Nejvyšší soud 8 Tdo 769/2026 – Spolupachatelství

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 1 T 11/2025, byla obviněná P. G. (dále „obviněná“), uznána vinnou v bodě I. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě II. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s odsouzeným G. S. (dále „odsouzený“), jichž se zkráceně dopustila tím, že ad I. dne 22. 9. 2024 v době od 02:11 do 02:12 h v Praze v budově vysokoškolských kolejí, kam společně vstoupila s odsouzeným, kde si odsouzený všiml odložené kabelky černé barvy poškozené G. V., kterou prohledal a vzal z ní dámskou peněženku obsahující různé (v rozsudku popsané) věci mj. i platební kartu společnosti Sabadeli, a s těmito věcmi z místa odešel. Odcizenou platební kartu společnosti Sabadeli předal obviněné, která s ní provedla v jeho přítomnosti téhož dne v 02:29 h v restauraci Kebab v Praze XY – XY platbu ve výši 13,49 Eur (tj. 338,30 Kč), v 02:31 h v restauraci Kebab v Praze XY – XY platbu ve výši 14,61 Eur (tj. 366,40 Kč), v 03:31 h, 03:31 hod. a 03:35 h v Nonstop potravinách v Praze XY tři platby ve výši 12,34 Eur (tj. 309,50 Kč), 5,95 Eur (tj. 149,20 Kč) a 18,96 Eur (tj. 475.50 Kč), a v čase 04:48 h na nezjištěném místě platbu ve výši 56,47 Eur (tj. 1.416,30 Kč) za ubytování BU – Amsterdam, čímž odsouzený způsobil poškozené G. V. na odcizených věcech škodu v celkové výši 5.202 Kč a s obviněnou na neoprávněných platbách škodu v 3.055,20 Kč, ad II. dne 3. 10. 2024 v době od 15:49 do 15:55 h v Praze XY na adrese XY v restauraci Bageterie Boulevard se odsouzený sedící u stolu společně s obviněnou a D. Ž. nejprve otočil vsedě k nezletilým AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), kteří seděli u stolu vedle nich, a vyzval je, aby mu vydali finanční hotovost, slovy: „Hej kluci, dejte mi stovku za to, že tady sedíte, jinak vás zbiju!“. AAAAA mu sdělil, že nemají zájem, a když k nim od vchodu přicházel nezletilý CCCCC (pseudonym), odsouzený ho chytil pravou rukou za levé předloktí, přitáhl ho k sobě a řekl mu: „Dej mi stovku za to, že sedíš v týhle restauraci, nebo ti propíchnu hlavu nožem!“, když v levé ruce sevřené v pěst držel plastový pilník na nehty. Poškozený CCCCC mu řekl, že u sebe finanční hotovost nemá, ale má platební kartu, odsouzený ho za stálého sevření levého předloktí nutil, aby společně s ním šel vybrat peníze k bankomatu, a teprve, když s tímto poškozený ze strachu o své zdraví a život souhlasil, odsouzený si stoupnul a povolil sevření jeho předloktí, začal poškozený CCCCC couvat, postupně se vzdalovat a následně utekl do bezpečí zadními dveřmi z restaurace ven, tomuto jednání odsouzeného v celém jeho popsaném průběhu v bezprostřední blízkosti byla přítomna a vše vnímala i obviněná, která poškozeného CCCCC stejně jako odsouzený předtím opakovaně vyzývala, aby šel do bankomatu vybrat požadovanou finanční hotovost.

Obviněná byla za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 44 T 87/2024, v právní moci dne 16. 4. 2025, a přečiny padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá a podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 2025, sp. zn. 1 T 5/2025, v právní moci dne 17. 6. 2025, odsouzena podle § 173 odst. 1 a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 44 T 87/2024, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 2025, sp. zn. 1 T 5/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu odsouzeného G. S. a o náhradě škody.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 67 To 384/2025, odvolání odsouzeného a obviněné podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání zaměřené proti oběma výrokům o vině a proti výroku o trestu, kdy v zásadě soudům vytkla, že vadně posoudily její úlohu v činech, jimiž byla uznána vinnou.

U činu v bodě I. poukázala na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a na nedodržení pravidla in dubio pro reo, neboť podle ní neexistuje objektivní či přímý důkaz, který by ji spojoval s platbami provedenými předmětnou platební kartou. Nepostačuje vycházet jen z tvrzení odsouzeného, že platby prováděla. Soudy nebraly do úvahy, že odsouzený se snažil zbavit vlastní viny a v době činu byl pod vlivem pervitinu a GBH a uvedl, že „o sobě nevěděl“. Skutečnost, že peněženku měla u sebe, vysvětlila tím, že ji našla u odsouzeného a ponechala si ji, protože se jí líbila. Podle kamerových záznamů bylo možné zjistit, že odcizení peněženky přítomna nebyla a výpis z platební karty neidentifikuje osobu, která výběry nebo platby provedla. Kromě výpovědi odsouzeného tedy neexistuje řetězec nepřímých důkazů, jak tvrdí odvolací soud.

Skutek uvedený v bodě II. podle obviněné nebylo možné posoudit jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, protože z provedených důkazů nevyplývá žádná její aktivní účast, která by odůvodňovala závěr, že jednala jako spolupachatelka. Odvolacímu soudu vytkla, že se absenci jejího aktivního jednání snažil překlenout odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 397/2024, podle něhož dovodil, že spolupachatelství může spočívat i v roli tzv. pasivní posily připravené zasáhnout, pokud by se skutkový děj vymkl. Tento judikát však na projednávaný případ nedopadá a jeho použití je nesprávné, protože aby byla považována za tzv. pasivní posilu, musel by být prokázán společný úmysl a její srozumění s tím, že v případě potřeby fyzicky či jinak zakročí, což však zejména z kamerových záznamů a výpovědí svědků dovodit nelze. Naopak z důkazů plyne, že po celou dobu neopustila své místo, nikoho se nedotýkala a do jednání odsouzeného nezasahovala. Poškozený CCCCC výslovně uvedl, že z obviněné neměl žádný strach a že na něj nevyvíjela nátlak.

Z uvedených důvodů v jí za vinu kladeném jednání chybí podmínky pro závěr o spolupachatelství. Případná slovní výzva, aby šel poškozený k bankomatu, mohla být posouzena jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv jako spolupachatelství. Sama přítomnost obviněné na místě činu z ní bez společného úmyslu a jednání nečiní spolupachatele zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Uložený trest je podle obviněné „drakonický“, neboť byl vyměřen za pouhou pasivní přítomnost na místě činu a nález peněženky. Nerespektuje zásadu proporcionality ani to, že je matkou dvojčat mladších jednoho roku. Odvolací soud odmítl uložit alternativní trest proto, že „neprojevila po celou dobu řízení větší zájem o styk s dětmi“, což je důkazy nepodložený argument, který byl účelově dovozen pouze z krátké doby, kdy byla omezena na osobní svobodě a řešila primárně nastalou krizovou situaci. Do té doby byla pro obě děti jedinou pečující osobou, a i nyní je s nimi v pravidelném kontaktu. Jejich otec je odsouzený G. S., jenž se též nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a dětem v kojeneckém věku jsou tak odebíráni oba jejich rodiče, což je v extrémním nepoměru k reálné společenské škodlivosti jednání, pro něž byla odsouzena.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 67 To 384/2025, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 1 T 11/2025, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Toto dovolání Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně označilo za zjevně neopodstatněné, protože jde o opakování námitek z předchozích fází řízení, s nimiž se soudy vypořádaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), a to způsobem, s nímž se ztotožnila, protože soud prvního stupně provedl komplexní dokazování a svým povinnostem dostál i odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

Zdůraznila, že není sporná ani spoluúčast obviněné na jednání odsouzeného, protože jak z kamerových záznamů, tak i z dalších důkazů, vyplývá, že jednala společně s odsouzeným, s nímž byla v bodě II. na místě činu přítomna, a tím přinejmenším umocňovala v poškozeném důvodné obavy. V souladu s odvolacím soudem vyjádřila i správnost názoru, že se obviněná zapojila do činu tím, že jako pasivní posila odsouzeného v jeho jednání podporovala, případně byla připravena zasáhnout, jestliže by bylo třeba. Použitou právní kvalifikaci proto považuje za přiléhavou.

Vzhledem k tomu, že ani v uloženém trestu neshledala obviněnou vytýkané nedostatky, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání [viz § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], a současně vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství doručené obhájci obviněné dne 25. 8. 2026 do skončení neveřejného zasedání konaném o tomto dovolání v době od 11:30 do 12:00 hod. dne 9. 9. 2026 nebylo obviněnou reagováno, neboť do tohoto okamžiku Nejvyšší soud reakci obviněné neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (viz § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.).

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (viz § 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen z důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., jimiž je Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti vázán (viz § 265f odst. 1 tr. ř.). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pouze faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. je podmínkou pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Kromě toho je navíc povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Listiny a čl. 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněnou uvedené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. odpovídají jejich zákonnému vymezení. Podle obsahu dovolání shledal, že po formální stránce důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, naplnila, protože tvrdila, že důkazy jsou v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně.

Rovněž důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně koresponduje s tvrzením obviněné o vadné právní kvalifikaci v bodě II. z důvodu nesprávného určení spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, protože podle tohoto důvodu je možné dovolání podat proti rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Jeho prostřednictvím je možné se domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud připomíná, že posuzoval postup soudu prvního stupně při dokazování pouze v mezích tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (viz § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabýval se toliko správností postupu soudu, který dokazování konal a důkazy hodnotil, zkoumal komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95).

Obviněná k činu pod bodem I. vytýkala, že soudy rozhodly bez toho, aby řádně objasnily skutkový stav věci, neboť neexistuje jediný objektivní důkaz, který by prokázal, že to byla ona, kdo provedl výběry či platby odsouzeným odcizenou kartou.

Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku k činu v bodě I. shledal, že soud prvního stupně se obhajobou obviněné zabýval a jí uváděné skutečnosti posuzoval s ohledem na obsah dalších ve věci provedených důkazů. Pro závěr o její vině vycházel z výpovědi odsouzeného z přípravného řízení, kterou podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl při hlavním líčení, protože odsouzený při hlavním líčení využil práva nevypovídat (viz bod 2. rozsudku), a u tohoto činu prohlásil vinu a soud jeho prohlášení přijal. Za rozhodné z jeho výpovědi, jíž uvěřil, považoval skutečnost, že po odcizení peněženky z kabelky poškozené ji předal obviněné, která ji použila k platbám (viz bod 16. rozsudku). Soud rovněž vysvětlil, že výpověď odsouzeného koresponduje i s dalšími učiněnými zjištěními plynoucími mj. i z kamerových záznamů, podle kterých z budovy vycházeli společně. Navíc předmětná peněženka byla zajištěna u obviněné (viz č. l. 331 spisu). K námitce, že odsouzený byl v době páchání činu pod bodem I. pod vlivem GBH a pervitinu, soud své závěry rovněž vyjádřil a konstatoval, že odsouzený byl ovlivněn jen GBH, což pro závěr o vině obviněné nemá význam, když navíc podle znalců obviněný netrpí duševní poruchou a škodlivé užívání návykových látek se u něj promítlo do rozvíjející se závislosti, která pro posouzení jeho věrohodnosti ve vztahu k níž tuto námitku obviněná vznesla, není rozhodné (viz body 2., 5. a 16. rozsudku, též č. l. 112 a 113 spisu).

Tvrzení o snaze odsouzeného na obviněnou svalit vinu a sám se jí zbavit, je mimo výsledky provedeného dokazování, protože odsouzený naopak svůj podíl na činu ve smyslu přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku doznal a popsal v souladu s tím i okolnosti rozhodné pro závěr, že je vinen přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Nemůže obstát ani argument obviněné, že nebyla přítomna odcizení peněženky z kabelky poškozené, neboť bylo prokázáno, že znala okolnosti, za nichž se jí odsouzený zmocnil.

Výsledky provedeného dokazování svědčí pro nedůvodnost tvrzení obviněné o neexistenci objektivního důkazu o její vině, protože soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy její vinu opřel (viz bod. 16. jeho rozsudku). Odvolací soud zabývající se obdobnou výhradou uplatněnou v odvolání neshledal vytýkaný nedostatek v postupu soudu prvního stupně a vysvětlil, proč postačuje vycházet z nepřímých důkazů (viz bod 12. jeho usnesení). Nelze považovat za vadu, že podrobněji význam a rozsah dokazování nerozebíral, protože v případě správnosti závěrů soudu prvního stupně postačuje na jím konstatované skutečnosti pouze odkázat, a není tedy nutné znovu podrobně námitky odvolatele ve smyslu již konstatovaných skutečností rozebírat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, body 59. a 60.].

Nejvyšší soud nezjistil v postupech soudů obou stupňů vytýkané nedostatky. Zapojení obviněné do průběhu činu je zjevné z toho, že s odsouzeným oba nezvaně a neoprávněně vstoupili do budovy vysokoškolských kolejí, kde odsouzený v době, kdy pobývala na jiném místě, z náhodně nalezené kabelky odcizil peněženku, kterou poté předal obviněné. Závěr, že po setkání s odsouzeným od něj peněženku převzala, vychází nejen z výpovědi odsouzeného, ale ze souhrnného posouzení výsledků provedeného dokazování, z něhož není možné vytrhávat jednotlivé dílčí skutečnosti. na její vinu je třeba usuzovat podle všech zjištěných okolností. Z výsledků dokazování i odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně nelze přisvědčit námitkám, že by její role a účast na činu, tzn. že platební kartu použila zjištěným způsobem, nebyla dostatečně a řádně objasněna. Naopak vše svědčí závěru, že jde o obhajobu ryze účelovou (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně a body 12. a 16. usnesení odvolacího soudu). Soudy ctily právo obviněné na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).

Z těchto důvodů nebylo možné obviněné přisvědčit, že přezkoumávaná rozhodnutí trpí nedostatky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovoláním v části zaměřené proti činu v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně obviněná brojila proti závěru, že jednala ve společném úmyslu s odsouzeným a že nese jako spolupachatelka trestní odpovědnost i za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla v tomto bodě uznána vinnou, když se na něm, co do provedeného násilí, nepodílela. Tuto část dovolání nezaměřila proti učiněným skutkovým zjištěním, protože vůči nim žádné výhrady nevznesla, avšak Nejvyšší soud i k nim pro úplnost konstatuje, že ani v dokazování tohoto činu neshledal nedostatky a skutková zjištění nevykazují vady, pro něž by nebylo možné dovodit, že se čin udál tak, jak byl v bodě II. soudem prvního stupně zjištěn a v jeho rozsudku popsán. Stručně lze poukázat na to, že soud prvního stupně vinu obviněné dovodil ze shodných výpovědí nezletilých svědků, poškozeného a svědkyně D. Ž. (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně), když zejména výpověď nezletilého CCCCC odpovídá kamerovým záznamům (viz bod 15. usnesení odvolacího soudu). Svědci BBBBB (viz č. l. 168 až 170 spisu) a AAAAA (viz č. l. 191 až 193 spisu) potvrdili, že po celou dobu byla obviněná činu odsouzeného přítomna, slovně ho podporovala, a navíc i sama v souladu s požadavky odsouzeného poškozenému nezletilému CCCCC řekla, aby šel vybrat peníze do bankomatu.

Závěry o bezvadnosti skutkových zjištění mají význam pro to, že pro Nejvyšší soud je pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého, stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

Právní posouzení činu v této věci se týká spolupachatelství u zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, a postačí i konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání (srov. též ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532).

Nejvyšší soud z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy se formou účasti obviněné na činu v bodě II. zabývaly a své závěry pro to, že jednala jako spolupachatelka, dostatečně rozvedly. Soud prvního stupně se k této právní otázce vyjádřil v bodech 16. a 17. svého rozsudku, kde vysvětlil, že o spolupachatelství z její strany šlo pro to, že seděla u stolu s odsouzeným, slyšela a viděla jeho jednání vůči poškozenému, v jeho požadavcích ho podporovala a poškozeného vyzývala, aby šel peníze vybrat do bankomatu. Odvolací soud k námitce obviněné uvedl, že incidentu byla po celou dobu přítomna, čímž přinejmenším umocňovala v poškozeném důvodné obavy, neboť znak spočívající v naplnění pohrůžky bezprostředního násilí může být naplněn též v situaci, kdy pachatel vyvolá v poškozeném důvodné obavy o majetek, zdraví a život již např. obstoupením poškozeného, posunky či pohledy, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí (viz bod 15. usnesení odvolacího soudu).

V této trestní věci byla podstatná právě soudy zjištěná souhra obou aktérů, která vyplývala ze společného záměru, tj. získat od nezletilého CCCCC peníze, které, i když uvedl, že je nemá u sebe a odsouzený na něj držením za paži vyvinul fyzický nátlak, vyžadovala obviněná pobídkou, aby je šel vybrat z bankomatu. Právě toto její chování svědčí o tom, že sdílela s odsouzeným jím projevený záměr peníze od poškozeného získat, a to v situaci, kdy odsouzený poškozeného k tomuto jednání nutil tím, že na něj násilím působil tak, že mu svíral předloktí. Lze připustit, že její role spočívala kromě toho, že sama nucení poškozeného svým slovním přispěním potencovala, i v tom, že seděla u stolu poblíž odsouzeného i poškozeného a vytvářela tzv. pasivní posilu. I zde tak jde o případ, že obviněná, kdyby se skutkový děj „vymkl z ruky“, byla připravena zasáhnout, jestliže by jejího přispění bylo třeba. Tato úvaha vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 397/2014, na nějž soud důvodně poukázal. Nelze přisvědčit obviněné, že by tento právní názor nebylo možné na její jednání aplikovat, ale je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu vyjádřenému v bodě 15. jeho usnesení, že jde o situaci, kdy je jeden ze spolupachatelů po boku druhému jakožto útočníkovi a svou přítomností nepřímo přispívá k provedení činu tím, že mu poskytuje psychickou posilu či oporu. Zde navíc i obviněná vůči poškozenému vyjádřila požadavky odsouzeného slovní pobídkou směřující k tomu, aby poškozený zajistil vydání svých finančních prostředků (srov. též rozhodnutí č. 42/2010 Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného je zřejmé, že oba pachatelé naplňovali společným jednáním znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který byl tudíž spáchán společným úmyslným jednáním dvou nebo více osob, a jde tedy o spolupachatelství, při němž odpovídá každá z těchto osob (spolupachatelů), jako by trestný čin spáchala sama (viz § 23 tr. zákoníku).

Spolupachatelství, v němž obviněná jednala, vylučuje (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014), aby byla posouzena jako účastník, protože účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je [vedle organizátora a návodce podle § 24 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] pomocník, jímž je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Rozlišení činnosti účastníka od činnosti spolupachatele vyplývá a je odvozováno od vymezení spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť žádná z forem účastenství (organizátorství, návod ani pomoc) není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 558 a násl. s.).

Obviněná však byla jedním ze dvou pachatelů, tj. spolupachatelů trestného činu, což vylučuje jeho účastenství.

Z výše rozvedených důvodu Nejvyšší soud neshledal, že by skutek pod bodem II. byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Obviněná vznesla námitky i proti uloženému trestu, jež nepřiřadila k žádnému dovolacímu důvodu, a brojila proti nepodmíněnosti trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let, v čemž spatřovala porušení práva na spravedlivý proces (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť toto drakonické potrestání je v rozporu se zásadou proporcionality.

K těmto výhradám Nejvyšší soud nejprve předesílá, že se týkají nepřiměřenosti trestu, kterou nelze uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. Důvod dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu a je vymezen v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněná neuvedla, přičemž o něj lze dovolání opřít, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové okolnosti v projednávané věci nenastaly, ostatně je obviněná ani v dovolání nevytýkala.

Výhrada obviněné, že jde o přísný trest, při němž soudy dostatečně neuvážily, že je matkou dvojčat mladších jednoho roku, je tvrzením o nesprávné výměře uloženého trestu a souvisí s kritérii podle § 39 až § 42 tr. zákoníku, což nedopadá na žádný důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)]. Dovolání není určeno k nápravě nepřiměřeného nebo přísného trestu, ale slouží k tomu, jak byl zákonem vymezen, tj. aby byly vyloučeny případy nepřípustného trestu nebo trestu mimo trestní sazbu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Se zřetelem na to, že obviněná zmiňuje své nezletilé děti a jejich zájem a tvrdí, že jde o mimořádně přísný trest, považuje Nejvyšší soud za nutné se zřetelem na respekt k ústavně garantovaným právům v řízení o všech opravných prostředcích, a s ohledem na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uvést, že posuzoval podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí důvody pro uložení uvedeného trestu, leč žádné extrémně nesprávné úvahy ani závěry neshledal. Soud prvního stupně podrobně vysvětlil úvahy, jimiž se při ukládání trestu řídil, a proporcionálně zkoumal všechny rozhodné skutečnosti. Odvolací soud se k námitkám obviněné uloženým trestem odnětí svobody rovněž zabýval a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně a bod 20. usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud připomíná, že soudy obviněné vyměřily trest odnětí svobody podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jako trest souhrnný za několik trestných činů v rozmezí trestní sazby od dvou do deseti let, a tedy již z toho je zjevné, že jde o trest uložený výrazně ve spodní polovině této trestní sazby, což o „drakonické“ výměře nesvědčí. Naopak z hledisek, k nimž soudy přihlížely a která zvažovaly, je zjevné, že braly do úvahy okolnosti rozhodné pro jeho ukládání ve smyslu § 39 až § 42 tr. zákoníku, a z popsaných závěrů plyne, že nejde o trest exemplární ani nespravedlivý, jelikož je odrazem jednání obviněné, za které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další).

Nejde o trest ani nepřiměřený nebo nerespektující zájem na výchově dětí ani o popření zájmu dětí, jak se v dovolání obviněná snažila s ohledem na své dvě nezletilé děti naznačit. Je třeba připustit, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13, ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10, či ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16). V této souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na čl. 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob (dostupné na https://goo.gl/MdQ7jN), podle kterého při ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí. Obdobně judikatura ESLP zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudky ESLP ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12).

Soudy takto vymezený zájem dětí, jejichž matkou je obviněná, respektovaly, avšak současně zvažovaly mimo ostatních rozhodných skutečností (viz § 38 až § 42 tr. zákoníku) i jejich konkrétní poměry. Dospěly k závěru, že tím, že obviněné bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, zájem dětí neutrpí, a v jejím případě nelze uvedené zásady přímo promítnout do ukládaného trestu, protože je lze aplikovat tehdy, má-li odsouzení rodiče na děti přímý dopad (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).

V posuzované věci je rozhodné zejména to, že obviněná se jako matka na výchově svých dětí přímo nepodílela (anebo jen velmi nevýznamně), protože se dvojčata narodila v květnu roku 2025 (viz bod 20. usnesení odvolacího soudu). Obviněná však již 10. 12. 2025 nastoupila do výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci (viz č. l. 754 a 807 spisu) a v této věci uložený trest odnětí svobody začala vykonávat dne 17. 8. 2026 převodem ze stávajícího trestu (viz č. l. 829 spisu). Je tak zřejmé, že její vliv na jejich výchovu byl zcela nepatrný, děti byly svěřeny do výchovy jiné osoby, a nelze tedy zvažovat možnou vazbu na matku, která na jejich výchovu neměla téměř žádný vliv, když se na výchově mohla podílet necelých osm měsíců, a vztah s rodiči u dětí nebyl skutečně vypěstován. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho považovat ani za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Není trestem nespravedlivým, protože je odrazem jednání obviněné, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což odvolací soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, a tudíž vyhověl předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M.: Evropská úmluva o lidských právech, Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 757 až 758 s.).

Z uvedených důvodů a z okolností, které soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí popsaly, vše nasvědčuje tomu, že dostatečně uvážily povahu a závažnost trestného jednání, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy zjevné, že rozhodnutí jsou přezkoumatelná a dostatečně vyjadřují všechny rozhodné skutečnosti týkající se výroku o vině i trestu. Soudy zvážily všechny podstatné skutečnosti a vysvětlily nutnost uložení trestu spojeného s odnětím svobody. Takový postup o excesivní povaze trestu nesvědčí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

Nejvyšší soud poté, co ze všech vyjádřených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k procesním pochybením, jež obviněná v dovolání prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, a ani k pochybením spočívajícím v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolání coby celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.