7 As 33/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 40/2013- 56 - text 13 pokračování 30A 40/2013 30A 40/2013 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: R. M., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem AK Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor správní, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2013, č. j. JMK 136792/2012, sp. zn. S – JMK 136792/2012 OSP, ve věci osvědčení o státním občanství České republiky, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce (dále též „žadatel“) se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a současně potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru vnitřních věcí, ze dne 12. 11. 2012, č. j. MMB/0308153/2012, sp. zn. 3221/OVV/MMB/0308153/2012/15; tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobce ve věci zjištění státního občanství a opětovného vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle ustanovení § 20 a § 24, ve spojení s § 25, zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedenou žádost „o opětovné vydání osvědčení o státním občanství České republiky“, datovanou dnem 29. 6. 2012, podal žalobce u Úřadu městské části Praha 1, a to ve vazbě na usnesení téhož úřadu ze dne 10. 7. 2009, č. j. ÚMČP1 078337/2009, kterým bylo ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno jeho osvědčení o státním občanství České republiky vydané dne 8. 11. 2002, č. j. 03037/02, právě Úřadem městské části Praha 1. Stejný správní orgán, který původně vydal žalobci osvědčení o českém státním občanství, tedy posléze toto osvědčení zrušil s tím, že bylo vydáno v rozporu se zákonem, což k odvolání žalobce potvrdil i Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 6. 1. 2010, č. j. S-HMP 856457/2009. Obě citovaná rozhodnutí shodně vycházela z toho, že v daném případě došlo k nesprávné aplikaci příslušných právních předpisů a že otec žadatele (žalobce) R. M. (narozený dne X, v Izraeli) sice nabyl narozením po rodičích československé státní občanství, aniž by se však k 1. 1. 1969 stal zároveň českým nebo slovenským občanem. A právě z důvodu absence tzv. republikového občanství otce žadatele i ke dni narození žadatele (dne X, v Izraeli), nebyla splněna podmínka § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož: „[d]ítě, jehož jeden z rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství republiky, jestliže druhý z rodičů je státním občanem republiky“ (pozn. zvýraznění provedeno krajským soudem). Žalobce s tímto závěrem nesouhlasil, a proto podal žádost o opětovné vydání osvědčení o státním občanství České republiky, kterou Úřad městské části Praha 1 postoupil Magistrátu města Brna jako orgánu místně příslušnému. Tento orgán žádosti žalobce nevyhověl a obdobně jako správní orgány uvedené výše vyšel z toho, že existovala skupina československých občanů, kteří po vzniku federace k 1. 1. 1969 a ani posléze za účinnosti zákona č. 39/1969 Sb. nenabyly republikové (české nebo slovenské) občanství tak, jako tomu bylo i v případě otce žalobce. Otec žalobce na území České socialistické republiky nikdy neměl trvalý pobyt, stejně tak poslední trvalý pobyt na území Československé socialistické republiky neměli oba jeho rodiče, ale pouze jeho otec E. M., tj. děd žalobce. Je tedy zřejmé, že se otec žalobce R. M. nemohl stát k 1. 1. 1969 státním občanem České socialistické republiky v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., podle něhož: „[č]eskoslovenský státní občan, který se narodil v cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1. lednu 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt“ (pozn. zvýraznění provedeno krajským soudem). Žalobce tudíž nemohl nabýt české státní občanství narozením podle § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb.; to bylo možné v daném případě pouze za předpokladu, že by si do narození žalobce zvolil jeho otec – R. M. – občanství České socialistické republiky podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb., který stanovil, že: „[č]eskoslovenský státní občan, jehož státní občanství nelze určit podle § 2, ani se nestane podle zákona Slovenské národní rady státním občanem Slovenské socialistické republiky, zvolí si, chce-li se stát státním občanem republiky, státní občanství prohlášením“ (pozn. zvýraznění provedeno krajským soudem). Otec žalobce ovšem možnosti volby republikového (českého) státního občanství prohlášením podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb. nevyužil; volbu provedl až prohlášením podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. Žalobce tedy nemohl nabýt české státní občanství narozením, neboť jeho otec měl po celou dobu federace toliko československé státní občanství. Tomuto právnímu názoru přisvědčil i žalovaný, který svým rozhodnutím zamítl žalobcem podané odvolání a rozhodnutí Magistrátu města Brna potvrdil, což žalobce napadl žalobou. II. Žaloba Základem žaloby je žalobcovo tvrzení oponující závěru žalovaného a vycházející z toho, že žalobce české státní občanství nabyl podle § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb., a to proto, že jeho otec R. M. byl v den narození žalobce, tj. X, nejen občanem Československé socialistické republiky, ale též občanem České socialistické republiky, tzn., že vedle občanství federace měl i občanství republiky. S odkazem na znění čl. 5 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění účinném v den narození žalobce, totiž žalobce dovozuje, že jeho otec, jakožto občan Československé socialistické republiky, musel být v den narození žalobce zároveň buď občanem České socialistické republiky anebo občanem Slovenské socialistické republiky. Dle názoru žalobce uvedený ústavní zákon vůbec nepřipouští situaci, že by československý státní občan neměl současně občanství jedné z republik. A tomu měl žalovaný přizpůsobit výklad dalších předpisů, které v dané věci aplikoval, a to zejména § 3 zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství a § 2 odst. 2, ve spojení s § 8 odst. 4, zákona č. 39/1969 Sb. Jako nesprávnou a nepřiléhavou či nepřesnou žalobce odmítl též žalovaným využitou judikaturu – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2010, č. j. 2 As 97/2010 – 64, i nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, publ. pod č. 207/1994 Sb. – a uvedl, že se vznikem Československé federace na základě ústavního zákona č. 143/1968 Sb. došlo rovněž ke vzniku republikového (českého a slovenského) státního občanství. Citovaný ústavní zákon však neobsahoval vlastní definici umožňující určení toho, kteří dosavadní českoslovenští státní občané se stávají k 1. 1. 1969 občany českými a kteří slovenskými. Tuto otázku řešil na základě zmocnění zákon č. 165/1968 Sb. Je proto potřeba vyjít ze systematiky a členění tohoto zákona, který nabytí republikového občanství dosavadních československých státních občanů upravil v části druhé, přičemž podle žalobce se jedná o pouhou deklaraci využitelnou v situaci, kdy by přicházelo v úvahu občanství obou republik (např. z důvodu různého místa trvalého pobytu rodičů). O takovou situaci se však v daném případě podle žalobce nejedná a není pochyb o tom, že jeho otec – vzhledem k trvalému pobytu jeho otce, tj. dědečka žalobce, na území České republiky – byl v době narození žalobce občanem České socialistické republiky. Fakt, že otec žalobce učinil v roce 2007 prohlášení podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. a na základě toho mu bylo vydáno osvědčení o státním občanství České republiky (datované dnem 19. 9. 2007, č. j. 03597/07), je tedy irelevantní, protože ve skutečnosti již občanem České republiky byl. Druhá část zákona č. 165/1968 Sb. se navíc dle žalobce stala obsoletní, a to dnem nabytí účinnosti ústavního zákona č. 125/1970 Sb., kterým byl novelizován ústavní zákon č. 143/1968 Sb., neboť (od 22. 12. 1970) bylo v čl. 5 odst. 3 jednoznačně stanoveno, že: „[k]aždý československý státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky“. Dle žalobce se jedná o formulaci zákona nejvyšší právní síly, která nepřipouští výkladové problémy a je třeba ji přizpůsobit i výklad klíčových ustanovení v navazujících zákonech, konkrétně v zákoně č. 165/1968 Sb. a zákoně č. 39/1969 Sb. Jejich výklad nemůže být zužující, naopak musí konvenovat uvedenému čl. 5 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., ve znění změny provedené ústa