5 Azs 27/2003 — Nejvyšší správní soud

41 Az 3/2013- 23 - text  41Az 3/2013 – 23 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce S. S., nar. ……, státní příslušnost ……. místo pobytu ……. proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že 7.1.2013 podal v ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany dle § 10 odst. 1 zákona o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů. 29.1.2013 mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24.1.2013, kterým byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Výše uvedené rozhodnutí žalovaného napadal v rozsahu výroku o zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné podle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, o opomenutí použití § 12 a 14 uvedeného zákona a opomenutí vztažení doplňkové ochrany podle § 14 a) zákona o azylu. Žalobce má za to, že správní orgán v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil § 3 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nevedl azylové řízení tak, aby posílil důvěru žalobce ve správnost jeho rozhodování a napadené rozhodnutí proto nepovažoval za přesvědčivé, dále porušení § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, kdy žalovaný nezjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, § 68 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo o jeho správnosti a správnosti postupu správního orgánu a žalovaný se v něm nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Ve vztahu k právnímu stavu tvrdí, že se správní orgán dopustil nesprávné právní kvalifikace zahrnující pochybení při aplikaci § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žalobce je přesvědčen o tom, že skutkový stav věci neodůvodňoval použití předmětného ustanovení. Správní orgán zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval, pochybil v aplikačním procesu tím, že nepřiřadil faktickou skutkovou podstatu zákonné skutkové podstatě pronásledování upravené v ust. § 12 zákona o azylu. Žalobce má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení doplňkové ochrany ve smyslu § 14 a) zákona o azylu. Žalobce je přesvědčen o tom, že skutečnosti, které uvedl v průběhu správního řízení, svědčí o pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Zamítnutí žádosti žalobce nemá oporu ve skutkovém stavu věci. Správní orgán je povinen rozhodnout o tom, jestli není v jeho případě na místě použití imperativního pravidla non – refoulement. Dle čl. 10 Ústavy ČR, podle nějž ,,…Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva…“. Česká republika je ve smyslu předmětného ustanovení vázána mimo jiné i Úmluvou o právním postavení uprchlíků, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 Sb., (dále jen Úmluva), která má tedy v případě odlišné dikce vnitrostátního právního předpisu aplikační přednost. Ve smyslu této Úmluvy se správní orgán měl zabývat otázkou zákazu navrácení (refoulement), tzn. jestli by byl ohrožen člověk po návratu do své země na životě nebo svobodě, neboť dle čl. 33 odst. 1 Úmluvy: ,,Žádný smluvní stav nevyhostí jakýmkoliv způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení“. Tuto otázku je povinen zkoumat obligatorně vždy a za každých okolností. Žalobce má za to, že postup, kdy správní orgán rozhodující v první instanci o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR tuto posoudil jako zjevně nedůvodnou dle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu a nezabýval se rozhodnutím o udělení doplňkové ochrany podle § 14 a) téhož zákona, případně uplatněním principu non-refoulement, jak je formulován v Úmluvě, lze považovat za nezákonný. Ochrana osob poskytovaná vnitrostátními orgány není v ……dostatečná. Jak žalobce uvedl u pohovoru, má velké obavy ze svého návratu do …….., neboť má důvody se domnívat, že mu v zemi původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy nebo pronásledování. Tyto jeho obavy pramení z jednání osob, kterým dluží peníze za zboží, které mu bylo v minulosti ukradeno. Pokud by se vrátil domů, musel by čelit dalším výhrůžkám a z nich plynoucím obavám o své zdraví a život. Ví, že jeho návrat není možný, protože jejich hrozby jsou stále aktuální a obavy žalobce jsou podložené zkušenostmi s těmito osobami. Policie ani jiné státní orgány nejsou dle jeho názoru schopny zabezpečit žalobci ochranu před výše zmíněnými osobami. Žalobce se rovněž nedomnívá, že by dokázal najít účinnou ochranu v jiných částech země. Za pronásledování se pro účely zákona o azylu dle jeho ust. § 2 odst. 8) a 9) považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Nositeli pronásledování tak nemusí být nutně přímo složky státní moci, ale i soukromé osoby, skupiny osob či nelegální struktury za podmínky, že jejich jednání nese znaky pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu a vztah státní moci k jednání těchto osob je výše popsaného charakteru. Důvody, které žalobce objasnil v průběhu správního řízení, jsou subsumovatelné pod skutkovou podstatu pronásledování ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu. Žalobce se domnívá, že si správní orgán neopatřil řádné podklady pro vydání napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění neobsahuje objektivní hodnotící úvahu ohledně jeho situace v případě nuceného návratu do …... V průběhu správního řízení objasnil, že mu v zemi původu hrozí nebezpečí ze strany osob, které mu v minulosti vyhrožovaly. Žalovaný se proto měl zabývat otázkou, zda mu v případě návratu do …… z těchto důvodů nehrozí jednání popsané jako pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, nebo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14 a) zákona o azylu. Pokud jde o další konkrétní skutkové důvody, na jejíž základě tvrdí, že skutečnosti jím uváděné jsou podřaditelné ust. § 12, potažmo § 14 a) zákona o azylu, odkázal na svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, protokol o pohovoru, který s ním byl proveden a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR a který má k dispozici žalovaný. Domnívá se, že v jeho případě je rovněž ke zvážení, zda nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Českou republiku považuje za svůj domov, cítí se tu v bezpečí. Na základě výše uvedených skutečností považoval napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalovaný tím, že jeho žádost zamítl, žádost o udělení azylu v ČR posoudil nesprávně a v důsledku toho vydal výše citované vadné rozhodnutí. Domáhal se proto toho, aby napadené rozhodnutí žalovaného soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že popírá oprávněnost žaloby a nesouhlasí s ní, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Plně odkázal na správní spis, zejména na vlastní výpovědi žalobce a na napadené rozhodnutí. Sdělil, že po provedeném řízení má jednoznačně za prokázané, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by ve vlasti mohl být vystaven pronásledování z důvodu uvedených v § 12, nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14 a) zákona o azylu. Je zcela zřejmé, že důvody, kvůli kterým žalobce opustil …….., nemají žádnou souvislost s jeho rasou, pohlavím, národností, náboženstvím, příslušnosti k určité sociální skupině nebo se zastáváním určitých politických názorů. Jednání osob, které jednaly na popud žalobcova nadřízeného, bylo motivováno čistě ekonomickým zájmem ve snaze zaplatit škodu, která nadřízenému vznikla. Nejedná se tedy o pronásledování ani obavy, které by bylo možno považovat za opodstatněné z hlediska zákona o azylu. Žalobce svoji situaci ve vlasti nijak neřešil a raději vycestoval do ČR na základě prac