostavil zástupce spolku Junák, J. Š. výslovně upozornil na vlastnické poměry bouraných staveb a požadoval zastavení bouracích prací prováděných bez demoličního výměru Stavebního úřadu Sedlčany, přesto J. Š. dal pokyn k pokračování v bouracích pracích, a došlo tak navíc nad rámec již zbourané hlavní budovy na parc. č. XY také ke zbourání kuchyně nacházející se na parc. č. XY a letní jídelny nacházející se na parc. č. XY, z níž zůstala pouze betonová deska v hodnotě 15 170 Kč, čímž Nikolaus Lobkowicz způsobil spolku Junák škodu v minimální výši 2 089 018,12 Kč a J. Š. se na této škodě podílel minimálně v rozsahu 407 124 Kč, přičemž Nikolaus Lobkowicz, jako jediný jednatel a společník N.L.LIGNUM, spol. s r. o., IČ: 42727111, se sídlem Na Červeném Hrádku 751, Sedlčany, jednal v zájmu N.L.LIGNUM, spol. s r. o., protože jeho úmysl směřoval k získání možnosti volně nakládat s pozemky vlastněnými N.L.LIGNUM, spol. s r. o., nezatíženými existující skautskou základnou vlastněnou spolkem Junák – český skaut, z. s., a J. Š., jako osoba vykonávající rozhodující vliv na řízení Omnimax, s. r. o., IČ: 25051610, který tuto společnost v rozhodné době plně ovládal ve všech záležitostech na základě generální plné moci udělené jednatelem společnosti Adolfem Heřmanem dne 20. 12. 2016, jednal v rámci činnosti OmniMax, s. r. o., a v jejím zájmu, protože jeho úmysl směřoval k získání částky 500 000 Kč ve prospěch této společnosti za provedené bourací práce.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Nikolaus Lobkowicz, J. Š., N.L.LIGNUM spol. s r. o., a OmniMax, s. r. o., proti všem jeho výrokům, kterých se jich týkaly, poškozený Junák – český skaut, z. s., proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a státní zástupce ve prospěch i neprospěch obviněného J. Š. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. 11 To 216/2025, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému Nikolausi Lobkowiczi, a podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil též výrok o trestu uložený obviněnému J. Š. S použitím § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému Nikolausi Lobkowiczovi uložil podle § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, celkem ve výměře 500 000 Kč. Obviněnému J. Š. podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 82 odst. 2, 3 tr. zákoníku byla tomuto obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných právnických osob N.L.LIGNUM, spol. s r. o., OmniMax, s. r. o., a poškozeného Junák – český skaut, z. s.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. 11 To 216/2025, podali obvinění Nikolaus Lobkowicz a N.L.LIGNUM, spol. s r. o., samostatná dovolání prostřednictvím stejného obhájce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., oba shodně s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. Dagmar Říhové i obviněný J. Š.

Obvinění Nikolaus Lobkowicz a N.L.LIGNUM, spol. s r. o., shodně v dovoláních nerozporovali, že obviněný Nikolaus Lobkowicz nechal odstranit stavby nacházející se na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY, a to hlavní budovu – klubovnu, kuchyni a letní jídelnu skautské základny XY. Tyto byly podle názoru dovolatele ve vlastnictví N.L.LIGNUM, spol. s r. o., (obviněný Nikolaus Lobkowicz je jejím jednatelem a zároveň jediným společníkem), případně se jednalo o cizí věci nemající žádného vlastníka. Předmětné stavby nebyly v katastru nemovitostí přiřazeny k žádnému listu vlastnictví, katastr nemovitostí proto neobsahoval údaj o jejich vlastníkovi, jelikož nebyly nikdy evidovány ve veřejném seznamu. Posouzení vlastnického práva k těmto stavbám je mimořádně komplikované s ohledem na historické okolnosti. Byly postupně zřizovány předtím i poté, co byly předmětné pozemky zkonfiskovány baronu M. (právnímu předchůdci obviněného Nikolause Lobkowicze) podle tzv. Benešových dekretů. Není přitom dostupný obsah ujednání o zřízení staveb. Roku 1995 pak byl zkonfiskovaný majetek restituován. Jednoznačnost přechodu či převodu tvrzeného vlastnického práva na poškozeného Junák bylo vnímáno dovolateli, poškozeným i oběma soudy rozdílně. Nejasnost existence vlastnického práva k předmětným stavbám posilovalo chování Junáka, který po více než deset let nepředložil obviněnému Nikolausi Lobkowiczovi přes jeho opakované prosby doklady o vlastnictví staveb ani svůj nabývací titul a nenechal předmětné stavby zapsat do katastru nemovitostí.

Dovolatelé se ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí řídili odbornými radami svých dosavadních právních zástupců (Advokátní kancelář Čížek & partneři se sídlem Železná 255/24, Liberec, a Mgr. Zdeněk Burda, se sídlem Husova 48/4, Mělník), podle nichž byly stavby buďto ve vlastnictví N.L.LIGNUM, spol. s r. o., nebo se jednalo o věc bez vlastníka volnou k okupaci a okamžitému nabytí do vlastnictví N.L.LIGNUM, spol. s r. o. Jednalo se i o právní stanovisko k dokumentům, které mají údajně svědčit o oprávněné držbě a vlastnickém právu poškozeného Junáka. Napadený rozsudek odvolacího soudu v bodě 16 odůvodnění kladl za vinu obviněnému Nikolausi Lobkowiczovi, že se nenechal těmito dokumenty přesvědčit, ačkoli je měl v dispozici, což nelogicky obrací logický sled událostí. Nejprve vznikla sporná situace ohledně vlastnického práva doprovázená předmětnými dokumenty, které si nechal obviněný Nikolaus Lobkowicz posoudit právním zástupcem. Není v silách tohoto obviněného bez právnického vzdělání posoudit existenci vlastnického práva odlišně, než jak učinil jeho právní zástupce, s nímž měl osobní přátelský vztah a důvěřoval mu, což umocňuje skutečnost, že je cizincem, češtinu ovládá jen omezeně a nemá přehled o českém právu. Závěr o tom, že dovolatelé věděli o vlastnickém právu Junáka, je proto nesprávný.

Závěr soudů obou stupňů, že Junák byl vlastníkem předmětných staveb, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když soudy zaměnily faktickou vědomost nebo nevědomost s hodnocením, zda byl takový skutkový stav omluvitelný. Poškozený Junák – český skaut, z. s., sice v obecné rovině tvrdil existenci svého vlastnického práva, nečinil však potřebné kroky pro zápis tohoto tvrzeného práva do katastru nemovitostí. Nebyl ani schopen obviněnému Nikolausi Lobkowiczovi předložit jakoukoli nabývací listinu nebo zdůvodnit existenci svého nabývacího titulu. Dodnes žádný nabývací titul, který by zmiňoval předmětné stavby, v trestním řízení ani neoznačil a nepředložil. Je proto logické, že obviněný Nikolaus Lobkowicz po letech vyčkávání, během kterých se tento stav nezměnil, nepokládal poškozeného za vlastníka. Jednání o koupi je třeba vnímat jako intenzivní snahu o vyřešení sporné situace, která by byla vstřícná vůči Junáku. Vyjednávání o uzavření kupní smlouvy může vycházet z různých motivací, výběr jedné z nich soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím je arbitrární. Pokud existuje sporná situace mezi dvěma osobami, nelze očekávat, že jakýkoli důkaz jednu ze stran sporu přesvědčí o existenci či neexistenci práva. Odvolací soud v bodě 21 napadeného rozsudku dokonce výslovně potvrzuje podíl Junáka na spáchaném deliktu, jelikož podle něj, pokud by poškozený Junák v katastru nemovitostí byl jako vlastník zapsán, jistě by obviněný Nikolaus Lobkowicz stavby nezboural. Žádný z předložených důkazů by nebyl s to vlastnické právo prokázat ani v civilním řízení. Hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku z roku 1991, které jako nabyvatele označují Junáka, neuvádějí, že by jejich předmět měly tvořit předmětné stavby. Pozemky pod nimi byly sice poškozenému Junáku převedeny, soudy však v tomto trestním řízení dovozují oddělení vlastnictví pozemku a předmětných staveb. Převod vlastnického práva k pozemku samotný pak není relevantní, neboť ty byly následně nesporně restituovány ve prospěch barona M. Junák si jejich vlastnictví tedy nenárokuje. Stejně tak kolaudační rozhodnutí z let 1992 a 1994 adresovaná poškozenému Junáku nemají účinky v rovině soukromého práva a vlastnické právo nemohou spolehlivě prokázat. Byla navíc vydána baronu M. před restitucí pozemků, na nichž se předmětné stavby nacházely. Nezachycovala tedy stav blízký době, kdy pozemky vlastnila obviněná N.L.LIGNUM, spol. s r. o. Podobně sdělení MÚ Sedlčany ze dne 23. 1. 2020 nemá povahu nabývacího titulu ani není autoritativním posouzením vlastnictví. Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2022, č. j. 9 C 174/2020-125, jímž byla zamítnuta žaloba obviněné N.L.LIGNUM, spol. s r. o., na určení vlastnického práva k předmětným stavbám, neprokazuje vlastnické právo poškozeného Junáka, když tak nezní ani jeho výrok. Dílčí závěry vyjádřené v odůvodnění tohoto rozhodnutí pak nejsou závazné. Dovolatelé se pozastavili nad tím, že soudy obou stupňů za jednoznačný důkaz pokládají rozsudek, jehož odůvodnění má jen dvě strany a který nebyl přezkoumán žádným opravným prostředkem. Usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 9. 2022, č. j. 14 C 150/2022-78, které bylo vydáno ve zvláštním řízení na ochranu rušené držby, vůbec nehodnotí existenci vlastnického práva. Jeho výrok tedy vlastnické právo nezohledňuje, jeho odůvodnění proto jako obiter dictum přesahuje obsah výroku a nelze ho hodnotit jako jakkoli závazné.

Soud prvního stupně (v bodě 91 svého rozsudku), stejně jako odvolací soud (v bodě 13 napadeného rozsudku) vědomost obviněného Nikolause Lobkowicze o vlastnickém právu poškozeného Junáka zdůvodnily tvrzením, že Junák měl předmětné stavby v dlouhodobé oprávněné držbě, případně oprávněném užívání, ačkoli nebyly roky před jejich odstraněním Junákem užívány, nelze proto dovodit, že držba trvala. Oprávněná držba Junáka by pak vyžadovala, aby byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným stavbám náleželo. Vzhledem k tomu, že je dlouhodobě nedokázal zapsat do katastru nemovitostí, musel mít sám jisté pochybnosti. Nepředložil-li Junák dodnes nabývací titul, není jasné, z čeho měl oprávněnost držby (titulus iustus) dovozovat. Vlastnosti držby jsou pak předmětem právního hodnocení a nebyly žádným autoritativním způsobem určeny a dovolatelům sděleny, což soudy obou stupňů ani netvrdí. Bylo tedy legitimní, aby obviněný Nikolaus Lobkowicz například vnímal existenci držby, avšak hodnotil ji jako neoprávněnou a nijak nepodloženou. Mohl také se zřetelem k neužívání předmětných staveb Junákem vyhodnotit, že držba zcela zanikla.

Soud prvního stupně nadto dovodil, že Junák vlastnické právo k předmětným stavbám minimálně vydržel (bod 91 odůvodnění jeho rozsudku). Dovolatelé ve svém odvolání marně upozorňovali na to, že v odůvodnění tohoto rozsudku nebyl řádně zdůvodněn takový odvážný závěr tím spíše, když jej soud vyslovil pouze v míře jisté pravděpodobnosti. Současně absentuje identifikace okamžiku vydržení, soudy neprovedly ani rámcové hodnocení podmínek vydržení a neurčily osobu, která měla vlastnické právo vydržet. Soudy se dále nevypořádaly ani s existencí případného nabývacího titulu Junáka ani jeho dobrou vírou. Závěr o „minimálním“ vydržení je pouze hypotézou, nikoli vyřešením posuzované otázky. Pokud i nyní oba soudy měly potíže s vyhodnocením držby, vydržení a komu náleží vlastnické právo, nelze dovodit vědomost obviněného Nikolause Lobkowicze o těchto skutečnostech v době odstranění předmětných staveb. Oba soudy dále mylně zaměňují argumenty ve prospěch existence vlastnického práva Junáka a zjištěný skutkový stav, tedy skutečnou vědomost obviněného Nikolause Lobkowicze o existenci takového práva.

Soudy zjištěný skutkový stav vzbuzuje mnoho pochybností, které měly vést v souladu se zásadou in dubio pro reo ke zproštění obžaloby dovolatelů. Oba soudy nevzaly v úvahu ani zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přestože trestní řízení bylo současně vedeno vedle civilního řízení a celý spor o vydržení a vlastnické právo zúčastněných subjektů mohlo být řešeno jen civilním soudem. A to zvláště v situaci velmi nejasných majetkoprávních vztahů způsobené znárodňovacím a následně restitučním zákonodárstvím a právní sukcesí předmětných pozemků a tím, že poškozený Junák jednal se zjevnou nedbalostí vlastníka dbát svých práv ve smyslu zásady vigilantibus iura.

Dovolatelé se domnívají, že oba soudy nesprávně posoudily jejich úmyslné zavinění jak ve vztahu k poškození cizí věci, tak ve vztahu ke způsobení škody, jelikož neměli v úmyslu poškodit majetek poškozeného a jednali nanejvýše nedbalostně podle § 16 tr. zákoníku. Dovolatelé souhlasí s oběma soudy, že zde bylo několik různých signálů, které měly obviněného Nikolause Lobkowicze varovat, že rady jeho advokáta nemusí být správné a že bezdůvodně spoléhal, že předmětné stavby nejsou cizími věcmi. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný, protože odvolací soud tvrdil současně dvě protikladné teze. Soud prvního stupně nijak nezdůvodnil, jak dospěl k závěru o úmyslném zničení cizí věci, ani zda se mělo jednat o úmysl přímý či nepřímý. Přestože všichni odvolatelé otázku zavinění namítli, nevypořádal se s ní ani odvolací soud. Odvolací soud zpochybnil hodnocení subjektivní stránky při zdůvodnění adhezního výroku ve vztahu k nemajetkové újmě poškozeného v bodě 21 odůvodnění napadeného rozsudku konstatováním, že poškozený Junák se podílel na deliktním jednání obviněného Nikolause Lobkowicze tím, že byl laxní a nenechal si zapsat své vlastnické právo do katastru nemovitostí. Kdyby tak učinil, obviněný Nikolaus Lobkowicz by stavby jistě nezboural. K tomu dovolatelé doplnili, že pokud by měl obviněný Nikolaus Lobkowicz skutečně úmysl zničit cizí věci, proč by na tom měla něco změnit samotná skutečnost zápisu v katastru nemovitostí. Zároveň soud nezohlednil skutečnost, že obviněný Nikolaus Lobkowicz ponechal na předmětném pozemku mnohem snadněji odstranitelné chatky, které mu dodnes brání v získání možnosti volně nakládat s pozemky vlastněnými obviněnou N.L.LIGNUM, spol. s r. o., což soudy přisoudily jeho úmyslnému jednání. I v tom se obviněný Nikolaus Lobkowicz řídil radami svého právního zástupce a pozdějšího obhájce Mgr. Zdeňka Burdy, že s chatkami nemůže volně nakládat (na rozdíl od zbývajících staveb), proto nedošlo k jejich odstranění. Paradoxem je skutečnost, že poškozený nyní v řízení o žalobě na vyklizení v pozici žalovaného nově namítl, že chatky nikdy nevlastnil. Pokud by chtěl získat možnost volně nakládat s pozemky, odstranil by i chatky, tudíž takový závěr obou soudů je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy i se skutečným stavem věci.

Dovolatelé Nikolaus Lobkowicz a N.L.LIGNUM, spol. s r. o., proto shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby, případně aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obviněný J. Š. namítl, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by nemovité věci, o jejichž demolici se jednalo, patřily do vlastnictví spolku Junák, jedná se proto o závěr předčasný. Bez správného vyřešení klíčové otázky existence vlastnického práva, která zůstala v trestním řízení nadále spornou, nebylo možno správně v dané věci rozhodnout. Její vyřešení vyžadovalo obšírné a velmi složité dokazování přesahující možnosti soudu v trestním řízení. Za spoluobviněnou OmniMax, s. r. o., jednal obviněný J. Š., u níž si obviněná N.L.LIGNUM, spol. s r. o., prostřednictvím svého jednatele obviněného Nikolause Lobkowicze objednala demoliční práce na stavby nacházející se na pozemku ve vlastnictví N.L.LIGNUM, spol. s r. o., s nimiž mohla volně nakládat. Skutečnost, že se na jejích pozemcích nacházely stavby nezapsané v katastru nemovitostí jako nemovité věci konkrétního vlastníka, neznamenala, že by její vlastnické právo bylo dotčeno. Obviněný J. Š. po jednání s obviněným Nikolausem Lobkowiczem zjistil z veřejně dostupných zdrojů nahlédnutím do katastru nemovitostí, že obviněná N.L.LIGNUM, spol. s r. o., je jediným vlastníkem pozemků, na kterých byly tyto demolované stavby postaveny. Není možné po obviněném J. Š., jednajícím za obviněnou společnost OmniMax, s. r. o., jako zhotovitele požadovat, aby podrobně pátral v pozemkových knihách či jiných archivních dokumentech, zda, kdy a za jakých okolností objednatel objednávající si demolici staveb dané nemovitosti nabyl. Předmět demolice, tedy stavby, jichž se demolice týkala, nebyly evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví poškozeného Junáka, ačkoli svou výměrou a charakterem se jednalo o nemovité věci, které se evidují v katastru nemovitostí, což ostatně o těchto nemovitých věcech potvrdil při výslechu i soudní znalec Ladislav Řehořek. Z veřejně dostupných zdrojů tedy nebylo možné zjistit, že je spolek Junák vlastníkem daných nemovitostí.

Otázka vlastnictví tak zůstává nadále sporná, civilní soudy doposud nerozhodly, kdo byl vlastníkem zdemolovaných nemovitostí. Oba soudy nižších stupňů se nijak nevypořádaly s tím, zda spolek Junák byl vlastníkem zdemolovaných nemovitostí, pouze přijal za své tvrzení uvedené v obžalobě o vlastnictví poškozeného Junáka. Nezabýval se tím, kdy byly dané nemovitosti vybudovány či kdo financoval jejich výstavbu. Bylo namístě si proto vyžádat a provést k důkazu stavební a projektovou dokumentaci daných demolovaných nemovitostí, čímž by se prokázalo, v jaké době vznikly. Soudy zde ani neprovedly jednoznačně označený důkaz dotazem na příslušný orgán finanční správy, kdo je přihlášen jako poplatník daně z nemovitostí k daným budovám a kdo z nich hradí daň z nemovitosti. Nemovitosti, o jejichž demolici se jednalo, byly vybudovány zčásti před druhou světovou válkou, zčásti po jejím skončení, v roce 1946. V tomto období platila zásada superficies solo cedit, podle které byly dané nemovité věci ve vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém byly vybudovány. Je ovšem dosud nezodpovězenou otázkou, zda se na jejich budování nepodílel finančně i J. M., právní předchůdce Nikolause Lobkowicze.

Dovolatel dodnes (tím spíše ne od 4. 8. 2022) neví a z provedeného dokazování plyne, že ani nemohl vědět, že vlastníkem demolovaných staveb byl spolek Junák. Nepopřel, že dne 4. 8. 2022 se na místo probíhající demolice dostavil P. B., leč jeho tvrzení o tom, že likvidované nemovitosti jsou ve vlastnictví spolku Junák, nebylo podloženo. Zůstalo pouze u tvrzení, ačkoli byl Policií České republiky vyzván, aby doložil, že likvidované nemovité věci jsou ve vlastnictví tohoto spolku. P. B. s sebou neměl (a ani později dovolatelovi nepředložil) jakékoli dokumenty, které by prokazovaly vlastnictví spolku Junák, a tvrdil, že jsou založeny na ústředí spolku Junák a tam jsou k dispozici. Soud prvního stupně ovšem žádný z těchto dokumentů k dispozici neměl, přesto rozhodl o tom, že zdemolované objekty byly ve vlastnictví spolku Junák. Dotazy na představitele spolku Junák, jakým způsobem tento o daných nemovitostech účtoval, zůstaly bez konkrétní odpovědi. Závěr prvoinstančního soudu, že nemovitosti byly ve vlastnictví spolku Junák, je tudíž tvrzením nejen nepřezkoumatelným, nýbrž i zcela nesprávným, jsoucím v rozporu s provedenými důkazy.

Pokud v dosavadním trestním řízení nebyla objasněna stěžejní právní otázka vlastnického práva ke zdemolovaným stavbám s dostatečnou pečlivostí, bylo třeba v dané věci postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Obviněný J. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. 11 To 216/2025, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obviněný J. Š. spolu s dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně předložil podání označené jako doplnění dovolání advokáta, v němž uvedl, že nebyl o vlastnických peripetiích pravdivě informován, pouze se řídil pokyny a informacemi od obviněného Nikolause Lobkowicze a právního zástupce N.L.LIGNUM, spol. s r. o., Mgr. Zdeňkem Burdou jako objednavatele demolice staveb. Přesto byl podmíněný trest odnětí svobody odvolacím soudem objednateli zrušen, takže dovolatel J. Š. byl jediným, kdo byl ve svém důsledku pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu a náhradě škody. Připustil možnost, že se mohl dopustit přestupku podle stavebního zákona. Dne 3. 7. 2022 mu byla nabídnuta demolice v XY, právní zástupce Mgr. Zdeněk Burda mu dal vzor smlouvy, podle něhož dovolatel sepsal smlouvu o dílo na demolici předmětných staveb mezi OmniMax, s. r. o., jako zhotovitelem a N.L.LIGNUM, spol. s r. o., jako objednavatelem. Dovolatel dne 13. 7. 2022 ověřil stav v katastru nemovitostí, dne 20. 7. 2022 poptal dodávku bouracích prací, které byla zahájeny dne 3. 8. 2022. Dne 4. 8. 2022 přišel na stavbu P. B. a sdělil dovolateli, že stavby jsou ve vlastnictví Junáka, a požadoval zastavení prací. Dovolatel proto obratem telefonoval s právním zástupcem objednavatele Mgr. Zdeňkem Burdou, který mu potvrdil, že může pokračovat, že je vše legální. Pozdější námitky a připomínky ignoroval s ohledem na tvrzený stav věci a požadoval písemné vyjádření o telefonickém hovoru ze dne 4. 8. 2022, které obdržel dne 15. 9. 2022. Výzva stavebního úřadu ze dne 8. 8. 2022 k zastavení prací byla doručena toliko společnosti N.L.LIGNUM, spol. s r. o., nikoli dovolateli, ani společnosti OmniMax, s. r. o., tato informace mu nebyla ani sdělena. Dne 13. 8. 2022 došlo k ukončení bouracích prací. Dne 18. 8. 2022 byl vyzván policií k zastavení bouracích prací. Dne 7. 9. 2022 podala společnost OmniMax, s. r. o., žádost o dodatečné povolení demolice a dovolatel převzal rozhodnutí o zákazu dalšího provádění demoličních prací od stavebního úřadu v Sedlčanech. Obviněný N. L. na stavbu nechodil, nepotkávali se, ani si netelefonovali. O právních a technických věcech se bavil jen s Mgr. Zdeňkem Burdou, který s dovolatelem téměř nekomunikoval, od 1. 8. 2022 měl advokátní kancelář v Mělníku. Dovolatel proto neměl žádné nové informace v této věci, měl k dispozici pouze písemné potvrzení ze dne 15. 9. 2022, že může pokračovat v práci.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podaným dovoláním obviněných Nikolause Lobkowicze a N.L.LIGNUM, spol. s r. o., uvedl, že jejich dovolací námitky považuje za nedůvodné. Ohledně tvrzené nejistoty stran vlastnictví dotčených nemovitostí odkázal na úvahy soudu prvního stupně v bodě 90 a násl. odůvodnění jeho rozsudku a odvolacího soudu v bodě 10 a násl. napadeného rozhodnutí, ze kterých plyne, že o vlastnictví poškozeného není žádná pochybnost a že ve věci činné soudy jeho vlastnické právo konstatovaly na základě řady přesvědčivých a pečlivě vyhodnocených důkazů. Zde nepanují žádné, natožpak zjevné rozpory. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech jednoznačný podklad. Soudy taktéž řádně právně vyhodnotily veškeré relevantní skutkové okolnosti, na podkladě kterých pečlivě popsaly a dovodily existenci vědomosti obviněných o vlastnictví poškozeného, potažmo zlého úmyslu na jejich straně. Státní zástupce se ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněných, včetně úvah týkajících se zavinění a vlastnického práva. Ve vztahu k namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe konstatoval, že jednání obviněných nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno dovodit, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, naopak byla spáchána v kvalifikované skutkové podstatě ve vztahu k výši způsobené škody, zapojilo se do ní více osob a byla spojena s vysokou mírou svévole. Státní zástupce uplatnění trestní odpovědnosti považuje za plně odůvodněné. Navrhl proto, aby jejich dovolání byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Státní zástupce v samostatném vyjádření k dovolání obviněného J. Š. uvedl, že i jeho dovolací výhrady považuje za nedůvodné, přitom odkázal na totožné pasáže dříve ve věci vydaných rozsudků ohledně vlastnictví poškozeného Junáka jako u dovolatelů Nikolause Lobkowicze a N.L.LIGNUM, spol. s r. o. Stejně tak byl podle něj i u dovolatele J. Š. dán zlý úmysl a právní kvalifikaci stíhaného jednání považuje za odpovídající. Pokud byla naznačena vada opomenutých důkazů, státní zástupce odkázal na bod 12 rozsudku odvolacího soudu, respektive bod 87 rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, nýbrž byly zamítnuty jako nadbytečné. Neprovedení nadbytečných důkazů přitom nezakládá pochybení, naopak plně odpovídá ustálené soudní praxi. Navrhl proto i dovolání obviněného J. Š. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Na vyjádření státního zástupce reagoval replikou obviněný Nikolaus Lobkowicz. Uvedl, že nelze souhlasit se státním zástupcem, že projednávaná věc nevykazuje žádné výjimečné či neobvyklé okolnosti. Upozornil, že právní poměry týkající se předmětných staveb byly po dlouhou dobu mimořádně nepřehledné z důvodu historického vývoje vlastnických vztahů poznamenaných znárodněním, následných restitucí, převodu majetku na jím ovládanou společnost i opakovaných změn právní úpravy. Za významnou okolnost označil rovněž dlouhodobou nečinnost poškozeného při zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí po dobu 31 let, která podle jeho názoru ve značné míře přispěla ke vzniku a přetrvávání právní nejistoty ohledně vlastnictví předmětných staveb. V této souvislosti připomněl také opakovaná ujištění tehdejších právních zástupců o existenci vlastnického práva společnosti N.L.LIGNUM, spol. s r. o., k dotčeným stavbám, jakož i svou neznalost českého právního prostředí a souběžně probíhající občanskoprávní spory týkající se předmětných nemovitostí.

Dále poukázal na civilní řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 174/2020 o určení vlastnického práva společnosti N.L.LIGNUM, spol. s r. o., k předmětným stavbám. Namítl, že odvolací soud založil závěr o jeho úmyslném zavinění na nesprávné interpretaci rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2022, č. j. 9 C 174/2020-125, kterým byla žaloba obviněné N.L.LIGNUM, spol. s r. o., proti žalovanému Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítnuta, z něhož plyne pouze skutečnost, že nebylo určeno vlastnické právo společnosti N.L.LIGNUM, spol. s r. o., nikoli však závěr, že vlastníkem staveb je jiný subjekt, natož konkrétně poškozený. Za nelogický proto považoval závěr odvolacího soudu, podle něhož si dovolatel musel být vědom, že vlastníkem objektů není jeho společnost a že vlastnické právo náleží poškozenému. Dovolatel dále zdůraznil, že proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno odvolání, přičemž odvolací řízení bylo zastaveno až usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 9. 2022 doručeným tehdejšímu právnímu zástupci dne 22. 9. 2022. V době provedení demolice tedy nemohl vědět, že rozsudek ze dne 9. 2. 2022 již nabyl právní moci.

Namítl též, že žaloba v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 174/2020 směřovala proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zatímco poškozený nebyl účastníkem tohoto řízení. V tomto občanskoprávním sporu proto nebylo o vlastnickém právu poškozeného nijak rozhodováno ani se k němu soud nevyslovil. Podle dovolatele tak nelze z výsledku tohoto řízení dovozovat existenci jeho vědomosti o tom, že vlastníkem předmětných staveb byl právě poškozený. Dosud se žádný civilní soud k vlastnickému právu poškozeného k předmětným stavbám nevyjádřil. Dovolatel dále poukázal na další občanskoprávní řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 142/2023, které bylo pravomocně skončeno až v květnu 2026. V tomto řízení již poškozený vystupoval jako účastník řízení a řešily se v něm otázky související s vlastnickými poměry v předmětném areálu. Společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., se v uvedeném řízení domáhala vyklizení deseti chat nacházejících se na jednom z dotčených pozemků, přičemž poškozený svou obranu založil mimo jiné na tvrzení, že není vlastníkem těchto staveb. V podrobnostech dovolatel uvedl, že taková argumentace zazněla ze strany poškozeného nejpozději v průběhu roku 2025. Na jednání soudu dne 10. 9. 2025 poškozený předložil přílohu hospodářské smlouvy uzavřené dne 6. 11. 1991 mezi Federálním koordinačním centrem Svazu mladých a poškozeným. Tato listina obsahovala výčet převáděného majetku, a to včetně zničených staveb. Dovolatel upozornil, že dokument obsahoval kombinaci strojopisných a ručně doplněných údajů, přičemž předmětné chaty byly uvedeny mezi položkami doplněnými rukou. Zatímco poškozený z této skutečnosti dovozoval, že chaty nebyly předmětem převodu a nikdy je nenabyl, dovolatel uvedený důkaz interpretoval opačně. Poškozený měl uvedenou listinu k dispozici již od roku 1991. V průběhu odvolacího řízení však předložil ještě další verzi téže přílohy dohledanou v Národním archivu. Podle dovolatele se tato verze od dříve předloženého dokumentu lišila v ručně provedených vpisech a opravách, přičemž předmětné chaty v ní nebyly mezi převáděnými věcmi uvedeny ani strojopisem, ani rukopisně.

Dovolatel současně připustil, že otázka vlastnictví uvedených chat není předmětem nyní posuzovaného trestního řízení a že pro jeho výsledek není rozhodující ani zamítnutí žaloby N.L.LIGNUM, spol. s r. o., na jejich vyklizení. Uvedené skutečnosti však podle jeho názoru dokreslují dlouhodobou nejasnost vlastnických poměrů v dotčeném areálu a podporují jeho tvrzení o přetrvávající právní nejistotě. Za příznačnou považoval rovněž svou snahu aktivně objasnit vlastnické poměry, což podle něj dokládá také komunikace mezi právními zástupci účastníků. Na podporu těchto tvrzení odkázal zejména na e-mailovou komunikaci mezi právními zástupci stran týkající se poskytnutí přílohy hospodářské smlouvy a na protokol o jednání Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 9. 2025 vedeném pod sp. zn. 14 C 142/2023, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 23 Co 29/2026, které připojil jako přílohu ke své replice.

Dovolatel proto shrnul, že otázka vlastnictví zbouraných staveb podle jeho názoru nebyla v době provedení demolice jednoznačně vyřešena. Další skutečnosti vycházející najevo v navazujících občanskoprávních řízeních podle něj potvrzují dlouhodobou nepřehlednost vlastnických poměrů v daném areálu. Mínil, že trestní soud učinil závěr o vlastnictví zničených staveb, aniž měl k dispozici některé listinné důkazy později předložené v občanskoprávním řízení, konkrétně různé verze přílohy hospodářské smlouvy z roku 1991 (dokument nazvaný Inventární soupis zásob ke dni 31. 12. 1989 připojil jako přílohu své repliky). V této souvislosti namítl, že právní posouzení provedené trestními soudy dostatečně nereflektovalo jiné teoreticky možné varianty vlastnického režimu jednotlivých staveb v areálu. Odkázal přitom na spor týkající se deseti chat, v němž byly předloženy dokumenty vyvolávající pochybnosti o rozsahu majetku převáděného na poškozeného. Podle jeho názoru právě tato okolnost dokládá, že ani v dalších případech nebyly vlastnické poměry natolik jednoznačné, aby bylo možné bez pochybností dovozovat jeho vědomost o tom, že odstraňované stavby náležejí jiné osobě. Za významné měl rovněž to, že společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., předmětné chaty neodstranila, neboť je vždy považovala za vlastnictví poškozeného. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že si v době demolice musel být vědom zásahu do cizího majetku.

V další části repliky tento dovolatel připomněl, že již v dovolání brojil proti skutkovým závěrům soudů ohledně časového vymezení trestné činnosti a na této argumentaci nadále setrval. Nesouhlasil zejména s konstrukcí skutkového děje, podle níž měla demolice ze strany dovolatele a obviněného J. Š. pokračovat i po vydání soudních rozhodnutí ukládajících zdržet se další demolice. Uvedl, že první rozhodnutí soudu, kterým bylo společnosti N.L.LIGNUM, spol. s r. o., uloženo zdržet se rušení držby, bylo vydáno dne 16. 9. 2022 (viz bod 63 rozsudku soudu prvního stupně). Poukázal přitom na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byly již před tímto datem hlavní budova a kuchyně zbourány a letní jídelna byla z převážné části odstraněna. Navazující práce prováděné po vydání uvedeného usnesení podle něj nesměřovaly k pokračování protiprávního jednání, nýbrž k odstranění bezpečnostního rizika představovaného již rozestavěný či částečně zdemolovaný objekt. Dovolatel v této souvislosti odkázal na vyjádření spoluobviněného J. Š., podle něhož byly dokončovací práce na letní jídelně motivovány obavou o bezpečnost osob pohybujících se na veřejně přístupném místě. Jednání bylo podle něj vedeno snahou dostát obecné preventivní povinnosti a skutkové závěry soudů, podle nichž trestná činnost pokračovala až do října 2023, jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Současně zdůraznil, že mu nelze přičítat pokračování v odstraňování staveb po vydání uvedeného usnesení v řízení o rušení držby.

Ve zbývající části repliky dovolatel Nikolaus Lobkowicz připustil, že nově předložené listiny a následné právní závěry soudů mohou směřovat k závěru o vlastnickém právu poškozeného ke zničeným stavbám. Vyjádřil lítost nad provedenou demolicí s tím, že nadále je však přesvědčen, že nebyly splněny podmínky jeho trestní odpovědnosti. Opakoval, že soudy neprokázaly existenci úmyslného zavinění a že okolnosti případu odůvodňují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Měl za to, že mu soudy zpětně přisuzují vědomost o skutečnostech, které v době demolice neměl a ani mít nemohl. Na podporu tohoto tvrzení poukázal na e-mailovou komunikaci z jara roku 2022 mezi ním a poškozeným (kterou připojil v příloze), z níž podle jeho názoru vyplývá jeho tehdejší přesvědčení o nejasném právním stavu. Poškozeného vyzval k odstranění věcí nacházejících se na pozemku s odůvodněním, že stavby nejsou v katastru nemovitostí evidovány ve vlastnictví žádné osoby, přičemž současně vyjádřil pochybnost o schopnosti poškozeného své tvrzené vlastnické právo právně prokázat. Zdůraznil také dlouhodobou absenci zápisu vlastnického práva poškozeného do katastru nemovitostí, nepředložení listin, které měly vlastnictví dokládat, i skutečnost, že poškozený nevstoupil do řízení vedeného mezi společností N.L.LIGNUM spol. s r. o., a Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tyto okolnosti jej podle jeho tvrzení utvrzovaly v přesvědčení, že poškozený nedisponuje důkazy svědčícími o jeho vlastnickém právu. Uzavřel proto, že jednal v důvěře v princip materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí, v němž po dlouhá desetiletí nebyl žádný vlastník předmětných staveb evidován. Soudy opomněly, že dovolatel jako právní laik byl uveden v omyl osobou mající povinnost jako advokát, tj. profesionál, poskytovat právní služby s odbornou péčí, což se nestalo. Lehkovážný předpoklad o správnosti stanovisek jeho tehdejšího právního zástupce lze považovat za nedbalost, nikoli úmysl. I odvolací soud mimoděk v bodě 21 in fine rozsudku přiznal, že dovolatel si nebyl plně vědom, že se jedná o cizí věc, a proto jednal jinak, než by byl býval jednal, kdyby tuto skutečnost znal. Tyto závěry odvolacího osudu vyvolávají minimálně důvodné pochybnosti o stavu mysli dovolatele, což měly soudy vzít v potaz nejen při posuzování výše náhrady škody, ale i při posouzení formy zavinění.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Současně však poznamenává, že jako na dovolání splňující zákonem vyžadované formální náležitosti nemohlo být pohlíženo na podání obviněného J. Š., jež zpracoval sám (podání označeno jako „doplnění dovolání advokáta odsouzeným proti rozsudku KS v Praze 11 To 216/2025 ze dne 11. 9. 2025“). Podle § 265d odst. 2 tr. ř. totiž obviněný může podat dovolání toliko prostřednictvím obhájce. V tomto ohledu platí, že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno, o čemž byl obviněný J. Š. řádně poučen v rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud posléze shledal, že dovolání všech obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění Nikolaus Lobkowicz a právnická osoba N.L.LIGNUM, spol. s r. o., uplatnili důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., obviněný J. Š. důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). Obvinění Nikolaus Lobkowicz a právnická osoba N.L.LIGNUM, spol. s r. o., uplatnili zmiňovaný důvod dovolání v tzv. druhé alternativě a v tomto kontextu odkázali na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ty použil v dovolání i obviněný J. Š.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

Nejvyšší soud nezjistil žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 88.–98. rozsudku), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 11.–16. jeho rozsudku), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení v době konání hlavního líčení dostupných důkazů. Nejvyšší soud se s úvahami nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil a žádné pochybení v hodnocení dostupných důkazů neshledal. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně odůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřil. V reakci na obviněnými namítané porušení pravidla in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro jeho uplatnění (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněných v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněné usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. Správnost jejich závěrů v podstatě podporuje i replika obviněného Nikolause Lobkowicze a v ní zmiňovaný výsledek občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 142/2023. Nelze pak nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili v dovolání, jsou převážně opětovným zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovoláních. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

Lze proto jen ve stručnosti rekapitulovat, že soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, že na podkladě smlouvy o dílo uzavřené mezi společnostmi N.L.LIGNUM, spol. s r. o. a OmniMax, s. r. o., došlo k odstranění, zdemolování, ve výroku o vině jeho rozsudku konkretizovaných staveb, jež byly postaveny na pozemcích N.L.LIGNUM, spol. s r. o., jež je zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Hodnota těchto pozemků byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ladislava Řehořka, vůči jehož závěrům ostatně námitky obviněných nesměřovaly. Demolice označených staveb byla zjištěna opakovaným ohledáním místa činu provedeným Policií České republiky. Zmiňované skutečnosti jsou ostatně doloženy nejen výpověďmi obviněných Nikolause Lobkowicze, J. Š., ale i výpověďmi dalších svědků, kteří na realizaci smlouvy o dílo aktivně participovali – kupř. L. B., T. K., Z. M.; otázka vlastnictví pozemků je spolehlivě doložena i důkazy listinnými, zprávami Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram či Státního pozemkového úřadu. Není ale sporu ani o tom, že soud prvního stupně správně zaměřil svoji pozornost na tu část dokazování, která bezprostředně souvisí s otázkou objasnění vlastnictví označených staveb, jejichž vlastník ani podle sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram nebyl znám, za celou dobu jejich existence nepožádal o zápis vlastnického práva k nim. Že jde o věc cizí ve vztahu k obviněným posléze vyvodil na podkladě celé řady důkazů podrobně zmiňovaných v odůvodnění rozsudku, a to jak výpovědí svědků, tak i důkazů listinných. Jde-li o důkazy listinné, časově chronologicky vymezil jak události související v budováním skautské základny na XY a XY krátce po skončení druhé světové války ještě před tím, než byl zkonfiskován majetek J. M., stručně popsal další vývoj událostí včetně restitučních nároků J. M. a změny vlastnických práv k pozemkům, na nichž předmětné stavby stojí, z J. M. na H. M. a po její smrti na N.L.LIGNUM, spol. s r. o., jejímž jediným vlastníkem a jednatelem je obviněný Nikolaus Lobkowicz. Neopomněl připomenout ani okolnost, že ze zprávy Stavebního úřadu Sedlčany se podává, že předmětné stavby se nestaly součástí pozemku, na kterém jsou zřízeny, jejich vlastník je odlišný od vlastníka pozemku, což platí i za současné právní úpravy. Zmínil, že ohledně vlastnictví staveb trvá dlouhodobě (již nejméně od roku 2014) spor mezi N.L.LIGNUM, spol. s r. o., a Junákem. Toto zjištění plyne nejen z výpovědi obviněného Nikolause Lobkowicze, ale i zástupců Junáku, svědků P. B., Z. V., V. P., J. V. či P. P. Dokládají ho i civilní spory vedené u Okresního soudu v Příbrami, soud prvního stupně konkrétně zmínil věc sp. zn. 14 C 150/2022 a především sp. zn. 9 C 174/2022, v jehož rámci byl dne 9. 2. 2022 vyhlášen rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že N.L.LIGNUM, spol. s r. o., není vlastníkem stavby na pozemku parc. č. XY a č. XY. Rozsudek nabyl právní moci 8. 4. 2022. Soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že obviněný Nikolaus Lobkowicz věděl, že jeho společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., není vlastníkem odstraňovaných staveb, a podle soudu prvního stupně věděl i to, že je vlastník Junák, o čemž svědčí nejen zpráva MÚ Sedlčany, ale i zevrubně rozebraná komunikace mezi Nikolausem Lobkowiczem a zástupci Junáku (bod 93. rozsudku). Soud prvního stupně odmítl i obhajobu obviněného J. Š., že před zahájením prací učinil vše potřebné k zachování potřebné opatrnosti, obrátil se na stavební úřad i právního zástupce spoluobviněného Nikolause Lobkowicze, neměl žádné indicie směřující k tomu, že vlastníkem staveb je Junák (objekt ani nebyl v letních měsících využíván dětmi). Soud prvního stupně vyložil, že měl-li by obviněný J. Š. zachovat potřebnou míru opatrnosti, měl se obrátit na objednatele a požadovat po něm příslušné dokumenty prokazující vlastnictví, a to tím spíše, že i v katastru nemovitostí je zaznamenáno, že jde o stavbu bez listu vlastnictví, což znamená, že vlastník staveb není znám. Navíc upozornil, že demoliční práce byly v rozporu s právním předpisem vykonány bez řádného ohlášení na stavebním úřadu. Z hlediska posuzování zavinění obviněného J. Š. je pak třeba především zmínit, že den po zahájení prací, tj. 4. 8. 2022 byl žádán P. B. jako zástupcem Junáku, aby od dalších prací upustil. Ten mu jednak odmítl dát nahlédnout do přinesených dokumentů, navíc dal pokyn bagristovi T. K., aby v pracích pokračoval (č. l. 1395 a verte, č. l. 1394). Soud prvního stupně přiléhavě vyvodil, že s ohledem na charakter bouraných staveb se zřetelně nabízelo, že jde o areál dětského letního tábora, jehož vlastníkem může být skutečně spolek Junák. Nejméně od tohoto okamžiku musel být srozuměn s tím, že v případě pokračování prací bude ničit majetek, který je vůči jejich objednateli věcí cizí. Ačkoliv hlavní budova byla již v této chvíli prakticky zničena, pokračoval v demolici, konkrétně kuchyně a letní jídelny (bod 96. rozsudku). Odvolací soud tyto závěry beze zbytku akceptoval (bod 13 rozsudku).

Obvinění Nikolaus Lobkowicz se v dovolání vymezoval vůči době páchání skutku, která byla stanovena na relativně dlouhý časový interval od 3. 8. 2022 do října 2023. Je pravdou, že přesná doba ukončení páchání skutku nemohla být doložena žádným konkrétním důkazem, že převážná část prací byla realizována v průběhu cca 1 měsíce (viz výpověď svědka L. B., č. l. 1393 a verte). Z prohlídky místa činu s připojenou fotodokumentací policejního orgánu vyplývá, že dne v průběhu měsíce srpna 2022, naposledy dne 25. 8. 2022 byla prohlídka provedena, přičemž policejnímu orgánu byl zpřístupněn i objekt sociálního zázemí (č. l. 153–178, 324–338). Během opakovaného ohledání místa činu v říjnu 2023 bylo zjištěno, že došlo ke zbourání dřevěné jídelny, po níž zbyla jen betonová základová deska a byla rozvezena stavební suť (č. l. 360–407). Je tedy patrné, že demoliční práce trvaly delší období, aniž by bylo zjištěno, že byly nezbytně nutné k ochraně a bezpečnosti osob; sloužily zásadně jen k „uklizení“ sutě. Nelze proto přisvědčit námitce, že v bourání muselo být pokračováno i od 4. 8. 2022, neboť obviněný J. Š. se obával o „bezpečnost osob na veřejně přístupném místě s ohledem na polozdemolovaný stav letní jídelny“. I kdyby byla jídelna zčásti zničena, nebylo nezbytně třeba pokračovat v demolici dalších staveb.

Jde-li o námitku obviněného J. Š. týkající se neprovedení potřebných důkazů, ani té nelze přisvědčit. Obviněný měl za to, že k prokázání vlastnictví předmětných nemovitostí bylo nezbytné opatřit stavební a projektovou dokumentaci daných demolovaných nemovitostí, čímž by se prokázalo, v jaké době vznikly. Vytkl též, že soudy neprovedly jednoznačně označený důkaz dotazem na příslušný orgán finanční správy, kdo je přihlášen jako poplatník daně z nemovitostí k daným budovám a kdo z nich hradí daň z nemovitosti (viz bod 18. dovolání).

K tomu není od věci připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (bod 87.), jakož i rozsudku odvolacího soudu (bod 12.) plyne, že soud prvního stupně neakceptoval návrh obhajoby na opatření zprávy Finančního úřadu v Příbrami k vyžádání potřebných daňových podkladů, měl jej za nadbytečný, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Ani dovolací soud neshledává potřebným tento důkaz opatřit a pro zjištění relevantního skutkového stavu a posouzení věci má za nadbytečné i opatření stavební a projektové dokumentace demolovaných nemovitostí.

Dovolací soud proto uzavírá, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami obviněných naplněn nebyl.

Podmínky existence dalšího obviněným uplatněného důvodu dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou splněny, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V obecné rovině není od věci uvést, že přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu podle § 228 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obvinění Nikolaus Lobkowicz a právnická osoba L.N.LIGNUM, spol. s r. o., přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku dopustili tím, že úmyslným společným jednáním zničili cizí věc, a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu. Obviněný J. Š. (jakož i právnická osoba OmniMax, s. r. o.) přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku spáchal tím, že úmyslným společným jednáním zničil cizí věc, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se pro účely tohoto zákona rozumí škodou nikoli nepatrnou škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč, značnou škodou podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč. Pachatelem tohoto přečinu může být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba, pro niž je věc, která byla předmětem útoku, věcí cizí. Ke spáchání tohoto přečinu se po subjektivní stránce co do základní skutkové podstaty vyžaduje úmyslné zavinění (viz § 15 tr. zákoníku). Ve vztahu k tzv. těžšímu následku (značná škoda) přitom postačuje ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.

Podstatou uvedeného přečinu podle § 228 tr. zákoníku je poškozovací jednání a jeho objektem je vlastnické právo (zpravidla k věci hmotné, ale výjimečně i věci nehmotné). Předmětem útoku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu. Není důvodu, aby byly jako předmět ochrany podle tohoto ustanovení vyloučeny věci ztracené, skryté a opuštěné; předpokladem ale je, že taková věc byla ještě užitečná a měla určitou hodnotu (v podrobnostech viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2933–2938).

Zásadní výtky dovolatelů směřovaly proti právnímu závěru soudů nižších stupňů, že vlastníkem předmětných staveb byl poškozený Junák. Obvinění vytkli, že soudy tuto právní otázku, mající povahu předběžné otázky ve smyslu § 9 tr. ř., vyřešily nesprávně, a proto učinily vadný právní závěr. Nutno ovšem podotknout, že obviněný Nikolaus Lobkowicz svá původní tvrzení o vlastnictví předmětných staveb poněkud modifikoval v návaznosti na výsledky dokazování provedené ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 142/2023 a obsah přílohy hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 6. 11. 1991 uzavřené mezi Pražskou správou účelových zařízení mládeže Praha (Federálním koordinačním centrem Svazu mladých) a poškozeným spolkem Junák (viz bod 5 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 23 Co 29/2026).

Nejvyšší soud po prostudování dovolání, včetně příloh připojených k replice obviněného Nikolause Lobkowicze a spisového materiálu konstatuje, že soudy nižších stupňů skutečně relevantní otázku, zda předmětné stavby byly ve vztahu k obviněným „cizí věcí“ vyhodnotily správně. Je třeba upozornit, že podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení pak orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání. Z právě uvedeného vyplývá, že trestní soudy jsou až na výjimky oprávněny samostatně řešit předběžné otázky i z jiných právních odvětví, než je trestní právo. Mohou se tedy pro účely trestního řízení zabývat otázkou, zda je určitá věc ve vztahu k pachateli věcí cizí, což je jinak otázka z oboru občanského práva (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 170). Vzhledem k tomu, že se nejedná o otázku osobního stavu a o sporném vlastnictvím zničených staveb nebylo civilními soudy pravomocně rozhodnuto, byly soudy vystupující v nyní projednávané trestní věci oprávněny posoudit, zda označené stavby byly vůči obviněným věcí cizí, jakkoliv řešení této otázky najde své uplatnění toliko při posuzování trestní odpovědnosti obviněných v této trestní věci a nejedná se tedy o takové vyřešení otázky jejich vlastnictví, které by do budoucna měnilo uspořádání hmotněprávních vztahů mezi stranami sporu. K tomu je totiž skutečně příslušný pouze soud v občanském soudním řízení, jehož rozhodnutí o této otázce však trestní soudy nemusely, vzhledem k tomu, že v době jejich rozhodování žádné takové pravomocné rozhodnutí neexistovalo, vyčkat, a mohly proto tuto otázku posoudit samostatně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 998/2020, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 476/21).

Dovolací soud má za to, že soudy nepochybily, ani pokud jde o samotné posouzení předběžné otázky vlastnictví předmětných zdemolovaných staveb. K této otázce soud prvního stupně provedl obsáhlé šetření, na základě kterého po důkladném a pečlivém rozboru historických souvislostí souvisejících mimo jiné s konfiskací majetku J. M. a jeho následnou restitucí, postavením spolku Junák v inkriminovaném období, jakož i s odkazem na stávající vývoj vzájemných majetkoprávních vztahů mezi obviněným Nikolausem Lobkowiczem a poškozeným dospěl k závěru, že vlastnické právo k nim svědčí poškozenému. Soud prvního stupně neopomněl připomenout ani dostupné výsledky řízení vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 174/2020 a sp. zn. 14 C 150/2022 (viz body 90.–93. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud jeho závěry v plném rozsahu akceptoval (viz bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Správnými a přesvědčivě odůvodněnými je s ohledem na tehdejší stav dokazování má i Nejvyšší soud a ve prospěch správnosti úvah soudu prvního stupně o vlastnictví poškozeného k zdemolovaným stavbám ostatně svědčí i výsledky řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 142/2023 (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 23 Co 29/2026, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 14 C 142/2023, v řízení o vyklizení nemovitosti nabyl právní moci dne 20 5. 2026). V této souvislosti nutno podotknout, že není rozhodující formální zápis vlastnictví v katastru nemovitostí, ale skutečný, objektivní majetkoprávní stav v době činu.

Významné námitky obviněných Nikolause Lobkowicze a právnické osoby N.L.LIGNUM, spol. s r. o., představovaly jejich výhrady vůči přesvědčivosti a správnosti závěrů soudů o úmyslném zavinění. Obvinění měli za to, že v úvahu přichází toliko zavinění z nedbalosti, které však pro naplnění zákonných znaků předmětného přečinu nepostačuje. Implicitně proti úmyslné formě zavinění brojil i obviněný J. Š., zpochybňoval-li vůbec svoji možnost znát skutečného vlastníka staveb. Ani Nejvyšší soud nepolemizuje s tím, že k právnímu posouzení jednání obviněných jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nepostačuje toliko objektivní zjištění, že šlo o „cizí věc“, neboť současně musí být prokázán též úmysl, tj. vědění, popř. srozumění obviněných s tím, že poškozují cizí věc.

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, závěr o zavinění lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 tr. zákoníku a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout zákonnou úpravu vztahující se k úmyslnému zavinění, resp. úmyslu eventuálnímu. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.

U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a)]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem.

Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.

Opíraje se o tato teoretická východiska ani Nejvyšší soud nepochybuje o existenci úmyslné formy zavinění u všech dovolatelů, přičemž již popis relevantních skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině směřuje k závěru o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u obviněných Nikolause Lobkowicze (a právnické osoby L.N.LIGNUM, spol. s r. o.) a úmyslu nepřímém, eventuálním, u spoluobviněného J. Š. Vadou rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího soudu do jisté míry je, že se o konkrétní formě zavinění obviněných explicitně nezmiňují, ale jak z již uvedeného popisu skutkových zjištění, tak i jim odpovídající části odůvodnění je tento závěr evidentní (viz body 93, 95 rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 rozsudku odvolacího soudu týkající se obviněných Nikolause Lobkowicze a právnické osoby N.L.LIGNUM, spol. s r. o., body 96 rozsudku soudu prvního stupně a 14 rozsudku odvolacího soudu týkající se obviněného J. Š.). Soudy nižších stupňů vzaly totiž za prokázané, že obviněný Nikolaus Lobkowicz v zištném úmyslu získat pro společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., možnost volně nakládat s pozemky náležejícími této společnosti, na kterých se nacházela hlavní budova – klubovna, kuchyně a letní jídelna skautské základy, nechal stavby skautské základny odstranit, ačkoliv si byl vědom, že vlastníkem objektů tvořících na uvedených pozemcích skautskou základnu není společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., ale Junák, přičemž uzavřel v postavení jediného jednatele a zároveň jediného společníka společnosti N.L.LIGNUM, spol. s r. o., se společností Omnimax, s. r. o., zastoupenou zplnomocněným zástupcem J. Š., smlouvu o dílo spočívající v demolici všech objektů patřících spolku Junák, které byly umístěny na shora uvedených pozemcích, a obviněný J. Š. na základě této smlouvy odstranění objektů v době od 3. 8. 2022 do přesně nezjištěného dne měsíce října 2023 zajistil, ačkoliv nejpozději od 4. 8. 2022, kdy probíhala demolice hlavní budovy – klubovny, byl minimálně srozuměn s tím, že bourané stavby patří spolku Junák. I přesto obviněný J. Š. dal pokyn k pokračování v bouracích pracích, a došlo tak navíc nad rámec již zbourané hlavní budovy také ke zbourání kuchyně a letní jídelny (z níž zůstala pouze betonová deska). Tímto jednáním obviněný Nikolaus Lobkowicz způsobil spolku Junák škodu v minimální výši 2 089 018,12 Kč a obviněný J. Š. se na této škodě podílel minimálně v rozsahu 407 124 Kč. Citlivě a uvážlivě tak soudy rozdělily podíl odpovědnosti za úmyslně způsobený účinek (tj. porušení předmětu útoku) v návaznosti na příčinnou souvislost mezi jednáním jednotlivých obviněných a zjištěným účinkem v podobě škody zničením cizí věci tak, že obviněnému Nikolausi Lobkowiczovi (jakož i právnické osobě N.L.LIGNUM, spol. s r. o.) přičetly škodu 2 089 018,12 Kč a obviněnému J. Š. škodu 407 124 Kč.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že posuzovaný přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku byl spáchán v zájmu dovolatelky L.N.LIGNUM, spol. s r. o., ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o., jelikož z něj měla přímý majetkový prospěch, což ani zpochybňováno nebylo. Jednání obviněného Nikolause Lobkowicze je plně přičitatelné i dovolávající se právnické osobě. Obviněný Nikolaus Lobkowicz úmyslně jednal v zájmu dovolatelky, tudíž takové zavinění bylo třeba dovodit i u obviněné právnické osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, publikované pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.).

Obviněný Nikolaus Lobkowicz též vytkl, že soudy nevzaly v úvahu užití zásady subsidiarity trestní represe, třebaže podle něj „celý spor mohl být řešen čistě občanskoprávně“. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (zásada subsidiarity trestní represe). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého individuálního případu (v podrobnostech srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

Uplatnění trestní represe je proto namístě, když konkrétní spáchaný trestný čin je natolik společensky škodlivý, aby bylo třeba uplatnit trestní postih. Pro aplikaci uvedených principů vyplývajících z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodující, že čin po formální stránce naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, protože při použití zásady subsidiarity trestní represe je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, a to jak význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl, a je tedy třeba zvažovat souhrn všech těchto okolností určujících společenskou škodlivost činu bez ohledu na to, o jakou právní kvalifikaci se jedná. Třebaže obvykle bude přicházet v úvahu aplikace zásad § 12 odst. 2 tr. zákoníku u trestných činů základní skutkové podstaty, není z uvedených obecných kritérií vyloučeno, aby byla aplikována i v případě kvalifikovaných trestných činů, jestliže i přes naplnění některého kvalifikačního znaku (např. i značné škody) je celková společenská škodlivost natolik nízká, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud má za to, že posuzovaný trestný čin, dokonce kvalifikovaný v případě obviněných Nikolause Lobkowicze a právnické osoby L.N.LIGNUM, spol. s r. o., se významně neliší od jiných obdobných trestných činů a že okolnostmi, na jejichž základě k němu došlo, nevyvolává otázku, zda dosahuje společenské škodlivosti základní skutkové podstaty obdobných trestných činů poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Lze připustit, že odlišnost v této věci spočívá zejména v tom, že především obviněný Nikolaus Lobkowicz, jemuž lze samozřejmě vytknout, že se uplatnění svých práv on a jím řízená společnost N.L.LIGNUM, spol. s r. o., nedomáhali především v občanskoprávním řízení, s poškozeným jednal, avšak bezvýsledně, neboť mezi těmito obviněnými a poškozeným Junákem nevznikla potřebná součinnost a nutno říci, že obě strany konfliktu efektivně nespolupracovaly a skutečný zájem o jeho vyřešení neprojevily. Obviněný Nikolaus Lobkowicz proto hledal vhodné řešení, jak dlouhodobě neudržitelnou situaci související mimo jiné s liknavým postojem poškozeného k ochraně svých majetkových práv, jakož i déletrvající ignorací absence právního titulu poškozeného k užívání nemovitostí obviněné právnické osoby N.L.LIGNUM, spol. s r. o., řešit. Výpověďmi svědků V. P. i J. V. je také doloženo, že nasmlouvaná aktivita poškozeného na označených pozemcích obviněné právnické osoby probíhala do roku 2020, ojediněle se akce uskutečnily i v roce 2021, poté se již v důsledku nevyřešené majetkoprávní situace žádné akce Junáku nekonaly (č. l. 1398 a verte, 1399, 1516). Na druhé straně ale nelze pominut, že vleklý spor se obviněný Nikolaus Lobkowicz rozhodl řešit nejméně vhodným způsobem. Třebaže věděl o možnosti řešit jej soukromým právem předvídaným postupem, o čemž svědčí již v jiných věcech podávané žaloby, zvolil k jeho řešení, veden jasně zištnou pohnutkou a sleduje výlučně svůj zájem využít lukrativní polohy pozemků, ničivý svévolný způsob, a tak musel počítat s následným postihem tohoto jednání, a to i v podobě jeho trestní odpovědnosti.

Dovolateli nutno dát za pravdu, že ani soud prvního stupně, ani odvolací soud se touto problematikou explicitně nezabývaly, majíce patrně za to, jak nepřímo plyne z odůvodnění obou rozsudků, že její použití nepřichází v úvahu. I Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že využití aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzovaném případě lze bez vážných pochybností odmítnout (viz již dříve odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 998/2020, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 476/21). O tom, že i soudy hodnotily společenskou škodlivost činu obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti jeho spáchání jako nepříliš závažnou, svědčí uložení spíše mírného peněžitého trestu, po jehož vykonání se na obviněného bude hledět, jako by odsouzen nebyl (§ 69 odst. 3 tr. zákoníku).

Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání ve vztahu k důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných Nikolause Lobkowicze, J. Š. a právnické osoby N.L.LIGNUM, spol. s r. o., jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.