Nejvyšší soud 8 Tdo 673/2026 – Zločin vraždy

Obviněná H. D. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 1. 2026, č. j. 28 T 10/2025-427, uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kuchyňského nože o délce čepele 21,5 cm s černou rukojetí. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jí bylo také uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 3. 2026, č. j. 4 To 4/2026-486, podle 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) jí podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 8 tr. zákoníku, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí dále uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks kuchyňského nože o délce čepele 21,5 cm s černou rukojetí, a podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku také ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázala na rozpory ve skutkovém stavu, a to stran způsobu držení nože a mechanismu vzniku poranění. Obviněná má za to, že skutkový závěr o způsobu držení nože učiněný odvolacím soudem z provedeného dokazování nevyplývá, neboť aby mohla poškozeného bodnout způsobem, který dovodil odvolací soud, musela by v průběhu incidentu nůž přechytnout. Takové jednání dle obviněné však vyvrací znalecký posudek, který popisuje její jednání jako impulzivní a nepromyšlené. Dále uvedla, že skutkový děj, nekontrolovatelný pád, který popsala shodně s poškozeným, není vyvrácen znaleckým posudkem, neboť z jeho závěrů pouze vyplývá, že je nepravděpodobný, a za této situace podle mínění obviněné odvolací soud hodnotil důkazy v její neprospěch, v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť ignoroval, že incident mohl mít i jiný průběh. Obviněná má tak za to, že odvolací soud založil své skutkové závěry výlučně na jediném důkazu - znaleckém posudku, který sám připouští více možných variant vzniku poranění, a který nevylučuje verzi prezentovanou obviněnou a poškozeným, tedy nekontrolovatelný pád. V této souvislosti také poukázala na to, že otázkou způsobu držení nože se nalézací soud blíže nezabýval a odvolací soud tak rozšířil skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, aniž by sám provedl dokazování, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Rovněž uvedla, že její důkazní návrhy byly zamítnuty, a to přesto, že s ohledem na přetrvávající pochybnosti, zásadu materiální pravdy a zásadu oficiality bylo zamítnutí jejích návrhů nesprávné a neodpovídá požadavkům kladeným na spravedlivý proces. Obviněná má také za to, že nezávisle na jejích předchozích námitkách, tedy při skutkovém závěru, z něhož vyšel odvolací soud, nelze dovodit, že její jednání směřovalo k usmrcení poškozeného, a že byla s takovým následkem srozuměna. V této souvislosti poukázala na judikaturu a komentářovou literaturu s tím, že okolnosti průběhu incidentu nesvědčí o tom, že by nůž vědomě směřovala do hrudníku poškozeného s dostatečnou intenzitou a úmyslem, a byla srozuměna s jeho možným usmrcením. S ohledem na uvedené skutečnosti má za to, že odvolací soud neprovedl nezbytné rozlišení mezi pokusem vraždy a trestným činem proti zdraví, když i ze znaleckého posudku vyplývá, že se jednalo o nepromyšlenou, impulzivní reakci pod vlivem alkoholu, což spolu s průběhem celé situace, není slučitelné s existencí úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a zprostil ji obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhána, současně také navrhla přerušení výkonu rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání byly již předmětem přezkumu v předchozích stádiích trestního řízení a oba soudy nižších stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupkyně má dále za to, že obviněná svými námitkami ve skutečnosti nevyjádřila zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, a její námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudu na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. V souvislosti s obsahem námitek obviněné poukázala na závěry znaleckého posudku s tím, že znalkyně jednoznačně konstatovala, že způsobem, který byl prezentován obviněnou, ale i poškozeným, tj. jak mělo k předmětnému zranění hrudníku poškozeného dojít, však dojít nemohlo, a nemohlo k němu dojít ani při pádu či šermování nožem. Podle mínění státní zástupkyně bylo postaveno najisto, že útok nožem nebyl náhodný, ale byl cílený a obviněná útočila na poškozeného střední intenzitou a vznik poranění hrudníku poškozeného nešťastnou náhodou v okamžiku společného pádu je krajně nepravděpodobný, neboť pokud by obviněná na nůž držený ve směru druhé osoby proti tělu poškozeného nalehla, tento by její vahou pronikl hluboko do těla poškozeného až k páteři, případně by sklouzl po hrudním koši a stejný následek lze předpokládat i v případě, že by obviněná nůž svým tělem nezatížila, pouze ho při pádu pevně držela v ruce. S ohledem na uvedené skutečnosti má za to, že z provedeného dokazování vyplývá, že zranění poškozeného musela být způsobena aktivním jednáním obviněné, přičemž vznik zranění si nelze vysvětlit jinak, než že obviněná držela nůž v ruce, a to v situaci, kdy poškozený stál proti ní, případně ležel na zemi a ona nad ním stála či klečela, bodla poškozeného do hrudníku a poté nůž z rány vytáhla. Dále se státní zástupkyně nesouhlasně vyjádřila k námitkám obviněné stran neprovedených důkazů s tím, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly, nebo že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky, a v podrobnostech odkázala na závěry odvolacího soudu. Státní zástupkyně má také za to, že s ohledem na charakter zbraně, razanci a zacílení útoku lze dovodit, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém, když jí muselo být zřejmé, že bodnutím do hrudníku může poškozenému přivodit smrtelné zranění, byla s tím srozuměna a tento následek jí byl v danou chvíli lhostejný. V této souvislosti poukázala také na chování obviněné po útoku, kdy se o zdravotní stav poškozeného nezajímala, nepokusila se poskytnout mu první pomoc, ani nepřivolala sama záchrannou službu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatnila v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jejího odvolání. Poukazovala mj. na to, že k poranění hrudníku poškozeného došlo při jejich společném pádu, což je v souladu s její výpovědí i s výpovědí poškozeného; i znalecký posudek připouští takovou možnost poranění poškozeného, když jej výslovně nevylučuje, ale pouze označuje za nepravděpodobný; měl být vypracován revizní znalecký posudek; nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu atd. V reakci na námitky uplatněné v dovolání je vhodné uvést, že obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněné se odvolací soud řádně zabýval v bodech 15. a násl. svého rozhodnutí, resp. v bodech 10. – 12. a v bodě 21. reagoval na důkazní návrhy obviněné, v bodech 15. – 24. na skutkové námitky a námitky stran hodnocení důkazů, a v bodech 25. – 26. se řádně zabýval právní kvalifikací jednání obviněné, a to včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

S ohledem na argumentaci obviněné, která částečně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

V reakci na argumentaci obviněné, která také míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s porušením zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněné o porušení jejího práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněné zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a výše uvedené skutečnosti, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, a to ve vztahu k argumentaci obviněné ohledně souladné výpovědi poškozeného k otázce způsobeného poranění, že její výpověď a výpověď poškozeného není zcela souladná a je ovlivněna nejen jejich partnerským životem, ale také tím, že v době spáchání skutku byli oba pod vlivem alkoholu. V této souvislosti lze např. vzpomenout, že obviněná popsala skutkový děj tak, že krájela brambory, poškozený do ní začal strkat, chytal ji za tričko, ona se ohnala tím nožem, poškozený jí dupl na nárt a oba upadli na zem. Poškozený spadl na zem a obviněná spadla na něj. Obviněná pak dále popsala, že na poškozeném klečela a nožem se dále oháněla, jako by šermovala. Poškozený ovšem skutkový děj popsal jinak, když uvedl, že na sebe křičeli, obviněná do něho začala žduchat, poškozený jí chtěl chytit za krk a nějak uhodit, obviněná do něj nějak žduchla, poškozený spadl a v tu chvíli tam byl nějak ten nůž. Výpověď obviněné a poškozeného se tak rozchází, když obviněná poukazuje na její ohánění či šermování nožem, které ovšem poškozený nevnímal a nože si všiml až při tvrzeném pádu na zem. Poškozený o ohánění nožem sice hovoří, ale až v souvislosti s jeho odchodem z bytu. Lze tedy uvést, že výpověď obviněné a poškozeného je toliko souladná pouze stran jejich pádu na zem, přičemž ovšem nelze pominout, že poškozený uvedl, že událost s obviněnou probíral v době, kdy tato již byla ve vazbě. Oproti tvrzení obviněné a poškozeného pak stojí objektivní a nijak nezkreslený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a výpověď znalkyně MUDr. Kateřiny Vránové. Znalkyně byla přítomna při prověrkách výpovědí na místě u obviněné i poškozeného, zpracovala písemný znalecký posudek, byla vyslechnuta u hlavního líčení, kde přednesla své znalecké závěry a reagovala na dotazy. Z jejích závěrů pak vyplývá, že pokud jde o bodné poranění hrudníku poškozeného, toto nelze vysvětlit pouhým oháněním či šermováním nožem a vznik bodného poranění hrudníku poškozeného v okamžiku pádu obou zúčastněných je nepravděpodobný, přičemž poukázala na to, že průběh bodného kanálu v přední stěně hrudníku poškozeného je typický pro útok vedený aktivním pohybem ozbrojené ruky shora dolů. Byť znalkyně připouští, že toto zranění mohlo vzniknout různým mechanismem stran postavení zúčastněných v době vedení útoku, tedy ve stoje, kleče, sedě atd., tak s ohledem na to, že obviněná po celou dobu držela v ruce nůž o délce čepele 21,5 cm, s tímto nožem, dle tvrzení obviněné, měla spadnout na poškozeného a bodnout jej, s ohledem na její podnapilost, v rámci níž nebyla schopna kontrolovat pád či intenzitu bodnutí, je nepochybné, že by za takového stavu vzniklo zranění podstatně závažnější, kdy čepel nože by vnikla do hrudního koše poškozeného podstatně hlouběji, a to v souvislosti s její vahou a celkovou kinetickou energií dopadu nože. S ohledem na shora uvedené lze pak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněné, resp. její výpovědi a výpovědi poškozeného, které jsou částečně rozporné, a jsou v rozporu se znaleckým posudkem, přičemž závěry soudů obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou také jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněné, že odvolací soud rozšířil skutková zjištění učiněná nalézacím soudem stran držení nože, aniž by sám provedl dokazování. V této souvislosti lze uvést, že odvolací soud pouze akcentoval, že po celou dobu bylo vycházeno z předestřené verze obviněné, že nůž držela „jako při krájení chleba“, nicméně znalkyně jednoznačně uvedla, že ze soudně lékařských zkušeností byl průběh bodného kanálu v přední stěně hrudníku poškozeného typický pro útok vedený aktivní pohybem ozbrojené ruky shora dolů, tedy nikoliv způsobem, který prezentovala obviněná. Nejvyšší soud tak neshledal, že by odvolací soud porušil zásadu bezprostřednosti, kontradiktornosti, či že by bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak obviněná namítá.

Dovolatelka také argumentovala tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jelikož její jednání nesměřovalo k usmrcení poškozeného, ani s takovým následkem nebyla srozuměna. Byť obviněná tuto svoji obhajobu – argumentaci částečně staví na vlastních skutkových závěrech, lze její námitky většinově podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně nemohl námitkám obviněné přisvědčit. Předně je vhodné k argumentaci obviněné uvést, že její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, není přiléhavý. V nyní projednávané věci existují podstatné rozdíly oproti případu řešenému v citovaném rozhodnutí. V daném případě nebyly, na rozdíl od nyní projednávané věci, zjištěny okolnosti podmiňující právní kvalifikaci posuzovaného trestného činu, a to zejména nebyl náležitě zjištěn mechanismus a okolnosti vzniku zranění poškozeného (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 709/2017). Jak bylo řečeno, o takovou situaci se v nyní projednávané věci nejedná. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a z výpovědi znalkyně MUDr. Kateřiny Vránové vyplynulo, že průběh bodného kanálu v přední stěně hrudníku poškozeného je typický pro útok vedený aktivním pohybem ozbrojené ruky shora dolů. Obviněná útočila nožem s délkou čepele přibližně 21,5 cm, střední intenzitou, a to do oblasti těla poškozeného, kde mohlo dojít k poranění srdce se vznikem tamponády srdeční, k poranění velkých cév s život ohrožujícím krvácením, mohlo dojít k nasátí vzduchu do pohrudniční dutiny, které by vedlo v závislosti na množství vzduchu ke kolapsu plíce a rozvoji různě závažné až život ohrožující dechové tísně a přetížení srdce. Dovolatelka taktéž poukázala v souvislosti se subjektivní stránkou na judikaturu Ústavního soudu, přičemž ani tato její argumentace není důvodná. Je sice pravdou, že znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat, ale při jejich zkoumání je možné vycházet ze smysly vnímatelných okolností, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob provedení útoku, včetně volby nástroje, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle atd. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 681/06, případně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17). Jak bylo uvedeno výše, obviněná útočila nožem o délce čepele přibližně 21,5 cm, a to proti oblasti těla poškozeného, kde mohla způsobit bezprostředně život ohrožující zranění. V této souvislosti s ohledem na výše uvedené je nutné také vzpomenout okolnosti, za kterých k útoku na poškozeného došlo, kdy se jednalo o hádku mezi obviněnou a poškozeným, přičemž oba zúčastnění byly v podnapilém stavu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vypracovaného na osobu obviněné také vyplývá, že tato trpí dlouhodobě sklonem k užívání návykových látek, v době činu mohly být schopnosti rozpoznávací a ovládací u obviněné sníženy, forenzně významnou měrou, nebyly však vymizelé, a do tohoto stavu se obviněná dostala sama a dobrovolně. U obviněné také v minulosti docházelo k opakovaným agresivním raptům pod vlivem alkoholu, a má sklony k emoční labilitě a impulsivitě, ale bez významnějších disociálních rysů. Nelze ani pominout chování obviněné po činu, kdy tato se o zdravotní stav poškozeného vůbec nezajímala, nepokusila se poskytnou první pomoc, a ani nepřivolala záchrannou službu. Poté co poškozený odešel z bytu, uklidila pouze matraci a opláchla nůž, který byl od krve. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že závěry soudů nižších stupňů o formě zavinění mají oporu v provedeném dokazování, a soudy nepochybily, když jednání obviněné kvalifikovaly jako pokus zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněné ohledně neprovedení navrhovaných důkazů – neprovedení revizního znaleckého posudku, doplnění dokazování výslechem policistů k okolnostem poranění její nohy. Obviněná v této souvislosti primárně nesouhlasí s odůvodněním stran zamítnutí důkazních návrhů, poukazuje na zásadu materiální pravdy, oficiality a na porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tak považuje ohledně této problematiky za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněnou učiněné důkazní návrhy. V této souvislosti je nutno připomenout, že odvolací soud se důkazními návrhy obviněné, tj. návrhem na zpracovaní revizního znaleckého posudku a návrhem na výslech svědků, zabýval v bodech 10. – 12. a v bodě 21. svého rozhodnutí, a nalézací soud na totožné návrhy reagoval v bodech 10. – 11. svého rozhodnutí. Oba soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily, proč považovaly tyto návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné. Pokud tedy obviněná vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatelky na doplnění dokazování bylo nalézacím soudem a odvolacím soudem řádně reagováno.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněné na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).