5 Afs 7/2005 — Nejvyšší správní soud

31 Af 162/2012- 46 - text 7 pokračování 31Af 162/2012 31Af 162/2012 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 10. 2012, č. j. 15285/12-1102-702767, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 10. 2012, č. j. 15285/12-1102-702767, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.808 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Libora Holemého, advokáta, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774. O d ů v o d n ě n í I. Předmět řízení [1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 23. 11. 2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2012, č. j. 15285/12-1102-702767. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 22. 3. 2005, č. j. 59066/05/303917/6388, kterým byla žalobci dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 653.280 Kč. II. Obsah žaloby [2] V rámci žaloby žalobce uvedl, že se žalovaný v rozporu s ustanovením § 78 odst. 5 s.ř.s neřídil závazným právním názorem soudu a jeho pokyny. Celou věc po zrušení předcházejícího rozhodnutí přezkoumal nedostatečně a nezabýval se všemi relevantními skutečnostmi. Dle žalobce žalovaný v rozporu se závazným právním názorem nevyhodnotil platnost smluv, které byly žalobcem předloženy a specifikovány v kasační stížnosti ze dne 12. 11. 2009, přičemž žalobce z důvodu opatrnosti zopakoval důvody tvrzené neplatnosti soukromoprávních úkonů. Žalobce v této souvislosti namítl, že žalovaný vůbec nevyhodnotil, zda předmětné smlouvy jsou či nejsou neplatné a nezaujal k této otázce žádné stanovisko. Závěr žalovaného, že ani případná neplatnost by neměla vliv na daňové posouzení příjmů žalobce, považoval žalobce za nesprávný. [3] Dále žalobce namítl, že Nejvyšší správní soud v kasačním rozhodnutí v souzené věci měl na mysli to, aby žalovaný zaujal právní názor k ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů ve vztahu k platnosti převodu pohledávky. Žalobce tvrdí, že s ohledem na neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nikdy nenabyla pohledávku z titulu úvěru za J. L., Ing. P. O., R. O. a S. Š. a nemohla tedy ani dosáhnout žádných z příjmů z vrácení úvěru. V této souvislosti považuje žalobce za nesprávný názor, že daňově se projevilo až samotné vymožení pohledávky. Podle žalobce je podstatné posouzení, z jakého titulu přijal žalobce vymoženou částku, tedy zda z titulu smlouvy o půjčce nebo z titulu smlouvy o úvěru. [4] Následně žalobce namítl, že se žalovaný nesprávně vypořádal s otázkou posouzení nedobrovolné dražby, když ji v rovině soukromoprávní považoval za účinnou. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 Afs 7/2005-127 a jeho závěry ohledně aplikace interpretativního výroku nálezu Ústavního soudu v probíhajících řízeních. Podle žalobce je třeba v řízení, které probíhají po 10. 5. 2005 vycházet z toho, že dražba byla protiústavní a na právní vztahy posuzované po 10. 5. 2005 není možné zákon o veřejných dražbách použít. Navíc žalobce namítl nezákonnost dražeb, neboť zástavní právo podmiňující její konání zaniklo před 1. 9. 1998. [5] Závěrem žalobce namítl, že se žalovaný neřídil pokynem Nejvyššího správního soudu a nezaujal žádný právní názor k otázce aplikace ustanovení § 60 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a k otázce, co je titulem pro vyplacení výtěžku dražby. Žalobce namítl, že i z kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozdělení výtěžku dražby nemůže konstitutivně určit titul, ze kterého příjemce prostředky nabyl. Dle žalobce dražebník pochybil, pokud přiznal žalobci prostředky z titulu pohledávek zajištěných zástavním právem, neboť žalobce žádné takové pohledávky neměl. Žalobce tedy získal výtěžek dražby na základě nesprávného postupu dražebníka, a proto dohody o narovnání uzavřené mezi žalobcem a R. P., resp. J. L. mají pro věc zásadní význam, neboť představují právní titul k obdrženým finančním částkám a vyplývá z nich, že výtěžek dražby byl užit na úhradu smluv o půjčce. III. Vyjádření žalovaného [6] Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 1. 2. 2013, odmítl s odkazem na spisový materiál žalobce uplatněné žalobní námitky s tím, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2012, č. j. 31Af 9/2011-226. Zároveň žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal. Následně žalovaný stručně zrekapituloval závěry napadeného rozhodnutí s tím, že ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek, ani neplatnost ostatních soukromoprávních úkonů by neměla vliv na posouzení příjmů z hlediska daňového. Žalovaný zdůraznil, že žalobce namítl neplatnost úkonů, které sám využíval, inicioval a byl jejich účastníkem, a to více než 15 let po jejich uskutečnění. K otázce nedobrovolných dražeb žalovaný uvedl, že se vyjádřil plně v intencích kasačních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. Závěrem se žalovaný vyjádřil k okolnostem zjištěným dokazováním, zejména k jednotlivým titulům, dražbám nemovitostí a rozdělení jejich výtěžků, a zahrnutí jednotlivých příjmů žalobce v rámci daňového přiznání, s tím, že zopakoval svůj závěr, dle kterého nelze dohodou o narovnání měnit pravidla pořadí úhrady jednotlivých pohledávek, které je dáno zákonnou normou. IV. Posouzení věci krajským soudem [7] Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. [8] Na prvním místě se soud považuje za nutné vypořádat s důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Následně se teprve věnovat ostatním námitkám žalobce. [9] Podle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. je v dalším řízení správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost. [10] V předcházejícím kasačním rozhodnutí uvedl zdejší soud ze dne 13. 1. 2012, č. j. 31Af 9/2011-226: „[21] Stejně tak jistě nelze v rovině soukromoprávní pominout existenci pravidel pro uspokojení dražebních věřitelů, jak jsou upravena v ustanovení § 60 zákona o veřejných dražbách. Finanční ředitelství však musí rovněž zvážit, zda, a popřípadě jaký, vliv měla na výši daňové povinnosti žalobkyně její následná dohoda o narovnání s jejími údajnými dlužníky a zda se zpětnými účinky nevedla k modifikaci způsobu uspokojení, který předvídá ustanovení § 60 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, na základě projevu smluvních stran, které si dohodou o narovnání chtěly zpětně uspořádat své vztahy. Ustanovení § 60 zákona o veřejných dražbách lze jistě považovat za kogentní v tom smyslu, že nepodmíněně přikazuje tomu, kdo rozděluje výtěžek dražby a předává jeho části oprávněným osobám, postupovat tak, jak je v něm stanoveno, tj. předepisuje pro účely rozdělení výtěžku dražby jeho jednoznačná a dohodou nezměnitelná pravidla. Finanční ředitelství si však bude muset ujasnit, zda účinky tohoto ustanovení dopadají i do práva daňového tak, že by přidělení výtěžku dražby „konstituovalo“ určitý konkrétní právní titul (který je pro uplatnění určitého způsobu zdanění relevantní jako jeho nezbytná podmínka), jenž by měl být důvodem přiznání právě tohoto výtěžku, tj. jeho konkrétní výše a pořadí osoby která jej dostává, ve srovnání s jinými osobami, jež také jinak přicházely v úvahu jako ty, které by mohly obdržet výtěžek dražby nebo jeho část. To znamená, že pro případ, kdy by finanční ředitelství dospělo k závěru, že ve skutečnosti se v dražbě „uspokojila“ zcela či zčásti neexistující pohledávka, resp. že tato pohledávka sice obecně existovala, avšak výtěžek nebyl poskytnut osobě, která na uspokojení měla právo, neboť šlo o osobu, na niž právo na uspokojení z původního věřitele platně nepřešlo, musí si ujasnit, zda pouhý fakt konání dražby mohl právo žalobkyně na plnění z titulu určité pohledávky pro účely daňové konstituovat, třebaže tato pohledávka na ni nebyla sledem platných smluv převedena, a tedy jí plnění ve skutečnosti nepříslušelo, jelikož k němu neměla žádný právní titul. Poku