Nejvyšší soud 8 Tdo 722/2026 – Zločin sexuálního útoku

Obviněný D. Č. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2026, č. j. 33 T 2/2026-325, uznán vinným pokračujícím zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2026, č. j. 4 To 26/2026-348, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2026, č. j. 33 T 2/2026-325, zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2025. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) obviněného podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek zdůraznil, že v posuzované trestní věci je jediným skutečně přímým usvědčujícím důkazem pouze procesní výpověď poškozené. Ostatní důkazy mají převážně povahu důkazů zprostředkovaných, navazujících nebo odvozených z toho, co poškozená měla sdělit dalším osobám. Podle obviněného bylo ze strany obhajoby v průběhu trestního stíhání poukazováno na významné rozdíly mezi prvotní verzí zachycenou v úředním záznamu a procesním výslechem poškozené, přičemž soudy nižších stupňů na tyto rozpory nebylo podle jeho mínění dostatečně reagováno, a to ani s ohledem na poukaz na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 928/20 a sp. zn. IV. ÚS 1291/12), ze které vyplývá, že soud je povinen logicky a přesvědčivě vypořádat zjištěné rozpory v klíčové výpovědi. Část dovolacích námitek pak obviněný věnoval rozboru výpovědí jednotlivých svědků a dovozeným vlastním skutkovým závěrům. Podle jeho názoru je napadené rozhodnutí rovněž zatíženo nesprávným pojetím role znaleckého posudku, který překlenul klíčové rozpory ve výpovědi poškozené stran její věrohodnosti. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 941/2023) zdůraznil, že znalecký posudek nepožívá a priori vyšší důkazní síly než ostatní důkazy a podléhá stejnému kritickému hodnocení. Jestliže vina převážně stojí na jediné výpovědi, existují podle něj pochybnosti a mělo dojít k rozhodnutí v jeho prospěch (in dubio pro reo). Podle dovolatele odvolací soud rovněž nově vymezil dobu páchání skutku od června 2023 do 2. 3. 2025 a současně ponechal formulaci „v nezjištěném počtu případů“, přičemž takto vymezený skutek zahrnuje velmi dlouhé časové období, aniž došlo k individualizaci jednotlivých dílčích útoků co do četnosti, návaznosti a konkrétních okolností. Určité námitky věnoval rovněž uloženému trestu, kdy zdůraznil, že si je vědom jeho výše na samé dolní hranici zákonné sazby. Pro úplnost však dodal, že odvolací soud se s jeho návrhem na mimořádné snížení trestu vypořádal pouze stručným konstatováním, že důvody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nejsou dány. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2026, č. j. 4 To 26/2026-348, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující zrušil a Vrchnímu soudu v Praze, případně soudu, o jehož rozhodnutí půjde, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je podané dovolání převážně vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. V tomto kontextu zdůraznil, že dokazování realizované soudem prvního stupně bylo úplné a bezvadné, přičemž oba soudy skutková zjištění ve vztahu k závěru o vině obviněného podrobně objasnily a konkretizovaly, jak k nim dospěly. Dokazování ze strany soudů obou stupňů odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Vina obviněného byla podle státního zástupce prokázána především spontánní výpovědí poškozené, jejíž pravdivost nepřímo podpořily další důkazy. Za významný důkaz v tomto ohledu označil znalecký posudek, který potvrdil, že výpověď poškozené splňuje „psychologická kritéria věrohodné výpovědi“, přičemž i její hodnověrnost je dostačující. Podle státního zástupce lze konstatovat, že se obviněný předmětného jednání skutečně dopouštěl. Nemohlo tak dojít k porušení zásady in dubio pro reo i principu presumpce neviny. Nesouhlas vyjádřil státní zástupce i s námitkou dovolatele, že skutková věta bez dalšího neumožňuje učinit právní závěr o pokračujícím zločinu v rozsahu, jímž byl uznán vinným. Připustil, že poškozená nebyla schopna jednotlivé útoky blíže zařadit, což však je s ohledem na její věk a charakter předmětného jednání odpovídající. Stejně tak námitku vůči uloženému trestu a neaplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze podle státního zástupce podřadit pod žádný dovolací důvod. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou zejména v podaném odvolání (namítl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině na základě jediného přímého usvědčujícího důkazu, a to výpovědi poškozené; odkázal na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž pokud je jediným usvědčujícím důkazem výpověď poškozené, je nezbytné, aby její věrohodnost byla podrobena mimořádně přísnému rozboru aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat následující. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Z konstrukce námitek týkajících se zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je pak zřejmé, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se od skutkových zjištění soudu prvního stupně zcela zásadně odlišují. Takto koncipované námitky však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními není založen automaticky na okolnosti, že obviněný vyslovuje nesouhlas se závěry soudu, tak, jak učinil v podaném dovolání. Podle konstantní judikatury totiž platí, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Dále pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. I. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).

V souvislosti s výše uvedeným dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Lze konstatovat, že závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Je tak možno uzavřít, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na závěry soudu prvního stupně (doplněné závěry – úvahami odvolacího soudu) Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi.

Pokud jde o námitku obviněného, že jeho vina byla shledána pouze na základě jediného přímého usvědčujícího důkazu – výpovědi poškozené, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že porušení práva na spravedlivý proces nelze podle konstantní judikatury dovozovat pouze z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozeného a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019).

Podobně se vyjádřil ve své judikatuře i Ústavní soud, který uvedl, že „K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit…“ (sp. zn. II. ÚS 559/01); dále, že „skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka“ (sp. zn. IV. ÚS 1306/14, sp. zn. I. ÚS 620/19) a „pokud trestní soudy v takové situaci podrobí protichůdné výpovědi pečlivému zkoumání a vysvětlí, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, mohou tímto způsobem legitimně dospět k závěru o vině obžalovaného, a nemusí tedy nutně aplikovat princip in dubio pro reo“ (sp. zn. I. ÚS 3610/22).

Je tak zřejmé, že za určitých podmínek uznání viny na základě jediné výpovědi (poškozeného, svědka), kdy jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“, obecně vyhovuje ústavně zakotveným principům. Navíc je třeba uvést, že své zákonné povinnosti soud prvního stupně bezezbytku dostál a Nejvyšší soud v jeho postupu neshledal žádného pochybení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že si byl vědom rozpornosti výpovědí poškozené i obviněného. Právě z tohoto důvodu pak velmi důkladně vysvětlil, proč považoval verzi poškozené za věrohodnou (bod 16 a násl. rozsudku). V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že výpověď poškozené nebyla v posuzované věci jediným usvědčujícím důkazem, ale byla podpořena důkazy dalšími (výpovědi svědků, znalecký posudek), byť nepřímými, které však tvoří ucelený řetězec.

Obviněnému lze přisvědčit (ve vztahu k námitce ohledně významu znaleckého posudku), že podle konstantní judikatury každý znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. řádu (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. řádu je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.).

V posuzované věci je však evidentní, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie, zpracovaný PhDr. Karolínou Malou, byl v dané věci pouze jedním z důkazů, byť velmi významným, který zcela zásadně odpověděl na otázku věrohodnosti poškozené (v této souvislosti lze uvést, že v soudní praxi je za účelem zjištění věrohodnosti poškozeného či svědka znalecký posudek orgány činnými v trestním řízení obvykle zadáván). Soud prvního stupně vedle zpracované verze posudku uvedenou znalkyni v rámci hlavního líčení vyslechl a v bodě 17 rozsudku své závěry logicky odůvodnil. Na ty hodnotící úvahy Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Vzhledem k závěrům obsaženým v uvedeném znaleckém posudku pak nelze považovat za nesprávný postup, kdy soud prvního stupně považoval výpověď poškozené za věrohodnou, včetně jeho závěru, že „pokud by poškozená neprožila to, co popisuje, nebyla by to vlastně schopna vůbec popsat, nebyla by to schopna navíc popsat opakovaně a v podstatě stále více méně stejně tak, jak popsala D. Š.…“ (bod 17 rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost je třeba dodat, že otázkou věrohodnosti poškozené se zabýval i odvolací soud, který shledal závěry soudu správnými (bod 5 rozsudku). Uvedené námitky dovolatele tak Nejvyšší soud považoval vzhledem k uvedenému za zjevně neopodstatněné. Navíc, vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.

V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno dále podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné obviněného upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal.

Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).

V dovolání obviněný pod tento dovolací důvod podřadil námitku, že odvolací soud nově vymezil dobu páchání skutku od června 2023 do 2. 3. 2025 a současně ponechal formulaci „v nezjištěném počtu případů“, přičemž takto vymezený skutek zahrnuje velmi dlouhé období, aniž by byly jednotlivé dílčí útoky jakkoliv bezpečně individualizovány co do četnosti, návaznosti a konkrétních okolností.

V tomto kontextu Nejvyšší soud musí konstatovat, že popis skutku jednoznačně odpovídá zvolené právní kvalifikaci, kterou lze označit za správnou. Odvolací soud navíc v bodě 5 svého rozsudku logicky vysvětlil, proč skutek uvedeným časovým úsekem ohraničil. Formulace „v nezjištěném počtu případů“ tak svědčí pro závěr, že se jednalo o více než jeden útok. Navíc otázka pokračování nebyla znakem skutkové podstaty zločinu sexuálního útoku § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2025), takže k trestnosti skutku postačuje útok jediný. Ostatně odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně formulaci o pokračujícím zločinu sexuálního útoku ve výroku rozsudku nepoužil. Uplatněná námitka tak není důvodná.

Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce, že se odvolací soud vypořádal s návrhem na mimořádné snížení trestu pouze stručným konstatováním, že důvody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nejsou dány. Takto koncipovaná námitka nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). V této souvislosti z konstantní judikatury vyplývá, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ten obviněný v dovolání neuplatnil) ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 855/04 či I. ÚS 631/23) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, tedy na spodní hranici zákonné trestní sazby, což ostatně obviněný v dovolání sám zmínil. Odvolací soud v bodě 6 svého rozsudku jednoznačně vysvětlil, proč uvedený trest uložil (v podstatě převzal trest uložený soudem prvního stupně), a to se zohledněním přestupkové minulosti dovolatele a skutečnosti, že ke svému jednání nepřijal potřebný sebekritický náhled. Uložený trest tak rozhodně nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat za nepřiměřený či extrémně přísný. Uplatněná námitka je tudíž zjevně neopodstatněná, a to i s ohledem na okrajově zmíněné ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (sám dovolatel uvedl, že „tato námitka – stručné konstatování, že důvody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nejsou dány – netvoří sama o sobě samostatně těžiště dovolání“.

Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněného na odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).