80.\tVýhrady dovolatelů proti rozsahu provedeného dokazování nejsou z uvedených důvodů opodstatněné, stejně jako námitky ke způsobilosti provedených důkazů řádně objasnit všechny skutečnosti rozhodné pro závěry o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Nelze pominout, že jde o trestné jednání, které vychází ze složitých stavebních i technických postupů při komplikované stavební činnosti představované mnoha různými činnostmi vycházejícími z odborných postupů stanovených technickými předpisy, tedy o stavebně a technicky složitou záležitost, jehož objasnění vychází z odborných znalostí, a proto těžiště při posouzení odpovědnosti a povinnosti všech obviněných záleželo zejména na znaleckých expertízách a, čehož si byly soudy obou stupňů, především však odvolací soud, vědomy, svědčí o tom i rozsah dokazování a jeho obsah. S ohledem na shora popsaný průběh řízení je třeba v této souvislosti zdůraznit, že zejména odvolací soud věnoval řádnému objasnění věci a trestní odpovědnosti každého z obviněných, včetně významu rozhodných skutečností plynoucích z výsledků provedeného dokazování, náležitou a potřebnou pozornost zaměřenou především na obsahovou stránku znaleckých posudků ČVUT v Praze – Fakulty stavební (č. l. 2 067 – 2 118, jeho dodatek I. na č. l. 2 138 – 2 154, dodatek II. na č. l. 2 193 – 2 203), ČVUT v Praze – Kloknerova ústavu (č. l. 2 411 – 2 480, dále dodatky na č. l. 10 663 – 10 708 a 10 863 – 10 867), Ing. Miroslavy Pošvářové, Ph.D. (posudek jako příloha na č. l. 9 596), a Univerzity Pardubice – Dopravní fakulty Jana Pernera (č. l. 11 487), které ve veřejném zasedání znovu podle § 2 odst. 5 tr. ř. provedl. Důvodem bylo, aby se mohl v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. zabývat i jejich věcnou správností, případně odstranit rozpory, byly-li by mezi nimi v podstatných otázkách shledány. Na základě takto provedeného dokazování doplněného o další důkazy, jejichž výčet je uveden v protokolech o veřejném zasedání na č. l. 12630 až 12666, shledal znalecký posudek ČVUT v Praze – Kloknerova ústavu nesprávným a neúplným, proto o něj své závěry ohledně příčin zřícení mostu soudy nadále neopíraly. Uvedené dokládá, že provedly dostatečně obsáhlé dokazování za účelem objasnění všech rozhodných skutkových okolností případu. Je nutné zmínit, že podkladem byly znalecké posudky z řady zejména stavebních oborů a odvětví [kromě výše uvedených zejména znalecký posudek k posouzení stavu hydraulických zařízení použitých v rámci montážních technologií při rekonstrukci mostu, znalecký posudek Ing. Petra Osičky (č. l. 10306-10334) z oboru BOZP, znalecký posudek Ing. Eduarda Šafáře z oboru drážní dopravy k mimořádné události, aj.], též svědecké výpovědi, listinné důkazy (projektová dokumentace, pracovněprávní dokumentace, smlouvy o dílo, zápisy ze schůzí, jednání, porad a kontrol BOZP, objednávky prací a služeb společnosti ODS u společnosti BaK, záznamy telekomunikačního provozu, protokoly o ohledání místa činu, zprávy Ministerstva spojů, dopravy a pozemních komunikací, fotodokumentace, aj.). Rozsah provedeného dokazování i jeho výsledky svědčí o dostatečném shromáždění a vyhodnocení všech poznatků o rozhodných skutečnostech, které posuzované tragické události předcházely a které byly její příčinou. Rozsah provedeného dokazování je potřebným a nezbytným podkladem pro doložení skutkových okolností. Pečlivost obou soudů lze seznat zejména k rozsahu provedeného dokazování a je patrná i z toho, že poté, co věc odvolací soud zrušil a vrátil ji soudu prvního stupně, byly provedeny ještě další listinné důkazy, a to vyjádření Kloknerova ústavu k dodatku znaleckého posudku Ing. Miroslavy Pošvářové, který se snažil její některé závěry pramenící zejména z dodatku v podobě vizualizace zpochybnit, přičemž stranám byla dána možnost na všechny důkazy reagovat. Pokud soudy všem důkazním návrhům obviněných nevyhověly, nejde v posuzované věci o důkazy nedůvodně neprovedené ve smyslu jedné ze tří v úvahu přicházejících alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v situaci, kdy věc byla dostatečně objasněna, není již zájem na „bezbřehém“ dokazování. V takovém případě soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, protože je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“, jestliže soudy respektovaly vyhledávací zásadu a objasňovaly všechny podstatné okolnosti případu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, aj.).
81.\tNa základě takto provedeného dokazování soudy dovodily (viz body 1295. rozsudku soudu prvního stupně a 11. rozsudku soudu odvolacího) porušení povinností obviněných, na jejichž základě u každého vynesly odsuzující výrok. Odvolací soud po posouzení všech rozhodných skutečností, jež vyložil, přesvědčivě vyjádřil, že příčinu pádu mostu nelze shledat jen v jediné skutečnosti nebo okolnosti, protože šlo o souhrn postupně na sebe navazujících nedostatků, nedůsledností a nedodržení technických postupů, které se řetězily a kumulovaly nedostatky, jež se projevily až v pádu mostu, jenž byl důsledkem komplexu nedostatků v průběhu celého procesu rekonstrukce mostu, při němž docházelo k závažným pochybením. Byl to tento řetězec pochybení každého z obviněných [Nejvyšší soud není z důvodu obžalovací zásady (viz § 2 odst. 8 tr. ř.) oprávněn zkoumat, zda tomu tak bylo i u jiných osob, což v daném rozsahu nelze vyloučit], co vedlo k pádu mostu v okamžiku, kdy po železnici pod ním projížděl vlak, což mělo příčinu i ve vadné komunikaci stavebníků s Českými drahami. Odvolací soud nedostatky shledal již v samotném počátku v projektu rekonstrukce mostu zpracovaném I. P., který byl nerealizovatelný, a proto podle něj rekonstrukce neprobíhala a její způsob byl podstatně modifikován. Projekt, podle kterého se rekonstrukce prováděla, nevzal dostatečně v úvahu, že most byl ve všech fázích výsunu i zásunu staticky neurčitě podepřen, ani působení vodorovných sil vznikajících tažením mostu a třením mezi vozíky a pojízdnou dráhou, jakož ani další podstatné okolnosti a možný vývoj při přesunu mostu, a tudíž neurčil, jak má vypodložení a vyrovnání vzniklých výškových rozdílů vypadat, kde a jak má být vypodložení provedeno, což vedlo k improvizovanému vypodložení mostu, nadto při použití nesourodých a navzájem nespojených, pro tento účel netypických a nevhodných materiálů, což most učinilo nestabilním. Montážní dokumentace konkrétně neurčovala ani postupy na stavbě a neřešila možná rizika, kontrola polohy mostu byla prováděna nedostatečně pouze vizuálně, nebyla plněna funkce autorského dozoru, které bylo zapotřebí tím spíše, že rekonstrukce při nepoužitelnosti původního projektu probíhala podle náhradního řešení a I. P. v rámci prohlídek na stavbě neupozornil na to, že stavba neprobíhá podle jeho zadání ani nevyjádřil nesouhlas s prováděnými postupy. Dále soud na základě výsledku provedeného dokazování shledal, že zhotovitel, tj. společnost ODS, což se týká především obviněného Petra Janouškovce, jenž na základě manažerské smlouvy a organizačního řádu této společnosti v postavení výrobně obchodního náměstka fakticky zastřešoval a nesl na základě technických kvalitativních podmínek odpovědnost za všechnu činnost, za porušení povinností nebo opomenutí podzhotovitelů části díla a jejich zaměstnanců, jakož i obviněného M. F., jenž na základě pracovní smlouvy jako vedoucí zaměstnanec a stavbyvedoucí společnosti řádně nedozoroval a nezajistil postup stavebních prací. Přitom však odpovídali i za to, že nebyly dodrženy veškeré povinnosti při vyhotovení technologického předpisu montáže s předpisem použití a definování jednotlivých kroků při montáži, v jehož rámci by měl projektant vyhodnotit kritické okamžiky v průběhu stavby a posoudit je. Za podstatné pochybení soud ve shodě s provedenými znaleckými posudky ČVUT Praha – Fakulty stavební a Ing. Miroslavy Pošvářové spatřoval zásadní pochybení ve špatném úsudku pracovníků na stavbě, za jejich kvalitu odvedené práce za společnost BaK odpovídali obvinění Miroslav Kovalík a O. M. Nedostatkem bylo, že se po uvolnění zablokovaných vozíků dne 7. 8. 2008 bez dalšího spolehli na to, že vozíky byly schopné krátkého zkušebního pojezdu, čímž považovali závadu za vyřešenou, aniž by si ověřili skutečný stav podpůrných mostních konstrukcí, které byly vychýlené z původní polohy, ačkoli po mimořádné události, jakou vzpříčení vozíků je, bylo třeba konstrukci zaměřit a přesvědčit se o její správné geometrii, tím odhalit skutečnou příčinu zablokování pojezdových vozíků, což by umožnilo na nastalé problémy včas reagovat. Pokud by se v manipulaci s mostní konstrukcí dne 8. 8. 2008 nepokračovalo, most by nespadl. Stejně tak k havárii nemuselo dojít, pokud by od samého počátku byly dodržovány technické kvalitativní podmínky, neboť v průběhu celé rekonstrukce existovalo mnoho rozhodných okamžiků, kdy se stavba dala pro zjištěná pochybení zastavit, což však žádný z vedoucích pracovníků neučinil. Soud vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn konkrétní poslední impulz pádu mostu, za hlavní příčinu souhrnně označil nestandardní manipulaci s mostní konstrukcí, což v sobě zahrnuje veškeré nestandardní kroky a postupy v průběhu stavby, tzn. že nebyl řádně vypracován a předem schválen návrh montáže, a proto práce na stavbě byly prováděny nahodile a chaoticky, neboť z důvodu nevypracování řádné montážní dokumentace chybělo jednoznačné zadání prací pro dělníky, kteří nevěděli, jak mají postupovat, kde mají ukládat místa pro podepření, jak mají s mostní konstrukcí manipulovat a kde a jak ji mohou zvedat. Technologický předpis montáže však chyběl.
82.\tOdvolací soud reagoval i na námitky obviněných týkající se hodnocení znaleckých posudků, které se v této věci staly zásadními důkazy, což dokládá velmi podrobný rozbor, z něhož na jejich přesvědčivost a věcnou správnost usuzoval. Bral přitom do úvahy i jisté rozpory, mimo jiné i ty, na něž obvinění opakovaně poukazovali, s tím, že ačkoli znalecké posudky ČVUT – Fakulty stavební a Ing. Miroslavy Pošvářové se v některých závěrech liší, a to zejména z důvodu nemožnosti obstarat a dodat znalcům veškeré potřebné podklady, šlo toliko o odchylky nepodstatné s tím, že v zásadních příčinách, které se podílely na pádu mostu, se oba znalecké posudky po technické stránce zcela shodly.
83.\tNejvyšší soud k výhradám obviněných proti vadnému posouzení znaleckých posudků považuje za nutné zdůraznit, že znalecký posudek je sice nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo, avšak nelze pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů včetně znaleckého posudku. Je nutno ho hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný s tím, že nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06; k hodnocení znaleckých posudků též rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Soudy měly v posuzované věci dbát na to, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější a který ze znaleckých posudků přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Měly na zřeteli, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry a že orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.).
84.\tPosoudí-li se v posuzované věci postup zejména odvolacího soudu a proces utváření a hodnocení znaleckých posudků, je zřejmé, že v něm nejsou takové vady a nedostatky, které by svědčily o zjevných a vážných chybách dosahujících extrémních vad nebo nedůsledností. Naopak lze zdůraznit, že i přes obsáhlost zpracovávané materie se odvolací soud tohoto procesu zhostil s důslednou odpovědností a poctivostí, a tedy jeho závěry mající podklad v závěrech znalců a jejich odborné analýze nevyvolávají namítané pochybnosti.
85.\tPřisvědčit nebylo možné ani výhradám dovolatelů, zejména obviněného M. F., že by nebyl řádně objasněn postoj Český drah, neboť i této otázce soudy věnovaly potřebnou pozornost a dospěly ve shodě se znaleckými posudky k závěru, že drážní úřad neobdržel žádnou žádost od stavebníka na omezení nebo zastavení veřejné drážní dopravy, což i znalci považovali za nutnost, neboť podle Ing. Miroslavy Pošvářové i Ing. Eduarda Šafáře by jediným opatřením, které by zcela vyloučilo možnost střetu vlaku s překážkou, byla úplná výluka provozu ve vymezeném úseku na předmětné trati po dobu stavebních prací (viz zpráva drážního úřadu na č. l. 8979 až 8980). Přestože bylo zjištěno, že SŽDC, ČD ani Drážní úřad se blíže nezajímaly o způsob provedení stavby mostu, žádný právní předpis podle výsledků dokazování neporušily a postupovaly správně (viz body 1306. až 1315., zejména body 1313., 1314. rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba poukázat na to, že předmětné práce byly stavebními pracemi na mostu pro kolová vozidla, tedy nikoliv záležitostí drah, proto impulz, aby byl provoz na železnici omezen, musel vzejít od pracovníků na této mostní konstrukci, a to podle potřeby z ní plynoucí, s ohledem na bezpečnost projíždějících vlaků, nad nimiž se práce prováděly. Proto dráhy důvodně očekávaly informace od realizátorů této mostní rekonstrukce.
86.\tZe všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal námitky obviněných proti procesu dokazování důvodnými. Soud důkladně doložil a odůvodnil, z čeho pro tento závěr vycházel a v potřebné míře vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil. Soudy dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dokazování netrpí žádnými nedostatky. Pro úplnost lze jen dodat, že nedostatky nejsou zjišťovány ani ohledně rozsahu provedeného dokazování. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, ani nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, aj.).
87.\tPosoudí-li se přezkoumávaná rozhodnutí z hlediska takto stanovených požadavků a kritérií, je zřejmé, že oba soudy nižšího stupně na obdobné námitky obviněných reagovaly a výsledkům provedeného dokazování se s potřebnou pečlivostí věnovaly. Soudy se proto nezpronevěřily povinnosti provádět dokazování tak, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, a nedošlo k pochybení v tzv. opomenutých důkazech (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
88.\tSoudy podrobně vyložily úvahy při hodnocení každého důkazu jednotlivě i v jejich vzájemném vztahu, a to vždy s ohledem na námitky obviněných, s nimiž se důsledně vypořádaly. Nelze jim vytýkat, že je nehodnotily ve směru obviněnými uplatňované obhajoby, neboť důsledně postupovaly v mezích zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl výtkám obviněných směřujícím proti vadným skutkovým zjištěním přisvědčit, protože uváděnými nedostatky předcházející řízení ani rozhodnutí samotná netrpí. Soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Zkoumaly věrohodnost a pravdivost výpovědí obviněných i slyšených svědků jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Soudy zvažovaly pravdivost obviněnými i dalšími slyšenými osobami uváděných tvrzení ze všech v úvahu přicházejících hledisek, zejména pak se zřetelem k situaci, za které se trestné jednání událo. Z uvedeného rámce dokazování musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat, jak bylo již vyloženo výše (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, či ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012).
89.\tPostupy soudů nevedly ani k porušení zásady in dubio pro reo, jíž se obvinění ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhali. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Těmto zásadám v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, protože oba soudy také náležitě v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku.
90.\tZe všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění ani proces, na jehož základě byla utvářena, netrpí obviněnými vytýkanými nedostatky, a proto na jejich základě mohl posuzovat správnost právních závěrů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
VII. K námitkám obviněných podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
91.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž uplatnili všichni dovolatelé, a proto ke všem lze uvést, jeho prostřednictvím je možné vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
92.\tPro posouzení námitek s odkazem na tento důvod dovolání je rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v procesu dokazování a provádění důkazů nezjistil takové nedostatky, které by měly zásadní vliv na správnost zjištěných skutkových okolností, jak bylo rozvedeno v části VI. shora, nepřichází v úvahu jeho zásah do hodnocení důkazů, neboť ten by přicházel v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), což v této věci nenastalo, a proto Nejvyšší soud námitky obviněných zaměřených proti právní kvalifikaci posuzoval podle těch okolností, jak jsou popsány v rozsudku soudu prvního stupně.
93.\tNejvyšší soud podotýká, že s ohledem na povahu posuzované trestné činnosti, její rozsah i následky je pro posouzení viny každého z obviněných podstatné zjištění, co bylo její příčinou. Jak ukázal dosavadní průběh řízení i postoje soudů obou stupňů, právě objasnění důvodu, proč k předmětné nešťastné události došlo, se promítalo do prováděného dokazování a jeho zjišťování bylo podrobeno pečlivé analýze, která vykrystalizovala do závěrů, jež soudy učinily, a to zejména na podkladě výsledků znaleckého zkoumání, jak bylo výše popsáno. Lze jen pro úplnost doplnit, že se znalci, o jejichž odborné závěry a soudy své skutkové závěry opřely, vzájemně doplňovali a přesvědčivě se vyjádřili k průběhu stavby a k zásadním chybám v postupech i realizaci stavebních a souvisejících prací od nedodržení projektové dokumentace přes nevykonávání stavebního dozoru, absence geodetických měření, chybně zvolenou technologii manipulace s mostem přes podepření mostní konstrukce různými prvky, které byly zrovna po ruce, čímž se stala mostní konstrukce nestabilní, až po chybějící montážní dokumentaci a nekomplexní a nedostatečné vyhodnocení závady ze dne 6. 8. 2008, nedodržení technických kvalitativních podmínek TKP 1 a TKP 19, ačkoliv zhotovitelé byli povinni se jimi řídit, a vyplývá z nich v souladu s obchodním zákoníkem a zákoníkem práce i odpovědnost společnosti ODS za práci společnosti BaK, zejména je zastupujícími dovolateli, která byla chaotická a nekvalifikovaně prováděná, podpořená a umožněná v této nízké a špatné kvalitě celkovou nedbalostí jak zhotovitele, tak i podzhotovitele, tj. společností ODS a BaK, jejichž pracovníci nejednali s náležitou péčí tak, aby byly dodržovány předpisy vztahující se k prováděným činnostem a zajištěna bezpečnost na stavbě, přestože se práce prováděly nad železniční tratí, na které nebyl zastaven ani omezen provoz, odpovědní pracovníci tuto skutečnost podcenili a bezohledně nechali projíždět války bez nezbytné a nutné obezřetnosti. Podstatné pro právní závěry je rovněž skutkové zjištění, jež učinily soudy a slovně popsaly ve výroku o vině tak, že všichni obvinění věděli o nedostatcích v montážní dokumentaci i o ne zcela a dostatečně odstraněné závadě ze dne 6. 8. 2008 na jedné ze stran mostu (tzv. příborské, tj. opačné k té, kde došlo k nehodě), která způsobila jeho vychýlení, nepřijali potřebná, resp. vůbec žádná preventivní opatření a neaktivovali potřebnou součinnost s Českými drahami směřující k omezení či zastavení provozu na trati inkriminovaného dne v době posunu mostu, čímž mohli nehodě zabránit.
94.\tVšechny relevantní znalecké posudky se shodly v tom, že pokud by práce na mostní konstrukci byly dne 7. 8. 2008 po předchozím problému na „XY“ mostu zastaveny, dne 8. 8. 2008 by nebylo pokračováno v pracích na zásunu mostu a most by nespadl, což je velmi stručným a zjednodušeným závěrem, jenž však vystihuje podstatu celé nešťastné události, jež se však odvíjí i od dalších popsaných zjištěných nedostatků tuto situaci předcházejících. V této souvislosti je nutné zdůraznit v souladu se závěrem odvolacího soudu, že trestní odpovědnost obviněných nelze hledat v porušení toliko jedné jediné povinnosti a v jedné příčině, ale v souhrnu všech postupně na sebe se nabalujících nedostatků a závad, které byly gradovány liknavostí a přehlíživostí odpovědných pracovníků při porušení povinností, které jim v dané situaci z jejich funkcí a postavení vyplývaly.
95.\tPro úplnost lze podle výsledků provedeného dokazování též shrnout, že podle pracovních smluv obviněných a organizačního řádu společnosti ODS Nejvyšší soud shledal, že obvinění Petr Janouškovec a M. F. z hlediska organizačního řádu se zřetelem na jejich postavení a úkoly, které z nich pro ně vyplývaly, neměli připustit pokračování stavby bez schválené montážní dokumentace, kterou měla vypracovat společnost BaK. Obvinění Miroslav Kovalík a O. M. (včetně obviněného Z. M.) podle jejich pracovních smluv jako osoby jednající na straně společnosti BaK byli zodpovědní za řádné vypracování této montážní dokumentace, tj. návrhu montáže a technologického předpisu montáže pro výsun a zásun konstrukce mostu, a za její schválení, neboť pouze s odpovědně vypracovanou a schválenou montážní dokumentací bylo možno stavbu provádět řádně, kvalitně a v souladu s platnými předpisy, což však ani jeden z obviněných nedodržel. Konkrétně z pracovněprávních předpisů vyplynulo, že obviněný M. F. vykonával ve firmě ODS od 1. 5. 2007 funkci stavbyvedoucího, obviněný Petr Janouškovec od 1. 4. 2008 vykonával ve firmě ODS funkci výrobně obchodního náměstka závodu Mosty, který kontroluje činnost výrobních přípravářů závodu, zajišťuje zpracování návrhu smluv o dílu na realizaci staveb nebo kupních smluv na realizaci firemních výrobků a provádí další činnosti tam uvedené (č. l. 7811, 7817, 7823 až 7862). Stavbyvedoucí pak pod vedením příslušného vrchního stavbyvedoucího organizuje a řídí výrobní činnost na konkrétní stavbě nebo její části, či plní dílčí úkoly vrchního stavbyvedoucího, případně vykonává práci mistra podle dispozic vrchního stavbyvedoucího. Z č. l. 8037 se podává, že obviněný O. M. je ve společnosti BaK vedoucím projektu s pracovním zařazením řízení obchodních případů, je povinen (mimo jiné) znát technické a technologické postupy při provádění staveb, je zodpovědný za řádné a kvalitní provedení stavby a je podřízen řediteli odštěpného závodu, tzn. Miroslavu Kovalíkovi.
96.\tV návaznosti na výsledky provedeného dokazování soudy za základní příčinu pádu mostu považovaly nezpracování řádné montážní dokumentace pro výsun a zásun mostu, ač tato povinnost plyne ze zákona a ze smluv o dílo uzavřených mezi Krajským úřadem Moravskoslezského kraje a společností ODS na straně jedné a mezi společností ODS a společností BaK, která byla uzavřena konkludentně, na straně druhé, a dále nesprávně zpracovaný návrh montáže a technologický předpis montáže, který byl zpracován společností BaK, jenž měl zaručit řádné provedení stavby, včetně řádného, tj. úplného a komplexního odstranění závady ze dne 6. 8. 2008 s tím, že za přijetí a vypracování řádné montážní dokumentace a plnění z něj vyplývajících povinností byli zodpovědní vedoucí zaměstnanci zhotovitelů stavby, tj. společnosti ODS a společnosti BaK (srov. body 1315., 1316. a body 11. až 15. rozsudku odvolacího soudu).
97.\tPosoudí-li se námitky obviněných proti právním závěrům, zaměřili je proti porušení povinností z jejich strany a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním kladeným jim za vinu, resp. porušením povinností a vzniklým škodlivým následkem, a poukazovali na to, že není jisto, zda spáchali trestný čin obecného ohrožení v alternativě, že obecné nebezpečí „způsobili“, anebo zda obecné nebezpečí „zvýšili“, a vytkli, že se soudy dostatečně nezabývaly formou zavinění z pohledu toho, zda šlo o vědomou či nevědomou nedbalost.
98.\tNejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že všichni obvinění byli shodně uznáni vinnými trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož se (podle znění účinného v době spáchání činu, neboť tato právní úprava je pro ně příznivější než pozdější podle § 273 tr. zákoníku, viz § 2 odst. 1 tr. zákoníku) dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu a těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob.
99.\t Nemá opodstatnění námitka obviněných Miroslava Kovalíka a O. M., že v napadených rozhodnutích nebylo dostatečně jasně vymezeno, který z alternativně zákonem stanovených znaků skutkové podstaty § 180 odst. 1 tr. zák. svým jednáním naplnili, přičemž poukazovali na vyloučený jednočinný souběh vyvolání a zvýšení obecného nebezpečí. Takto formulovaná úvaha postrádá smyslu, uvážíme-li, že v dané věci jsou srovnávány dvě alternativní podoby objektivní stránky základní skutkové podstaty téhož trestného činu. Přichází tedy do úvahy posouzení toho, která z nich byla popsaným činem naplněna. Otázka jednočinného či vícečinného souběhu je tudíž zcela nemístná, protože ta má místo jen mezi různými trestnými činy z hlediska jejich skutkového základu, což se projednávané věci netýká. Navíc je třeba zdůraznit, že z obsahu již samotné tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněný u všech obviněných první z uvedených znaků, tj. „způsobení“ (jinak řečeno též obviněnými užité „vyvolání“) obecného nebezpečí, což soud prvního stupně ve výroku rozsudku o vině vyjádřil slovním spojením „z nedbalosti způsobili obecné nebezpečí“, neboť jazykovým, logickým i gramatickým výkladem je nutno dospět k závěru, že způsobení nebezpečí je synonymem pro jeho vyvolání, a tedy je zcela lhostejno, jakým konkrétním výrazem soud tuto, významově zcela totožnou okolnost vyjádřil. Rozhodné a zcela zřejmé je, že neshledal v činu žádného z obviněných zvýšení obecného nebezpečí, tj. takového, které již existovalo nezávisle na vůli a jednání obviněných, a tedy bylo založeno (způsobeno) jiným subjektem, předmětem či událostí bez jejich přispění.
100.\tRovněž k tomu, jak soud ve výroku o vině vyjádřil vinu, je namístě uvést, že pokud závěr o právním posouzení uvedl soud prvního stupně u všech obviněných shrnutím právní kvalifikace a neuváděl u každého jmenovitě samostatně, že spáchal přečin obecného ohrožení podle § 180 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. (podle znění účinného v době spáchání činu), ač by takové vyjádření jistě bylo přesnější, výstižnější a nevyvolávající pochybnosti, nejde o obsahově vadný či nesprávný právní závěr, protože formulace, již soud prvního stupně užil, nevyvolává pochybnosti o tom, že každý z obviněných tuto skutkovou podstatu posuzovaného nedbalostního trestného činu naplnil vlastním jednáním, které je ve výroku rozsudku ve skutkových zjištěních rovněž dostatečně a jasně popsáno. V posuzované věci je všem obviněným podle tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku shodně kladeno za vinu, že „z nedbalosti způsobili obecné nebezpečí a spáchali takový čin proto, že porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich zaměstnání, funkce a uloženou jim podle zákona, způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu, těžkou újmu na zdraví a smrt více osob“. Tím je míněno, že každý z nich jednal a nese odpovědnost za vzniklý následek sám podle odpovědnosti, kterou jednotlivě každý porušil ve smyslu důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto z této jeho povahy plyne, že spolupachatelství nepřichází do úvahy (viz § 23 tr. zákoníku, obdobně § 9 odst. 2 tr. zák.).
101.\tNejvyšší soud považuje k dalším argumentům dovolatelů za vhodné zmínit, že objektivní stránka základní skutkové podstaty podle § 180 odst. 1 tr. zák. je představována jednáním pachatele, který z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí. Vzhledem k tomu, že jde o nedbalostní trestný čin, lze zmínit, že u nedbalostního zavinění chybí volní složka, tzn. že pachatel následek způsobit nechtěl, ale buď věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [nedbalost vědomá podle § 5 písm. a) tr. zák.], anebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [nedbalost nevědomá podle § 5 písm. b) tr. zák.] Mluvíme-li však o nedbalostní formě zavinění, pachatel u vědomé nedbalosti sice počítá s konkrétními okolnostmi (důvody), o nichž ví, které by měly zabránit trestněprávnímu následku, ovšem nesprávně hodnotí jejich „zabraňující“ charakter (srov. KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 252), což vědomou nedbalost odlišuje od eventuálního (nepřímého) úmyslu.
102.\tKvalitativní rozdíl oproti úmyslu spočívá u nedbalosti ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin. Při vědomé nedbalosti (culpa luxuria) pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl. Nevědomou nedbalost (culpa negligencia) trestní zákoník vymezuje tak, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může takový následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem, a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit. Při absenci jednoho z těchto kritérií pachatel nejedná z nevědomé nedbalosti a nelze mu přičítat zavinění k trestněprávně relevantnímu následku (srov. rozhodnutí č. 6/1988 či č. 27/1984 Sb. rozh. tr.; k výkladu podrobněji viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 367, 368).
103.\tVzhledem k tomu, že v posuzované věci odvolací soud rozvedl, že jde u všech obviněných o nevědomou nedbalost, je podle § 5 písm. b) tr. zák. trestný čin spáchán z nevědomé nedbalosti tehdy, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákon zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. I pro nevědomou nedbalost je potřebné zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 75/1958 Sb. rozh. tr.). Soudy měly na zřeteli, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
104.\tOdvolací soud v bodě 17. napadeného rozsudku se otázkou i konkrétní formou zavinění zabýval a konstatoval, že obvinění „zavinili trestný čin z nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zákona, neboť nevěděli, že svým jednáním můžou ohrozit bezpečný provoz dráhy, způsobit železniční dopravní nehodu s následky na lidských životech, lidském zdraví a majetku jiných osob, ačkoliv vzhledem k okolnostem, tj. průběhu stavby, okolnostem stavby, zejména použité technologii a neomezení železničního provozu na dráze a vzhledem ke svým osobním poměrům, které vyplývaly z jejich pracovního zařazení a vzdělání, vědět měli a mohli“. S odkazem na toto vysvětlení odvolacího soudu, jakož i vzhledem k tomu, co bylo ke každému z obviněných a jimi porušeným povinnostem zjištěno, je zjevné, že soudy dostatečně objasnily rozhodné skutečnosti nezbytné pro určení toho, jak se u každého z obviněných jím porušené povinnosti promítly do vzniklého následku. Nutné je v této věci zdůraznit, že není možné z hlediska zavinění jednotlivých obviněných vytrhávat ze vzájemných souvislostí některé zjištěné skutečnosti, ale důvodný závěr musí vycházet ze všech rozhodných zjištění, od nichž se zavinění odvíjí. Obzvláště v posuzované věci má tato komplexnost podstatný význam, neboť obzvláště zde je to souhrn příznaků, ukazatelů a všech dalších na sebe navazujících skutečností, které není možné od sebe izolovat ani je zkoumat nezávisle na dalších jevech bez souvislostí a návazností, protože při stavbě a provádění prací šlo o propojení dílčích úkonů. Právě pro vznik posuzovaného následku je určující tento souhrn, z něhož vyplynulo porušení povinností, jež je mnohočetnou příčinou tohoto následku.
105.\tVýznam má, že již od zpracování prvního projektu, jenž vykazoval vady a nedostatky, až do situace, resp. události, k níž došlo dne 6. 8. 2008, měli dovolatelé možnost učinit zabezpečující úkony k zabránění dalších posunů a vychýlení konstrukce či jejích jednotlivých částí tím, že by tuto okolnosti nebrali na lehkou váhu a dostatečně na ni reagovali tak, jak bylo znalci zjištěno a popsáno. Obvinění, každý z hlediska mu daných povinností plynoucích z jejich postavení, však takové nutné kroky neprovedli a neučinili nic k definitivnímu odstranění těchto vad za současného informování Českých drah s výzvou k přijetí potřebných opatření na jejich straně. Místo toho nechali práce pokračovat za plného drážního provozu, aniž ověřili či zajistili ověření vlivu a dopadu vertikálního a horizontálního vzpříčení pojezdových vozíků, které spočívaly na pojezdové dráze a na jejich horní části byla uložena horní podpěrná konstrukce a rekonstruovaný most, které byly tímto rovněž vychýleny ze správné polohy, kdy došlo k naklonění podpěrné konstrukce, statikem, případně jinými odborníky, aby měli jistotu, zda pokračování v pracích na zásunu mostu je bezpečné a vůbec možné, aniž by došlo k ohrožení osob a majetku. Tím, že tyto potřebné kroky neučinili, ale nechali práce na mostu pokračovat, jednali liknavě a krajně nezodpovědně, ať už motivací k takovému přístupu bylo cokoli, postupovali plně v rozporu se všemi svými povinnostmi, jak jsou ve výroku rozsudku popsány, přestože s ohledem na své odborné schopnosti a zkušenosti věděli o podmínkách vyplývajících jak z jejich pracovněprávních dokumentů, tak z uvedených a citovaných právních předpisů a technických norem, i o nebezpečí, které, pokud nebudou dodrženy, hrozí. Je však třeba podotknout, že toto vychýlení bylo již následkem řetězení nedostatků pramenících do vadného projektu a činění nestandardních úkonů, jak uvedení znalci shora podrobně popsali a rozvedli.
106.\tNejvyšší soud podotýká, že v obsahu posuzovaných rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr o tom, že se soudy s maximální možnou přesností a přesvědčivostí právě těmito skutečnostmi zabývaly a vysvětlily, že argumenty obviněných, jimiž se snažili doložit svou nevinu, byly vyvráceny. Rovněž je třeba poukázat na to, že i když to soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nerozvinuly a ke každému obviněnému se speciálně a detailně těmito vazbami nezabývaly, není pochyb o tom, že dostatečně v jednotlivých partiích posuzovaných rozhodnutí doložily, že zavinění každého z nich zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, jimiž byli uznáni vinnými, včetně příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (jak bude uvedeno níže). Bylo též řádně vyjádřeno, že si každý dovolatel jako pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah jeho zaviněných povinností a hrozícím následkem může rozvinout.
107.\tNejvyšší soud rovněž podotýká, že obecné nebezpečí je takový stav, při kterém nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se poruše. Pro stav obecného nebezpečí, i když k poruše nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (k tomu srov. rozhodnutí č. I/1966, č. 27/1967, č. 12/1988, č. 33/2009 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci nejsou pochybnosti o tom, že k naplnění zákonného znaku spočívajícího v „obecném nebezpečí“ došlo, protože v této věci nešlo jen o jeho hrozbu, ale fakticky takový stav jak v újmě na zdraví a lidských životech nastal, tak i vznikl velký rozsah hmotných škod. Pro stručnost lze jen dodat, že žádný obviněný v dovolání nedostatky v tomto znaku posuzované skutkové podstaty neshledal. Proto lze jen pro úplnost odkázat na správnost závěrů soudu prvního i druhého stupně.
108.\tPodstatnými jsou výhrady obviněných vůči naplnění znaku porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona ve smyslu § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák. Tento znak spočívá zejména v porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí a majetku. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že způsobení obecného nebezpečí je v příčinné souvislosti s porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona.
109.\tSnažili-li se obvinění zpochybnit závěr o tom, že šlo o povinnosti svojí povahou důležité, případně že povinnosti, které jim soudy přisoudily, vůbec neměli, nemá toto jejich tvrzení v obsahu spisu a napadených rozhodnutích potřebný podklad. Ačkoli pracovní povinnosti a pracovní náplň obviněných byly v popisu skutku vymezeny v zásadě obecně a rámcově jako např. odpovědnost za řádné a kvalitní provedení stavby, zajištění komplexních technologických projektů montáží ocelových konstrukcí a kontrola jejich dodržování v souladu se zákony a platnými normami, zajištění dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zajištění geodetické činnosti, či řízení technického oddělení (obviněný O. M.), odpovědnost za řízení vedoucích projektů závodu ocelové konstrukce v rámci České republiky i Evropy, zajištění přípravy a realizace projektů, za spolupráci při technickém, technologickém a organizačním řešení projektů, za plnění kvality práce, kontrola postupu projektu, kvality práce, schvalování opatření k zajištění ochrany majetku společnosti, (obviněný Miroslav Kovalík) apod., porušení jednotlivých povinností v dané věci, které mělo za následek pád mostu, bylo u všech rozvedeno dostatečně konkrétně a podrobně (v bodech označených arabskými číslicemi u každého z obviněných samostatně) v návaznosti na souběžné obecné vymezení jejich pracovních povinností, pod něž tyto konkrétní porušené povinnosti bylo možné podřadit. Pracovní náplň a z ní pramenící povinnosti byly zásadně uváděny v zobecněné podobě, a nelze ani po zaměstnavatelích požadovat větší konkrétnost, a to především, aby byly aplikovatelné na všechny stavební projekty, jichž jsou ze svého pracovního zařazení zaměstnanci (zde obvinění) u daných společností účastni. Konkretizace a přesnější specifikace jednotlivých povinností se odvíjí od daného úkolu, který v daný okamžik zaměstnanec pro svého zaměstnavatele plní a který je podřaditelný pod obecnější rámcovou povinnost tvořící součást jeho pracovní náplně, funkce atd.
110.\tPovahu a intenzitu porušené povinnosti, je-li kvalifikačním znakem předmětné skutkové podstaty ve smyslu § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák., je třeba vždy posuzovat a zkoumat z hlediska charakteru porušených povinností a jejich významu pro možnost následku a jeho celospolečenský dopad i škodlivost, důležité je to, zda byla porušena jedna či více povinností apod. Vyjmenovat všechny povinnosti, které mohou být důležitými, není dobře možné, poněvadž vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákoníku.
111.\tPřestože za porušení důležité povinnosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 nebo přiměřeně rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.), v posuzované věci bylo u každého z obviněných dostatečně a v potřebném rozsahu a míře objasněno, jak jemu za vinu kladené porušení u něj vymezených povinností vedlo ke vzniklému následku, a tyto závěry byly splněny u každého z nich. Soudy z tohoto hlediska zkoumaly, zda takto každému z nich přisouzené porušení povinností bylo příčinou vzniklého následku, tzn. zda k němu toto porušení vedlo. Pokud shledaly existenci takové příčinné souvislosti, dovozovaly to soudy důvodně z toho, že šlo o činnosti konané ve stavebnictví při opravě mostní konstrukce, kde postup a preciznost při provádění konkrétních prací mají význam pro konečný výsledek, a tedy i bezpečnost lidí a majetku. Právě takto předpokládaná a nutná přesnost a preciznost při realizaci prací na posunu a opravě mostní konstrukce vedoucí přes frekventovanou železniční trať vyžaduje důkladnost a zvýšenou pozornost všech úkonů prováděných plně v souladu s technickými parametry, jež musejí být po všech stránkách dodrženy. Jde o soubor činností a povinností jednotlivých pracovníků, které jednotlivě i ve vzájemné propojenosti a návaznosti vedou ke konkrétnímu výsledku. Musejí tedy být plně respektována nejen pravidla pro řádné provedení prací v technickém smyslu, ale i dodržování podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví a majetku osob, které musejí být respektovány a v souladu s vykonávanými stavebními pracemi. Nutné je podotknout, že ze všech uvedených důvodů je nezbytné, aby každý z jednotlivých účastníků a jejich pozic při stavbě nepodcenil žádné skutečnosti, aby dodržel bezpodmínečně stanovené technické parametry a dbal postavení a rolí jednotlivých na stavbě zúčastněných stran (investora, osob pověřených stavebníkem i stavitelem), aby činnost vykonávaly osoby s příslušnou kvalifikací, aby byl řádně zajištěn dozor, aby případné problémy byly řešeny odpovědně s potřebnou odpovědností, rovněž je nezbytným, aby práce byly vykonávány v souladu s příslušnou stavební a montážní dokumentací (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 1937, sp. zn. Zm I 189/37, uveřejněné pod č. 5846/1937 Vážný). Ze všech těchto hledisek je nutné posuzovat jednak intenzitu zjištěné porušené povinnosti u konkrétní osoby a jednak s ohledem na ni zkoumat, zda jde o porušení důležité povinnosti, za které lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví nebo majetek, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 38/1975 Sb. rozh. tr), o čemž v této věci nevznikají pochybnosti. Tato kritéria jsou v projednávané věci určitým vodítkem pro úvahy o intenzitě zaviněného porušení povinnosti u každého z obviněných ve smyslu požadovaného stupně závažnosti, aby v něm bylo možné spatřovat naplnění uvedeného znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby.
112.\tZ uvedeného plyne, že nevyvolává pochybnosti závěr o tom, že obvinění porušili důležité povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání, funkce a uložené jim podle zákona, neboť na stavbě mostu docházelo k závažným pochybením od nedodržení projektové dokumentace přes nevykonávání stavebního dozoru, absence geodetických měření, chybně zvolenou technologii manipulace s mostem přes podepření mostní konstrukce různými prvky, které k tomu nebyly určeny, až po chybějící montážní dokumentaci a nekomplexní a nedostatečné vyhodnocení závady ze dne 6. 8. 2008, kdy došlo pouze k odstranění zbytků svárů, aniž by bylo přistoupeno ke geodetickému přeměření mostu, zda nedošlo ke zkřivení jeho konstrukce. Nebyly zkontrolovány podkládky mezi jeřábovými dráhami a mostem vyhotovené z různých, a to i zcela nevyhovujících materiálů, zejména s ohledem na jejich stabilitu, nebyly dodržovány technické kvalitativní podmínky, ačkoliv zhotovitelé byli povinni se jimi řídit, práce na rekonstrukci byly chaotické a nekvalifikovaně prováděné a svědčí ve svém souhrnu o celkové nedbalosti zhotovitele i podzhotovitele stavby, tj. společností ODS a BaK a jejich pracovníků, kteří neorganizovali a nevykonávali práce na stavbě s náležitou péčí tak, aby byly dodržovány předpisy vztahující se k prováděným činnostem a zajištěna bezpečnost na stavbě při vědomí toho, že pracují nad tratí, na které není zastaven ani omezen provoz vlaků. Bylo najisto postaveno, že pokud by práce na mostní konstrukci byly dne 7. 8. 2008 zastaveny a dne 8. 8. 2008 by v nich nebylo pokračováno, most by nespadl; práce na mostě měly být zastaveny a příčina závady komplexně vyřešena, což však nebylo možné bez plnohodnotné a komplexní dokumentace, která nebyla vypracována. To vše bylo odpovědností a povinností obviněných, kteří tak za vzniklý škodlivý následek, resp. za všechny způsobené škodlivé následky, nesou plnou odpovědnost, protože tyto jsou následkem porušení důležité povinnosti z jejich strany, neboť kdyby své povinnosti, jak jsou v návaznosti na obsah jejich pracovněprávní dokumentace, a organizační předpisy zaměstnavatelů (společností ODS a BaK), vyjmenovány a dostatečně konkrétně popsány v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, dodržely a důsledně respektovaly, ke zřícení mostu a tím ani k obecnému ohrožení v podobě vyvolání obecného nebezpečí by nedošlo. Pokud totiž nedodržení stavebních, technických a jiných předpisů a porušení pracovních povinností vedlo k nestabilitě mostu a jeho možnému pádu, byli obvinění povinni jako osoby, které měly ze strany zhotovitele i podzhotovitele povinnost i objektivní možnost zabránit pádu mostu, jednat tak, aby tomuto nebezpečí reálně a bezprostředně hrozícímu zabránili, což však neučinili, ale namísto toho nad všemi vyvstalými problémy přivírali oči a nečinili žádné kroky k jejich úplnému a trvalému odstranění při současném zabezpečení trati pod mostem. Soudy proto zcela správně shledaly, že obvinění porušili povinnosti, které byly s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu povinnostmi důležitými, bez jejichž porušení by k pádu mostu nedošlo, a též šlo o povinnosti vedoucích zaměstnanců, jež byly okolností významnou natolik, že zapříčinila, tedy způsobila či vyvolala obecné nebezpečí v důsledku hrozícího (a nakonec i nastalého) pádu mostu, neboť kdokoliv z obviněných mohl nezahájit stavbu, nepokračovat v ní nebo vydat příkaz k zastavení stavby mostu či alespoň v součinnosti s pracovníky Českých drah k dočasnému zastavení či omezení provozu na trati, dokud nebude řádně ověřeno, zda po odstranění vzpříčení vozíků ze dne 6. 8. 2008 je provoz na trati bezpečný a lze bezpečně pokračovat v zásunu mostu, což však nikdo z nich neučinil a nevynaložili ani minimální úsilí k zachování potřebné míry opatrnosti, zjevně motivováni a poháněni časovými a ekonomickými hledisky k co nejrychlejšímu dokončení stavebních a montážních prací na úkor jejich kvality a bezpečnosti.
113.\tNejvyšší soud připomíná, že se zřetelem na úvahy rozvedené již výše, se lze v dané souvislosti jen omezit na konstatování toho, že vymezení porušených povinností u každého z obviněných vyjadřuje u něj zjištěnou konkrétní vazbu na bezprostřední ohrožení nejméně sedmi osob, v daném případě mnohonásobně tento počet převyšující množství osob jednak pracujících na stavbě v době zřícení mostu, jednak cestujících v mezinárodním rychlíku EC 108 COMENIUS ze stanice Krakow do stanice Praha hl. nádraží (více než 400 osob, z nichž 8 bylo usmrceno a 95 včetně pracovníků společnosti pracujících na konstrukci uvedeného mostu utrpělo zranění). Došlo též k ohrožení cizího majetku (mostu a vlakové soupravy, movitých věcí umístěných na stavbě i patřících cestujícím ve vlaku aj.), neboť vznikla škoda velkého rozsahu. Z hlediska subjektivní stránky jde o nedbalostní trestný čin, u něhož zavinění není vyloučené spoluzaviněním jiných osob.
114.\tZ uvedeného je zřejmé, že byla dána i příčinná souvislost mezi porušením uvedených důležitých povinností obviněnými, ač i tento závěr obvinění zpochybňují. Z hlediska příčinné souvislosti není pochyb o tom, že povinnosti, které obvinění porušili, a jejich nezodpovědný způsob, s jakým přistupovali k realizaci stavby a posunu mostu, jak je shora popsán, bylo velmi významnou, resp. dokonce klíčovou příčinou, vedoucí k pádu mostu a vzniklému následku, který je v příčinné souvislosti s porušením důležité povinnosti u každého z nich (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění obviněných zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U každého z nich bylo dostatečně zjištěno, že si měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
115.\tK těmto závěrům je třeba doplnit, že soudy respektovaly, že při nedbalosti, o kterou v dané věci šlo, je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 1930, sp. zn. Zm I 564/29, uveřejněné pod č. 3764/1930 Vážný, č. 20/1981 a č. 50/1968 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Je rovněž zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 266, 267).
116.\tPříčinnou souvislost v dané věci soudy zkoumaly vždy konkrétně u každého z obviněných na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin. To na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti (viz rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
117.\tV posuzované věci a zejména k námitkám obviněných uvedeným v dovoláních je však nezbytné zmínit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). Při úvahách o právní kvalifikaci skutku však musí být případné spoluzavinění poškozeného a jeho podíl na škodlivém následku dostatečně zohledněny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008, či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014), čemuž v posuzované věci soudy rovněž dostály.
118.\tPodle shora rozvedených skutkových zjištění soudy správně posuzovaly účast každého z obviněných na pádu mostu a vzniku škodlivých následků, včetně toho, jaké povinnosti pramenící z jejich pracovního zařazení, funkce i právních a technických norem ve stavebnictví obvinění měli, avšak nerespektovali je či přímo porušili.
119.\tZ hlediska příčinné souvislosti a míry odpovědnosti jednotlivých obviněných soudy vzaly v úvahu tzv. zásadu gradace příčinné souvislosti, z níž vyplývá, že v konkrétním případě je třeba zohlednit všechny příčiny (není-li jen jediná), jež vedly ke škodlivému následku, a zkoumat, zda jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. V posuzované věci soudy musely postupovat s obzvláštní pečlivostí a soustředěně posuzovat a zkoumat, které porušení jakých povinností se na škodlivém následku podílelo a jakou měrou, neboť posuzovaný nehodový děj neměl jen jednu příčinu, jak bývá obvyklé, nýbrž došlo ke zřetězení celé škály větších či menších pochybení, jejichž postupná kumulace v místě a čase teprve vedla ve svém souhrnu k popsanému pádu mostu, jemuž se dalo při splnění popsaných povinností každým z obviněných zabránit a předejít tak i škodlivému následku v podobě smrti a zranění mnoha osob, jakož i rozsáhlým majetkovým škodám. Pokud soudy zprostily některé původně obžalované obžaloby, stalo se tak proto, že porušení povinností z jejich strany nebylo shledáno natolik významným, aby mohlo být posouzeno a kvalifikováno jako jedna z příčin zřícení mostu, případně došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi takovým jejich porušením zjištěným jednáním obviněných, kteří byli pravomocně odsouzeni. To však Nejvyšší soud již, jak bylo výše uvedeno, posuzovat a hodnotit nemůže.
120.\tPodstatné jsou v této souvislosti závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Miroslavou Pošvářovou, z něhož soudy pro své závěry vyšly pro posouzení otázky příčinné souvislosti v závislosti na znalkyní vypracovanou pyramidu 29 rizikových skutečností přičitatelných obviněným, jež gradovaly až do pádu mostu, s tím, že na začátku byla projektová dokumentace, která nešla dodržet, a následně gradovala tím, jakým způsobem se navrhl způsob manipulace s mostem, jakým způsobem se nedodržovaly závazné technické normy a předpisy k tomu, aby se předcházelo rizikům, jaké podložky se použily. V každé fázi docházelo k tomu, že se mohly práce zastavit, mohlo se vše napravit a nikdy by k havárii nedošlo, což se však nestalo, proto došlo k pádu mostu (v podrobnostech viz body 1014. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Všech těchto 29 skutečností se přímo či nepřímo spolupodílelo na popsané události a dovolatelé, jak bylo popsáno výše, za ně nesli odpovědnost.
121.\tNejvyšší soud při zjištění správnosti přezkoumávaných rozhodnutí zmiňuje, že není vhodné obviněnými předkládané srovnání s nehodou lanovky v rakouském Kaprunu, kde šlo o zcela jinou situaci, co do příčin vzniklého neštěstí (pád funkční lanovky, oproti vážným chybám při provádění rekonstrukci mostu). Pro stručnost lze jen poukázat na vhodnou argumentaci nejvyššího státního zástupce ve vyjádření k dovoláním s tím, že obviněnými poukazovaný, srovnatelný závěr v nyní posuzované věci dovolatelů učiněn nebyl, ani ze znaleckých posudků nevyplynul.
VIII. Závěr
122.\tNejvyšší soud na podkladě všech shora uvedených závěrů a úvah shledal, že každému z obviněných za vinu kladené jednání bylo dostatečně objasněno a po právní stránce i správně posouzeno jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Ze všech popsaných důvodů vytýkané nedostatky nezjistil. Soudy se s obdobnou argumentací obviněných již vypořádaly a reagovaly na ni, což zpravidla svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nejvyšší soud, když shledal, že jsou námitky nedůvodné, protože soudy čin kladený obviněným za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily, na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu učinil závěr, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu