Nejvyšší soud 8 Tdo 694/2026 – Přečin ublížení na zdraví

Obviněný R. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2026, č. j. 9 T 95/2025-97, uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 5,5 (pět a půl) roku.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2026, č. j. 9 T 95/2025-97, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 3. 2026, č. j. 8 To 68/2026-136, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že soudy rezignovaly na zákonem požadované individuální posouzení trestu ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku a své rozhodnutí založily převážně na paušálním zhodnocení jeho osoby jako nenapravitelného recidivisty. Závěr o nutnosti uložení nepodmíněného trestu tak nebyl podle jeho názoru „výsledkem vážení všech zákonných kritérií, nýbrž byl předurčen samotnou trestní minulostí…“. Podle obviněného soud namísto individuálního posouzení povahy a závažnosti konkrétního skutku, jeho následků a aktuálních poměrů dovolatele vycházel z „generalizující úvahy, podle níž samotná existence trestní minulosti automaticky vylučuje uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody“. Pochybení soudu prvního stupně pak podle dovolatele nenapravil ani odvolací soud, který se pouze omezil na konstatování, že uložený trest odpovídá hlediskům § 38 a § 39 tr. zákoníku, aniž by reagoval na konkrétní námitku dovolatele. Poukazuje rovněž na to, že v projednávané věci navíc došlo k mimořádnému rozporu mezi návrhem státního zástupce, který navrhoval uložení výlučně alternativního trestu a konečným trestem uloženým soudy. Pokud jde o trest zákazu činnosti, tak poukazuje na to, že k samotnému útoku došlo až po vystoupení účastníků z vozidel, tj. bez použití motorového vozidla jako prostředku útoku. Zákaz činnosti tak podle dovolatele nemůže být ukládán jako sankce za obecné osobnostní rysy pachatele, ale pouze tehdy, je-li prokázána konkrétní vazba na spáchaný trestný čin. Uložený trest zákazu činnosti je navíc podle obviněného nepřiměřeně přísný a mělo dojít k uložení trestu pouze v mantinelech návrhu státního zástupce, tj, jako trestu alternativního. Postupem soudů tak podle něj došlo rovněž k porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2026, č. j. 8 To 68/2026-136, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2026, č. j. 9 T 95/2025-97, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Zároveň v dovolání učinil návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již ve svém odvolání, přičemž s uplatněnými námitkami se soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a plně na ni odkázal. V této souvislosti zmínil, že dovolatel nebyl odsouzen za různé trestné činy, nýbrž za to, že jako řidič automobilu soustavně fyzicky napadá jiné účastníky provozu, přičemž v posuzovaném napadení mu nezabránilo ani to, že se nacházel ve zkušební době uloženého trestu za předchozí velmi podobné napadení. Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, tak zdůraznil, že ustanovení § 265b tr. ř. neobsahuje žádný dovolací důvod, který by na takto uplatněné námitky dopadal, což odůvodnil odkazem na vybranou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Zároveň zmínil, že dovolateli byl při převaze přitěžujících okolností uložen trest odnětí svobody v pouhých dvou pětinách (pod polovinou) trestní sazby a trest zákazu činnosti v její polovině. Pokud jde o námitky, že motorové vozidlo nebylo předmětem útoku, přičemž násilné jednání se odehrálo mimo rámec silničního provozu, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že v posuzované věci obviněný poškozeného „trestal“ najížděním za respektování chodců na přechodech, poté jej chtěl předjet a když se mu jej podařilo „vybrzdit“, vystoupil ze svého vozidla a poškozeného fyzicky napadl za to, že se jím cítil být omezován v jízdě. Souvislost mezi napadením poškozeného a řízením vozidla je tak zcela zřejmá a v souladu s aktuální judikaturou (rozhodnutí č. 36/2022 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

V replice k vyjádření státního zástupce (ze dne 3. 8. 2026) obviněný po úvodním shrnutí a vyjádření státního zástupce uvedl, že si je vědom skutečnosti, že samotná námitka nepřiměřenosti uloženého trestu nezakládá zpravidla dovolací důvod, avšak jím podané dovolání nebylo založeno pouze na tvrzení nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, ale zejména na tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily zákonná kritéria pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a zákazu činnosti, přičemž s touto podstatnou námitkou se vyjádření státního zástupce podle dovolatele nevypořádává. Následně se také zabývá úvahou státního zástupce o možné právní kvalifikaci jednání podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž dodává, že jeho dovolání směřuje toliko do výroku o trestu, nikoli do výroku o vině. Závěrem setrval na podaném dovolání s žádostí, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.

Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou zejména v podaném odvolání (namítl, že posuzovaný skutek spáchal pod vlivem tíživých okolností, neboť se dozvěděl, že bude nucen ukončit pracovněprávní vztah; zdůraznil, že se aktivně rozhodl pracovat na prevenci obdobného jednání do budoucna, a to vyhledáním odborné psychologické pomoci aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Z koncepce dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný považuje uložené tresty za nepřiměřeně přísné. V této souvislosti z konstantní judikatury vyplývá, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný žádné námitky v dovolání neuplatnil.

Nejvyšší soud s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv.

Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. V tomto ohledu je třeba zmínit, že ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož byl trest ukládán, umožňuje uložit trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta. Je tak zcela zřejmé, že uložený trest se nachází v polovině zákonné trestní sazby. Dále došlo k uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to ve výměře 5,5 roku, což rovněž odpovídá cca polovině stanovené trestní sazby (§ 73 tr. zákoníku umožňuje uložit trest zákazu činnosti až 10 let). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc patrno, z jakých skutečností při ukládání předmětných trestů vycházel, což bylo řádně odůvodněno (bod 6 a násl.). Soud prvního stupně při ukládání trestů především zohlednil, že obviněný se dopustil v jednočinném souběhu dvou trestných činů. Dále vzal v potaz, že v opisu z evidence rejstříku trestů má dovolatel celkem 16 záznamů o odsouzení pro různorodou trestnou činnost, a to i pro trestnou činnost násilnou. Stejně tak soud prvního stupně zmínil přestupkovou minulost dovolatele.

Otázkou nepřiměřenosti uložených trestů se zabýval i odvolací soud, který shledal argumenty soudu prvního stupně správnými, kdy navíc zdůraznil, že soud prvního stupně dospěl k jedině správnému závěru, že v případě obviněného nepřichází do úvahy uložení jiného, než nepodmíněného trestu odnětí svobody (bod 6 usnesení).

S výše uvedenými závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí ztotožňuje a dodává, že uložený trest rozhodně nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný svoji závadovou minulost taktně pomíjí a snaží se zdůraznit, že hodnocení jeho osoby bylo paušalizováno bez individualizace trestu. Tak tomu v posuzovaném případě rozhodně není. Nelze totiž přehlédnout velmi pestrou trestní minulost obviněného (viz výše), ani to, že posuzovaného jednání se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení Městským soudem v Brně ve věci sp. zn. 10 T 114/2022. Za této situace nelze soudu prvního stupně vytýkat, že považoval obviněného za „nenapravitelného speciálního recidivistu, který naprosto ignoruje veškerá výchovná působení státních orgánů“ a osobu s „evidentními sklony k páchání trestné činnosti“, přičemž na jeho straně neshledal žádnou polehčující okolnost (bod 7 rozsudku). Stejně tak lze s ohledem na uvedené skutečnosti souhlasit se závěry soudu nižšího stupně, že dovolatel je „naprosto agresivním řidičem, který neváhá z malicherného důvodu fyzicky napadnout ostatní účastníky silničního provozu“ (bod 9 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný je jednoznačně osobou, která neváhá řešit spory užitím násilí, což opakovaně v minulosti prokázal. V použití násilí v dané věci mu dokonce nezabránilo ani podmíněné odsouzení za podobný skutek. Za této situace tak lze uzavřít, že uložený nepodmíněný trest i trest zákazu činnosti plně odpovídají situaci a nepochybně obviněnému umožní, aby se nad svými postupy vůči jiným osobám zamyslel a do budoucna volil v případě sporů metody společensky akceptovatelné a své emoce více ovládal.

Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné obviněného ve vztahu k námitce o porušení práva na spravedlivý proces upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal.

Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou obviněného, že došlo k nesprávnému uložení trestu zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel, a to v rozporu s § 73 tr. zákoníku, neboť předmětné motorové vozidlo nebylo prostředkem útoku a násilné jednání se odehrálo mimo rámec silničního provozu. Tuto námitku Nejvyšší soud rovněž podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak neshledal ji opodstatněnou, a to z následujících důvodů.

Již bylo zmíněno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. U trestu zákazu činnosti lze v případě, že není mezi trestným jednáním, pro něž byl obviněný odsouzen, a zakázanou činnost shledána souvislost, považovat za nesplnění zákonem stanovené podmínky pro uložení takového trestu.

Podle konstantní judikatury platí, že trestný čin těžkého ublížení na zdraví (§ 145 odst. 1 tr. zákoníku), jehož se pachatel dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla fyzicky napadl jiného účastníka silničního provozu po vynuceném zastavení jeho vozidla pro nespokojenost s rychlostí nebo způsobem jeho jízdy, lze pokládat za čin spáchaný v souvislosti s řízením motorových vozidel. Proto lze jeho pachateli uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 593/2022, uveřejněné pod č. 36/2022 Sb. rozh. tr.).

Obecně lze k souvislosti spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, uvést, že musí být užší, přímá, bezprostřední. Nestačí, že pachatel projevil trestným činem morální nezpůsobilost k výkonu činnosti (viz rozhodnutí č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Podmínkou pro uložení trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku je, aby se pachatel právě v souvislosti s touto činností dopustil trestného činu. Účelem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (srov. rozhodnutí č. 42/1967 Sb. rozh. tr., výklad podle materiálu uveřejněného pod č. 13/1969 a rozhodnutí č. 36/2022 Sb. rozh. tr.). Činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, když byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň trestnou činnost usnadnila (srov. rozhodnutí č. 26/2007-III. a č. 41/1965 Sb. rozh. tr.). Nepostačuje, jestliže by šlo jen o náhodnou souvislost (srov. rozhodnutí č. 35/1997 Sb. rozh. tr.). Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 933).

Závěry z uvedeného rozhodnutí lze vztáhnout i na posuzovaný případ. Pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 21 odst. 1 tr. zákoníku obviněný spáchal v bezprostřední návaznosti na řízení motorového vozidla, neboť právě způsob jízdy poškozeného při řízení motorového vozidla byl příčinou, obviněným vynuceného zastavení obou vozidel a vyřizování si účtů za ni. Skutková zjištění jednoznačně potvrzují, že dovolatel poškozeného vybržďoval, načež oba řidiči vystoupili z vozidel, kde po krátké slovní rozepři obviněný poškozeného fyzicky napadl. Celá situace přesně popsaná ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně tak svědčí o tom, že čin obviněného, tj. fyzické napadení poškozeného, byl spáchán v souvislosti s řízením motorových vozidel, což koresponduje se zákonným vymezením uvedeného druhu trestu, neboť podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Tvrzení obviněného o nesouvislosti napadení s řízením vozidla, je tak zcela v rozporu se skutkovými zjištěními soudu.

Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).