Nejvyšší soud 8 Tdo 715/2026 – Zločin znásilnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 29 T 92/2025, byl obviněný D. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu: nesprávně uvedeno trestního zákona) uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému T. H., jehož údaje o bydlišti jsou skryty podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř., částku 1 242 Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu znásilnění dopustil tím, že dne 18. 5. 2025 v době od 2:00 do 3:50 hodin v bydlišti obviněného v Praze XY, ulici XY, v bytě č. 31 v 7. patře, po předchozí domluvě na setkání za účelem sexu prostřednictvím aplikace Planet Romeo s poškozeným T. H., který si jakýkoliv intimní kontakt rozmyslel, po zjištění nečistot v koupelně a sdělení obviněného, že u sebe nemá kondomy, obviněný nedbal sdělení poškozeného, že sex nechce, využil svojí tělesné převahy, chytil poškozeného za ruku a stlačil ho k zemi, poté co poškozený klečel na podlaze v koupelně mu držel hlavu a vsunul mu penis do úst, čemuž se poškozený podvolil ze strachu, kdy opakovaně sděloval, že sex nechce, i poté co jeho penis vyplivnul; obviněný mu i přes nesouhlasná sdělení, že sex nechce, a křičení o pomoc strčil penis celkem třikrát do pusy, poté jej odtáhl do obývacího pokoje, strčil jej na gauč a trval na tom, že to dokončí, následně se poškozený snažil odejít, v čemž mu obviněný bránil, a při vzájemné potyčce utrpěl poškozený drobné oděrky na předloktích, a teprve poté, co poškozený předstíral, že je v bezvědomí, jej obviněný nechal být a poškozený následně z bytu odešel.

Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvoláními. Obviněný tak učinil do všech výroků a státní zástupkyně do výroku o vině i trestu v neprospěch obviněného. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. 9 To 128/2026, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil pouze výrok o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného T. H., odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. 9 To 128/2026, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při závěru o naplnění znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jsou v extrémním, resp. zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně měl za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy shledaly jeho vinu, aniž byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, přestože již v řízení předcházejícím napadenému usnesení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Obviněný úvodem připomněl, že dovolání nepředstavuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů, nýbrž upozorňuje na rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů. Soudy nesprávně považovaly za podpůrné důkazy takové důkazní prostředky, které ve skutečnosti neprokazují rozhodující skutkovou okolnost, tedy tvrzené násilné donucení poškozeného k sexuálnímu jednání proti jeho vůli. Zdůraznil přitom ústavněprávní rozměr věci, zejména presumpci neviny, zásadu in dubio pro reo a požadavek prokázání viny mimo rozumnou pochybnost. V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud sice označil výpověď poškozeného za součást logického a vzájemně se doplňujícího důkazního řetězce, avšak neuvedl žádný důkaz, který by nezávisle potvrzoval samotné násilné jednání, absenci souhlasu poškozeného či průběh skutku popsaného ve výroku o vině. Provedené důkazy podle obviněného prokazují nanejvýš skutečnost, že mezi ním a poškozeným probíhala komunikace, že se poškozený dostavil do jeho bytu, následně jej opustil ve stavu rozrušení, utrpěl určitá nespecifická poranění a věc oznámil policii a lékařům. Tyto skutečnosti však samy o sobě neprokazují spáchání skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným.

Ve vztahu ke komunikaci mezi ním a poškozeným dovolatel namítl, že z ní vyplývá pouze existence vzájemného kontaktu a dohoda o osobním setkání, nikoliv použití násilí, donucení k sexuálnímu jednání či jednání proti vůli poškozeného. Obdobně považoval za právně nevýznamnou i skutečnost, že poškozený zanechal v jeho bytě mobilní telefon, neboť tato okolnost podle něj nijak nesvědčí o použití násilí ani o průběhu skutkového děje.

Další část dovolací argumentace se vztahovala k lékařské dokumentaci, fotodokumentaci a protokolu o prohlídce těla poškozeného. Dovolatel akcentoval, že tyto důkazy pouze dokládají existenci drobných nespecifických poranění, nikoliv mechanismus jejich vzniku, osobu jejich původce či souvislost s tvrzeným násilným sexuálním jednáním. Oba soudy nižších stupňů samy nepřevzaly do skutkových zjištění další část výpovědi poškozeného týkající se údajného zasunutí prstu do konečníku poškozeného právě pro absenci objektivní důkazní opory. Měl proto za to, že stejný důkazní standard měl být aplikován i při posuzování tvrzeného donucení k orálnímu pohlavnímu styku. Dovolatel dále zdůraznil, že ve věci vyslechnutá svědkyně Z. Z. nebyla přítomna údajnému skutku a mohla vypovídat pouze o následném psychickém stavu poškozeného a o tom, co jí poškozený sdělil. Její výpověď proto podle něj nepředstavuje nezávislé potvrzení skutku. Stejnou námitku vznesl také vůči policejním záznamům a oznámením poškozeného, které pouze zachycují reprodukci téhož tvrzení v jiné procesní podobě.

Dovolatel též polemizoval se závěrem odvolacího soudu o existenci logického a navzájem se doplňujícího důkazního řetězce. Jednotlivé důkazy potvrzují pouze vedlejší, následné či nesporné okolnosti, nikoliv samotné násilné donucení poškozeného. Výpověď poškozeného tak podle jeho názoru zůstala jediným přímým důkazem vztahujícím se k rozhodující skutkové okolnosti. Připomněl, že se jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy proti sobě stála jeho výpověď a výpověď poškozeného. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že za takové důkazní situace měly soudy postupovat mimořádně pečlivě při hodnocení věrohodnosti poškozeného. Oba soudy nedostatečně zohlednily okolnosti významné pro posouzení spolehlivosti jeho výpovědi, zejména poškozeným přiznanou předchozí konzumaci alkoholu, která mohla ovlivnit jeho schopnost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat průběh událostí. Dále se ohrazoval, že soudy se nepřesvědčivě vypořádaly s jeho výhradou týkající se průběhu výslechu poškozeného v hlavním líčení. Poukazoval na rozpor mezi zvukovým záznamem výslechu a následnou interpretací soudu prvního stupně při ústním odůvodnění rozsudku, pokud jde o emocionální stav poškozeného. Tato skutečnost podle něj oslabuje přesvědčivost skutkových závěrů soudů založených převážně na hodnocení věrohodnosti poškozeného. Dovolatel za významnou pokládal rovněž okolnost, že nebyly vyhodnoceny stěry DNA zajištěné v bytě obviněného. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle něhož by takový důkaz mohl potvrdit pouze přítomnost poškozeného v bytě, což nebylo mezi stranami sporné. Naopak měl za to, že s ohledem na důkazní situaci založenou převážně na jediné přímé usvědčující výpovědi měly být všechny potenciálně objektivní důkazy vyhodnoceny. Další námitka směřovala proti úvahám soudů týkajícím se tvrzeného volání poškozeného o pomoc. Dovolatel připomenul, že žádný z obyvatel domu takové volání nezaznamenal, přičemž odvolací soud sám připustil, že úvahy soudu prvního stupně o akustických poměrech domu nebyly podloženy objektivními důkazy. Jestliže tento rozpor nebyl dokazováním odstraněn, měly podle něj soudy vyložit vzniklé pochybnosti v jeho prospěch. V návaznosti na uvedené dovolatel uzavřel, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, neboť neodstraněné pochybnosti vyložily v jeho neprospěch. Mínil, že neexistuje jediný objektivní důkaz potvrzující samotné násilné jednání. Závěr o jeho vině proto není podložen důkazním stavem umožňujícím učinit závěr o vině bez důvodných pochybností.

Z těchto důvodů měl za to, že rozhodnutí soudů spočívají nejen na skutkových zjištěních odporujících obsahu provedených důkazů, ale i na nesprávném právním posouzení skutku, neboť znak donucení poškozeného proti jeho vůli nebyl podle jeho názoru spolehlivě prokázán. Současně napadl i výrok o trestu, který považoval za závislý na vadném výroku o vině.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. 9 To 128/2026, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 29 T 92/2025, ve výroku o vině a trestu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí dovolacích námitek obviněného a vymezení uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani z části. V obsahu předestřené dovolací argumentace nelze podle státního zástupce identifikovat určitý zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a konkrétním skutkovým zjištěním. Obviněný sice formuluje své pochybnosti o hodnocení provedených důkazů, ty nicméně zůstávají v poloze prostého nesouhlasu a polemiky s logickým hodnocením provedených důkazů soudy. Soudy přijaté skutkové závěry však nelze rozhodně označit za případ svévolného hodnocení důkazů, tj. že by soudy nerespektovaly samotný obsah provedeného dokazování, uchýlily se k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, či že by skutková zjištění soudů z obsahu provedených důkazů nebylo možno dovodit při žádném jejich logickém hodnocení, nebo dokonce, že by jejich obsah byl pravým opakem zjištění, které z nich soudy dovodily. Dovolatel k důkazní materii přitom přistupuje zcela izolovaně, fragmentizuje dílčí skutečnosti z jednotlivých důkazů vyplývající, aby následně účelově dovozoval, že samy o sobě přisouzenou trestnou činnost neprokazují. Ignoruje tak skutečnost, že důkazy je třeba hodnotit nejen jednotlivě, ale zejména v jejich souhrnu, jak ovšem soudy správně učinily. Obviněnému tak lze v těchto zcela dílčích skutkových závěrech dát v jednotlivostech za pravdu (např. z komunikace mezi obviněným a poškozeným na seznamovací aplikaci skutečně nevyplývá pozdější násilí), takové jednotlivosti však obviněného v celkovém kontextu nijak nevyviňují. Soudy provedené důkazy hodnotily náležitě podle jejich skutečného obsahu a významu či zasazení do řetězce důkazů nepřímých. S obviněným se nelze ztotožnit ani v jeho zkratkovitém závěru, že se v dané věci jednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“, neboť tvrzení poškozeného jakožto přímý důkaz byla právě podpořena řadou dalších, byť nepřímých důkazů. Na tom ničeho nemění, že to obviněnému nevyhovuje a snaží se proto význam těchto podpůrných důkazů marginalizovat. Nelogičnost výhrad obviněného vůči hodnocení výpovědi poškozeného pak jen podtrhuje jeho podiv nad tím, že soudy vyšly z této výpovědi v rozsahu, v jakém korespondovala právě s důkazy ostatními. Obviněný tak mimoděk soudům fakticky vytýká, že k výpovědi poškozeného naopak přistupovaly s nezbytnou mírou opatrnosti.

Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou obviněného o existenci opomenutého důkazu v podobě chybějícího vyhodnocení stěrů DNA. Z této námitky ovšem nevyplývá ani naplnění hypotézy uplatněného dovolacího důvodu, neboť obviněný neformuluje, jaké rozhodné skutkové zjištění, které by mělo být určující pro naplnění znaků trestného činu by mělo z uvedeného důkazu vyplynout. Přítomnost poškozeného v bytě obviněného i jejich určitá fyzická interakce je ve věci nesporná. Jaké skutkové zjištění by z uvedené analýzy mělo vyvstat, obviněný ani nenaznačil. Navíc obdobnou námitkou se již soudy zabývaly (viz bod 8. odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a bod 10. odůvodnění napadeného usnesení).

Stejně tak bezpředmětná z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je podle státního zástupce i námitka údajně nedostatečného objasnění akustických poměrů v domě a okolnosti, zda poškozený křičel. Ani tato okolnost jistě nelze podřadit pod kategorii rozhodného skutkového zjištění určujícího pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu. Objektivní zjištěnou skutečností přitom zůstává, že se pod dojmem jednání obviněného poškozený dal v brzkých ranních hodinách na útěk z jeho bytu a bez oděvu se domáhal pomoci od jemu zcela cizí osoby v jiném bytě, kterou ve zjevném rozrušení žádal o pomoc. Pokud přitom (nutno říci, že zcela okrajově) odvolací městský soud dílčím způsobem a ve prospěch obviněného rozporoval závěr soudu prvého stupně o akustických poměrech v domě, šlo o kritiku z hlediska celkových skutkových zjištění zcela bezvýznamnou, nadto ne zcela přiléhavou, neboť uvedenou okolnost zmiňovala svědkyně Z. Z. jakožto obyvatelka uvedeného domu, která jistě měla o akustických poměrech v místě povědomí. Nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo, když soudy o skutkovém stavu na podkladě logického výkladu provedených důkazů žádné pochybnosti neměly a tento svůj závěr přiléhavě odůvodnily. Samo uplatnění této zásady nepodléhá dovolacímu přezkumu, protože nevygradovala až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, což by jako jediné mohlo založit přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Nedošlo ani k narušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vázal výhradně na své přesvědčení o nedostatečném prokázání skutku, což tomuto dovolacímu důvodu obsahově vůbec neodpovídá. Samotnou subsumpci soudy učiněných skutkových zjištění pod přisouzenou právní kvalifikaci tak obviněný vůbec nezpochybnil. Obdobně vyznívají jeho výhrady proti výroku o trestu, což rovněž nelze podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod. Dovolací důvod podle písmene m) téhož ustanovení by mohl být úspěšný pouze za předpokladu, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně, což se však nestalo.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného, které obsahově nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce rozsáhle reprodukoval své dovolací námitky, jakož i znovu vymezil uplatněné dovolací důvody z jeho mimořádného opravného prostředku a dále doplnil, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, podle něhož dovolání představuje pouze nesouhlas s hodnocením důkazů a snahu o skutkový přezkum věci. Namítl, že státní zástupce podstatu dovolání zjednodušuje a přehlíží, že jeho argumentace směřuje k otázce, zda lze z důkazů vyvozovat závěry, které z jejich obsahu podle něj nevyplývají. Za stěžejní považoval otázku, zda soubor nepřímých důkazů, které se nevztahují přímo k rozhodující části skutkového děje, může ve svém souhrnu vytvořit dostatečný podklad pro závěr o vině. V reakci na výhradu státního zástupce, že dovolání jednotlivé důkazy posuzuje izolovaně, obviněný uvedl, že rozbor jednotlivých důkazů byl nezbytný právě pro posouzení jejich skutečné vypovídací hodnoty a pro ověření, zda z nich lze vytvořit logický a uzavřený důkazní řetězec. Polemizoval s tím, že by obecný odkaz na hodnocení důkazů v jejich souhrnu sám o sobě poskytoval odpověď na otázku, jak konkrétně jednotlivé důkazy podporují závěr o rozhodujících skutkových okolnostech. Dále nesouhlasil s názorem státního zástupce, že projednávaná věc nemá charakter situace „tvrzení proti tvrzení“. Zdůraznil, že nepopírá existenci dalších důkazů, avšak podle jeho názoru žádný z nich nepřináší nezávislou informaci o samotném průběhu skutku. Podle něj je třeba rozlišovat mezi důkazy vypovídajícími o rozhodující skutkové okolnosti a důkazy zachycujícími pouze následné chování poškozeného nebo reprodukci jeho tvrzení. V této souvislosti upozornil na riziko, že pravdivost výpovědi poškozeného je podporována především tím, že byla opakovaně reprodukována dalším osobám. Za významné označil rovněž to, že soudy nepřevzaly do skutkových zjištění všechny části výpovědi poškozeného a u některých tvrzení vyžadovaly další důkazní oporu. V replice namítl, že není zřejmé, proč stejný přístup nebyl aplikován i na další podstatné části skutkového děje. Ve vztahu k nevyhodnoceným stopám DNA nesouhlasil se závěrem státního zástupce, že jejich význam je zanedbatelný. Smyslem jeho námitky nebylo zpochybnit přítomnost poškozeného v bytě ani existenci fyzického kontaktu mezi účastníky, ale poukázat na nevyužití dostupného objektivního důkazního prostředku v situaci, kdy skutkové závěry závisely převážně na hodnocení osobních výpovědí. Akcentoval, že nemožnost předem určit výsledek důkazu nemůže být důvodem pro jeho neprovedení. Obviněný rovněž odmítl argumentaci státního zástupce týkající se otázky volání poškozeného o pomoc a akustických poměrů domu. Podle jeho názoru není podstatné, zda byl křik skutečně slyšitelný, ale skutečnost, že soud prvního stupně vysvětlil rozpor mezi výpovědí poškozeného a absencí svědků vlastními úvahami, které nebyly podloženy dokazováním. Za problematickou měl obviněný rovněž úvahu státního zástupce, že svědkyně Z. Z. jako obyvatelka domu „jistě měla o akustických poměrech v místě povědomí“. Takový závěr je sám pouze předpokladem. Obecná zkušenost obyvatele domu nemůže bez dalšího nahradit konkrétní zjištění o slyšitelnosti hlasitého volání mezi konkrétními byty, přes konkrétní stavební konstrukce a za konkrétních podmínek. Především však tato argumentace nic nemění na skutečnosti, že podle samotného odvolacího soudu nebyly úvahy soudu prvního stupně v tomto směru podloženy objektivním důkazem. Polemizoval také s tvrzením, že tato okolnost je bezvýznamná, neboť soudy samy považovaly za potřebné se s ní vypořádat. Ve vztahu k zásadě in dubio pro reo obviněný zdůraznil, že rozhodující není samotné tvrzení soudu, že o vině neměl pochybnosti, ale to, zda jsou závěry o vině objektivně podloženy provedenými důkazy. Namítl, že státní zástupce jednotlivé okolnosti zpochybňující skutkové závěry posuzoval izolovaně, ačkoli jejich význam podle něj spočívá právě v jejich souhrnu a vzájemné kumulaci. Závěrem obviněný setrval na názoru, že státní zástupce se s podstatou jeho argumentace nevypořádal a že návrh na odmítnutí dovolání vychází především z tvrzení o jeho nepřípustnosti, nikoli z věcného vyvrácení namítaných vad. Proto nadále trval na tom, že dovolání obsahuje argumenty způsobilé meritorního přezkumu Nejvyšším soudem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem a jeho rozhodnutí je zjevné, že obviněný jej v souladu se zákonnými podmínkami uplatnil v tzv. druhé alternativě s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

Obviněný především namítl, že rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z žádného provedeného důkazu podle něj nevyplývá, že by použil vůči poškozenému násilí, že by jej donutil k sexuálnímu jednání, že by poškozený s jeho jednáním neudělil souhlas, jak a kdy vznikla poranění poškozeného a kdo je způsobil. Provedené důkazy neprokazují ani průběh skutkového děje v dalších zjištěných souvislostech, netvoří ucelený důkazní řetězec prokazující stíhané jednání, nýbrž jen následný stav poškozeného po projednávaném skutku. Jediným přímým důkazem je výpověď poškozeného, která však stojí osamoceně jako jeho tvrzení proti tvrzení obviněného. Hodnocení důkazů je selektivní, byla porušena zásada presumpce neviny, soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného.

Pochybení podřaditelná pod vady spočívající v rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedeným dokazováním relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Obviněný v dovolání fakticky projevil prostý nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozeného a selektivně vytrhával jednotlivé důkazy z celkového kontextu tak, že ani jeden samostatně neprokazuje sexualizované násilí vůči poškozenému. Tím zpochybnil zjištěný skutkový stav a polemizoval se závěry dokazování, což však nepředstavuje extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem konkrétních provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, vyplývá nesporný vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu nepřísluší zasahovat do hodnocení výpovědí jednotlivých svědků, jimiž se soud prvního stupně zabýval v bodě 8 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde vysvětlil, proč uvěřil poškozenému. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem a rovněž s hodnocením výpovědí jmenovaných svědků ztotožnil, což podrobně zdůvodnil zejména v bodech 6–15 napadeného usnesení. U trestného činu znásilnění je signifikantní, že se odehraje zpravidla mezi dvěma osobami bez přítomnosti jiných osob, jejichž svědectví může potvrdit tu či onu verzi s tím, že je třeba (zejména) z dalších nepřímých důkazů vytvořit ucelený řetězec prokazující konkrétní skutek, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Komunikace obviněného s poškozeným na platformě Planet Romeo využívané mimo jiné jako gay seznamka nebyla považována za důkaz podporující rozhodující část výpovědi poškozeného a násilné jednání obviněného, jak plyne z dovolání, nýbrž z ní soudy dovodily, jak se obviněný s poškozeným seznámil s tím, že poškozený do jím obývaného bytu přišel dobrovolně za účelem sexu, což bylo mezi poškozeným a obviněným nesporné. Stejně tak nespornou byla skutečnost, že poškozený při svém útěku z bytu obviněného zde ponechal svůj mobilní telefon, který obviněný posléze dobrovolně vydal zasahujícím policistům. Oba soudy tuto okolnost vzaly za podporující věrohodnost poškozeného a dokreslující vypjatost situace odehrávající se v bytě obviněného. Přestože poškozený svůj mobilní telefon hledal v bytě před svým útěkem, nemohl jej najít, ani to mu nezabránilo, aby nahý vyběhl z bytu a zvonil na přilehlé byty tak, aby se dostal do bezpečí a přivolal si pomoc, z čehož soudy nižších stupňů dovodily mimořádnost dopadu této situace na poškozeného. Tuto skutečnost potvrdila i svědkyně Z. Z., která otevřela nahému a bosému poškozenému, který si držel své oblečení před sebou, byl v šoku, rozklepaný, brečel, žádal o vpuštění do bytu a přivolání policie, protože byl znásilněn. Posléze si v chodbě bytu svědkyně sedl na zem, schoulil se do deky, následně se oblékl a vyčkal příjezdu policie. Tato svědkyně logicky nebyla přítomna samotnému skutku, nýbrž popisovala stav poškozeného bezprostředně poté jako silné rozrušení doprovázené pláčem a bezprostředním sdělením, že byl znásilněn, což oba soudy nižších stupňů logicky vzaly v potaz při hodnocení věrohodnosti a potvrzení podstatných okolností průběhu události v bytě obviněného mezi oběma muži.

Průběh incidentu s obviněným poškozený popsal ošetřujícímu lékaři Všeobecné nemocnice v Praze, I. Chirurgické kliniky – hrudní, břišní a úrazové chirurgie během jeho vyšetření dne 18. 5. 2026 ve 23:07 hodin. Podle jeho popisu „mělo dojít ke konsentnímu styku, který si ale pacient posléze rozmyslel. Útočníkem byl posléze násilím donucen k orálnímu sexu, přičemž utržil několik povrchových ran na horních končetinách“ (č. l. 172). Rozsah zranění pak dokládá protokol o prohlídce těla poškozeného ze dne 18. 5. 2025 podle § 114 odst. 1 tr. ř. (č. l. 112, 113) s připojenou fotodokumentací z téhož dne (č. l. 115–130) na čele a krku svědčící o drobnějších zhmoždění kůže. Lze souhlasit s obviněným, že se jedná o poranění nespecifická, která však dokládají jejich potyčku v bytě. Samotné donucení k felaci nevyžaduje a logicky nemusí ani doprovázet žádná viditelná zranění na těle poškozeného. Ostatně za vinu dovolateli ani nebylo kladeno, že by poškozenému způsobil jakákoli fyzická zranění. Jen pro úplnost lze dodat, že k výpovědi poškozeného ze dne 18. 5. 2025 nelze přihlížet, poněvadž byl vyslechnut jako svědek za účasti soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 za splnění podmínek § 158a tr. ř. (č. l. 37–44), načež byl posléze jako svědek při respektu k právu na obhajobu obviněného vyslechnut i v hlavním líčení (§ 158 odst. 9 tr. ř.) a pouze tato výpověď byla při hodnocení důkazů relevantní.

Za významné a rozhodné pro naplnění zákonných znaků předmětného zločinu nelze označit ani námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily, zda a jak intenzivně volal poškozený o pomoc, a jak se vyjádřily k hlukovým poměrům v domě, a skutková zjištění, jež z takového hodnocení vyvodily. Původní závěr soudu prvního stupně o tom, že v hlavním líčení zjistil, že hlas poškozeného odpovídá jeho tělesné konstituci a jeho případný křik by nemusel někdo slyšet, když svědkyně Z. Z. vypověděla, že v předmětném domě je dobrá izolace, korigoval odvolací soud v bodě 9 napadeného usnesení. Upozornil, že výpověď svědkyně Z. Z., že žádné volání o pomoc poškozeného neslyšela, sama o sobě nepostačuje k učinění obecného závěru o zvukových poměrech v domě. Žádný další ze sousedů nebyl k otázce, zda slyšel volání poškozeného o pomoc v rozhodný den, v řízení vyslechnut. Dále akcentoval, že případná absence slyšitelného křiku poškozeného v okolních bytech (která však nebyla zjišťována a nemohla být tedy ani prokázána) sama o sobě nemůže být rozhodující skutečností způsobilou oslabit věrohodnost poškozeného. Skutečnost, že na jeho volání nikdo nereagoval, neznamená, že k němu nedošlo (viz bod 9 napadeného usnesení). K tomu lze doplnit, že i kdyby poškozený nekřičel, nemá to vliv na rozhodná skutková zjištění a výslednou právní kvalifikaci skutku, neboť oběti znásilnění často ani nekřičí a samotnému aktu se podvolí v tichosti ze strachu z pachatele a jeho fyzické převahy, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Nadto poškozený měl podle své výpovědi křičet až po proběhnuvší felaci v koupelně, a to v jiných místnostech bytu, kdy se s obviněným naháněli a poškozený se snažil zabránit případnému dalšímu nechtěnému sexuálnímu násilí. Tedy bezprostředně před a po felaci nekřičel, nemá proto taková okolnost na skutkový závěr o samotné felaci vliv. Soud prvního stupně se zabýval i mírou ovlivnění poškozeného i obviněného alkoholem, když zjistil, že obviněný i poškozený sice byli ovlivněni alkoholem, nikoliv však do té míry, aby to zásadně ovlivnilo jejich chování. Předchozí požití alkoholických nápojů poškozenému nebránilo na danou situaci reagovat útěkem z bytu obviněného, vyhledáním pomoci v bytě u svědkyně Z. Z., které vysvětlil svou situaci v angličtině, tedy nikoli v jeho mateřském jazyku. Následně vše znovu sdělil i zasahujícím policistům, jakož i posléze při lékařském vyšetření a svém výslechu, aniž by někdo z nich zpozoroval jeho významné ovlivnění, které by mu zabránilo podat srozumitelné svědectví o událostech v bytě obývaného obviněným. Je tak zjevné, že nemělo ani žádný vliv na schopnost poškozeného vnímat, zapamatovat si a reprodukovat průběh událostí.

Obviněný poukazoval též na opomenutý důkaz v podobě nevyhodnocení stěrů z kuchyňské linky v bytě obviněného o možné přítomnosti DNA poškozeného za účelem ověření objektivních okolností tvrzeného skutkového děje.

Soud prvního stupně k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že absence vyhodnocení DNA stop nečiní skutek neprůkazným, neboť vyhodnocení stěrů DNA z kuchyňské linky soud nepovažuje za jediný relevantní důkaz, jak tvrdila obhajoba, neboť stěžejním usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného svědka T. H. ve spojení s výpovědí svědkyně Z. Z., jakož i listinnými důkazy. V této souvislosti zmínil především protokoly o provedení domovní prohlídky, prohlídce těla poškozeného a ohledání věci mobilního telefonu poškozeného včetně konverzace mezi obviněným a poškozeným, která skutku předcházela, jakož i lékařskou zprávou o ošetření poškozeného ještě na území České republiky (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak doplnil, že mezi obviněným a poškozeným nebylo v řízení sporné, že poškozený v bytě byl a mezi nimi následně došlo k fyzické potyčce. Význam vyhodnocení stěrů DNA by tak spočíval toliko v potvrzení již nesporných skutečností. Ani za situace, kdy by byly biologické stopy vyhodnoceny, by taková skutečnost sama o sobě nevedla k jinému závěru o skutkovém stavu věci, o němž ani odvolací soud neměl důvodné pochybnosti a považoval je tak za nadbytečné (viz bod 10 napadeného usnesení).

K tomu lze připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z uvedených zdůvodněných argumentů, je více než patrné, že soudy obou stupňů považovaly vyhodnocení stěrů DNA za nadbytečné, což podrobně zdůvodnily. Nejedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz, neboť nejde o situaci, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištění určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.

V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou proto splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Naopak lze konstatovat, že soud prvního stupně v intencích zásady in dubio pro reo hodnotil výpověď poškozeného uvážlivě, když tento až v hlavním líčení vypověděl, že vedle felace měl obviněný vůči němu užít i další sexuální praktiku ve formě digitální penetrace, konkrétně strkání navlhčeného prstu do anu poškozeného. Soud prvního stupně tuto část výpovědi v bodě 8 odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnotil ve prospěch obviněného, neboť poškozený podle tohoto soudu přesné detaily takové penetrace spontánně neuváděl. Nesdělil, zda s tím byla spojená nějaká konverzace, nebo jak konkrétně vnímal chování obviněného, ve kterém obviněný po chvilce ustal. Soud prvního stupně tedy nerozšířil skutek o penetraci anu poškozeného a v tomto směru neupravil popis skutkové věty, když měl tuto část výpovědi poškozeného za nepodloženou dalšími důkazy. S tím se posléze k odvolací námitce státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného o možném rozšíření skutku ztotožnil i odvolací soud, když v bodě 13–14 za stěžejní považoval lékařskou zprávu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, v níž poškozený ošetřujícímu lékaři toliko sdělil, že byl nedobrovolně donucen k orálnímu pohlavnímu styku a nikoli k digitální penetraci, k němuž se ani nevztahovala lékařem provedená lékařská prohlídka zaměřená na fyzické následky způsobené felací. Ani z ostatních listinných důkazů opatřených v přípravném řízení podle odvolacího soudu nevyplynulo, že by poškozený byl vystaven dalšímu způsobu znásilnění. Pro nedostatek dalších důkazních podkladů umožňující posoudit pravdivost výpovědi poškozeného v této konkrétní části, které ani vzhledem k časovému odstupu od spáchání skutku již nebylo ani reálné opatřit, neshledal důvod převzít tvrzenou penetraci do skutkové věty a v souladu se zásadou in dubio pro reo této odvolací námitce státní zástupkyně nevyhověl. Dále konstatoval, že poškozeným tvrzená penetrace nově v hlavním líčení přesto nemohla zpochybnit jeho celkovou věrohodnost, neboť jeho výpověď byla v podstatných částech podporována dalšími provedenými důkazy. Z výpovědi poškozeného současně podle odvolacího soudu nebylo zřejmé, že by šlo o naučenou výpověď; naopak podle něj působila spontánně a v podstatných částech byla konzistentní. Výpověď poškozeného navíc nezůstala osamocena, nýbrž byla podporována dalšími provedenými důkazy. Tedy je zjevné, že oba soudy přistoupily k výpovědi poškozeného zdrženlivě a hodnotily ji v kontextu s ostatními provedenými důkazy právě výrazně ve prospěch obviněného, ač tento tvrdí opak. Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

Dovolací soud nepomíjí, že důkazní situace je charakterizována tím, že obviněný byl usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí poškozeného. Za takových okolností je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016).

Postupu soudů nižších stupňů, vyvodily-li vinu obviněného především z výpovědí poškozeného jako (jediného) druhého účastníka jejich schůzky svolané za účelem sexu dne 18. 5. 2025 v ranních hodinách v bytě obývané dovolatelem, nelze nic relevantního vytknout. Námitka dovolatele, že předsedkyně senátu v rozporu se skutečným průběhem výpovědi poškozeného při ústním odůvodnění napadeného rozsudku uvedla, že se poškozený nerozplakal, ani nebrečel, přestože se poškozený ještě před zahájením vlastní výpovědi nacházel ve výrazně rozrušeném emočním stavu, takže soud při hodnocení jeho věrohodnosti vycházel z interpretace průběhu dokazování neodpovídajícímu obsahu procesně zachyceného důkazu, neodpovídá skutečnému průběhu ústnímu odůvodnění předsedkyně senátu. Nejvyšší soud po poslechu zvukového záznamu závěru hlavního líčení konaného dne 28. 1. 2026 zjistil, že předsedkyně senátu při ústním odůvodnění rozsudku uvedla, že „poškozený nebrečel u toho výslechu, jemu se chtělo plakat, ale v podstatě to zvládl. Nerozplakal se a nebrečel ani v průběhu toho, byť právě to, že byl v takovém stavu, že se mu brečet chtělo, tak to plně koresponduje s tím, co uváděl, že to jednání vnímal jako, že to nechce a že je to pro něho zážitkem, který… se kterým se musí vyrovnávat i za pomoci nějakých terapií.“ (viz zvukový záznam hlavního líčení ze dne 28. 1. 2026, v čase od 02:02:02 zvukového záznamu). Takto popsaný průběh výslechu poškozeného jeho reálný průběh naopak věrně zachycuje, když poškozený na jeho počátku (po podání poučení, ukázání jednací síně, přítomných osob a ubezpečení ze strany soudkyně, že se v ní nenachází obviněný) přemáhal pláč s tím, že mu předsedkyně senátu nabídla, aby se napil. Posléze však ihned bylo započato s jeho výslechem, během něhož poškozený měl v určitých úsecích nalomený hlas, nabíral k pláči, posmrkával, ale plynule vypovídal k věci. Tyto okolnosti tedy popsala předsedkyně senátu v souladu s reálným průběhem výslechu poškozeného. Nelze než uzavřít, že emocionální stav poškozeného u výslechu před soudem dokresluje to, jaký dopad na něj měl stíhaný skutek a (znovu)vybavení si událostí inkriminovaného večera. Soud prvního stupně tedy nedezinterpretoval průběh dokazování spočívající v nesprávném popisu výslechu poškozeného, což by mělo mít vliv na posouzení jeho věrohodnosti, jak nedůvodně namítl obviněný v dovolání.

Podstatné je, že soud prvního stupně se v tomto ohledu neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu, na niž obviněný odkazoval. Soud prvního stupně a posléze odvolací soud, který jeho závěry doplnil, dostatečně posoudily věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozeného a v souladu s ustálenou judikaturou postupovaly obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů. Z provedeného dokazování je patrné, že výpověď poškozeného ohledně felace nestála osamoceně a byla, byť nepřímo, podpořena již zmíněnými dalšími důkazy.

Úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, ani neznamená porušení pravidla in dubio pro reo, presumpce neviny či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Skutkové námitky směřující k procesu dokazování a hodnocení konkrétních důkazů, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným (často doslovným) zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolatel pod něj nepodřadil žádný relevantní právní argument. Námitka spočívající v tvrzení, že znak donucení poškozeného proti jeho vůli nebyl prokázán jinak než výpovědí poškozeného, tedy uvedený zákonný znak stíhaného zločinu soudy dovodily z důkazní situace, která neumožnovala učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, je námitkou skutkovou, kterou nelze s úspěchem subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný nijak blíže právní posouzení stíhaného zločinu nerozporoval, neuvedl, v čem konkrétně by se mělo jednat o nesprávné právní posouzení skutku. Správností právního posouzení skutku, pro něhož byl obviněný uznán vinným, se proto dovolací soud nezabýval a ani tak nemohl učinit. Tatáž situace nastala u výtky obviněného, že pokud neobstojí výrok o vině, nemůže obstát ani výrok o trestu. K takto vágní námitce bez jakéhokoli bližšího obsahového zdůvodnění se nelze nijak vyjádřit. Nejvyšší soud se jí proto ani nemohl zabývat.

Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Je-li dovolání obviněného podané s odkazem na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného D. Š. je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.