Nejvyšší soud 8 Tdo 737/2026 – Krádež

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 12. 2025, sp. zn. 1 T 104/2025, byl obviněný J. T. uznán vinným v bodě 1. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v bodě 9. a), b), c) přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky (zkráceně) spočívajícími v tom, že ad 1. společně s obviněným D. S. v přesně nezjištěné době okolo 05:00 hodin dne 2. 7. 2025 po vzájemné domluvě odcizili před rodinným domem na adrese XY, zaparkované nezabezpečené motorové vozidlo tov. zn. BMW 530D, reg. zn. XY, v hodnotě nejméně 80.000 Kč, ve kterém byly uloženy doklady k automobilu a další věci, tak, že když kolem něho projeli a obviněný J. T. si všiml otevřených oken tohoto vozidla, upozornil obviněného D. S., že by se ho mohli zmocnit. D. S. poté k tomuto vozidlu přistoupil, klíčky byly v zapalování, vozidlo nastartoval a z místa odjel, přitom byl doprovázen před ním jedoucím vozidlem tov. zn. Ford Fusion, které řídil obviněný J. T. (jehož se zmocnil činem pod bodem 9. rozsudku). Obvinění se během jízdy telefonicky domlouvali, kde odcizené vozidlo zaparkují, kde a jak do něj natankují pohonné hmoty, což zajistil obviněný J. T., poté oba ve vozidlech pokračovali, a po společné domluvě obviněný D. S. zaparkoval odcizené vozidlo BMW v obci XY, nedaleko od bydliště obviněného J. T., a to s původním společným záměrem ho prodat a utržené peníze si rozdělit, později ho opatřili nepřidělenými německými registračními značkami, provedli na něm úpravy. Poškozenému T. M. tak odcizením tohoto vozidla způsobili škodu v celkové výši nejméně 85.700 Kč. ad 9. obviněný J. T. sám v dosud nezjištěné době, nejméně však od 1. 7. 2025 do 2. 7. 2025 neoprávněně jako řidič užil motorové vozidlo Ford Fusion, reg. zn. XY, které mu bylo svěřeno za účelem provedení servisu od majitelky vozidla I. V., k jízdám uvedeným v případech označených pod body a) až c), a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl ve výroku o vině uvedenými rozhodnutími soudů odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků, a příkazem Městského úřadu Čáslav ze dne 30. 4. 2025, č. j. MěÚ/44619/2025/DOP, sp. zn. 13972/2025, jenž nabyl právní moci dne 28. 5. 2025, mu byla uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.

Za tyto trestné činy byl obviněný J. T. odsouzen podle § 337 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného D. S., a o náhradě škody.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 14 To 62/2026, z podnětu odvolání obou obviněných rozhodl tak, že

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v části II. podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které zaměřil jen proti činu v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, a opřel ho o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., jimiž poukazoval zejména na vadnost závěru, že byl spolupachatelem tohoto činu.

Rozsudku soudu prvního stupně vytýkal zjevné rozpory v rozhodných skutkových zjištěních [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] především proto, že ze skutkových zjištění vyplývá, že vozidlo odcizil obviněný D. S., jehož tvrzení soud považoval za pravdivá, přesto, že v nich shledal rozpory, které však neodstranil. Dovolatel jeho výpověď spoluobviněného ve vztahu ke svému jednání považoval za nepravdivou přesto, že při hlavním líčení prohlásil vinu u skutku v bodě 1. a soud jeho prohlášení přijal, má za to, že jeho jednání popisoval nesprávně. Soudům vytýkal, že za základ svého závěru o jeho vině vzaly výpověď právě obviněného D. S., jemuž uvěřily, že dovolatel čerpal od odcizeného vozidla pohonné hmoty, určoval cestu a zaparkoval jej v blízkosti jeho bydliště. Uvedené úkony z jeho strany nebyly prokázány, a proto soudy nemohly dojít k závěru, že jednal jako spolupachatel. V popsaném skutku nebyl objasněn společný záměr vycházející z dohody obviněných o nakládání s vozidlem po krádeži a rozdělení výdělku, neboť z žádného důkazu nevyplynul. Svůj podíl na společném jednání celou dobu popíral, což podporují i vyhodnocené kamerové záznamy, které však nekorespondují s výpovědí spoluobviněného D. S.

Nebylo z těchto důvodů mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že by jednal se záměrem společně s D. S. předmětné vozidlo odcizit. Měl-li soud při existujících rozporech mezi výpověďmi obou obviněných důvodné pochybnosti o existenci společného jednání, měl dovolatele uznat vinným méně závažnou formou účastenství (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1103/2021). Odvolací soud též pochybil, protože se na vzniklé rozpory nezaměřil a nedůvodně přisvědčil způsobu, jakým výpovědi obviněného a D. S. hodnotil soud prvního stupně.

Tvrzením o nesprávném právním posouzení věci obviněný poukázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím vady u bodu 1. shledal v závěru o jeho jednání za podmínek spolupachatelství, pro které se soudy nebraly do úvahy judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr., nebo usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 283/2020, či ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 579/2018 a dalšími.

Obviněný poukázal na to, že vozidla BMW se zmocnil pouze obviněný D. S., který do něj nastoupil a z místa s ním odjel, čímž si zjednal možnost s ním nakládat. Tím vyloučil z krádeže jinou osobu a dokonal přečin krádeže, což svědčí o tom, že za něj dovolatel nemůže být odpovědný jako spolupachatel. Mohlo jít o účastenství ve formě pomoci, které nezpochybňuje, protože to nepředpokládá společné jednání, které zjištěno nebylo. Tankování pohonných hmot do odcizeného vozidla nelze označit za jednání spolupachatele, jelikož společná činnost byla uskutečněna až po dokonání trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 34/1968 Sb. rozh. tr.), byť soud prvního stupně v bodě 9. rozsudku na spolupachatelství usuzoval právě z této činnosti a z toho, že vozidlo bylo zaparkováno v blízkosti jeho bydliště.

Pro závěr o tom, že jednal jako pomocník, podle obviněného svědčí i to, že o krádeži vozidla BMW věděl, protože i účastenství předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele a sám úmyslně jedná ve formě usnadnění nebo umožnění jeho jednání tak, aby uskutečnil mu známý úmysl. Není však součástí společného jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1466/2005; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 279/2018). Účastenství ve formě pomoci je mírnějším posouzením jeho jednání, a tedy má z hlediska § 39 odst. 7 tr. zákoníku vliv na stanovení druhu a jeho výměry trestu.

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 14 To 62/2026, i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 12. 2025, sp. zn. 1 T 104/2025-525, rozsahu činu v bodě 1. u přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zrušil i navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k věcné stránce dovolání uvedl, že pokud obviněný k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, svá tvrzení nedokládá argumentací, jejíž obsah by byl způsobilý tento důvod reálně naplnit, neboť podle skutkových zjištění je zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy pečlivě a v souladu s pravidly formální logiky (viz body 2., 5. a 9. odůvodnění jeho rozsudku) a odvolací soud se s ním ztotožnil (viz body 10. a 11. rozsudku odvolacího soudu).

K výhradám obviněného státní zástupce zmínil, že jeho jednání nemělo charakter jednání nahodilého či následujícího až po odcizení vozidla BMW, ale bylo výsledkem předem promyšleného a vzájemně koordinovaného postupu obou obviněných. Jednak to byl právě dovolatel, kdo spoluobviněného upozornil na nezabezpečené vozidlo, a i bezprostředně poté s ním aktivně spolupracoval na tom, aby vozidlo bylo odvezeno. Při správnosti provedeného dokazování není pochyb, že rozhodná skutková zjištění významná z hlediska naplnění znaků trestného činu krádeže, jímž byl obviněný (mimo jiné) uznán vinným, a proti němuž brojí, s provedenými důkazy korespondují. Soudy reagovaly na obhajobu obviněného a odůvodnily, proč jí neuvěřily. Z těchto důvodů, když neshledal v provedeném dokazování žádný deficit, označil námitky přiřazené k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za nedůvodné.

Nepřisvědčil ani výhradám podle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože vznesené argumenty vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký byl soudy prokázán, a tedy uvedený dovolací důvod na uvedené námitky nedopadá. Při závěru, že soudy obou stupňů se věcí dostatečně zabývaly, dokazování provedly v potřebném rozsahu a důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutková zjištění, která následně adekvátně právně kvalifikovaly, a to včetně znaku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, když neshledaly podmínky pro pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, považoval dovolání jako celek za neopodstatněné. V souladu s tím uzavřel, že soudy důvodně v činu obviněného shledaly splněnými podmínky pro naplnění znaku společného jednání s odsouzeným D. S..

Opodstatnění státní zástupce neshledal ani u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť za situace, kdy rozsudek Okresního soudu ve Svitavách žádným z vytýkaných nedostatků na základě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zatížen není, nemůže být vadný ani rozsudek odvolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že dovolání je z velké části vystavěno na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením a oba soudy se obhajobou dovolatele zabývaly a řádně odůvodnily, proč jí neuvěřily, jde o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002; obdobně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08), a proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného, Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání žádné písemné stanovisko k tomuto vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Podat ho je možné jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pouze faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné dovolání podat proti rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné se domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud zmiňuje, že z ústavněprávních principů vyplývá, že je povinen též posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Obviněný nedostatky rozsudku soudu druhého stupně vztažené pouze k výroku o vině pod bodem 1. (k činu v bodě 9. prohlásil vinu) zaměřil s ohledem na svůj nesouhlas se závěrem o jeho spolupachatelství na skutkové okolnosti, které byly pro tento právní závěr určující, což s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje. Brojil především proti skutečnostem, které uvedl ve výpovědi spoluobviněný D. S., jemuž soudy uvěřily, zatímco výpověď dovolatele posoudily jako účelovou a nevěrohodnou. Bez ohledu na závěry soudů obviněný poukazoval na vlastní hodnocení provedených důkazů, z nichž vyvodil svůj skutkový závěr, kdežto ve skutečnostech, o něž se opíral soud prvního stupně, spatřoval existenci zjevného nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

Nejvyšší soud, když shledal, že uvedené námitky korespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť poukazují na vadné posouzení výpovědi spoluobviněného D. S., o niž soudy opřely svá rozhodnutí o jeho vině, posuzoval, zda uvedený postup soudů, který byl určující pro závěr o vině, nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky. Posuzoval tudíž důvodnost uvedených výhrad zaměřených proti soudy provedenému dokazování a z něj plynoucích závěrů jednak z hledisek vymezených v tomto důvodu dovolání a jednak v mezích tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování konal a důkazy hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

Podle těchto hledisek Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu připojeného spisového materiálu zjistil, že napadená rozhodnutí nevykazují obviněným vytýkané vady, protože soud prvního stupně provedl potřebné dokazování k tomu, aby objasnil okolnosti, za kterých k odcizení vozidla v bodě 1. došlo, který z pachatelů tohoto činu se na něm podílel a jakou měrou. Za tím účelem zkoumal obsah výpovědí obviněného i spoluobviněného D. S. a jejich výpovědi posuzoval i s ohledem na ostatní ve věci zjištěné skutečnosti.

Soud prvního stupně k činu v bodě 1. popsal jednak průběh dokazování i způsob, jak oba obvinění k věci vypovídali, i jakými dalšími důkazy jejich výpovědi doplnil (viz body 2. až 10. rozsudku). Vyložil důvody, na jejichž základě uvěřil výpovědi spoluobviněného D. S. (bod 2. rozsudku), zatímco výpovědi dovolatele (viz bod 5. rozsudku) přikládal menší váhu (viz zejména bod 9. rozsudku). Podstatná je obsahová stránka těchto výpovědí, s níž se soud vypořádal tak, že posuzoval rozpory, které se objevily v podáních obou spolupachatelů, jež se týkaly právě toho, jakou roli v průběhu celého činu obviněný J. T. zastával, a to s ohledem na úkony, které činil sám při odcizování vozidla a při společné cestě s nimi. Soud se již v průběhu prováděného dokazování zabýval jednotlivými kroky obviněných a dospěl k závěru, že mezi nimi šlo o společné jednání vycházející z dohody, podle níž společným úsilím v intencích společného cíle postupovali a svůj záměr realizovali. Podle výsledků provedeného dokazování soud shledal, že to byl dovolatel, kdo jako osoba znalá místních poměrů určoval cestu z XY do XY, kdo si všiml nezabezpečeného zaparkovaného vozidla BMW, na něž D. S. jedoucího v autě za ním upozornil jako na věc, kterou lze odcizit. Společně vozidlo z místa činu odváželi, byť každý v jiném vozidle, což mělo logiku, když i na místo činu dvěma auty dorazili, jedno zde zanechali a pokračovali místo něj v tom, které odcizili. Obviněný jel před odcizeným vozidlem řízeným D. S. V průběhu cesty obviněný do odcizeného vozidla tankoval pohonné hmoty a vozidlo bylo poté odstaveno poblíž jeho bydliště. Úvahy, které soud prvního stupně rozvedl pro závěr, že uvěřil výpovědi spoluobviněného, nevybočují ze zásad hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a proto nelze přisvědčit obviněnému, že soud pochybil při hodnocení postupně uváděných výpovědí spoluobviněného D. S.

Soud prvního stupně v dané důkazní situaci zcela důvodně postupoval tak, že objasňoval dostupnými důkazními prostředky okolnosti, za kterých k činu došlo. Skutečnosti objasněné uvedenými důkazy porovnával s obhajobou obviněného jednotlivě i navzájem a hodnotil učiněná zjištění se zřetelem na další důkazní prostředky a důkazy z nich plynoucí. V dané situaci soud mohl vycházet z provedených důkazů, protože tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované okolnosti, že je z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí č. 38/1970 Sb. rozh. tr.).

Odvolací soud se na základě obdobných námitek obviněného uvedených v odvolání zabýval postupem soudu prvního stupně při provádění dokazování, zkoumal i správnost jeho postupu při hodnocení výpovědí obviněného a jeho spolupachatele a v souladu se závěry, které učinil, shledal, že výpověď obviněného J. T. z hlediska jím uváděných skutečností nekoresponduje s ostatními ve věci zjištěnými okolnostmi, a proto přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že lze vycházet z výpovědi obviněného D. S. v rámci provedených výsledků dokazování (srov. body 10. a 11. rozsudku odvolacího soudu).

Z uvedeného je zjevné, že soudy respektovaly právo obviněného na spravedlivý proces, neboť existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

Z těchto důvodů je možné uzavřít, že soudy učiněná skutková zjištění nevykazují nedostatky, na něž obviněný v dovolání poukazoval, a proto bylo možné pro právní závěry vycházet z okolností, jak jsou popsány ve výroku o vině v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně. b) k výhradám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Výhrady obviněného korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřovaly proti právnímu závěru, že jednal jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, protože tvrdil, že nešlo o společné jednání s obviněným D. S. a domáhal se u činu, jenž mu je kladen za vinu, posouzení jako pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro posouzení správnosti právních závěrů soudů v této věci je třeba z hlediska posuzovaného důvodu dovolání vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně v bodě 1., kde jsou popsány všechny rozhodné skutečnosti významné pro závěry o tom, zda šlo o spolupachatelství. Pro tyto úvahy není rozhodná obhajoba obviněného, jak ji vykonstruoval a předložil v podaném dovolání, protože ta byla výsledky provedeného dokazování vyloučena, jak je rozvedeno v předchozí části tohoto usnesení.

V posuzované věci se obvinění v bodě 1. dopustili přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoliv nepatrnou.

Podle § 23 tr. zákoníku, jestliže se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem a za podmínek § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). O spáchání činu společným jednáním jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, anebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (srov. rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (srov. rozhodnutí č. 57/1970 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). U společného jednání a společného úmyslu u spolupachatelství postačí, když společné jednání probíhá současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání. (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532).

Skutek, jak je v této věci v bodě 1. popsán, svědčí o tom, že obviněný J. T. jednal s obviněným D. S. ve vzájemném souladu a jejich společným záměrem bylo zmocnit se nezajištěného vozidla, dopravit je na místo poblíž jejich bydliště, aby s ním mohli dále manipulovat tak, aby ho případně prodali, jak bylo soudy prokázáno. Z popisu skutku je patrná kooperace mezi dovolatelem a spoluobviněným D. S., a to od počátku jednání směřujícího k odcizení automobilu tov. zn. BMW, kdy obviněný J. T. toto vozidlo zahlédl a zjistil, že není uzamčeno, následně předal tuto informaci spoluobviněnému D. S. jedoucímu ve voze tov. zn. Škoda Octavia za ním. Vzájemná souhra mezi nimi pokračovala i cestou, kdy bylo nutné vozidlo převézt poblíž jejich bydliště a během transportu do něj načepovat pohonné hmoty, což provedl obviněný J. T., a poté vozidlo stejným způsobem odvezli na místo nacházející se blízko jeho bydliště, kde jej zaparkovali.

V posuzované věci vše nasvědčuje tomu, že čin obviněných jako spolupachatelů je založen na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. V této věci jde o variantu, kdy jednání spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).

Soudy dospěly k závěru o společném úmyslu, který vycházel z jednoho cíle, jímž zde bylo odcizení předmětného vozidla, které se vázalo na jeho transport na jiné místo, což oba pachatelé ve vzájemné souhře provedli způsobem, jenž je ve skutkových zjištěních dostatečně rozveden. Soud prvního stupně všechny tyto skutečnosti řádně vyjádřil v bodě 9. svého rozsudku, odvolací soud správnost jeho právních závěrů potvrdil a svůj postoj vysvětlil v bodech 10., 11. napadeného rozsudku.

Protože tyto závěry soudů nevykazují nejasnosti ani jiné nedostatky, Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněného proti činu v bodě 1., protože jeho posouzení jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku odpovídá jak jeho právnímu vymezení, tak i zjištěným skutečnostem, o něž soudy své závěry opřely.

Požadavek obviněného, aby jeho čin byl posouzen jako jednání pomocníka podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je z těchto důvodů vyloučen, avšak pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství, v němž obviněný jednal, vylučuje (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014), aby byl posouzen jako účastník, protože účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je [vedle organizátora a návodce podle § 24 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] pomocník, jímž je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Účastenství je založeno na zásadě akcesority. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Rozlišení činnosti účastníka od činnosti spolupachatele je odvozováno od vymezení spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť žádná z forem účastenství (organizátorství, návod ani pomoc) není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 558 a násl.). Bylo-li však prokázáno, že obviněný jednal jako spolupachatel, nelze žádným způsobem odvodit účastenství ve formě pomoci či jakékoli jiné formě, jak se obviněný domáhal.

Z uvedeného je zřejmé, že soudy jednání obviněného v bodě 1. zcela správně posoudily jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, jeho námitky nejsou důvodné, a obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplnil.

K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., o nějž obviněný dovolání rovněž opřel, lze jen dodat, že s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. a odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, je zjevné, že když současně poukazoval i na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jej uplatnil v jeho druhé alternativě, avšak s ohledem na to, že ostatní uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, není opodstatněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Ke všem výhradám, jimiž obviněný v dovolání brojil proti výroku o vině v bodě 1., lze shrnout, že jim pro jejich nedůvodnost nebylo možné vyhovět.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal obviněným vytýkané nedostatky, neboť v obsahu spisu ani přezkoumávaných rozhodnutí pro ně nic nesvědčí, a protože nedůvodnost dovolacích námitek obviněného mohl posoudit jen na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.